Na
poslední výpravu ve školním roce se sjela
třicítka malých indiánů. Indiáni večer
prožili při hrách na zahradě. Velkou oblibu, a to až do neděle,
získala Počítací schovávaná, původně
hra pro mládež. V každém kole se rychle
počítá od desíti až do kola, kdy je
poslední hráč schopen se při nejnižším
čísle schovat. Po skončení počítání
musí totiž hráči zůstat na místě. Nechybělo ani
tradiční rozdělení do družstev. Před večerkou se děti
rozdělily na několik skupin, ve kterých hráli
deskové hry.
V
sobotu dopoledne družstva Indiáni, Černé pírko,
Vinnetouové, Apači a Siouxové nakr
eslili každý
velkou indiánskou vesnici tak, jak si ji představovali.
Poté každé družstvo svůj výtvor představilo. Na
zahradě proběhly tři indiánské soutěže, dvě na bystrost
(barevné lístečky a pamatování
zvířátek) a druhá na zdatnost (Na medvěda) a
několik společných her.
Odpoledne se celé početné indiánské
ležení přesunulo do lesa na další soutěže.
Přelézt, podlézt i udržet rovnováhu bylo potřeba
při překážkovém běhu. Další soutěží
byl indiánský běh. Všechna družstva také
postavila pěkné indiánské stany tee pee.
Večer
každá tlupa sehrála připravenou scénku z
indiánského prostředí. Na závěr
sobotní se zapálil táborák
plápolák. K opékání jsme
vyzkoušeli změnu. Opékali se hadi místo buřtů. Ne
že bychom museli nalovit hady, ale hady uválené z těsta.
Hadi se dle hlasování ovšem příliš
neosvědčili. Možná i proto, že pečení hada na klacku nad
ohněm trvá déle než buřty, a děti nebaví dlouho
čekat.
Nedělní ráno malý indiáni spali zhruba do
půl deváté. Po nutném balení se
hrálo ještě několik her, z toho poslední
soutěžní. Všichni si také vyzkoušeli
střelbu z luku. Po obědě se každé družstvo dočkalo
vyhlášení výsledků
indiánského klání a
rozdávání diplomů. Pak už se jen hledal poklad,
který všechna družstva našla.
Johanna
Bára V.
Lukáš S.
Klára D.
Kristýna D.
Tomáš P.
Tomáš B.
Ivo R.
Natálie S.
Bára T.
Veronika T.
David B.
Jára Ž.
Matěj P.
Tomáš M.
Vašek M.
Jindra K.
Jonáš K.
Štěpán V.
Míša R.
Natálie K.
Samuel K.
Adam R.
Denisa S.
Jonatan R.
Marek B.
Adéla A.
Aneta A.
Julie R.
Alice V.
Michal B.
38. bodů
35. bodů
30. bodů
29. bodů
28. bodů
1. místo
2. místo
3. místo
4. místo
5. místo
Ať ti Cimrman přepustí místo u okna, píše Svěrák Smoljakovi Milý
Láďo, požádali mě, abych o tobě napsal nekrolog pro
Lidové noviny, a do uzávěrky zbývá jen
hodina. Takovou práci jsi neměl rád. Naše
společné čtyřicetileté psaní začínalo
vždycky debatováním, zkoumáním
tématu a odbíháním od něj a pak teprve se
mohlo napsat první písmeno. Ale tohle hoří, aby to
zítra ráno vyšlo. Pokračování
Výprava
na téma Klíče od pevnosti Boyard se uskutečnila již
potřetí. Tato byla s jinými hrami a soutěžemi oproti
předchozím. Páteční příjem
soutěžících se nám značně roztáhl,
některé zdržela doprava v Praze. Než se všichni sjeli,
hráli se hry na zahradě. Večerní zahájení
Boyardu v klubovně začalo rozdělením soutěžících
do čtyř družstev. Družstva si vymyslela názvy a erb,
který charakterizoval název družstva. První
soutěžní klání bylo znalostní –
doplňování, luštění,
vybarvování. Po této poklidné
klubovní aktivitě se hrály hry na zahradě, abychom se
později opět přesunuli do chaty. Před večerkou se utvořila tři
stanoviště deskových her a děti hrály deskovky v
jedné ze tří skupin.
Druhý den dopoledne se výprava vydala zhlédnout
koně a hříbata do nedaleké Železné. Po tom, co
jsme okoukli koně a koně nás, přešli jsme na nové
hřiště v Železné. Průlezky a další atrakce
byly využity k Opičí dráze. Při této soutěži bylo
nutné herní prvky vylézt, slézt,
podlézt, oběhnout, trefit se míčkem do díry atd.
Všem družstvům se soutěž výtečně podařila.
Po obědě a poledním klidu přišlo na řadu hlavní
soutěžní klání. Po zahradě byly stanoviště
se soutěžemi a každé družstvo se postupně vystřídalo na
všech soutěžích. V co nejkratším čase bylo
úkolem družstev například přenést každý
svůj kolíček pouze ústy, slalom v ploutvích, skok
v pytli nebo slalom s míčkem mezi koleny. Celé odpoledne
až do večera se soutěžilo a hrálo. To bylo přerušeno jen
večeří a táborákem, na kterém se
opékali buřtíky. Před večerní povinnou hygienou
jsme s dětmi zhodnotili uplynulý den.
Soutěžní sobotní den byl nedělní ráno
znát. Snad poprvé v historii výprav v
Železné jsme museli většinu dětí v devět hodin
budit, abychom stihli následující program. Jak už
to v neděli dopoledne bývá, po snídani se
balí a uklízí pokoje. Několik
zbývajících nedělních hodin jsme měli na
poslední soutěžní hry. Úspěšné bylo
hledání písmen po zahradě a
sestavování slov. Družstvo, které bylo v
každé soutěžní hře první, získalo
klíč od pevnosti Boyard. Klíče se směnili za diplomy a
mohlo se vyrazit na poklad. Hledání pokladů dalo
družstvům zabrat. Tři družstva si musela vyluštit
nápovědu, při které zjistila alespoň část zahrady,
kde se poklad nalézá. I tak se některým muselo
značně napovědět, jinak by poklad hledali dodnes.
PS: Děkujeme některým maminkám za napečené buchty. Byly výborné!
Kristýna N.
Ondra V.
Jonáš K.
Zuzka H.
Aneta E.
Adam R.
Míša D.
Julie R.
Honza P.
Aneta Š.
David B.
Tomáš D.
Gábina P.
Luboš P.
Kuba E.
Ivo R.
46 bodů
43 bodů
40 bodů
32 bodů
1. místo
2. místo
3. místo
4. místo
Vedoucí v Orlických horách 24.5.10
O
zlatém hokejovém víkendu si dali
dostaveníčko někteří vedoucí našich
letních táborů. Sjeli jsme se do Říček v
Orlických horách, kde v létě probíhá
většina táborů. Hned po příjezdu nastalo
táborové rokování, ale dostalo se rovněž na
kytaru a zpěv.
V sobotním dopoledni vyrážíme na procházku
do hor. Cestou se někteří snaží ulovit kešky,
obzvláště ty na stromě byla
náročnější. Namířeno jsme měli na Haničku,
dělostřeleckou tvrz systému předválečného
opevnění z 30tých let minulého století.
Turisticky neznačenými cestami nebylo těžké tvrz
najít. Návštěva obrovského podzemí s
asi hodinovým výkladem a téměř 1,5 km chodeb
rozhodně stojí za to. Po prohlídce se naše grupa
rozdělila na dvě poloviny, jedna pospíchala na hokej rychleji,
druhá pospíchala jinou trasou na hokej pomaleji.
Odpolední květnové počasí bylo značně
aprílové, proto druhá pomalejší
skupina zmokla.
Večer
bylo některým účastníkům dortem a
štrúdlem připomenuta doba od jejich narození,
říká se tomu narozeniny, nebo tak nějak. Venku jsme si
udělali táborák, který se dlouho nechtěl
pořádně rozhořet. Grilovali jsme si masíčko,
popíjeli dobrůtky, pekli brambory a kedlubnu, zpívalo se
a veselo bylo. Až do doby, než zbytek vytrvalců po půlnoci utekl před
deštěm.
V neděli po ránu někteří byli natolik přecpáni
grilovaným masem, že ho trávili i místo
snídaně. Cestou k domovům se osazenstvo jednoho auta zastavilo
na hradě Potštejn. Jelikož jsem na hradě byl loni, šel jsem na zámek Potštejn,
což byla výborná volba. Zámek Potštejn si
nechal postavit hrabě Jan Ludvík Harbuval-Chamaré v
letech 1749 – 1755 podle vlastního návrhu. V
majetku rodu zůstal zámek až do roku 1945, kdy byl na
základě dekretů prezidenta Beneše spolu s celým
panstvím zkonfiskován. Dnes je zámek v
soukromém vlastnictví a majitelé se ho
snaží uvést do původního stavu včetně
vybavení, což se jim z pohledu návštěvníka
znamenitě daří.
Téma
výpravy bylo podle dětského fantasy filmu z roku 1977,
Sindibád a Tygří oko. Protože tento příběh
většina dětí neznala, film jsme v pátek večer
promítli. Ukázala se, že některé děti film
znají, dokonce ti nejmladší a to tak dobře, že by
ho mohli dabovat (což jedna dívčina v podstatě dělala). Před
večerním filmem jsme ovšem hráli spoustu her na
zahradě.
V sobotním ránu, po dobrovolném (a pro
vedoucí povinném) budíčku kolem sedmé
hodiny, snídani a mytí, se děti rozdělily do skupin
– družstev. Nyní už všichni znali příběh a
podle něj vznikla družstva Sindibádi, Kassimové,
Paviáni, Tygří oči a Lamí oči. Každé
družstvo si pak namalovalo svou vlajku. Protože kapitán
Sindibád byl moudrý muž, bylo potřeba prověřit, jestli i
družstva jsou moudrá a silná a mohla se účastnit
dobrodružné cesty. Proto se hrála aktivita na
procvičení smyslů Nesmyslný příběh. Poté
jsme měli namířeno do Železné na nové
hřiště. Nejdříve ale bylo třeba se posilnit.
Zakletý princ Kassim měl rád banány, ale děti si
banány musely najít, kde v zahradě rostou. Dopoledne
všichni strávili při hrách na dětském
hřišti. Síly družstev byly prověřeny při štafetě
– Opičí dráze, kdy bylo potřeba průlezky
přelézt, podlézt, oběhnout, sklouznout…
Po sobotním obědě a polední siestě se celá
výprava vydala do lesa. Cestou jsme nemohli nezastavit se u
koní. V lese se hrálo několik soutěžních her. Lov
diamantů a obchodování se zvířaty a zbožím,
stejně, jako když byl Sindibád obchodníkem.
Po
návratu z lesa a první večeři bylo opět potřeba prověřit
moudrost družstev. Tentokrát při hádankách. Na
plotě zahrady vyselo několik desítek hádanek a družstva
musela hádanky uhodnout, což nebylo těžké a
všichni úkol splnili na výbornou. To už se
schylovalo k druhé večeři. Táborák nám
stále ne a ne se pořádně rozhořet, dřevo nebylo totiž
úplně suché. Ale nakonec se povedlo a buřtíky si
všichni s hromadou zeleniny zbaštili.
Před večerkou se odehrála malá laserová show, při
které zelený laser vytvářel různé růžice a
stěny v kouři ohně, vypadající jako mapa Země.
Mladší se pak odebrali na kutě, starší si
ještě počkali, aby se podívali na přelet
Mezinárodní kosmické stanice.
Budíček v nedělní ráno nebyl jako obvykle později,
hold se někteří vzbudili opět kolem sedmé.
Snídaně, mytí a balení je tradiční
nedělní činnost, ale i na hry je stále dost času.
Poslední bodovanou hrou byly soutěžní disciplíny,
jako třeba skok v pytli nebo slalom s míčem.
Po obědě nastalo slavnostní vyhlášení
víkendového klání mezi družstvy,
které bylo velmi napínavé, protože
bodování bylo velmi vyrovnané a pořadí se
měnilo s každou hrou. Všichni dostali diplomy a sladký
dárek od prince Kassima. Pak už zbývalo jen najít
poklad od kapitána Sindibáda. Některá družstva
poklad našla brzo, některá později, ale nakonec
našli všichni.
Na výpravě se podíleli vedoucí
Šárka, Iveta, Eva, Nikola, Zbyšek a
pendlující Pavla a David. Díky. S některými
se děti setkají na letních táborech.
Míša R.
Míša K.
Tonda N.
Lukáš S.
Adam K.
Katka K.
Johanna L.
Natálka K.
Verča L.
Gábina S.
Linda S.
Klára R.
Tomáš B.
Honza K.
Míla H.
Štěpán V.
Alice V.
Natálka S.
Tomáš D.
Martin Č.
Filip N.
Anita N.
Klára D.
Kristýna D.
Katka K.
Lucka K.
Tonda P.
Honza P.
Honza K.
Denisa D.
Marek B.
32 bodů
29 bodů
26 bodů
25 bodů
20 bodů
1. místo
2. místo
3. místo
4. místo
5. místo
Původ a historie pálení čarodějnic 4.5.10
Upalování
či pálení čarodějnic patřilo a do dnešní
doby patří k velmi živým zvykům. Magická
filipojakubská noc z 30. dubna na 1. května bývala jednou
z nocí, kdy prý zlé síly vládly
větší mocí než kdy jindy. O půlnoci před sv.
Filipem a Jakubem, kdy měly nečisté a zlé síly moc
škodit lidem, se daly nalézt zakopané a
ukryté poklady. Aby se hledač pokladu dokázal před silami
úspěšně bránit, musel mít při sobě květ z
kapradí, svěcenou křídu a další předměty.
Lidé věřili, že v povětří poletuje spousta čarodějnic,
které se slétají na sabat. Proto se této
noci říká "noc čarodějnic".
Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo
samo, se časem proměnila v pověru, že ďábel může moc na zemi
uplatňovat pouze prostřednictvím lidí – čarodějnic
a někdy i čarodějů. Zvláště staré ženy
bývaly často podezřívány, že spojení s
ďáblem a před uhranutím jimi se venkované
bránili rozmanitými praktikami:
- před vrata domu i chlévu se pokládali
narýpané drny, dříve, než mohla čarodějnice
vstoupit dovnitř, musela všechna stébla
přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy
její moc pominula
- stavení se kropilo svěcenou vodou, před vrata a na dvůr se
zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice
poranila, na ochranu před nimi se zapichovaly i vidle a košťata,
pod drn se dávalo vejce. Aby se čarodějnice zahnaly,
práskaly čarodějnice na návsi biči a také se
střílelo z pušek.
Na ochranu před čarodějnicemi se na vyvýšených
místech pálily ohně, které jsou v některých
krajích (zvláště v Německu) velmi starého
původu. Postupem doby se z výročních ohňů stalo
"pálení čarodějnic" – mladíci zapalovali
košťata a vyhazovali je do výšky, prý
proto, aby viděli čarodějnici létající na
košťatech v povětří. Jinde se říkalo, že je tak
možno čarodějnici srazit k zemi.
Ochrana úrody a dobytka se zejména soustředila na noc
filipojakubskou, kdy se vesničané chránili
především proti čarodějnicím, které
očarovávaly a tak poškozovaly dobytek i úrodu. V
ten den se jednak prováděly pověry na ochranu chléva
(zelené větévky na hnojiště, osypání
chléva pískem). Jak již bylo řečeno, v ten den se
pálil oheň dodnes zvaný čarodějnice. Ochrana úrody
a celého hospodářství před neúspěchem, to
byl hlavní účel tohoto lidového svátku.
Čarodějnice však nebyly jen zlé, těch, které znaly
tajemství bylin, uměly zahánět nemoci a napravovat
zlomeniny si lidé vážili. V některých
jazycích dokonce slovo čarodějnice znamenalo "moudrá
žena". Bylinkářky – vědmy se vyznaly v tajích
přírody. Věděly mnoho o působení rostlin, hub, kamenů,
kovů, drahokamů, ale i barev a vůní. Jejich poznatky, někdy
zdánlivě nesmyslné a bláznivé, přispěly
mnohdy k užitečným vědeckým objevům. A tak stará
"přírodní magie" ovlivnila lékařství,
chemii, biologii a fyziku. Kromě bab bylinkářek působili jako
léčitelé i kováři a jejich manželky. Když
kovářovy kleště vytáhly bolavý zub, hned
přispěchala kovářka s hojivým obkladem. Ani tyto
hodné "čarodějnice" to ale neměly lehké. Většina z
nich se ve středověku stala obětí "honu na čarodějnice".
Desetitisíce, možná statisíce (některé
zdroje uvádějí dokonce miliony) nevinných žen byly
odsouzeny a upáleny na hranicích po celé Evropě,
ale i v Americe.
Převzato z www.ceske-tradice.cz
Den Země se povedl 26.4.10
Mongolsko
První
akce k mezinárodnímu svátku naší
planety proběhla v pátek 23. dubna. Z Brna přijel Jiří
Schauer, který promítal krásné
snímky z Mongolska a povídal o lidech, přírodě a
životě v této zemi. Ta se za posledních 30 let změnila a
přiblížila modernímu civilizovanému životu ve
městech se všemi klady i zápory.
Přednášející byl v Mongolsku již
desetkrát. Není divu, že měl bohaté
zkušenosti a srovnání ze své první
návštěvy v 80tých letech a poslední, v roce
2005. Jiří Schauer rovněž vysvětlil, jak je možné, že se
občas v Mongolsku domluvíte česky a že Čechy a jejich
výrobky v této zemi znají. Mnozí
diváci si možná upravili své představy o
Mongolsku, co by o zemi holých stepí bez života. My
koukali na snímky plné hor, kopců, lesů a řek.
Den D
Přes 50 lidí se podílelo na
sobotním odpoledni, od stánkařů řemeslníků, po
hvězdáře, malíře obličejů, prodavačů občerstvení,
divadelníků, tanečníků, indiánů, hráčů
stolních her, vydávačů odměn a především
dobrovolníků, kteří dětem připravili soutěžní
stanoviště.
Pro děti bylo nachystáno 20 rozmanitých soutěžních stanovišť. Děti si tak
mohly vyzkoušet chůzi v ploutvích nebo lyžích,
sestřelit kuželky nebo šípy bizony, zaskákat v
pytli nebo odhadnout, kde jaká zvířátka
bydlí, či si procvičit paměť. Za splnění
soutěžních stanovišť dostávaly děti do své
karty značky a pak si mohly vyzvednout na bráně odměny.
K doprovodným akcím (někdy spojená se
soutěžním stanovištěm) patřila dvě divadla,
taneční a žonglérské vystoupení,
hvězdáři, lidová řemesla, zoo koutek
a trampolína.
Herci z divadelní společnosti Elf sehráli příběh, který snad ani není třeba blíže
představovat – Plaváček. Po divadle přijel taneční
soubor z Berounska, Calando in terra předvést gotické a
renesanční tance. Soubor rovněž během celého odpoledne
učil zájemce historickým tancům. Po tancích
proběhlo krátké žonglérské vystoupení s míčky, diabolem a jablkem,
které žonglér během žonglování snědl.
Posledním odpoledním vystoupením bylo
představení “Není drak jako drak“
Divadýlka Kuba. Představení o drakovi,
kombinující scénu s živými herci a
loutkami, bylo velmi povedené i humorné, a u
diváků mělo velmi kladný ohlas.
Na
Dni Země se účastníci mohli podívat do
dalekohledů. S radostí musím napsat, že díky
ochotě majitele obchodu s astronomickými dalekohledy Supra Praha jsme v
Rudné měli opravdu špičkové přístroje (pro znalce a vyhledávače:
sluneční dalekohled LUNT LS100THa 0,7Å,
katadioptrický /zrcadlo-čočkový/ Celestron CPC 1100 XLT a
čočkové /refraktory/ William Optics ZenithStar 110 f/7 a
Celestron Onyx 80 ED).
Účastníci se tak například mohli podívat
speciálním dalekohledem na Slunce, pro člověka v
nepozorovatelném spektru, při kterém jsou vidět
sluneční protuberance a další povrchové
útvary. Jen škoda, že v tu dobu nám Slunce trochu
spalo a neukázalo žádné
výraznější útvary.
K vesmíru se vztahovala i výstava astronomických fotografií a výstava o
světelném znečištění, problému,
kterému se začínají věnovat některé
vlády po celém světě. Světelné
znečištění není jen o tom, že jsme ztratili
krásu noční oblohy, ale je to i problém
zdravotních dopadů na člověka, přírodu, ekonomický
a při nevhodném osvětlení bezpečnostní.
Další výstavka prezentovala fotografie
přírody, jejichž autory byly děti a mladí lidé.
Účastníci
si mohli během odpoledne zkusit nazdobit perníčky,
navlékat korálky či vyrobit z nich ozdoby, namalovat
keramiku, děti zkoušely původní indiánské
hry nebo skákaly na trampolíně. Velké oblibě se
těšilo malování na obličej a také si v zoo
koutku pohladit krajtu královskou. Rodiče si mohli koupit pro
děti autorské oblečení či hračky, vše ručně
dělané z kvalitních materiálů.
Odpoledne se velmi povedlo a řekl bych, že tento Den Země byl z
našich čtyř ročníků nejpovedenější. Velkou
zásluhu na tom má i příjemné
slunečné počasí. Účast byla velká,
přišlo 500 účastníků.
Hvězdářský večer Poslední akcí ke Dni Země bylo pozorování noční oblohy. Mělo začít až po
setmění, ve 22:00, ale zájemci přicházeli už
mnohem dříve a někteří se zastavovali, když viděli
velké dalekohledy. Není divu, protože
největší dalekohled měl průměr hlavního zrcadla 28
centimetrů, což už je slušný přístroj. Během
večera třicítka lidí pozorovala Měsíc, planetu
Saturn a Mars, hvězdokupy a vícenásobné hvězdy.
Obloha se ale zhoršovala, a proto na závěr proběhlo
promítání. Nejprve jsme se ocitli na povrchu
Marsu, díky 3D snímkům a brýlím. Pak jsme
si promítli pár snímků Slunce a na závěr
video o životě na Mezinárodní kosmické stanici a
raketoplánu.
Zbytky
sněhu leží už jen na severních stránkách
hor a příroda se probudila do nové krásy.
Velikonoce jsou oslavou nového života, který
přichází s jarem. Stromy nalévají pupence,
jen vyrašit, mladé kopřivy volají na
šikovné kuchařky, aby na ně nezapomněly, až budou
míchat lahodnou velikonoční hlavičku, a dozajista přitom
také slibují, že každému, kdo je okusí,
vdechnou notný kus zdraví. Stařečkové i stařenky
na zápražích se usmívají a kluci na
potocích skládají u klapajících
mlýnků hold prudkým bystřinám,
tryskajících ze sněhu a ledu tajícího v
kopcích a horách.
Je tady opět jaro, zpívá celá příroda a
zhluboka i zvesela dýchá svěží vzduch, opojně
osvěžující a posilující po
vyčerpávající vládě kruté a
dlouhé zimy.
Slyšíte?
Je jaro!
Jaro!
Z kniha Pavla Toufara, Český rok na vsi a ve městě
Výprava s opicí Žofkou12.4.10
Začátek
výpravy proběhl standardně. Po příjezdu dětí se
venku na zahradě hrály hry a po večeři v klubovně. Děti
například po chatě hledaly obrázky, které musely
poskládat v několik obrázků, vlastně skládaly
puzzle. Večer před spaním bylo kino – pár
dílů opice Žofky.
V
sobotu po ránu jsme vyrazili na zahradu, kde proběhlo několik
tématických “Žofčích“ her.
Hrála zvířecí rozcvička, což ale nebyla rozcvička
v tom pravém slova smyslu, nebo zvířecí
štafeta, sběr potravy pro zvířátka a nakonec
družstva soutěžila v hledání zvířátek v
ovocném sadu. Svačina rostla někde v zahradě a dětem dlouho
trvalo, než si ji našly. Po svačině se všichni vydali na
nově zrekonstruované hřiště do Železné.
Odpoledne v lese si Žofčí týmy zahrály hru na
hledání zvířátek. Hráli se i
další hry, ale aprílové počasí se
ukázalo v plné síle. K chladnému větru se
přidal i déšť, proto jsme v lese dlouho nepobyli.
Déšť zcela překazil plány i na tradiční
večerní táborák. Buřtíky jsme
tentokrát museli udělat v troubě. Místo
táboráku se ale celý večer až do
vyčerpání vedoucích na chatě hrály hry.
Například Na šéfa, Džungle, Elektrika,
hádání zvířat a poměrně nová
aktivita v Železné, házení míčků na dvě
poloviny klubovny.
Nedělní ráno vypadalo optimisticky, i se na chvíli
ukázalo slunce, ale to byl zřejmě jen další
apríl, protože později začalo opět pršet. Takže po
balení následovala série her v klubovně až do
příjezdu rodičů, přerušená jen obědem. Tedy,
úplný závěr výpravy patří vždy
vyhlášení výsledků s
rozdáváním diplomů a sladkému pokladu.
Johanna L.
Anička B.
David B.
Adéla A.
Aneta A.
Matěj P.
Míša R.
Julie R.
Aneta Š.
Štěpán V.
Gábina S.
Linda S.
Tomáš D.
Míša D.
Marek B.
Katka K.
Adam K.
Tomáš B.
Gábina P.
Luboš P.
Natálie K.
Míša J.
Alice V.
Denisa D.
Adam R.
Ivo R.
Sam K.
Klára D.
Bára V.
Kristýna D.
30 bodů
26 bodů
23 bodů
22 bodů
16 bodů
1. místo
2. místo
3. místo
4. místo
5. místo
Kubrychtova bouda (1. část)22.3.10
Jaro, slunce a probouzející se příroda láká na výlety do přírody. V
Českém krasu, na červené turistické trase mezi
Svatým Janem a Karlštejnem, nad obcí Srbsko,
nepřehlédnete dřevenou boudu, která má za sebou
dlouhou historii. Ovšem není to již ta původní,
slavná bouda.
Osmnáctiletá Anna Svobodová si vzala za muže o tři
roky staršího Josefa v roce 1921. Byla z
početnější rodiny a tak její otec
válečný invalida sloužící coby
pošťák na Dobřichovicku brzký sňatek
uvítal. Od příbuzných z blízkého
Srbska získal část pozemku, ovšem v místě
nedaleko od romantických vodopádů a na
nejstarší středoevropské a velmi
frekventované turisticky značené cestě
spojující Karlštejn, Svatý Jan pod Skalou a
železnici v Srbsku.
Tehdy byly všude okolo rozsáhlé smrkové
lesy, takže nebyl žádný problém získat
kulatinu na rekonstrukci a vnější stěny
prostorového srubu, který postupně získal
pohádkovou podobu norské srubové boudy s věžičkou
a korouhví na ní. Mladí manželé nakupovali
v Berouně levné bedny z dobrých prken a plechové
sudy, které pouštěli po řece Berounce, v Srbsku je chytal
na prám převozník a dál je dopravovali
rozebrané vozíkem. Takto byl dotvořen dřevěný
vnitřek, plechy byla pokryta střecha. Bouda měla v
přízemí lokál s výčepem,
zavíratelný salonek a velkou kuchyni. V patře byly dva
velké
a dva malé ubytovací pokoje.
Vysokým plotem byl obehnán malý dvorek a na sebe
namačkanými záchody, chlívkem, kurníkem,
králikárnou, seníkem, dřevníkem, kůlnou a
kamenným studeným sklepem. Bohužel konkurencí
podplacení úředníci udělili boudě statut tzv.
kantýny a nikoliv hospody, proto se ve sklepě nemohlo ochladit a
hostům prodávat sudové pivo, ale jen lahvové.
Změna nastala po válce, jenž v padesátých letech
manžel Bábinky ochrnul na nohy a sedm let ležel, než zemřel. Syn
Mirek, který neměl příliš pohodlné
dětství, odešel po základní škole na
internát, brzy se oženil, usadil na Plzeňsku a na boudu
přijížděl jen na návštěvu. Bábinka
zvládala všechno sama, ale těžké dřevěné
sudy už neutáhla, takže měla opět jen lahvové pivo, jako
za první republiky.
Na začátku byla bouda klasickým penzionem pro
majetnější turisty, pro hodování lovců,
umělců, továrníků a pro další
kratochvíle tehdejší smetánky. Za
války vyhledávali útulné prostředí i
němci. Na konci války se na boudě zastavili i vlasovci. Později
při vyprávěních se Bábinka styděla, že se kvůli
Němcům jejich bouda na čas přejmenovala na Kubrichtovu boudu (s
měkkým i). Ve skutečnosti se ovšem Kubrichtovi takto
jmenovali, ale po rozpadu Rakouska-Uherska si mnozí lidé
neúředně počeštili jména bez ohledu na
platný rodný a oddací list. Po válce byl s
chutí obnoven nápis Kubrychtova bouda.
Kubrychtova bouda (2. část)29.3.10
Začala
se měnit struktura společnosti, lapidárně řečeno,
bohatých kvapem ubývalo. Postupně se začal likvidovat
soukromý sektor a tak se soukromé hospody měnily na
provozovny oblastních státních podniků nebo se
spojily do družstev. Kubrychtovi nedobrovolně vstoupili pod Jednotu.
Oficiálně už nevařili, ale myslivci přinesli vždy nějaké
maso pro menší hostinu. Vařilo se i z
dalších surovin, které si hosté přinesli s
sebou. Jak se říká: co je pro jedny špatné,
může být pro druhé dobré.
V padesátých letech začali od mastňáků a paďourů
uvolňovanou boudu stále více navštěvovat
trempové, kteří obrazně i doslova objevovali Ameriku.
Kubrychtovi byli nejdříve k "podivné mládeži"
nedůvěřiví, ostatně někdy nebylo divu při chování
některých čundráků. Časem se však přesvědčili, že
trempové jako celek jsou dobrá klientela. První
trempové na boudě nocovali v zimě roku 1957.
Největší trampská osada z padesátých
let zde byla T.O. Netopýr.
Teprve pravý ráj trempingu tady nastal od
šedesátých let za éry T.O. Kubrycht-boys a
T.O. Andělka. Od poloviny sedmdesátých let sem jezdily
davy z Konfederace trempských osad Amerika-boys and Co., později
přetvořené na hnutí Šolc-boys. Z
dalších zde měli "domovské právo" např.
T.O. Černý sup z Prahy, T.O. Lenochodi z Příbrami a
další osady, party a jednotlivci z Prahy, Plzeňska,
Kladenska a z mnoha míst vlasti, odkud se nechalo častěji
přijíždět. Obrovské množství trempů sedělo
nejčastěji přes den u venkovních stolů, na trávě či u
stále hořícího ohně. Osada nebo parta,
která si zamluvila u Bábinky na večer salon (původně byl
"večer" ze soboty odpoledne do neděle odpoledne, po zavedení
volných sobot byl "večer" od pátku odpoledne do neděle
odpoledne), si musela v lese pokácet soušky, pokud
nějaké nezbyly z minula, a tyto rozřezat a
naštípat pro kamna v salonu i do kuchyňského
sporáku.
Po
setmění zavírala Bábinka vstupní dveře do
boudy na pevnou závoru, a kdo chtěl ven či dovnitř musel potajmu
oknem. Dveřmi na dvorek se chodilo přidávat tekutiny do často
vyschlého potoka. Kdo se neznal dobře s Bábinkou nebo s
uzavřenou společností, nemohl na boudě nocovat. Možná
právě proto se za celé roky nic špatného
nepřihodilo. Pokud nebyl zrovna "nonstop program", spalo se v
postelích a na zemi ve třech pokojích a v salonu, při
mrazivém počasí zde nocovalo i půl stovky trempů. Metr
široké postele v pokojích byly pro dvě osoby,
např. boží oko namalované v prostředním pokoji asi
často zíralo, vždyť nad jednou postelí byl
namalován plačící anděl a nad druhou
radující se čert.
Na boudu nikdy nebyla zavedena elektřina, což připomínalo
staré časy hotelů amerického Západu.
Bábinka často po celý víkend vůbec nespala -
obsluhovala, vyprávěla, poslouchala písně. Litovala, že
takováto zábava s tak dobrými lidmi zde nebyla již
za jejího mládí. Někdy usnula v neděli večer a
probudila se až v úterý ráno. Přesto týdny
o samotě se jí zdály delší a
delší. V roce 1980 už vedla hospodu jen s
obtížemi. "Bedny s pivem tahám snadno, ale
nedokážu spočítat inventuůru", říkávala.
Později, když se objevily větší zdravotní
potíže, převezli ji příbuzní do domova důchodců v
Dobřanech. Tam zemřela 18.7. 1983 ve věku 80 let. Pohřbena byla ve
vší tichosti v Kaznějově u Plzně.
Kubrychtova bouda osiřela. Ochránci přírody
zabránili v osmdesátých letech znovu
zprovoznění hospody, kterou chtělo mnoho zájemců. Bouda
záhadně shořela a počátkem devadesátých let
byla postavena nová.
Za poznáním lesa
15.3.10
Byla
to přírodovědná výprava, jak mám být
– za sychravého počasí jsme se v neděli 14. března
vydali za tajemstvím lesa. U rybníčků jsme si pověděli,
jak se máme v lese chovat, abychom viděli co nejvíce
zvířátek a také bylo mezi děti rozdáno
několik malých dalekohledů.
Ze začátku výpravy jsme pod lupou pozorovali něco, co
nikdo z dětí neznal – lišejníky.
Později přišla řada na oblíbenou hru Cukr káva,
limonáda…, kterou vystřídala mezi mladými
smrčky a duby Schovávaná. Během her nám přes cestu
přeběhla srna. Po velmi strmém sestupu následovala
další pauza. Nejdříve jsme se šli
podívat na místo, kde jsou již po několik
desetiletí liščí nory. Nory byly stále
obývané, o čemž svědčila čerstvě vyhrabaná zemina
a vyšlapané cestičky. Jelikož nory jsou ve stráni,
udělala mokrá kluzká hlína a zbytky sněhu
své. Děti se zde stačili během pár minut řádně
zmazat od hlavy až k patě.
Stavbu
domečků jsem v plánu neměl, ale nakonec se čtyři družstva do
nich pustila. Při obhlídce domečků všichni usoudili, že
jasným vítězem byla stavba Dana a Kamily. Zato Katka a
Denisa ve své chýši posvačily. Po polním
obědě jsme se vrhli na bobky. Pardon, na pozorování
zvířecího trusu. Tedy abych to upřesnil, povídali
jsme si o tom, podle všeho čeho se pozná, jaké
zvíře navštívilo konkrétní
místo. Jedním z takových poznávacích
znamení je právě zvířecí trus. Ačkoliv si
většina myslela, že na místě byl zajíc, podle
příručky jsme zjistili, že místo obývala srna.
Byl čas vyrazit dále. Někteří se cestou zastavovali u
lišejníků, někteří u bobků či
dalších přírodnin, děti dokonce objevily
nízko vykotlanou dutinu ve stromě. Při další
zastávce jsme se naučili poznávat tři druhy stromů podle
kůry. Všichni si vyzkoušeli poznávat stromy,
všichni naprosto úspěšně po hmatu poznali
břízu, smrk a dub. Pak jsme si zkusili uhlem dělat obtisky kůry
a listů na papír.
Na zpáteční cestě jsme našli tři pírka, z
toho dvě sojčí. Na okraji lesa zpíval posel jara, strnad.
A děti si při jeho písničce zahrály poslední hru,
honičku v kruhu. I když jsme příliš zvířat
neviděli, něco zajímavého o lese se děti dozvěděly.
Krakonoš v Železné – první letošní víkendová výprava
8.3.10
První
Železná v novém roce se nesla v duchu
krkonošských pohádek. Menší počet
dětí oproti teplým měsícům umožňoval zahrát
nové zajímavé hry, které bychom si jinak
při třiceti dětech nezahráli. I březen měl své kouzlo.
Tato výprava byla velmi povedená s jinou
atmosférou a specifiky oproti výpravám
jarním a letním.
V pátek po příjezdu dětí jsme se ven nedostali,
tma byla ještě příliš brzy. Zato v klubovně bylo
živo. Zejména při nové hře, při které bylo třeba
naházet co největší počet míčků na
sousední polovinu soupeřova družstva. Na závěr dne jsme
se ocitli v kině, kde dávali – jak jinak –
Krkonošské pohádky.
Ačkoliv jsme předpovědi počasí o pokrývce sněhu
příliš nevěřili, ranní pohled z okna byl zcela
zimní. Ráno si tři družstva dala názvy
Muštelky, Sojky a Krakonošové. První
soutěžní úkol bylo seřazování
obrázků dvou uvázaných oslíků tak, aby byl
příběh správný a každý oslík se mohl
nažrat. Dopoledne nešlo nevynechat Krakonošovo
zimní panství a venku si tak zahráli několik
her.
Odpoledne
jsme si v klubovně zahráli například Na jelena –
hra, při které se hráči musí neustále
dotýkat stolů. Děti také vybarvovaly ptáčky z
Krakonošova království. Zpestřením pobytu
byla oslava narozenin jedné z vedoucích. Děti Pavle
popřály a připravily různé, ručně dělané
dárečky. V závěru oslavy se našlo pár
odvážlivců, kteří si zatancovali. I odpoledne se bylo
potřeba venku provětrat. Například eskymácká
honička se může hrát pouze ve sněhu!
Večer nás přišel navštívit opravdový
Krakonoš. Každé dítě přineslo Krakonošovi,
obklopeného ve tmě svíčkami, napsané nebo
nakreslené přání, tedy co ho trápí a
co by chtělo změnit. Pak byl Krakonoš pozván na
divadelní představení, které si družstva pro
pána hor připravila. Děti měly i vzácnou
příležitost si společnou fotografii udělat s Krakonošem.
Po fotografování se Krakonoš rozloučil a zmizel a
my si zahráli ještě jednu hru – Hoď 6 a jez. Nedělní dopoledne jsme balili, ale byl čas i na hry. Také jsme po obědě mlsali,
jednak oslavenkyně Pavla přivezla pro děti nějaké dobrůtky, a
jednak jsme si dali nášup zmrzlinového
krému z rozbitého mrazáku, s ovocem a
šlehačkou. V úplném závěru výpravy
zbývalo vyhlásit výsledky klání
družstev, rozdat diplomy a poklad od Krakonoše.
Bára V. Samuel K. Štěpán V. Ondra M. Kamila S. Adam R.
Rosťa L. Julie R. Natálie K. Matěj H. Filip N.
Tomáš D.
Denisa D.
Alice V.
Ivo R.
Nikol S.
Aneta Š.
14 bodů
11 bodů
10 bodů
1.
místo
2.
místo
3.
místo
Výstava Merkur
1.3.10
Navštívili
jsme výstavu legendární kovové stavebnice
předposlední den před jejím ukončením v Muzeu
hlavního města Prahy. Nejprve jsme si prošli
některé stále expozice z historie naší
země. Děti kupodivu tato expozice zaujala, což dokládaly
zvídavé otázky.
Na
Merkuru bylo skutečně plno. Ve vitrínách byly
starší exponáty stavebnice. Ale
nejobdivovanější exponáty byly ty velké
– ruské kolo, železniční most,
petřínská rozhledna, Eifelovka nebo vysoká pec. I
ty “menší“ modely rozhodně stály za
obdiv, například kolesové rypadlo. Domácí
sestavení těchto “menších“ modelů by
mnoho hodin zabralo.
Ačkoliv
výstava byla především na
dívání, dětem jen tento smysl přirozeně
nestačí. Snaha pořadatelů uhlídat zvídavé
děti byla mnohdy marná. Sám jsem musel občas ruce kluků
od modelů odtrhávat, aby i po nás byl exponát
funkční. U železničního mostu si ale děti mohly něco
postavit. Na hromádkách tu byly k volnému
stavění základní díly stavebnice.
Jak Merkur vznikl?
V
Benátkách nad Jizerou vlastnil pan Filip Vancl
menší strojírenskou továrnu. Jeden z jeho
čtyř synů – nejstarší Jaroslav – si po
skončení první světové války založil v roce
1918 vlastní firmu Artesia a živil se vrtáním děr
do železa. O dva roky později Jaroslav Vancl založil firmu Inventor.
Hlavním programem byla výroba první české
stavebnice se stejnojmenným názvem. V roce 1925 byla na
světě první malá stavebnička Merkur s novými
barevně lakovanými díly, spojovanými už jen
šroubky s matičkami. Stavebnice se do roku 1930 vyráběla
ve čtyřech velikostech. Po únoru 1948 byl Inventor
znárodněn. Pan Vancl musel dle rozhodnutí soudu
splácet své faktury manuální prací u
soustruhu, a to až do svých osmdesáti let. Po revoluci
zprivatizovali podnik bývalí zaměstnanci. Firma
však v roce 1993 ukončila výrobu. Poté
továrnu zakoupila firma Cross pana Jaromíra Kříže,
která Merkur vyrábí dodnes. (Podle Marka Burzy
– Hobby.cz).
Ačkoliv
stavebnice Merkur je velmi známá a mnoho rodin se na ni
přišlo podívat, často skončí jen u výstavy.
Jen se poptejte, kolik dnešních kluků má Merkur
doma.
Některé
„velkofilmy“ na první pohled
nepoznáte.
Neprovází je superlativy, obrovské
sumy peněz ani
zvučná jména mladých hvězdiček. O to
více
vás pak překvapí svou kvalitou, jež mnohdy
přehluší i ty uhulákané
holywoodské
trháky. Nový snímek Jasona Reitmana
(Juno,
Děkujeme, že kouříte) Lítám v tom je
přesně
jedním z nich. Kdo nefandí ulepeným
klišé, ale rád
zabřehává do vlny
sentimentu i malých velkých polopravd, přijde si
jistě na
své...
Ryan Bingham (George Clooney) má tu
nejděsivější
práci na světě (tedy pro většinu z
nás) –
pracuje jako „profesionální
vyhazovač.“
Ředitelé, kteří nemají odvahu na to,
aby
propustili své vlastní zaměstnance,
zavolají
expres právě Ryana. Sympatický,
navoněný
elegán, který nosí
celý svůj život v
jednom batohu okamžitě přiletí, usmívá
se a
nešťastníka přesvědčí, že skončit v
práci
je vlastně strašně fajn. Zbabělých ředitelů je
spousta a
navíc je přece krize, takže Ryan tráví
veškerý svůj život v letadle nebo po
luxusních
hotelích. Noční můra, zdá se. Pro
Ryana je
však právě takový život
splněným snem.
Zbožňuje anonymní hotely, letištní
jídlo a
zejména věrnostní karty. Jeho zlaté
pozlátko života ve vzduchu i rekordního počtu nalétaných kilometrů překazí nejen
půvabná
byznysmenka (Vera Faminga), jeho ženská kopie, ale hlavně
mladá kolegyně (Anna Kendrick), která vynalezla
moderní způsob propouštění přes internet a
která tak ohrožuje jeho vlastní
pracovní
místo a životní pohodu. K tomu všemu
se
vdává jeho sestra, a tak se
otevírají
staré rodinné rány.
Postupně samozřejmě zjišťujete, že život na
cestách
není tak úplně ideální, že
Ray není
uplně bezcitný a tak dále. K
navázání partnerského
vztahu nebo
rodinných vazeb je zdá se již pozdě a
„obyčejný život“ je zřejmě již
příliš
vzdálený. Nebo ne?
Může se nabízet otázka, na kolik je to
všechno
„ze života.“ Kolik z nás
vlastní zlatou
MasterCard a pro kolik z nás pak bude ukňouraným
existenciálním problémem, když
řešíme problémy existenční.
Nezáleží však na tom, zda
má hlavní
hrdina oblek od Vuitonna nebo pracovní kombinézu.
Lítám v tom přesvědčuje diváky o tom,
že jsou
všichni na stejné lodi a všichni
nakonec
řeší stejné problémy.
Kariéra nebo
rodina? Přetvářka nebo upřímnost? Obecně
platné
pravdy však v žádném
případě
nepůsobí pateticky nebo dokonce moralisticky,
závěrečná katarze nechá na
každém
divákovi, aby si sám rozhodl, jaké
hodnoty jsou v
životě důležité.
To je ostatně společným prvkem všech
Reitmanových
filmů. „Malé“ příběhy o
obyčejných
outsiderech, kteří řeší
základní
lidské příběhy. Z jeho snímků
nečiší
povýšenost nebo populismus, ale
skutečná lidskost
(ať se to zdá jakkoliv trapné).
Snímku Lítám v tom vpodstatě
není co
vytknout. Můžete namítnout, že v době domnělé
finanční krize je docela kalkul vytvořit film o
porpouštění zaměstnanců, můžete tvrdit, že je to
celé trochu moc rozvleklé a unavené,
trapné, neuvěřitelné a
únavné, ale v tom
případě je všechno v pořádku. Pak se
to přibližuje
realitě.
Malý
rybníček ospale odpočíval v poledním
vedru. Na
leknínovém listu seděla žába a
pozorovala
dlouhonohou vodoměrku, která se bezstarostně klouzala po
vodě.
Za chvíli se jí dostane na dosah a
žába ji bez
velké námahy schlamstne. O kousek dál
vrhal
potápník zamilované pohledy na
krásnou
potápnici. Neměl odvahu jí o své
lásce
povědět, a tak se spokojil, že ji obdivoval na dálku.
Na břehu, jen malinký kousíček od vody,
umírala
žízní jedna malá kytička. Nemohla se
dostat k
vodě, přestože byla tak blízko. Vyčerpané
kořínky
už nemohly dál.
Zato malá muška se topila. Nedávala
pozor a spadla
do vody. Teď jí křídla ztěžkla vodou a neměla
sílu
se vznést. Voda ji už už pohlcovala.
Nad rybníček sahala svými větvemi trnka. Na
špičce
nejdelší větve, která dosahovala nad
vodu, visel
tmavý a nalitý plod. Právě
dozrál, a tak se
utrhl
a spadl do rybníčku.
Bylo slyšet tiché
šplouchnutí, které skoro zaniklo v
bzučení hmyzu.
Ale v tom okamžiku, kdy trnka slavnostně a důležitě spadla do vody, se
po hladině rozeběhla vlnka, jako když se rozvíjí
květ. A
po ní následovala druhá,
třetí,
čtvrtá...
Vodoměrku vlnky odnesly z dosahu chtivé žáby.
Potápníkem smýkly k
potápnici a
potápník se jí nechtěně dotkl. Oba se
vzájemně omlouvali tak dlouho, až se do sebe zamilovali.
První vlnka šplíchla na břeh a
pokropila umírající kytičku.
Druhá vlna s sebou vzala mušku a odnesla ji na
stéblo trávy, kde si mohla osušit
křídla.
Kolik životů změnilo pár bezvýznamných
vlnek.
Bruno Ferrero
Večerní
škola pro muže
6.2.10
Upozornění:
Vzhledem k vysokému stupni náročnosti a
spletitosti hodin
je maximální počet
účastníků v jedné
skupině osm.
Lekce 1
– Jak najít v lednici máslo.
Promítání diapozitivů,
odborná
přednáška. Lekce 2
– Role toaletních papírů:
Rostou na držácích?
Beseda u kulatého stolu. Lekce 3
– Je možné močit a používat
přitom techniku zvednutého prkénka bez
toho, aby
utrpěly okolní zdi a podlaha? Skupinové
cvičení. Lekce 4
– Základní rozdíly
mezi košem na prádlo a podlahou.
Obrázky s
názornými popisky. Lekce 5
– Nádobí a příbory
po večeři: Mohou levitovat a doletět až do dřezu?
Příklady na videu. Lekce 6
– Ztráta identity:
Získání ovladače drahou polovičkou.
Linka pomoci a skupinové
terapie. Lekce 7
– Výuka hledání
věcí,
začátek hledání na
správném
místě místo
pobíhání a řevu po
celém bytě.
Otevřené fórum. Lekce 8
– Koutek zdraví:
Nošení květin není zdravotně
závadné!
Video a audio nahrávky. Lekce 9
– Pravý muž se zeptá na
cestu. NŽS (náročné životní situace). Lekce 10 –
Je geneticky nemožné tiše sedět, když
drahá polovička parkuje?
Simulace na trenažéru. Lekce 11 –
Lekce života: Základní rozdíly mezi
matkou a manželkou.
Diskuse, psychodrama. Lekce 12 –
Jak být ideálním
společníkem na nákupech.
Relaxační cvičení, techniky
dýchání,
management stresu. Lekce 13 –
Jak zabránit mozkové atrofii: Pamatujeme si
narozeniny, výročí,
ostatní důležitá data a
zavoláme,
pokud přijedeme později.
O výpravě za Arabelou
26.1.10
Malá
skupinka dětí a jedna maminka
navštívila
výstavu, věnovanou známému
seriálu.
K
vidění byly kostýmy, které nosila
Arabela a Xenie
s celou královskou rodinou, černokně- žníkem
Vigem,
Rumburakem i mocným Fantomasem a mnoha
dalšími
postavami z Říše pohádek pro děti i
dospělé. Dále tři desítky
dalších
pohádkových kostýmů jako jsou
například
královští
rádcové, Rumbura- kova
pomocnice – čarodějnice, ježibaba z
Perníkové
chaloupky i s Jeníčkem a Mařenkou, ale také disco
šaty princezny Xenie. Za vitrínou byl
jediný
dodnes zachovaný kouzelný prsten,
křišťálová koule a kouzelný
měšec.
Nechyběl ani mluvící vlk a
královské
korunovační klenoty. Královské koruny,
některé paruky a kostýmy si mohly děti
vyzkoušet.
V
jedné místnosti je podle seriálu
instalována domácnost Majerových.
Té
vévodí tzv. skříňová
sestava s
televizí, pohovka i stolek se sifonem
přítomným v
každé rodině 70. let. „U Majerů“ děti
shlédly
jeden díl seriálu, protože podle námi
položených otázek si toho o seriálu
příliš nepamatovaly. Pro zajímavost,
od
natočení první řady seriálu uplynulo v
letošním roce rovných 30 let.
Protože
nám zbylo trochu času, na Zličíně jsme se
šli do
Metropole k fontáně ohřát a sníst
svačinky.
Také jsme si o seriálu dali
krátký
testík.
Koncert Depeche Mode
18.1.10 Zcela
zaplněná O2 aréna přivítala Depeche
Mode 14. ledna. Aby ne, vždyť lístky na tento koncert byly
vyprodané už v létě. Jako předskokani
hráli industriální Nitzer Ebb. Tato
část byla ale pro většinu lidí jen
krácení dlouhé chvíle.
Depeche
Mode na začátku koncertu, zahráli skladby z
nového alba Sounds Of The Universe. Nebylo to ale
turné k představení nové desky. Po
pár nových písních totiž
následovala série snad všech hitů
především osmdesátých a
devadesátých let. Výběru
písní nebylo opravdu co vytknout.
Opravdový fanoušek kapely si s nimi mohl
zpívat od začátku do konce. Fanoušci
ovšem byli už trochu odrostlí,
adolescentní věk bychom na koncertě hledali marně.
Začná část posluchačů byla středního
věku. Atmosféra byla vskutku parádní.
Místa na sezení na ochozech nebyla co
platná, protože stála a do rytmu se pohupovala
doslova celá hala až po
nevyšší patra!
Co
ještě mimo hudby zaujalo, byla pódiová
scéna. Ta byla nestandardní, světla
všech barev bičující scénu
nebyla vidět ani jednou. Přes celou zadní část
pódia se táhlo “černé
plátno“, což byla obří obrazovka, přes
kterou ale šla světla. Doslova každá skladba měla
své charakteristické aranžmá a svou
jednotnou barvu světel. Při některé písni se
promítaly animace Antona Corbijna, někdy kapela živě s
efekty, ale vždy jinou vizuální technikou.
Výborné nápady, to se prostě
musí vidět a zažít.
Expedice 11 – takový byl silvestrovský
tábor
4.1.10
Hned
na začátku prozradím, že název
Expedice 11
znamená jedenáctý
silvestrovský
tábor, i když dříve jsme je nenazývali
expedicí. Sedmidenního tábora se
účastnilo
19 dětí, 4 vedoucí a jedna Barča (pes).
28.12. po
příjezdu až do večerky proběhl velký blok her,
včetně utvoření tří družstev, která si
dala
názvy Prdlí koťata, Yettíci a
Bílí
tygři. Druhý den, v úterní dopoledne,
proběhla
tradiční hra, která děti velmi baví
–
velký nákup zásob. Po
zásobení
expedice se stihlo zahrát ještě několik her (na
rybáře, na horolezce, na dvojníky). Odpoledne
děti
hrály hry na hřišti a večer v
klubovnách ubytovny,
například Popletené pohádky, kdy si
losují
pohádkové postavičky, které pak
hrají.
Proběhla také stavba pěkných hradů z
velkých
dřevěných kostek a dalších
dílů.
Středeční
dopoledne děti strávily opět venku, při
hrách Co do přírody nepatří nebo
Liščí ocásky. Odpoledne jsme
navštívili Muzeum české loutky a
cirkusu, kde je k
spatření mnoho krásných
vyřezávaných
loutek nejen z pohádek. V muzeu jsme si vyžádali
místnost s menším loutkovým
pódiem.
Velké loutky se dali stranou, a děti na scéně
sehrály své připravené
scénky. Po
představení družstev si ještě někteří
vyzkoušeli improvizaci s loutkami. Večer se opět
hrála
spousta her, například se lovily zlaťáky,
starší děti sestavovaly slova z
písmenek.
Ve čtvrtek,
v silvestrovský den, se dopoledne venku hrál
Tapinův závod, při kterém se hráči
snaží
zapamatovat předměty nebo obrázky na trase. Odpoledne se
hrálo Na pytláky a Blokáda, na
překreslování obrázků, na Popelku a
další hry. Od 19 hodin byl na
náměstí v
Prachaticích ohňostroj pro děti. Večer nám
některé
děti při svíčkách pověděly, co by si v
následujícím roce přály.
Pak nastala
velká hostina, plata chlebíčků, misky
sušenek,
oříšků, sušeného ovoce a
dalšího mlsání. Bylo toho
tolik, že jsme
některé dobroty nesnědli ani do odjezdu. Po hostině byl
karneval
v maskách, ale dětem se příliš
tancovat nechtělo.
Půlnoc jsme strávili venku na vršku, ze
kterého
bylo vidět na všechny ohňostroje, kam jen oko
dohlédlo.
Za nekonečných ohňostrojů jsme si připili dětský
šampáněm na nový rok a vydali se do
postýlek.
V
pátek 1.1. se samozřejmě vstávalo později než
obvykle,
ale ještě před obědem se stihlo několik her na
hřišti.
Odpoledne měla proběhnout expediční
“výprava“. Mladší
část
osazenstva právě vyrazila za starší
částí expedičníků, když se spustil
déšť, který všechny
přinutil k
návratu. A tak se v klubovně hrála
například
Myšičkárna. Večer si družstva zahrála
trojboj, hru
Pan Novák
a Upíři. V závěru proběhla “stezka
odvahy“. Úkolem bylo jen ujít kousek
cesty
v parku
bez doprovodu.
V sobotu nás den
uvítal v bílém
hávu. V klubo- vně se dopoledne hrálo
například
živé Člověče nezlob se nebo Červení a
bílí.
I když příliš sněhu nenapadlo, byly se děti
klouzat na
lopatách a ohromně si to užily. Odpoledne si pro změnu užily
bazén. Závěrečný večer se
předávaly diplomy
a hledal poklad. I když byl poklad ukryt na
známém
místě – v liščí noře
– do které
děti i několikrát koukaly, museli jsme jim stejně nakonec
napovědět, aby poklad našly.
Silvestrovský
tábor si všichni užili.
Tábory v Prachaticích jsou jiné než
letní.
Ráno neděláme budíčky a rozcvičky.
Však
děti také vstávaly kolem
deváté hodiny,
čemuž se není co divit. Program byl opravdu
nabitý a
příliš volna neměly. Za to patří
velký
dík vedoucím, kteří si pro děti
připravili spousty
her, dík patří také za
mazání téměř stovky palačinek :-).
Bára
L. Zuzka L. Jirka M. Aneta
Š. Natálka
S. Kuba V.
Karolína
P. Honza K. Kuba N. Nikol S. Ester M. Bára
V.
Adéla N.
Oliver
L.
Míša R.
Tereza G.
Rosťa L.
Lukáš S.
Denisa D.
47 bodů
45 bodů
36
bodů
1.
místo
2.
místo
3.
místo
Zastavme se na chvíli a zavzpomínejme na čas, kdy
jsme byli dětmi. Snad je pak lépe pochopíme.
Klidné
a pohodové svátky všem přeje
Zbyšek Prágr
PFky a
přání 2010 (38
kousků)
Klikni pro
zvětšení
Výprava do
Národního muzea
20.12.09
Poslední
výprava v tomto kalendářním roce
proběhla v
mrazivém počasí dne
devatenáctého prosince.
Již podruhé jsme se spojili s oddílem
Přátel
přírody
z Hudlic u Berouna.
V teple muzea jsme se
nejdříve vydali na tématickou výstavu Příběh
planety Země.
Nad vchodem se vznášel velký, skutečně
věrný model Země. Na začátku výstavy
jsme se
ocitli u hory, ze které
“vytékala“
láva. Na jedné plošině si bylo možno
vyzkoušet, jaké to je se ocitnout v
místě
zemětřesení. Dále bylo k spatření
spousty
přírodních artefaktů a modelů z historie
naší planety. Jednalo se například o
zkameněliny
různých velikostí, modely pravěkých
zvířat,
kostru býložravého dinosaura nebo pralesa s
přesličkami.
Výstavu provázely také
interaktivní
ukázky. Velmi kladně hodnotím naučné
dotykové panely pro děti, které se
nacházely v
průběhu celé prohlídky.
Po
této části programu jsme si dali svačinku a
znalostní kvíz z výstavy. Druhou
částí výpravy byla
přírodovědná
expozice Národního muzea. Stejně jako v
předchozí
části, i zde jsme se zastavovali u některých
exponátů a povídali si o nich.
Třetí
část výpravy jsme strávili na
menší
výstavě, Pojďte s námi do jeskyně!
Výstava je
pořádána u příležitosti 40.
výročí
objevu největší jeskyně v ČR
– Amatérské a u příležitosti
30 let od
založení České speleologické
společnosti. Dětem se
samozřejmě velmi líbil model jeskyně, do kterého
se ihned
ponořily a náležitě “jeskyni“
proběhly. Stejně
jako v předchozích expozicích jsme si o
některých
exponátech povídali.
Na
zpáteční cestě se od nás oddělila
Hudlická
skupina. Nám zbylo ještě trochu času, proto jsme
si na
Zličíně na přání některých
dětí dali
opět několik kvízových otázek.
(Pro
později narozené: Místní
národní výbor, dnes Obecní
úřad)
- Dne 17. t.m. bude proveden soupis prasat, dostavte se
všichni včas.
- V kulturním domě se staví kamna,
žádáme občany o brigádu, trouby jsou
na MNV.
- Upozorňujeme na setí jařin. Kdo je osel, ať se
přihlásí.
- Předseda telefonuje zootechnikovi: "Chcípl
nám vůl, máme koupit nového
nebo počkat na tebe?"
- V otázce prodeje se ženou souhlasím,
můžete si pro tu svini přijet kdykoliv.
- Výzva k občanům: "Vybírá
se poplatek za plemenného býka a za
kominíka."
- Žádám o přidělení
krávy,
která je březí po předsedovi, který se
odstěhoval.
- Kdo nemá ještě
orazítkovaná vejce, nechť tak učiní
nebo mu propadnou.
- Vážení zemědělci, dostavte se
všichni ke škole, kde se bude vykupovat
semeno, pytlíky si označte, aby
nedošlo k záměně.
- Žádám vás o
povolení přestavby stodoly na bytovku a to tak, že předek
nechám stát a
hýbat budu jenom zadkem.
- Občan, který ukradl v drůbežárně
vejce, bude za ně popotahován
až před MNV.
- Upozorňujeme družstevníky, že již
třetí den je na návsi fůra hnoje.
Nebude-li odstraněna, vloží se do toho
národní výbor.
- Exekuce nemohla býti provedena, poplatnice
má jen dvě kozy a na ty si
nedá sáhnout.
- Prosím, abych byla ve své věci
uspokojena, jinak se obrátím na veřejnost.
- Soudruzi, co je s mojí
žádostí, je 18tá a já jsem
to ještě nedostala.
- Ten úředník co zamítl moji
žádost, by měl jít spát ke mne, aby
poznal,
jak mám vlhkou díru.
- Nedostanu-li povolení na tu mříž,
jsem nucen přeříznout starou.
- Kdo má ještě zájem o
nové brambory, dostaví se na pole, kde mu bude
nakopáno přímo do pytle.
Druhý
hvězdářský večer
5.12. 09
Poslední
listopadovou neděli se v Rudné konal druhý
hvězdářský večer. Počasí bylo o něco
lepší než při první akci v
říjnu. Nebylo
úplně zataženo. Nebylo ani jasno, ale skrz tenkou oblačnost
byly
vidět alespoň ty nejasnější objekty.
Tím byl Měsíc po
první čtvrti a planeta Jupiter.
Na
školním hřišti byli k dispozici tři
dalekohledy. Jeden malý zrcadlový
(průměr objektivu 78 mm), který firma Celestron vyrobila k
letošnímu Mezinárodnímu
roku astronomie.
Dalekohled má velmi jednoduché a
pohodlné
ovládání. Dá se totiž
postavit na stůl či
okno. Další zrcadlový dalekohled
– refraktor
(průměr objektivu 150 mm) byl největší
přístroj
hvězdářského večera. K dispozici byl
také
čočkový dalekohled – reflektor (průměr objektivu
70 mm),
který obsahuje elektronické
navádění.
Měsíc
byl ještě v období, ve kterém jsou
vidět
krátery se stíny, což je mnohem
krásnější
podívaná, než na
Měsíc v době úplňku. U Jupitera bylo možno
spatřit jeho
čtyři největší měsíce, Io, Ganymed,
Kallisto a
Europa. Tyto měsíce jsou vidět i v malém
dalekohledu,
stačí již triedr. Ostatní měsíce jsou
už ale pro
běžné amatérské dalekohledy
nedostupné. S
současné době je známo 63 měsíců Jupitera.
Po
pozorování proběhlo
promítání. Na
přání byly promítnuty
snímky Slunce a
Mlhovin s výkladem. Na závěr jsme si
povídali a
promítali videa z kosmonautiky, jedno byla
aktuální, jen dva dny staré z
přistání raketoplánu.
Škoda
téměř zatažené oblohy, na druhou stranu, mohlo
být
hůře. Statisticky totiž na zimní měsíce
příliš jasných nocí
nepřipadá.
Výprava
s příchutí oceánů
30.11. 09
V
sobotu 28.11. jsme se se skupinou dětí vydali do
pražských Holešovic, do Mořského
světa.
Jízda metrem je tradičně pro děti zážitkem,
zážitek to kolikrát bývá i
pro
spolucestující, kteří
naštěstí
mají pro neposedné a hlučné děti
pochopení.
Samotná
expozice nabízí ke koukání
snad
tisíce ryb, všech možných
velikostí, tvarů
a barev. Obdivovali jsme nejen ryby, ale rovněž rejnoky,
murény,
korýše, želvy i ostrorepi.
Na
stránkách Mořského světa se
píše, že
největší nádrž v České
republice má
obsah 100 tisíc litrů mořské vody,
prosklená
plocha tvoří 8 metrů. V nádrži je
nainstalována
dekorace z korálových kamenů o váze
4,5 tuny, na
výrobu mořské vody byly použity 3 tuny
mořské
soli. Nádrž obývá např. žralok
písečný, který dorůstá do
3,5 metru.
V
další nádrži o objemu 50
tisíc litrů je
umístěn model historické lodi Bounty.
Obrovský
tlak vody drží 15 centimetrů tlusté plexisklo o
rozměrech
3 x 6 metrů. Interiér Mořského světa je ozdoben
největší ruční nástěnnou
malbou v Evropě o
rozměru 2700 m2. U stropu je zavěšena maketa
největšího rejnoka manty atlantské o
rozpětí 8 metrů.
Dětem
se samozřejmě velmi zamlouval projekční
interaktivní
“koberec“, kde “lovily“
nejrůznější živočichy. Co jsme do
Mořského světa
vstoupili, se děti neustále dožadovaly nákupu.
Každý si tak něco pěkného
tématického
koupil.
Na
Zličíně před odjezdem domů jsme měli ještě dost
času a
tak jsme si zahráli oblíbenou hru Cukr
káva
limonáda… Dokonce jsme si zaběhli do Metropole
po-
dívat na vodní
“představení“.
Fontána při dětských
písničkách
vytvářela výtrysky vody
zajímavé kreace, to
vše podbarvené světly.
V
sobotu večer 21.11., tedy spíše v noci, proběhla
naše druhá zábava,
tentokrát na téma
český big beat. Účel zábavy
– dobře se
pobavit, byl splněn :). Poznáni byly
loňští
pařiči, vzpomněli jsme i mnoho těch, kteří přijít
chtěli,
žel termín zábavy se trefil do
chřipkového a
angínového řádění. Veselo
bylo, tančilo se
a pilo. Některým
účinkujícím na parketu se
stalo jednou tanečním partnerem, jednou kytarou, někdy
vším dohromady, koště. Pro
velký
zájem o tuto taneční rekvizitu byla do oběhu
vpuštěna košťata tři. Jedna skupina vytrvalců se
nechtěla
smířit s koncem zábavy a dožadovala se
neustále
nových písní, a proto se končilo někdy
před druhou
hodinou noční.
Letos
jsme nedělali účastnické
hlasování
tématu na příští rok, i
když bylo připra-
vené. Ze strategických důvodů uděláme
příští rok
otevřenější téma,
do kterého se vejdou české písně
různých
žánrů i skladby zahraniční a přitom
téma
vizuálně slibuje legraci. Pravděpodobně se bude jednat o
téma osmdesátých let.
Nápadům se ale meze
nekladou, pokud nějaký máte, stačí
zanechat
vzkaz.
Téma
českého big beatu není jasně
ohraničené,
jedná se o velmi širokou paletu
hudebních stylů.
Od alternativní muziky, nové vlny přes
rock k punku
a metalu. Navíc se docela jedná o
české
specifikum. Pravděpodobně
nejobsáhlejší analogie
českého bigbítu je popsána na stránkách
České televize.
Celostátní
vzájemná výměna
zkušeností, tedy
CVVZtka, se koná každý rok v jiném
městě. Na
víkend se sjede několik stovek lidí,
které
zajímá práce s dětmi. Akce se vždy
koná v
nějaké velké škole, kde
probíhají
desítky seminářů, dílen a
doprovodných
akcí. Letošní CVVZtka se konala v
Plzni.
Účast byla oproti posledním létům
slabší, což připisuji jednak
vyšší
ceně a jednak nucenou přerušenou roční
kontinuitou,
kterou loni způsobila pořadatelská organizace Dlažka z
Přerova.
Ono udělat akci pro lidi, kteří pracují s dětmi,
netradičně o podzimních prázdninách je
značně
mimo. Však se také tento krok mimo projevil na
účasti. I když nebyla tradiční účast 1
000
lidí, ale zhruba polovina, akci to nějak nevadilo, ba
naopak.
Plzeňské
zvládnutí organizace bylo
horší,
obzvláště v pátek bylo jasně vidět, že
se
nestíhá a nezvládá.
Pravidelný
účastník znalí věcí se ale
neztratí
a umí si poradit ve stylu “udělej si
sám.“
Nováčci to asi měli horší. CVVZtka je
ovšem
o lidech, takže výsledný dojem ze
stráveného víkendu je naprosto
kladný.
Navštívil
jsem několik programů. Nejvíce mne zaujal program
Netradiční deskové hry do klubovny v
podání
Stanislava Praise – Permona. Každou hru uvedl
stručným
výkladem o jejím původu a pak jsme se jali
hrát.
Snad všechny hry pocházely z
dálného
východu a jednalo se o hry na různých
šachovnicích. Mimo deskovek jsme si užili i dvě
drobné pohybové hříčky.
Výborný
seminář, jestli se bude opakovat i
příští
rok, mohu jen doporučit.
Na
astronomicko – kosmonautický tábor se
mi vyloženě
hodil dvojprogram o vodních a vzduchových
raketách, který vedl Martin Komínek.
Princip
vzducho- vých a vodních raket je
jednoduchý a
není problém si na internetu najít
informace, ale
sestavit si takové rakety a vyzkoušet je k
nezaplacení. Opět povedený program.
Byl
jsem ještě na půlce programu s názvem
Zhotovení
modelu terénu, pod vedením Mojmíra
Nováčka
– Piráta. Pohodový program, pokud
není někdo
znalec map, určitě se dozví něco nového, jako
já.
Ale večerní vyčerpanost mé tělesné
schránky
byla značná, namáhavé bylo sledovat už
i ve stoje.
Proto jsem asi v půlce program opustil a odebral se pomoci tělu obnovit
síly ve vodorovné poloze.
Sobotní
večer patří tradičně volbě pořadatele CVVZtky za dva roky. K
našemu překvapení se vyrojila spousta
zájemců o
pořadatelství v roce 2011, nakonec se ale jednalo o
fórek. Všichni se ukázali jako
pořadatelé
“východočeské CVVZtky“,
která se
uskuteční v Hradci Králové.
Jiný
protikandidát nebyl. Na konec všem
zazpíval Petr
Spálený se svou kapelou.
K
CVVZtce patří i stánky, čajovna, bufet, herna
deskových her, hraní na kytary. Na
deskovkách jsem
se nejen já naučil jednu výbornou hru. A vůbec
všeho jsme si užili dosytosti. Na poslední
noční
– ranní čajovnu jen tak nezapomenu.
Po návratu domů byly pouhé čtyři
naspané hodiny za
víkend opravdu znát. Ale CVVZtka vždy
stojí za to!
Bylo
to první mne historicky známé veřejné
setkání s astronomií v Rudné. Krásně
se tak přiřadilo k Mezinárodnímu roku astronomie.
V plánu bylo pozorování dalekohledy na
školním hřišti a poté
promítání. V tomto případě ale má
rozhodující slovo počasí. Nejen že bylo zataženo,
ale i trochu sprchlo. Proto následovala rovnou druhá
část programu – promítání. S
výkladem se promítaly snímky planety
Jupiter, Měsíce, nočních krajin a s hudbou mlhoviny.
Na závěr promítání se diváci
podívali na video ze života na Mezinárodní
kosmické stanici.
Po
promítání si každý prohlédl
dalekohledy, kterými by se pozorovalo za jasného
počasí. K našemu překvapení přišla spousta
dětí, ale dospělí také nechyběli. Bylo vidět, že o
vesmír v Rudné a okolí zájem je. To byla
také první myšlenka na
uspořádání této akce. Je v Rudné a
okolí někdo, koho vesmír nebo kosmonautika
zajímá? Další obdobná akce se bude
konat v neděli 29. listopadu. I když by bylo zataženo, přijďte na promítání a podívat se na dalekohledy!
Lampiónový průvod
Tato
tradiční akce proběhla za hojné účasti zhruba 400
lidí. Průvod světlušek se vydal od
Hořelického kostela Stětí sv. Jana Křtitele a dále
bočními ulicemi na školní hřiště, kde
proběhlo losování. Vylosovaní broučci dostali
pěkné odměny a ti, kteří vylosováni nebyli,
dostali něco sladkého na zub. Na konec akce proběhl poměrně
slušný ohňostroj připravený
profesionální firmou. Fotogalerie
Cesta do nitra země – o podzimním táboře 2.11. 09
Tradiční
tábor, tradiční místo, tradičně plno,
netradiční celotáborová hra. Téma
tábora totiž diktoval výlet. V předchozích letech
jsme byli v Berouně na medvě- dech a bazénu, 2x v Plzni a letos
jsme chtěli využít něco v okolí, volba padla na nedalekou
Chrustenickou šachtu. A podzemní téma bylo na
světě.
Pětidenní
tábor začal ve středu několika hrami. Scénkou
vedoucích bylo uvedeno téma tábora a přečtena
legenda. Vypráví se v ní příběh o starci,
který nalezl starou listinu, na které byla napsána
hádanka. Ta hádanka ale nebyla až tak těžká.
Stařec měl uhodnout místo, kde se nalézá jeden
starý důl. Když ten důl najde a vejde dovnitř, musí v
onom dole najít dvě věci. Vzácný
svítící kámen a cestu do nitra země. Když
se starcovi podaří tyto věci najít, jednou se mu
zjeví světlo života. Ovšem stařec už měl mnoho let, než
stačil dojít do dolu a najít svítící
kámen a místo, kam se vchází do nitra země,
zemřel. Ale než zemřel, stačil svůj příběh povědět
dalším lidem. I my na táboře jsme se příběh
dozvěděli a do dolu se chystali.
Před
večerkou se děti podívaly na film Arthur a Minimojové.
Film byl alespoň trošičku tématický
podzemím, jiný nebyl k mání. Pouštět
malým dětem moderní akční filmy, byť
tématické, nechceme.
Ve
čtvrtečním ránu děti čekala hra, při které musely
po budově hledat permoníky na kartičce do dvojice, čímž
se utvořilo pět družstev. Každá skupina si pak vymyslela
názvy a pět družstev bylo na světě: Minimojové,
Horníci, Červení permoníci, Drahokamy a
Zlatokopové. Následovalo několik aktivit v klubovně,
malování, výzdoba a lepení
permoníčků na cedulky. Před obědem proběhlo několik
soutěží, například štafety a luštění
šifry. Odpoledne se hrály hry v lese.
Večer
proběhla divoká hra po budově, obcho- dování s
archeologickými nálezy. Další hry byly
klidnějšího rázu. Užili jsme si i jeden
technický problém, kdy se jedné holce na pokoji
zasekla klika a byla asi hodinu uvězněna. Zatímco jsme
řešili a zkoušeli různé způsoby jak se dostat
dovnitř, dítko si mezitím v klidu kreslilo. Nakonec se
uplatnila metoda zahradnické motyky coby páčidla. Ke
čtvrtku mám z tábora poznamenanou poslední
poznámku: “vedoucí jsou kaput“.
Páteční
dopoledne bylo částečně výtvarné, družstva zdobily
své brány do nitra země podle fantazie. Každé
družstvo dostalo z kartonu model brány, který bylo třeba
dodělat. Všem se tento úkol povedl skutečně na
výbornou. Na zahradě se týmy připravovaly na cestu do
dolu. Jednalo se o soutěž, kdy každý musel projít
dráhu, při které například hledal
permoníky, šel poslepu nebo si musel zapama- tovat
obrazce. Před obědem si každý ještě ozdobil
kolíček. Z kolíčku tak vznikali například
panáčci.
Odpoledne
se byl tábor podívat na zemědělské
hospodářství a na koně, což se dětem samozřejmě
líbilo. Večer se hrály scénky na téma cesta
do středu země. Poslední letošní
táborák v Železné byla hromadná
opékací rychlovka. Buřty se opékali na
roštu. Během táboráku se zájemci mohli
podívat v dalekohledu na Měsíc. Některým se
pohled na “ty koláče“ moc líbil, tak se na
krátery podívali znovu. Před večerkou si ještě
vedoucí rozdělili děti podle zájmů a věku na skupinky, v
kterých hrály hry.
Sobota byl den, v který jsme se podle legendy vydali do dolu hledat tajemný
svítící kámen a cestu do nitra země. Cesta
do dolu pro velkou zimu proběhla autobusem. Před vstupem do
podzemí každé dítko dostalo přilbu a mohlo se
vyrazit. Průvodce během prohlídky dolu šikovně dětem
osvětlil, jak se dolovalo, že důlní vozíky
– hunty ze začátku dolování tahali koně a
další zajímavé věci. Děti se rovněž svezly důlní mašinkou. Během prohlídky
se dětem, které byly rozdělené na dvě skupiny, skutečně
podařilo v jedné temné chodbě spatřit
svítící kámen. Všechny děti
došly na konec dolu, kde byla mříž. Mříž
oddělovala cestu do nitra země, protože v hlubinách je nejen
spalující láva, ale i temné bytosti.
Spatřili jsme ještě jeden svažující se vchod do
nitra země, ale ten byl zatopený. Měl jsem tu možnost
svítící kámen z chodby vyzvednout a dětem
ukázat z blízka. Na zpáteční cestě jsme
hráli dvě cestovní hry. Ovšem
největší úspěch mělo běhání a
dovádění na srolovaných balících
slámy.
Večer
se jednomu vedoucímu zjevil permoník z dolu, aby dětem
předal tyčinky se světlem života pocházejícího z
tajemného svítícího kamene.
Minimojové, Horníci, Červení permoníci,
Drahokamy a Zlatokopové si v závěru dne došli to
tmy zahrady, každý pro své světélko a dokonce pro
poklad. Poslední noc všichni spokojeně spali,
svírající svá světélka v
rukách či uložená vedle polštáře.
V
den odjezdu, v neděli jsme stihli ještě jednu bodovanou hru do
družstev.
K našemu překvapení se nám ukázat
i permoníček, docela malinký malinkatý,
svírající v rukách tajemné světlo a
skrývající se v přihrádce stolu. Byl to
permoníček, který dětem věnoval tyčinky se světlem z
kamene.
Podzimní
tábor se povedl i přes to, že jeden vedoucí odpadl, během
tábora pro zdravotní potíže odjelo několik
dětí a sychravé podzimní počasí o sobě dalo
skutečně vědět. Jen vítr na draky nefoukal. V Železné se
sejdeme opět až na jaře. Zdař Bůh.
Tomáš V.
Míša R.
Bára Vách.
Nikol S.
Lukáš S.
Gábina S.
(Víškovi)
Bára Vaš.
Gábina P.
Luboš P.
Klaudie O.
Matyáš H.
Rosťa L.
Kája Č.
Tomáš K.
Bára T.
Verča T.
Klára D.
David V.
Kuba V.
Tomáš B.
Adam R.
Emma V.
Aneta Š.
Dan B.
Denisa D.
Verča S.
1. místo
2. místo
3. místo
4. místo
5. místo
Děti v jeskyních – výprava v Českém krasu 26.10. 09
Po
půl roce nás čekalo turisticky oblíbené
místo Českého krasu, jakým je Srbsko. V Berouně na
vlakovém nádraží jsme se spojili s Oddílem
přátel přírody z Hudlic, čímž vznikla
početná skupina 24 dětí.
Jedna
zastávka z Berouna do Srbska se protáhla na
zastávky dvě. Průvodčí totiž v Srbsku docela
nepochopitelně odmával odjezd tak rychle, že žádná
z obou skupin u dvou dveří nestačila vůbec vystoupit. Jen se
před námi zavřely dveře. Popojeli jsme si na zastávku
Karlštejn. Klukům to nevadilo, naopak, alespoň se
podívali na model železnice. Naštěstí vlak nazpět
do Srbska jel hned.
Po
dobu výpravy jsme po cestě hrály dvě hry. Hra
“Klíště“ s kolíčkem se velmi ujala a
děti bavila až do konce výpravy. Prvním cílem,
byla poměrně zachovalá jeskyně, i když bez
krápníků. Nejnáročnější bylo
“převýšení“ cestou k jeskyni, tedy
spíš pro dospělé, kdy bylo třeba občas děti
vysadit a sesadit přes terénní překážky. K
druhé jeskyňce jsme museli na druhou stranu řeky Berounky.
Cestou se zastavujeme u cedulí s výškou, kam v
minulosti sahali povodně. U druhé jeskyňky se všichni
vystřídali po třech. Jedná se totiž o malou a
krátkou jeskyňku.
Po
těchto jeskyňářských zastaveních jsme zakotvili u
skal na Alkazaru. Po svačině byl čas na dvě hry. Na Alkazaru tradičně
nesmíme opomenout scho- vávanou. Terén je tam na
tuto hru přímo jak dělaný. Další hra byla
opět staročeská klasika, Rybáři.
Po
hrách přišel čas na další objevitelskou
cestu. Než jsme vyrazili, pověděli jsme si něco o tom, jak
vznikají jeskyně a jaký je rozdíl mezi
jeskyní a štolou. Velká štola, do
které jsme vešli, na rozdíl od malých
jeskyní skýtala dostatek prostoru. Prošli jsme se
podzemím a spatřili několik netopýrů. U těch jsme se ale
dlouho nezdržovali, abychom je nerušili.
Čas byl neúprosný a nám už zbývalo se jen rychle vrátit na vlak do Srbska
a pak domů. Společnou fotografii obou oddílů jsme stihli udělat až na nádraží
v Berouně, kde se také obě skupiny rozloučily. Celý den
byl na výpravu opět krátký, co jsme nestihli,
stihneme určitě zase příště, na jaře.
Opět
v Českém krasu aneb vzpomínka na Láďu Holuba
19.10. 09
Tak
jsem byl o víkendu opět v Českém krasu v Srbsku na srubu
Alkazar, kam už delší dobu jezdíme. Podle toho,
kolik mělo jet lidí, to vypadalo slibně. Ale v pátek
večer dorazím na srub a jsem tam sám! Tedy sám z
naší party. Na srubu byl ještě Láďa Holub a
jeho civilkář *. Už se chystali do hospody a mě nedalo moc
práci sebe přesvědčit, že bych měl jít s nima. A tak jsme
šli. Cestou potkáváme Péťu Piškulu,
běží si dát věci do srubu a ještě rychleji
běží za náma. V hospě se příjemně bavíme. V
tom se o půl dvanácté v hospě zjeví Fílův
zjev. Fíla ví, kam se má nejdříve mrknout,
než dojde do srubu. Paráda, z naší party jsme už
tři.
Téměř
na celou sobotu vyrážíme likvidovat do
přírodních rezervací nežádoucí
stromečky (akát a stremesnik**). Láďa Holub je pěkně
ukecaný, ale dobře. Dozvídáme se spousty
zajímavých věcí o přírodě Českého
krasu a o práci, kterou tam dělá a plánech.
Láďa je totiž nejvrchnější ochranář v ČSOP
v krasu, tedy šéf a spousty dalšího. V
hospě si dáváme oběd. Láďa si dal jikry s
mlíčím a to mě také zlákalo. Mám je
totiž moc rád v rybí polévce na Vánoce. Ale
to co výčepní přines, nebyla vánoční
polévka! V životě jsem nic tak slanýho nejedl!!! Velkou
část své porce jsem věnoval Láďovi. Filip,
další člen, který se k nám v sobotu přidal,
si dal totéž co já, ale to už Láďa nemohl tolik
dojídat. Takže až budete chtít okusit jídlo,
které je slanější než samotná sůl, jeďte do
hospody do Koněprus u Berouna. Pak se můžete podívat do
Koněpruských jeskyní
a oblizovat krápníky, aby jste si spravili chuť!
Navečer
se vracíme na srub. Přibyly k nám ještě
Péťa s Luckou. Dáváme si svačinku a
chystáme se do jeskyně (do Partyzánky). Jdu jen
já, Láďa a Filip. Fíla nás jde pouze
doprovodit ke vchodu. Ještě se musím zmínit o
jedné věci. Petr s Luckou mi přivezli přilbu. Ach, má
první jeskyňářská přilba. Tedy, ona není
jeskyňářská, ale přidělal jsem na ni čelovku, tak už je.
Taky jsem měl půjčenou videokameru, tak jsme v jeskyních
natáčeli. Je toho celých 8 minut – záběry na
jeskyni, na plazícího se Zbycha a Filipa v
plazivkách apod.
Večer
ve srubu už jen jíme a Láďa povídá a
povídá. Když šli všichni spát,
já s Filou se jdeme projít do Měsícem
ozářené noci mezi svítící
bílé skály a dlouho do noci si
povídáme. Ráno (nebo to bylo spíš v
poledne) se probouzím a na srubu je už jen Fíla.
Ostatní se rozjeli pryč. Snídaně-oběd byl
výborný. Kolínka se zelím a
nakrájeným párkem. Bylo to tak dobrý, že se
nám do toho ani moc nechtělo dávat kečup.
A kolik nás nakonec bylo? Zbych, Fíla, Filip, Péťa a Lucka, Láďa a civilkář Martin.
Doslov
Tento
víkend se odehrál v září roku 2000.
Láďa Holub za dva roky zemřel na rakovinu. Smutná
zpráva mne zastihla na jarním táboře ve Vižnově na
Broumovsku. Tehdy jsme jako parta často jezdili do Českého
krasu, pracovali v přírodě a o volnech prolézali jeskyně.
Na srub už nejezdíme a ostatní si žijí své
životy ve svých rodinách s dětmi. Jen s Fílou se
občas vídávám.
Neupravovaný článek je zkopírován z
našeho již neexistujícího interního
zpravodaje Infofilouběžník, č. 15. z 12.9. 2000.
*
Civilkář – náhradní vojenská služba
místo povinné základní vojenské
služby. Civilní služba byla pro ty, kteří nechtěli nebo
nemohli na vojnu a obvykle si ji dotyčný “odkroutil“
ve veřejně prospěšných službách a
institucích. Náhradní vojenská služba
(civilní služba) skončila v roce 2004.
** Co jsem to před devíti lety měl na mysli za rostlinu? :o
O drakyádě v Rudné
12.10. 09
Letošní
nedělní drakyáda 11. října se konala hned v
prvním termínu. V sobotu to ale na drakyádu
nevypadalo, nepohnul se ani lístek. V neděli ráno pro
změnu pršelo, ale foukal vítr. Nakonec bylo odpoledne
pole téměř suché a vítr foukal stále.
Minulé ročníky jsme si stěžovali na slabý
vítr, letos foukal pro některé až příliš.
Místo toho, aby všichni draci byli ve vzduchu,
velká část účastníků neustále draky
opravovala. Na některé dřevěné draky byl vítr
opravdu silný. Naštěstí později odpoledne se
síla větru trochu zmírnila.
Sešla
se pěkná řádka draků. Kupované malé až po
velkého čínského „draka“, který
by bez silného větru ani nelétal. Spatřili jsme dokonce
létající kalhoty a řiditelné
akrobatické draky.
Nejvíce
ceněná je ovšem ruční práce. I v
této kategorii se sešlo několik zajímavých
děl. Jeden krabicový krychlový drak, který žel
skončil svůj let pádem. Sešli se i dva rekordmani,
skutečně mini dráček a jeden obří. Ovšem ani
jednomu z nich nebylo do letu. Snad příště.
Někteří
zájemci si zasoutěžili. Bylo třeba proběhnout slalom tak, aby
drak po- kud možno nespadl na zem. Téměř všem se to
povedlo. V další soutěži šlo o co
nejrychlejší vzlet položeného draka na zemi.
Soutěžící i další účastníci
dostali za snahu odměny.
Milý
Láďo, požádali mě, abych o tobě napsal nekrolog pro
Lidové noviny, a do uzávěrky zbývá jen
hodina. Takovou práci jsi neměl rád. Naše
společné čtyřicetileté psaní začínalo
vždycky debatováním, zkoumáním
tématu a odbíháním od něj a pak teprve se
mohlo napsat první písmeno. Ale tohle hoří, aby to
zítra ráno vyšlo. 
Téma
výpravy bylo podle dětského fantasy filmu z roku 1977,
Sindibád a Tygří oko. Protože tento příběh
většina dětí neznala, film jsme v pátek večer
promítli. Ukázala se, že některé děti film
znají, dokonce ti nejmladší a to tak dobře, že by
ho mohli dabovat (což jedna dívčina v podstatě dělala). Před
večerním filmem jsme ovšem hráli spoustu her na
zahradě. 
