Oslava 150 let Kladensko - nučické dráhy
22.9.08
Houkání
vlaku, které bylo slyšet k domovu bylo
jiné, než
obvykle. Ohlašovalo blížící
se oslavy,
setkávání i
poznání z
nadcházejících hodin
strávených mezi
párou, dýmem a prachem z vápence.
V
budově nučického nádraží byla k
shlédnutí výstava dobových
fotografií, map a předmětů vztahujících se k
dobývání
železné rudy Pražské
železářské společnosti
v Nučicích a okolí. O sobotním poledni
se konalo
představení „Vítej posle
budoucnosti“
ochotnického divadelního souboru Žumpa.
Divadelní kus jsem žel neshlédl, neb jsem o něm
včas
nevěděl, na plakátech se o něm nepsalo. Ale
chutný
chléb se solí od nučických
Baráčníků
v krojích, jsem si
s chutí dal.
Z
nučického nádraží probíhala
kyvadlová doprava po Kladensko - nučické
dráze do
lomů Mořina historickou dieselovou lokomotivou z roku 1960 a
parní lokomotivou 213.902 z roku 1947, obě
vyrobené v ČKD
Praha, s vozy ze 40. let minulého století.
Jízdu v
historických soupravách pamatují
ještě
mnozí lidé stejně, jako jedna
starší
paní, která ve vlaku vyprávěla, jak v
takových vagónech jezdila. Unikát
těchto
jízd byl v tom, že se jezdilo na trati, která je
určena
výhradně k nákladní přepravě, nikoliv
osobní
dopravě. Z Nučic do Lomů Mořina je to zhruba 14 km. První
úsek Kladensko-nučické dráhy, Kladno
–
Tachlovice, byl zprovozněn v lednu roku 1858. Do roku 1908 bylo
zprovozněno 9 odboček a přípojek, trať poté měla
celkovou
délku přes 42 km. Odbočka Mořinská, po
jejíž
části byla vypravena historická jízda,
byla
zprovozněna roku 1900 a je funkční dodnes.
Po
příjezdu do Lomů Mořina, si bylo možno
prohlédnout
část areálu fungující
vápenky, k
oslavám byly přistaveny i další
historické
parní lokomotivy a vozy. V
areálu byla připravena výstava o těžbě
vápence v
Českém krasu. K shlédnutí byly
dobové
fotografie populárních lomů Velké
Ameriky a
Mexika, rozličné druhy vápenců a
další exponáty.
Hlavní
atrakcí v areálu vápenky, byl
vyjímečně otevřený vstup do
nejznámější,
jinak legálně nepřístupné
štoly v
Českém krasu. Jedná se o chodbu na
úrovni 3.
těžebního patra (část chodby je na
úrovni 2.
těžebního patra), v nadm. výšce okolo
375 m.
Délka hlavní sběrné chodby je 2.950 m,
ale
přístupná byla jen menší
část, a to
ke „galérce“ a strojovně na Malé Americe. Až sem byla štola
osvětlena
a proudily v ní pod vedením
zkušených
montanistů (lidí
zabývajících se
umělým podzemím) a speleologů skupiny návštěvníků tu a
tam
poslouchajíce výklad o
tehdejších způsobech
dobývání vápence.
Kdo
zažil „divoké“
doby tajemného
objevování štol kolem těchto lomů, asi
by se
divil. I když jsme tenkrát v podzemí
potkávali
skupinky lidí, nyní to byly téměř
davy. Jeden
průvod vpravo, druhý vlevo. Dnes je přístup do
podzemí uzavřen, což je v mnoha ohledech jen dobře.
Po
jednom kilometru od vápenky se v lomu Čeřinka
nacházela
expozice těžební techniky. Obzvláště
kolosálně působil kolový nakladač CAT 998 G s
obsahem
motoru 15,8 litru a objemem lopaty 6,1 m3 nebo běloruský
sklápěcí nákladní vůz BELAZ
typ 7547 s obsahem
motoru 22,3 litru a nosností 43 tuny.
Zajímavý byl
rovněž pohled na již pěkně rozrostlý lom o několika patrech.
Stopadesátileté
oslavy se pořadatelům povedly i přes to, že mašiny v sobotu
jezdily mimo jízdní řád.
Zájem o
dění kolem dráhy a
dobývání
železné rudy a vá- pence byl vskutku
velký, o čemž
svědčí návštěvnost několika
tisíc
lidí. Byl to velmi příjemně
strávený
víkend, kde bylo možno potkat spoustu
známých
lidí.
A na útulný vůz Pivák o
víkendu 20. a 21. září 2008 jen tak
nezapomenu.
Víkend plný
her
16.9.08
Nové
děti, noví vedoucí, a některé
nové hry. Tak
jsme navštívili brzo po
zahájení
školního roku
„naší“
víkendovou základnu u Železné (12. -
14.9.08). Ale
abych upřesnil první větu, nových dětí
bylo
pár, noví vedoucí byli noví
jen tím,
že byli poprvé v Železné, jinak
osvědčení z
táborů, a ti přinesli pár nových her.
Účast byla poznamenána
onemocněním
dětí, ale i tak se jich sešlo
šestnáct.
V
příjemném, slunečném, ale
chladném
víkendu se hrálo několik her ve velké
zahradě
kolem chaty. Došlo i na utvoření tří
družstev.
Názvy družstev si ale děti vymýšlely
už v
klubovně, kde se také hrálo několik her.
První
klání mezi družstvy proběhlo ve hře Aktivity.
Sobotní
dopoledne se uskutečnilo už tradičně při hraní her na
hřišti v Železné. Protože nebylo tolik
dětí jako
obvykle, mohli jsme si dovolit k obědu udělat palačinky. Odpoledne jsme
strávili v lese při nových hrách. Děti
si
například vyzkoušely komunikaci mezi sebou pouze
po
hmatu. Nechybělo ani klání mezi družstvy v
překážkové dráze.
Další část
odpoledne a večera se již hrály hry na zahradě u chaty.
Sobotní pobyt venku byl zakončen zpěvem vedoucích
při
flétně, táborákem a
opékáním
buřtíků. Před povinnou sprchou a večerkou jsme si v klubovně
zahráli ještě jednu hru.
Nedělní
ráno je vždy balící a
uklízecí. Po
balení obvykle chodíme ven, ale protože bylo
ještě
chladno, hrálo se několik her v klubovně. Ven se
šlo až
po svačině. Před příjezdem rodičů se vyhlásily
výsledky bodování skupin a
šel se hledat
sladký poklad. Tentokrát
hledání pokladu
nedalo dětem příliš práce. Zato v
říjnu, na
táboře Poklad pevnosti Železňák, to nebude tak
jednoduché! :)
Sluneční
čarování
8.9.08
Cesta kolem světa,
tábor v Říčkách
3.9.08
V
závěru prázdnin jsme se vydali trochu ten svět
prostudovat. Naše expedice čítala 40
mladých cestova-
telů a 7 vůdců. Vyzbrojení mapami světa a expedi-
čními
knihami, který měl každý člen expedice, jsme
chytili
západní směr cestování. Na
první dva
dny jsme se usadili v Severní a Jižní Americe. Za
Tichým oceánem se nachází
Oceánie,
kde jsme strávili další den. Pak už to
bylo
kousíček do Austrálie. V zemi klokanů dokonce
expedičníky, hned po ranním probuzení
při
ranním protahování překvapili dva
klokani.
Do
Asie, kde jsme strávili dva dny, už to byl také
jen skok. V Africe expedičníci poznali hodnotu vody. A to doslova. Pro některé byla hra, kde bylo třeba
získat
po malých dávkách každou kapku vody,
trochu
náročnější. O to
důležitější bylo
poučení, že skuteční obyvatelé
musí pro
vodu chodit mnoho kilometrů denně. Samozřejmě nemohly chybět
klasické domečky, tentokrát se stavěla nemocnice
nositele
Nobelovi ceny, doktora Alberta Schweitzera.
V
dalších dnech děti, tedy expedičníky,
čekala ještě Evropa a
také oba póly.upina
byla poznávat Roky- tnici a Rychnov a třetí grupa
si
prošla Julinčino údolí. A hlavas
sólo
hřebeny Orlických hor.
Během
expedice jsme měli dva táboráky se
vším, co
k nim patří, tedy buřtíky a kytara. I jedna
noční
bouře zastihla spící
účastníky, z nich se
někteří vzbudili. Celou expedicí
zavládla
mánie pletení náramků z bavlnek, což
bylo fajn i u
mužské části osazenstva :-). Žel
naší celou
expedici trochu zdecimovali stavy nemocných již před
táborem, kdy odpadli čtyři účastníci a expedici museli opustit tři členové. Všech sedm
členů mělo shodně angínu.
Na závěr už zbývá jen dodat
názvy skupin,
které za 13 dní procestovali celý
svět: Zebry,
Cestovatelská sluníčka,
Fogošlápci, Buzoly
a Králíci z klobouku.
Věcným
sponzorem táborů
v Říčkách je společnost Ferring. |
 |
| Rovněž
děkujeme mnohým rodičům za dary pro děti. |
Malé tábory pro malé děti - Putování s Rumcajsem
27.8.08
Bylo
nebylo. V lese Řáholci žil loupežník jménem
Rumcajs. A tento panáček se nám na dva týdny
přestěhoval do Orlických hor, přesněji řečeno do Říček v
Orlických horách, aby po týdnu provázel dvě
skupinky čtyřiceti malých dětí po svých
oblíbených pohádkách. Třeba hned
druhý den po příjezdu se to celý den hemžilo
Trautunberkem z Krkonoš, když
mu třeba hořel seník a děti
musely rychle hasit. Ovšem kelímky na vodu byly trochu
děravé, proto nošení vody nebylo vůbec
jednoduché. Jednou se zase Krakonošovi ztratila sojka
hlídalka, kterou bylo třeba najít.
Následující den byl věnovaný Broučkům.
Hnedle
z rána bylo třeba procvičit broučí
křidýlka, nožičky i tělíčko a přes den si broučci
hráli spousty her. To byl mumraj, když se vylíhli
malí broučkové a děti v kruhu je musely uhlídat,
aby se nerozeběhli. Další den nás vítal
Maxipes Fík. S ním jsme 
se podívali trochu i do
světa, když se každý přesouval po ledových krách,
nebo si vyzkoušel psí spřežení.
Rákosníček, bylo oblíbené téma
dalšího dne. Však děti udělaly
krásné rybníčky Brčálníčky s
Ráko- sníčkem, rybkami i rákosím. Jen mlha
hustá tak, že by se dala krájet, chyběla. Po vodní
pohádce, ale suchých dnech, přišli dva
králíci z klobouku. Jak tak Bob s Bobkem šli po
lese, zjistili, jací jsou někteří lidé
čuňátka a vedoucím hlásili, co že to do
přírody za věcičky nepatří. Úspěšná
byla i králičí olympiáda, kdo by si také
nezaházel mrkví do klobouku nebo do dálky,
neproběhl překážkovou dráhu nebo se nepověsil na větev?
Jeden den jsme prožili s opicí Žofkou ze zoologické
zahrady. To samozřejmě každé družstvo stavělo svá zoo a
všechna byla velmi precizně povedená.
Děti taktéž čekala jedna večerní hra za tmy, tedy
spíš jednoduchá cestička, kde se tradičně
ukázalo, že se nejvíce bojí ti
největší “ramenáči“. Na začátku
tábora každý dostal svou loupežnickou knížku, do
které si děti kreslily, co za den zažily, a vlepovaly rumcajsovi
dukátky. Družstva místo bodů dostávala za hry
vystřižené stromečky, které se vlepovaly na
nástěnku. Tím si každé družstvo tvořilo svůj les
Řáholec.
Oba turnusy se celkově povedly, i když program byl připraven
stejný, byl každý
turnus atmosférou přirozeně
trochu jiný. Je to dáno především partou
vedoucích, dětí a počasím. Na první turnus
bylo překrásně, slunečno, proto jsme se také po
poledním klidu většinou koupali. Druhý turnus na
počasí už takové štěstí neměl, občas bylo
zamračeno a přišla i noční bouřka, ale důležité
je, je tábor nepropršel.
Snad nejobtížnější na táboře pro malé děti je udržet pořádek na pokojích a
nezamíchat věci jednoho dítěte s druhým. To je
někdy náročný úkol, protože děti často o
svých podepsaných věcech vehementně tvrdí, že
nejsou jejich. Obzvlášť, když se jim věci uklidí,
vedoucí odejde a po pár minutách to na pokoji
vypadá jak po výbuchu. A tak to chodí :-).
Na obou turnusech se dohromady vystřídalo 79 dětí od 4 let a 16
lidí, starajících se o děti, na každý
turnus 8. Vždy bylo po pěti družstvech, v každém družstvu 8
dětí.
Družstva a vedoucí 1. turnusu: Trpaslíci – Zuzka,
Dráčata
– Petra, Krtečci – Iveta, Dubínci
– Vlaďka a Plamínci – Honza.
Družstva a vedoucí 2. turnusu: Mumínci – Petra,
Hvězdičky
– Jana, Koumáci – Blanka, Ovečky –
Eliška a Borůvky
– Gábina.
Tábor Kačlehy, Kletba Many-ary
23.7.08
Cesta
na tábor, až na pár drobných nedorozumění
ohledně místenek ve vlaku, proběhla hladce. Některé
skupinky dětí se zavřely do svých kupé a celou
půlku cestu nevystrčily nos. A bylo veselo. Po příjezdu na
tábořiště a po klasických úvodních
ubytovacích manévrech nás někteří
vedoucí uvedli do celotáborové hry scénkou
z prostředí afrických domorodých problémů.
Večerní táborák, prokládaný
úvodní nudou, se jako vždy povedl na výbornou.
Úvodní nudou se rozumí představení
táborového řádu, režimu dne a
dalších táborových zvyklostí. Povedl
se především proto, že naše děti téměř
sborově rády zpívají, k čemuž vybízí
i výborná hra Jiřího na kytaru. Tolik perličky z
prvního dne.
V úvodu hry děti hledaly mapu, podle které musely
najít afrického mudrce. Hry byly plné
afrických témat, například
uctívání posvátného ibisa,
Krokodýlí údolí, kobylky, naklonění
boha duhy aj. Ale i další hry měly velký
úspěch, například Afričane, nezlob se, Afričtí
zajatci, Africká olympiáda nebo Krámky. Ten
stánek s karetním prší se mi
obzvláště zamlouval :). Letos se nám vydařilo i
několik nočních (večerních, bez buzení) her.
Samozřejmě byl v plánu družinový program, ale i
aktivní osobní volno, což byla letos taková
novinka. Tedy volno, polední klid, ale s aktivní
částí, kdy mělo několik vedoucích pro děti na
výběr z několika aktivit. Mezi nejatraktivnější
patřily deskové hry, míčové hry na hřišti,
koupání a ruční práce.
Rukodělných výtvarných aktivit bylo letos opět
slušné množství. Ruční papír, i když
to ve ztížených podmínkách nebylo
úplně ono, keramika, ozdoby z kůže, malování,
drátkování, batika.
Tradičně nás navštívili hvězdáři s
dodávkou plné techniky. Nejdříve jsme pozorovali
Slunce, žel bez slunečních skvrn. Večer následovala
zajímavá přednáška s projekcí a
tradiční legrační animovaný film Kráva na
Měsíci. A po mnoha letech jsme konečně měli jasno na
noční pozorování výkonnými
dalekohledy, takže někteří vytrvalci šli spát až
po půlnoci.
První týden nás ráno budilo teplo a jas
slunečních paprsků. V odpoledních vedrech
nezbývala jiná možnost, než využít
báječné koupání vedlejšího
rozlehlého rybníka. Zato druhý týden
nás trápil nějaký zlý africký bůh
deště. Tedy, můžeme být alespoň rádi, že na
nás déšť posílal občas a v malých
dávkách a ne celý týden souvisle.
Na druhý týden byla naplánována
výprava s pře- spáním mimo tábor, ale
počasí nám zavelelo jinak. Výlet se sice konal,
dokonce pro některé skupiny dva a to do Jindřichova Hradce,
například do bazénu. Poslední večer, samozřejmě až
po dešti, u ohně předvedly družiny své
rituální africké tance a vhodily do ohně
magické předměty. Pak na břehu „jezera“ šaman
zahnal zlého ducha.
Na zpáteční cestě do Prahy jsem již chyběl, proto nemohu
popsat cestu. Ale jedna vedoucí referovala, že když dojeli
vlakem do Prahy, při vystupování jí zastavila
starší paní, co s nimi jela již z Veselí
nad Lužnicí a ptala se, co je to za školu. Vedoucí
se lekla se, že děti zlobily a ona si chce stěžovat. A tak jí
pěkně vysvětlila, co jsme zač. A ona „no to jsou tak hodné
děti, že vydržely celou cestu v klidu...“ a rozplývala se
nad nimi jak nad vlastníma. Tak už to bývá,
zpáteční cesty jsou vždy klidnější, když
jsou děti unavené nebo se dospává :-).
Protože mám s čím srovnávat, letošní
tábor nebyl ničím vyjímečný. Skoro bych
řekl cimrmanovské „nuda, nuda, šeď
šeď.“ Nemyslím tím, že by byla nuda, ale
nestala se žádná výrazná událost,
která by vybočovala z běžného táborového
života, ani na vlajku nám nikdo nepřijel, druhý
týden byl negativně ovlivněn deštivým
počasím a co je dobře, mimo škrábanců se nestaly
žádné úrazy. Ale jedna věc bylo opravdu
vítečná, a tou 
bylo kuchařské umění
našeho šéfkuchaře Pepy. Vždy se najde někdo, kdo
něco nejí, ale jídlo bylo od začátku do konce
opravdu vynikající. Tak tedy, s mnohými
doufáme na viděnou nejpozději příští rok,
ale třeba i dříve, protože tábory a akce děláme,
jen co se naskytne nějaké volno kdykoliv během roku.
Jak
jsme se srazili
24.6.08
Stává
se nám to pravidelně, vždy víkend před
prázdninami. Většina se srazí již na
hlavním nádraží v Praze, ale porůznu
příbytkobylci připVlouvají po cestě nebo dorazí na
místo. Už je to takový rituál. V pátek
večer přijedeme do Jindřichova Hradce a vždy to namíříme
liduprázdným městem do restaurace, tedy do zahra-
dní části. Tady to na rozdíl od ulic žije, žel k
naší smůle. Rok od roku je tu stále více
plno a uvelebení našeho pozadí je čím
dál těžší. Obsluha jako vždy vtipná,
jídlo a pití dobré. Po naplnění žaludků
nás čeká krátká cesta autobusem a
vý- stup v lesích. Krásná je
závěrečná procházka lesem až k
tábořišti. Většina jde hned spát. Zalezou
si po tábořišti a lese do svých spacáků.
První den předtábo- rového srazu vedoucích
je za námi.
Zalézám
též do svého spacáku na oblíbeném
místě s výhledem na Kačležský rybník a
východní obzor. Nějak se nechce usnout, v krajině
ozářené Měsícem, v
leže pozorujíce hvězdy, prolétající
družice, nad rybníkem černé siluety volavek a kolem
skřehotání žab. Ráno je stejně
krásné. Nebudu popisovat práce, což by jistě bylo
zajímavé, jen dodám, že první důležitou
sobotní činností bylo stavění podsadových
stanů a hrabání trávy, oprava sklípku a tak
různě. Prostě, příprava tábora do provozuschopného
stavu. Další podstatnou částí bylo
školeníčko pro vedoucí. Aby věděli, co dělat, když
děcko upadne a zraní se, aby ti naší milý
vedoucí nebyli zaskočeni žádnou nenadálou
situací. Bylo třeba si říci i několik důležitých
bezpečnostních pravidel.
Poté
už jsme se bavili vedoucí jednotlivých táborů o
svých vnitřních záležito- stech. Sraz
vedoucích není ale jen o práci, někteří
volno trávili procházkami, koupáním v
báječném rybníce nebo … prací. Přeci
jen, taková procházka lesem a loukami do malebné
vesničky Kačlehy, s výhledem na rybník se
zapadajícím sluncem, hladíce koně…
Noční hodiny patřily zpěvu při ohni a kytaře, buřtíkům,
zábavě. Hluboko po půlnoci už došlo na songy v
podání Jirky a Adama, jako třeba „Láska
prý“ od Karla Černocha a Petera Dvorského, na Daru
Rolinc, Káju Gotta atd.
Bylo to pracovní, bylo to tlachavé, bylo to zábavné a krásné. Spousta zážitků z
dobře vykonané práce pro děti byla znát,
myslím, že po návratu domů většina zavřela
svá víčka dříve, než obvykle. Stálo to za
to.
Ferdův víkend - červnová výprava
17.6.08
O
víkendu si počasí hrálo. V pátek
předávání dětí proběhlo za
dešťové přeháňky. K pátečnímu
začátku tradičně patří vzájemné
představení se a pár her. Do večeře se stihla utvořit
tři družstva: Kobylky, Ferdové a Berušky. Za
zmínku stojí večerní divadelní
představení družstev. Protože byl víkend věnován
Ferdovi Mravencovi, bylo téma představení: Polámal
se Mraveneček. Poslední večerní program pro děti se už
odehrával naležato při čtení knih na dobrou noc.
Sobotní dopoledne trávíme na hřišti v Železné.
Poslední dobou je nějaké oblíbené. Asi po
vzoru Mistrovství Evropy v honění míče se i na
hřišti
v Železné odehrálo něco vzdáleně podobného.
Tedy, hrála se i vybíjená a náležitě se
využilo dětské hřiště.
Odpoledne
už tradičně patří krásné cestě do smrkového
lesa, ve kterém se to Ferdou Mravencem jen hemžilo. Děti barvily
Ferdův kapesník přírodními barvami, pak Ferda
sbíral pro Berušku včeličky, motýlky a broučky.
Samozřejmě látkové a papírové, my
přírodu chráníme. Protože je Ferda pilný
jak včelka, staví pro Berušku vilku. Inu, ta se
má. Nako- nec Ferda běžel do práce a musel
překonávat nástrahy lesa (překážkový běh na
čas). Děti naopak využily dary lesa, každý vzal pár
klacíků a šlo se na zahradu připravovat večerní
táborák.
Sobotní
večer se odehrával ve znamení
opékání buřtíků a hraní na zahradě. V
klubovně, před po- vinnou sprchou, bylo předvedeno jedno, pro
stálé účastníky odehrané kouzlo s
přestříhnutým provazem. Tedy, provaz se sice přestřihl a
zau- zloval, ale uzel sjel a provaz byl celý.
Po
nedělní snídani a balení se uskutečnilo
ještě pár hodnocených her. Žel občasné
dešťové přeháňky děti zaháněly do klubovny.
Družstva vymýšlela např. slova na písmeno M. Kolem
sedmdesáti slov v časovém limitu není pro družstva
vůbec špatný výsledek. Tím to ale
nekončilo, bylo třeba vymyslet z napsaných slov věty. V
samém závěru výpravy účastníci
dostali diplomy a hledali poklad, ale bylo třeba trochu té
nápovědy, jinak by tam ti mravenečkové hledali dodnes.
To bylo naše dětství (2. díl)
10.6.08
70. a 80. léta
Na co rád vzpomínám? Jak na polích ležely balíky zadrátované slámy a my
z
nich stavěli bunkry. Pak se rozjela bitva. Strniště bylo
nevyčerpatelným zdrojem munice. Za zbytek stébel se
vytrhla s hlínou část s kořeny a pal. Když byla chuť,
dozrávající bílá cukrová řepa
přišla vhod. Bylo třeba se rozjet na kole a o dráty
předního kola se řípa pěkně ostrouhala. Pak už stačilo
jen baštit. Když už jsem u těch kol, které na
vesnici musel mít každý kluk... Bratranec měl Esku,
která měla jen jednu trubku rámu mezi předním a
zadním kolem a
ta se dala rozpojit a složit. A takto občas s rozpojenou Eskou jezdil.
Pravda, jednou si dal na h… Dnes je z něho motocyklový
závodník, aby ne, když dokázal na zadní
postavit i Ukrajinu. Dodnes si pamatuji ty básně:
"Chceš-li vědět co je dřina, kup si kolo Ukrajina, chceš
si nabít držku ještě dneska, kup si kolo značky
Eska.“ Ve výbavě vesnického kluka nemohl chybět
trakař. Tuším, že byl ze začátku bez brzd.
Z
javoru se lepily nosy, z kaštanů stavěly figurky. Z
nezralé kukuřice jsme si dělali panenky s krásnými
vlasy. Z květu bezu nám máma dělala lívance. V po-
žární nádrži jsme chytali na
přivázaný kousek masa raky. Jen tak, pro zábavu,
pak jsme je hned pustili zpátky. Prý jsou tam dodnes. Ale
čolky u dálnice, které jsem chodil pozorovat, ty bych tam
dnes hledal marně. Nezapomenu ani na mé první
setkání se sladkými špendlíky, když
jsme jeli s klukama po silnici kamsi na kole a oni hlásí,
“hele, špendlíky“ a já marně koukal po
zemi.
Co z toho znají dnešní děti?
Dnes
Ranné
dětství strávené na vesnici, v přírodě, se
nedá ničím nahradit. Nejde jen o vzpomínky, ale i o utváření zájmů a vztahu k okolnímu světu. Doba je v
leda- čems jiná. Moderní doba a trh nabízí
dětem mnohá lákadla, nad kterými lame- ntujeme,
mnohdy oprávněně. Z mého pohledu dětství
strávené například u
počítače, před televizí nebo víkendy
strávené v nákupních centrech, jsou tou
negativní stránkou dnešní doby. Pak se
mnohdy nemůžeme divit, že dítě zahodí v lese obal od
sladkosti a upřímně se diví, co je na tom
špatného, nebo v deseti letech jede vykuleně
poprvé vlakem. Na druhou stranu dnešní doba
nepřináší jen negativní věci.
Nepřeberné množství zájmových aktivit,
sportovního a kulturního vyžití bývá tolik, že o
tom se nám mohlo v době pionýra jen zdát. Je
svobodná doba, a na rodičích záleží, jak tuto svobodu
využijí. Ať se nám to líbí nebo ne,
zodpovědni za své dítě, tedy i za to, jaké bude
mít dětství a na co bude jeho potomek vzpomínat,
jsou vždy rodiče.
Rybičky v Naději
3.6.08
Změna
tématu, nyní tu máme čtení
především pro pány a zvídavé
dámy :-).
V
sobotu odstartoval raketoplán Discovery s nákladem
dalšího dílu k meziná- rodní
vesmírné stanici. Tím dílem byl
hlavní japonský vědecký modul soustavy
zvané Kibo (japonsky naděje). Evropa má od
letošního února nahoře vědecký modul
Columbus. Přinášíme něco málo o tom, co se
na Kibo plánuje za výzkumy,
dotýkající se obyvatel modré planety.
Medaka na Kibo
Na
Kibo, bude zkoumán dopad působení gravitace na
živé organismy. Experimentovat se bude s rybou, zvanou Medaka
(Japanese killifish). Genetické dekódování Medaky je v Japonsku v pokročilém stavu
– bylo rozluštěno 90% jejího DNA a bylo
zjištěno, že 80% jejích genů je totožných s
lidskými. Proto se oče- kává, že
další výzkum DNA Medaky přinese výsledky na
poli medicíny. Např., zdali budeme moci izolovat geny,
které způsobují rybě nějaké genetické vady a
poruchy zdraví, možná tak budeme moci porozumět, jak
nějaká ”porucha” vzniká v člověku.
Výhodou práce s rybami Medaka je jejich rychlí
růst. Tři generace se narodí v průběhu 90ti dnů.
Plánuje se nechat růst Medaky na Kibo více než 90
dní, aby bylo zjištěno, jak ryba, která nikdy
nezažila zemskou přitažlivost, roste a chová se ve
vesmíru, a jak se přitom bude její genová aktivita
měnit. Toto budou velmi zajímavé experimenty.
Buněčné experimenty
Rozličné
buňky pěstovány ve vesmíru budou analyzovány a
porovnávány s bu- ňkami vypěstovanými na Zemi,
abychom porozuměli, jaký má na buňky dopad
prostředí mikrogravitace, kosmické radiace a
živých organismů. Například víme, že rostliny
nějakým způsobem vnímají gravitaci – jejich
kořeny rostou dolů a lodyha nahoru. Ale jak to funguje – jaké buňky rostlin
“pracují“ jako senzory gravitace – to
není dosud známo. Existují hypotézy
založené na experimentech provedených na Zemi, ale
vkládají se naděje, že vesmírné experimenty
pomohou najít definitivní odpověď. Pochopení
mechanismu růstu rostlin může pomoci v zemědělské produkci. Budou se také studovat
buněčné základy obměny ve formování
kostí a zachování svalové hmoty, aby bylo
porozuměno tomu, proč dlouhodobé pobyty ve vesmíru
způsobují řídnutí kostí a svalovou atrofii.
Tento výzkum pomůže snížit dopady dlouhodobých
pobytů ve vesmíru na lidské bytosti. Na Zemi tento
výzkum pomůže zabránit svalové atrofii
způsobené nepohyblivostí a řídnutí
kostí.
Pohádkový les - květnová výprava
26.5.08
V
pátek se sjela necelá třicítka dětí.
Počasí nebylo zrovna nakloněné ke hrám na zahradě,
a proto po příjezdu až do večerky hrajeme hry v klubovně,
některé na pohádkové téma. První
večerka samozřejmě některým dětem dělala problémy.
Sobota
první jedince, k nelibosti spících
vedoucích, uvítala po šesté ráno. Po
snídani s dětmi hrajeme hry ještě v klubovně, po čase
nastává opravdu pohádko- vá hra,
hledání svačiny – tropického ovoce na stromě
české zahrady. Po svači- ně se pohádkové
společenstvo o čtyřech družstvech vydává na
hřiště, kde se při hrách trochu zdrželo. Oběd samozřejmě
neutekl. Po malé, spíše odpolední pouze se
chystají přípravy do pohádkového lesa.
Počasí nás obšťastnilo sluní- čkem,
které vydrželo až do neděle. Cestou po lukách se
brodíme vysokou trávou, což se dětem ohromě
líbilo, dalo se v ní i krásně schovat.
Po
příchodu do lesa to vypadlo, že jsme se do něj přišli jen
najíst, ale po svači- nce se rozjelo několik
pohádkových her. Například ponoření se do
malého světa přírody, tedy do takového světa
skřítků, pak družstva hledala pohádkové bytosti,
až našla skutečnou čarodějnici. Po pohádkových
hrách bylo třeba cestou do chaty nasbírat trochu toto
dříví na večerní oheň. A zatímco
někteří připravují na zahradě táborák,
někteří hrají hry. Po prvním chodu večeře se
ještě bojuje při hrách o body do družstva. Pak se
úspěšně zapaluje táborový oheň,
opékají buřtíky a chlebíky. Hromada
zeleniny jako příloha k buřtům zmizela jako vždy beze stopy.
Před spaním nechybělo v klubovně nějaké to kouzlo, hra a
vyhodno- cení dne. Pak už jen do sprchy a hajdy do
spacáků.
Nedělní
probuzení do slunečného dne bylo naštěstí
pozdější. Některé události jsou
nevyhnutelné. Tím je balení a úklid po
snídani. Další program už je zajíma-
vější, tím jsou další
pohádkové hry. Tak třeba úspěch měla Popelka, tedy
přebí- rání hrachu a čočky. Jistě nezapomenutelnou
pohádkou se stalo Sůl nad zlato. Jak je sůl důležitá, se
strávníci oběda přesvědčili na vlastní jazyk.
Pravda, možná v tu chvíli by raději to zlato :-). Ale
slaná bramborová kaše byla kompe- nzována
mrkvičkou a výbornou domácí bábovkou. A
samozřejmě tradičním sladkým pokladem, který se
jednomu družstvu nedařilo najít, ale i ono se nakonec dočkalo.
To bylo naše dětství (1. díl)
12.5.08
Gratuluji nám všem, kterým je mezi 20. až 50. lety… Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70. a 80. letech, neměli vůbec šanci přežít…
Naše
postýlky byly malované barvou, která obsahovala
olovo. Naše rodiče neza- jímalo, co obsahuje barva na
krásně zdobených okrajích talířů, hrnečků a
skleni- ček. O „éčkách“ ani nemluvě.
Kočárky nebyly podrobovány supertestům na to či ono,
jediným každodenním testem bylo praktické
ověřování stability kočárku a
jedinou jistotou kšíry. Neměli jsme žádné
pro děti bezpečné flaštičky na medicínu.
Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na
kole/koloběžce, neměli jsme helmy.
Pili
jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z PET lahví. Jedli jsme chleba
a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme
obézní, protože jsme pořád lítali někde
venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik,
ale všichni jsme to ve zdraví přežili…
Několik
hodin jsme se mořili a stavěli trakaře ze starých
nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak
přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika
přistáních v pangejtu jsme ji domontovali. Brzy
ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme
domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili
pěkné nervy, ale mobily neexistovali, takže nebylo kam
volat…
Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller, X-box
– vlastně ani televizní hry, žádných 99
televizních kanálů, žádný surround-sound,
počítače, chat a internet.
Měli
jsme ale kamarády, byli jsme venku a hledali jsme si je! Spadli
jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si
zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to
úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my! K doktorovi nás
doprovodili kamarádi z ulice. Prali jsme se, měli modřiny, ale
naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s
tenisáky, klacky a jedli jsme i trávu (hlavně
šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy
jsme si nevypíchli oko, ani se neudusili po bodnutí
včelou.
Ve
městě jsme zkoušeli, jestli auto jedoucí z kopce
zastaví, když zůstaneme stát na silnici. Pak jsme dostali
nafackováno od řidiče – úplně cizího chlapa a ani nás nenapadlo si
stěžovat doma. Předháněli jsme se, kdo v samoobsluze u pokladny ukradne
více „Lipa“ za desetník,
… a nikdo se nerozbrečí, když na to pokladní
přijde. Přesto jsme si většinou dospělých úměrně
svému věku vážili, respektovali je.
Posledních
50 let bylo explozí nových nápadů,
technických vymožeností, speci- álních
výchovných metod. My jsme měli volnost i odpovědnost
– naučili jsme se chovat a poradit si…
Blahopřeji každému, kdo zažil to velké štěstí a žil jako dítě! Michal Kulík
Autor článku
neobhajuje používání těžkých kovů a
nenavádí zkoušet, jestli auto před člověkem
zastaví. Chce tím ale říci něco jiného.
Myslíte, že dětství strávené u
počítače a před televizí je dětství? Že
sporadický výlet a dovolená
s dětmi jednou v roce ho nahradí?
Mrtvý
kůň
12.5.08
Možná
to znáte sami. Odcházíte z porady, z
jednání a říkáte si, o čem to seze-
ní vlastně bylo. Některé schůzky jsou důležité a
některé se dělají proto, že se musí i když jsou k
ničemu. Kolikrát se podivuji nad tím, z čeho všeho
se může profitovat, za co se utrácí peníze a na co
vynakládají lidské schopnosti. Děláme si
ten svět zbytečně složitější. Platíme za studie,
za věci, které jsou selským rozumem jasné.
Sálodlouze jednáme o něčem, o čem je předem jasné,
jak by to mělo být. Prostě, nad jednoduchými věcmi
není třeba lamentovat. Ale pro udržení firmy nebo
pozice v státní instituci není jednoduchost a
průhlednost vždy
žádoucí. “Vždyť ono to vždycky šlo, tak proč by to nemohlo jít i nadále?“
Rozdíly
mezi jednoduchým hospodářským
myšlením našich předků a dnešním
způsobem uvažování expertů ovlivněným
moderními náhledy na ekonomiku lze stěží porovnat
lépe než pomocí mrtvého koně.
Přísloví Indiánů z kmene Dakotů "Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni!"
Nicméně v profesionálním životě často prosazujeme
jiné strategie podle kterých se v takovéto situaci
pokoušíme jednat. Poznáte “svou“
situaci?:
• obstaráme si větší bič
• vyměníme jezdce
• říkáme: „Vždyť ten kůň vždycky jezdil.”
• založíme pracovní skupinu pro analýzu koně
• navštívíme jiná místa,
abychom se podívali, jak se tam jezdí na mrtvých
koních
• zvýšíme standard kvality pro jízdu na mrtvém koni
• vytvoříme povinnosti pro oživení mrtvého koně
• založíme výcvikový kurs, abychom se
naučili lépe jezdit na mrtvých koních
• vypracujeme srovnávací přehledy různě mrtvých koní
• upravíme kritéria, podle kteých se určuje, zda je kůň mrtvý
• zaplatíme externí specialisty, aby jezdili na mrtvém koni
• zapřáhneme několik mrtvých koní k sobě, aby se jim společně lépe táhlo
• prohlásíme, že žádný kůň
nemůže být natolik mrtvý, aby se na něm ještě
nedalo jezdit
• uvolníme dodatečné prostředky na zvýšení výkonu mrtvého koně
• vypracujeme studii, abychom zjistili, zda pro tento problém existují levnější
poradci
• zakoupíme něco, po čem bude mrtvý kůň běžet rychleji
• rozjedeme reklamní kampaň, že náš kůň je "1épe, rychleji a levněji" mrtvý
• založíme kroužek kvality, abychom našli uplatnění pro mrtvé koně
• přepracujeme výkonové parametry pro koně
• zřídíme nákladové středisko pro mrtvé koně
• nasedneme na svého starého slabého osla a zamaskujeme ho mrtvým koněm
• nařídíme přesčasy a nosíme mrtvého koně sami
• restrukturalizujeme stáj
• zdvojnásobíme příděly krmení
• prohlásíme, že mrtvý kůň byl už od
samého počátku naším cílem
• povýšíme jezdce
• budeme zapírat, že jsme kdy nějakého koně vůbec měli
• sedneme si a budeme čekat, až se kůň sám zvedne.
Jak jsem jel Krále Šumavy (2. díl)
6.5.08
Po
několikakilometrovém stoupání v ostrém
slunci jsem soudě podle kamzíků, orlů a nízkých
ohnutých stromků, byli na samém vrcholu Šumavy.
Slunce rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty
táhlé sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a
slastný odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás zdržovat
popisem těchto částí závodu, možná si jen
zkuste představit jízdu prázdným korytem
divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře
nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl.
Odvaha některých borců při sjezdech byla
šokující, za řevu a řinčení
součástek se řítili do údolí,
zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů
po srázu mezi stromy a kapradím a střídavě si
otíral krvácející rány a slzy.
Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními po
podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani
řeči. Nevím, jak se ve sportovním slangu
nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale
jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických
botách (pro necyklisty: střevíce s kusy ostrého
železa přišroubovaného k podrážkám) nebude
do budoucna patřit k mým oblíbeným
kratochvílím. Přišel čas na další posun v taktice z Dokončit na Přežít.
Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez
větších nároků na umístění. Odhodil
jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl
bezvládně do kádě s ion- tovým
nápojem. Přišla však nečekaná komplikace!
Díky naprostému vyčerpání
(naprostému? ó jak jsem se pletl, byli jsme teprve na
padesátém kilometru) žaludek odmítal cokoliv
přijmout! Při zvracení jsem ale koutkem oka zahlédl, že v
předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků, to mne uklidnilo.
Někteří dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle
polohy jejich těl a křečovitých grimas obličejů. Asi 15
minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil, ublinkl,
znovu napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco
tekutiny.
Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do
propocené kapsy pár energetických gelů.
Poslední fáze boje o život mohla začít. Podle
propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu.
Slovo závod již používám ve velmi volném
kontextu, neboť skuteční závodníci byli již v ten
moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové
kapely, popíjeli pivečko a pozvolna se po
vyhlášení vítězů všech
kategorií rozjížděli do svých domovů. My
ostatní bojujíce o umístění ve třetí
tisícovce jsme se však dále rvali o život. Z 24
převodových stupňů mě fungovalo již jenom 8, což však
nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano
Acera často ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již
jenom pro okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při
sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem totiž po
čtyřech pádech levým okem na šutry přestal
požívat.
Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal
každých asi 500 m) mě letmý pohled na hodinky varoval, že
odpolední tenis již nestihnu, neboť jsem na trase už
nějakých šest hodin.
Očima jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z
mála věcí na mém kole z Tescoletáčku
ještě fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry
- kone- čně! 76777879?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80. kilometru,
uprostřed hlubokých šumavských hvozdů, mě
došlo, že propozice závodu byly pouhým
propagačním trikem a že organizátoři vzdálenost
pouze odhadli, s odchylkou plus minus pár kiláků, no a
co?? V tu chvíli mně přešla chuť žít. Narval jsem
do sebe poslední odporný sladký gel a byl
připraven každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83. kilometru jsem
konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i
silnici, vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85. kilometru
byl definitivní konec. Vklopýtal jsem - ne, nejel jsem,
neboť cílová rovinka byla opět do kopce na stadion, ne
nepodobný Venclovskému po jeho památném
pokoření průlivu. Rozdíl byl pouze v té změti
trubek, co jsem vláčel za sebou. Nálepka "No pain, no
gain" visíc z rámu volně fletrovala ve větru a já
věděl, že počet účastníků
v příštím ročníku bude pouze 3499.
Epilog
Správný
chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest.
Alespoň se to tak říká. Ženy mají porod. My
máme Krále Šumavy.
Autor neznámý.
Ostrov pokladů - dubnová výprava
29.4.08
Počasí o víkendech v polovině dubna předvádělo
neuvěřitelné situace. V pátek to vypadalo jen na
déšť, který ovšem ustal začátkem
výpravy v Železné. Protože venku je vše
mokré, hrajeme s dětmi hry v klubovně. Také bylo třeba
vytvořit soutěžní posádky, které se utkají
při hledání pokladu. Piráti z ostrova pokladů,
Draci a Jestřáby si vymysleli opravdu povedené pokřiky.
Večer před spaním si děláme kino. Z dataprojektoru
pouštíme výborné krátké
animované filmy ze studia Pixar.
V sobotu se probouzíme do slunečních paprsků. V klubovně
hrajeme spoustu her, až bychom málem zapomněli vyrazit na
čerstvý vzduch a na hřiště v Železné. Tedy,
ještě je třeba si v zahradě najít svačinu. Opět to nebylo
jednoduché, zahrada je velká a banány zase
vyrostli v jiné části zahrady. V Železné na
hřišti měla největší úspěch klasická
vybíjená.
Po jídle a opravdu klidném poledním klidu
vyrážíme do lesa. Cestou samozřejmě nesmí chybět
naše klasické „povodeň, brouci…“. V
lese posádky staví lodě. Samo sebou, staré
historické, ze dřeva. A představte si, že jen jedna
posádka ze tří myslela na to, že loď musí
být něčím poháněna, a tedy nezapomněla na plachty
a dokonce měla pohon zdvojený vesly. Ostatní, po dotazu
na pohon, začali vymýšlet neuvěřitelné
nereálné neviditelné mechanizmy v podpalubí
:-).
Příliš času nám nezbývá, proto na
louce hrajeme Mrazíka a soutěžní štafety. Cestou
do naší základny sbíráme
dříví na táborák. Na zahradě část
dětí hraje hry a část připravuje dříví. K
večeři si dáváme gulášovou.
Táborák přišel až po soutěžích v zahradě a
při soumraku. Tedy, nebylo to jednoduché. Oheň nechtěl chytit.
Ale nakonec se dřevo bránícím se plamenům přeci
jen podvolilo. Nastalo veselé opékání
buřtíků i chlebíků a jejich následná
konzumace s hromadou zeleniny (rajčata, okurky, červené papriky,
ledový salát, cibule), které se u nás
opravdu nešetří a vždy se sní. Před spaním
jsme si v klubovně vyhodnotili den a já předvedl druhé večerní kouzlo,
tentokrát s čtením slov napsaných na
lístečcích, aniž by se museli předem rozbalit.
V
neděli je program částečně daný. Po snídani
nastává balení a úklid pokojů. Pak se
můžeme věnovat hrám. Nastalo poslední
rozdávání dílků mapy s vyznačeným
pokladem. Družstva si mapu dala dohromady, slepila a pod dohledem
vedoucích vyrazila hledat poklad. Dvěma družstvům
hledání pokladu nedělalo problém, třetímu
to trvalo trochu déle, ale i ono se svých dobrůtek
dočkalo.
Oslavy Dne Země v Rudné
22.4.08
Pátek 18.4. – cestopisné promítání
V
základní škole se ve večerních
hodinách konalo cestopisné promítání
s vyprá- věním z několikaměsíčního
cestování po Čínském Yuannu, o cestě do
Tibetu i s malou odbočkou do Laosu v podání Karla Wolfa.
Dozvěděli jsme se zajímavosti z cestování, o
místních lidech a přírodních
nástrahách a shlédli zajímavé
snímky jak z horské divočiny a přírody,
chudých vesniček i krásných měst.
Sobota 19.4. – hlavní program
Sobotní
ráno vypadalo pro nadcházející odpoledne
neslavně. Tak to je opravdu pech. V pátek krásně, v
neděli odpoledne krásně a v sobotu v den D déšť.
Všechny soutěže a atrakce se proto přesunuly do
školní budovy. Pravda, něco se muselo vypustit, třeba
nízké lanové lávky ve škole těžko
uděláte, stromy nám chyběly i na další
aktivity.
Přesto
se akce povedla. Děti u vchodu dostaly soutěžní kartu, kterou
plnily razítky za soutěže. Kupříkladu si mohly
vyzkoušet osvědčené zatloukání
hřebíků, skládání puzzle, dát si
malý přírodovědný kvíz, zaházet si s
míčkem, skákat přes švihadlo, po hmatu
poznávat přírodniny a po čichu koření,
vyzkoušet znalo- sti v třídění odpadů,
správně surovin, lovit rybky i lovit zvířátka v
moři, tedy v moři míčků a další atrakce.
Každý si mohl vyzkoušet zdobení perníčků a
zakoupit krásně dělané. Nechyběli ani indiáni
se vším všudy. Skutečné dobové
indiánské oblečení, hračky, předměty.
Návštěvníci si mohli vyzkoušet střelbu z
luku. Jen to tee pee se do školy nevešlo. Vedle
indiánů si mohl každý zahrát deskové, neboli stolní hry.
Z Prahy k nám přijel klub malých Debrujářů.
Toto nezvyklé slovo má francouzský původ, jehož
význam je objevovat, umět si poradit. Skupina dětí s
doprovodem, zájemcům předvedla různé
fyzikální fígle a hadačské a
zručnostní dovednosti.
Z divadel první vystoupilo plzeňské Divadýlko Kuba
se svým “Pasáčkem vepřů“. Námět je z
pohádky H.Ch. Andersena - Pasáček vepřů a Princezna na
hrášku. Na podiu divadelníci rozehráli
příběh plný poezie a vtipu za pomocí loutek,
rekvizit a "kouzel". Druhé představení proběhlo v
podání pražského dvoučlenného souboru Trakař.
“Kocourkov“ byla výborná humorná
scéna z městečka, kde vše dělají naopak.
Jediné představení, které se odehrálo venku, bylo vystoupení Sdružení na ochranu dravců a sov - Merlin.
Návštěvníci se dozvěděli zajímavé
informace ze života opeřených dravců, včetně sov.
Například, že káně lesní neloví
myši, jak se traduje, ale hraboše. Těsně nad hlavami
návštěvníků tak létali sovy, káně,
orel, kondor a děti si mohli vzít některé dravce na ruku.
Neděle 20.4. – výlet
Ráno
nevypadalo zrovna přívětivě, přesto se pár lidí na
prvním srazu v Úhonicích u kostela sešlo.
Sestoupili jsme kolem rybníčků až na konec lesa, u Chrbin,
kousek od Kalousova mlýna, kde byl druhý sraz. Zde se
sešli rodiny i s malými dětmi, jedna i s kočárkem.
Další cesta byla ovšem vzhledem k
předchozímu počasí blátivá.
Naštěstí ale nepršelo. Po červené jsme se
vydali kolem Kačáku
a pak opustili turistickou značku a podél Chyňavského
potoka docházíme do cíle. Tím byla
stará trampská osada Údolí oddechu.
Fotogalerie. Co je Den Země.
Jak jsem jel Krále Šumavy (1. díl)
14.4.08
Jelikož
svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha
teče jen při prudším pohybu, a sádrový
krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl
jsem se v
několika odstavcích zaznamenat zatím
nejintenzivnější sportovní zážitek
svého života.
Celá
akce začala poměrně nevinně. Barevným letáčkem
zobrazujícím šlachovitého mladíka
s hranatými rysy, v přiléhavém barevném
cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní
horské kolo. Hezoun byl doprovázen lživým textem
slibujícím nevšední sportovní
zážitek v technicky náročném terénu.
Propagační materiál dále popisoval
nezáživné podrobnosti jako převýšení
(několik km), profil tratě pro zdravé cyklisty (?), dále
již zajímavější rockové skupiny, pivo a
gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě
varianty závodu: krátkou, 78 km a normální,
100km.
Dnes
už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu
(možná naladěn pravidelným sledováním
Branek bodů vteřin?) jsem vážně zvažoval stokilometrovou
variantu. Kdo ví. Ale co, přeci se napoprvé nebudu
přepínat, řekl jsem si, a nakonec zaškrtl krátkou
variantu.
Fáze nultá - příprava
Po
důkladné analýze svého cyklistického
vybavení jsem zhodnotil, že jsem nebarevně sladěný a
veskrze málo sportovně vypadající. Toto se
nejevilo jako větší problém, a o pár
dní (a tisíců Kč) později jsem při pohledu do zrcadla v
první vteřině myslel, že stojím v těsném
zákrytu za Lance Armstrongem.
Po
této operaci nastala důležitá fáze
holedbání, během které
všichni kamarádi, známí,
příbuzní, jejich známí a
příbuzní byli dopodrobna seznámeni s tím,
jaký že jsem to chlapák, když se účastním
velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda,
při letmém pohledu na internet jsem zjistil, že podobných
chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě
více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro
nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho
Krále a dpoledne si hodím lehký tenísek.
Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil
barevnými samolepkami typu "I love triatlon" a "no pain, no
gain". Myslím také, že jsem byl jediným
účastníkem s vyžehlenými puky na
cyklistických šortkách. Prostě - v předvečer
závodu jsem byl ready.
Fáze první - před startem
Příjezd
na místo závodu proběhl bez problému, slunce
svítilo a vyleštěné kolo na střeše
služebního vozu vysílalo do okolí
mnohoslibující pablesky. Už parkování se
ale ukázalo být menší výzvou (s
ohledem na další průběh dne však zanedbatelnou),
jelikož parkovací plocha náměstí
nejmenovaného městečka, soudě dle bílých čar na
dlažbě, byla dimenzována přesně na 8 vozů. Okolo sedmé
ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté,
co jsem po půlhodině ježdění našel parkovací
místo v rákosí asi 3 km od města snad stojí
za zmínku to, že již v té chvíli jsem
zacítil první lehké známky únavy.
Odmontování
kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu,
přičísnutí vlasů navlhčeným hřebenem a
lehká projížďka zpět na místo registrace byla už
pouhá rutina. Taktéž namontování
plastového čísla na mé kolo, promo model z Tesca
za 5990,-, bylo docela snadnou záležitostí. Poté
jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se
mezitím již formoval hučící dav větrem
ošlehaných horalů a mužatek všech věkových kategorií.Již na
první pohled bylo zřejmé, že na místo v
první, ale ani padesáté startovní řadě
nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů mě bude od
počátku neférově ztížen. Když jsem následně
zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny
dámského prádla v zadní části
náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat
šťastnější účastníky
protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne ale, že kola
mnohých nebyla zdaleka tak umytá a barevná, jako
to moje.
Fáze druhá - start
Konečně
zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický
popis prvních metrů závodu, budete zklamáni jako
jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut jsem
totiž stál na místě, poté opatrně vedl kolo mezi
masou tlačících se a různě nasedajících
závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti
metrů jsem po nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi
námi špičkovými atlety proboha dělá,
napadlo mne) jsem poprvé spadl.
Fáze třetí - závod
Ti
z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích
se kupředu, by asi byli vykuleni méně než já. Při
jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět jednak na zem,
jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné
nebylo. Jen podle nárazu řidítek do dlaní
navlečených do křiklavě červených rukavic jsem pochopil,
že jsem poměrně brzy opustil (tehdy jsem ještě netušil
že navždy) asfaltovou cestu, a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím. Na
asi pátém kilometru jsem podle barevného hada
vinoucího se do prudké stráně přede mnou odhadl,
že se pohybuji někde na 300.- 500. místě. Toto
zjištění bylo pro mne v tuto fázi závodu
prudkým zklamáním, neboť během svého
holedbání známým jsem tvrdil, že přeci jedu
na první stovku! Navíc na mne každou chvíli někdo
zezadu štěkl "pravo!" a pak zase "levo!" a já se postupně
propadal hlouběji do startovního pole. Začínal jsem se
také lehce potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat
přitažlivě na cílové fotografii.
Po
15 kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci
(občas prostřídaného krátkým ale zato velmi
příkrým sjezdem po kořenech či šutrech
vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé
změnit taktiku. Tato změna proběhla z "Umístit se" na "Dokončit". V tuto fázi závodu
se tento cíl zdál poměrně reálný, neboť ani
já, ani nikdo jiný okolo ještě nekrvácel,
nezvracel ani nebrečel. Jenom snad někteří volili
ostřejší slova, když za pomocí zubů a nehtů již po
sedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola.
Na
třicátém kilometru se objevila první
občerstvovací stanice. Konečně přišla má
šance na lepší umístění!! Vychytrale
jsem ostrou jízdou minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje,
banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já
pouze dopil v jízdě poslední zbytek zteplalé
žluté limonády z cyklistické láhve, a
vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání
závodu mnohakilometrovému krpálu vedoucímu
kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30 stupňů a
na mne po chvíli začala doléhat první krize.
Zhruba od této této chvíle pro mne závod
ztratil přesné kontury. To, co se odehrávalo dál,
se pokusím slepit ze vzpomínek přes své
vnímání v jakési mlze, z
útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních.
Autor neznámý
Archiv článků 15 / 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14
