Žlutý květ, archiv 12 (2007

Chceš-li zanechat vzkaz, pošli webmail. Hlavní strana

Archiv článků 15 / 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14

Řecko nade všecko 7.4.08

Řecko. Kolik slunce, moře a pohody je obsaženo v tomto slově! Vaše nejbáje- čnější dovolená! Oáza klidu! Vaše správná volba! Alespoň tak hlásají reklamní slogany nejrůznějších cestovních kanceláří. Netvrdím, že tato propaganda je vyloženě lživá. Jenom se vám pokusím nastínit, ze to všecko může být i trochu jinak.

Se svými dvěma kamarády jsme hned první večer v Řecku poznali několik nových, „turistických“ prvků, o kterých se jsem dosud ani neměl tušení, přesto- že to nebyla má první návštěva této bájné země. Vždyť komu se podaří poznat několik desítek po zuby ozbrojených řeckých vojáků, seznámit se s jejich výstrojí a výzbrojí, zjistit jak příjemně chladí kroužek hlavně samopalu na upoce- ném čele, poznat řeckou policejní stanici, několik výslechových cel, její praco- vníky a pracovnice a popovídat si s nima na téma, co jsme dělali celá první den, co hodláme dělat dál, kde a proč, tento družný rozhovor opakovat asi třicetkrát až do rána, párkrát se při něm svléknout až do naha, taktéž si cvičně vybalit a zabalit veškeré věci, pochlubit se jak vypadá film uvnitř fotoaparátu a nechat se rozebrat auto z půjčovny.

Pokud by jste toto všechno chtěli zažít, poradím vám, jak na to. Není to zas tak složité.

Odjedete do východního Řecka. Rozhodnete se nespát v hotelu, ale protože je hezky, vyspat se v přírodě. Až budete večer chodit na záchod, sviťte si bate- rkou. Je dobré mít s sebou nějakou podrobnější mapu, kde máte již barevně odlišnou fixou vyznačené místo, kde právě jste. Na váš cestovní zápisních si nalepte etiketu od pomeranče, kterou jste sloupli z plodu koupeného u nás (důležité!) a základní atributy netradiční dovolené máte z krku.

Pak už musíte mít jen hrstku toho štěstí, jaké jsme měli my. To znamená: Místo, které jste si vybrali ke svému odpočinku, musí být v pásmu, odkud z Turecka utíkají s pomocí převaděčů kurdští uprchlíci do Řecka. Baterka musí svítit směrem k vojenskému objektu, vzdáleného od vás asi půl kilometru a kterého jste si přes den nevšimli, protože je tajný a maskovaný. Ve vašem pasu by mělo být vízum a razítka Iránu a Pákistánu z minulých cest. Barevný kroužek na vaší mapě by měl odpovídat přesné poloze tajného vojenského objektu a nálepka na vašem zápisníčku musí být od pomerančů tureckých…

A když nakonec vše dobře dopadne, nad názvem vesničky, kde jste zažili tak báječnou dovolenou, se už jen s chutí zasmějete!

Pro Sorry z řecké obce Koutovo Chovno Body (z časopisu Sorry, rok 2001)

Za jarní přírodou 31.3.08

Tak jsme se dočkali. První ze čtyř připravovaných víkendových výprav s dětmi do Železné.

Letos jsme přivítali novou posilu do party vedoucích jak do Železné, tak na letní tábor, Janu z Plzně. Pod jejím vedením se v pátek konaly hry ve velké zahradě

a po západu slunce v klubovně.

Sobota pro některé děti začala dobrovolným budíčkem v 6 hodin ráno. Chtíc vyrazit na hřiště do Železné, jsme se museli před chatou znovu otočit zpět, protože déšť si usmyslel, že nám odchod pozdrží. Tak jsme se pozdrželi v klubovně při hře Aktivity. Ale jednalo se jen o přeháňku, za chvíli jsme byli na hřišti. Tedy na hřišti dětském s prolézačkami, kolotočem apod. Toto území přitáhlo děti jak magnet, což jsme využili pro překážkovou soutěž. Na klasickém vedlejším hřišti dáváme ještě Rybičky a rybáře a pak se vracíme na hry do naší zahrady.

Odpoledne se vydáváme zkoumat jarní přírodu. Před odchodem si něco malého povíme a vyrážíme. Na začátku cesty hned kolem jezevčí nory. Na louce objevujeme pěkné stopy vysoké zvěře. Spoustu stop, které dle plánu odléváme. Nejdříve si je děti jedlým olejem naolejují a poté se do stopy nalije sádra. Nechali jsme je vylité sádrou na svém místě s tím, že si je ztvrdlé vyzvedneme, až se budeme vracet. Cestou hrajeme Povodeň, bomba, brouci. Po svačince v lese jedna polovina dětí hraje Stromovis a druhá půlka se učí poznávat stromy pouze po hmatu. Nutno dodat, že poznávačka smrku, borovice, buku a břízy pouze po hmatu dětem šla na výbornou. Potom jsme byli umluveni na stavbu domečků. Po domečcích každého samostatně beru na posed, odkud pozorujeme triedrem okolní krajinu. Děti si tak mohli vyzkoušet, jaký výhled má hajný nebo myslivec. Cestou zpět vláčíme dříví na táborák a sbíráme již utuhlé stopy.

Za tmy se rozhořel táborák, kde se vedoucí Jana a Tomáš T. projevili jako buřtlabužníci. Noční obloha byla překrásná, a proto jsme stejně jako v pátek večer, pozorovali unikátní jasný přelet Mezinárodní kosmické stanice (ISS) s první evropskou zásobovací kosmickou lodí ATV - Jules Verne, která letěla souběžně před ISS - obě tělesa byla pár dní před spojením. Pak jsme si ukázali nějaké souhvězdí a planetu Mars na krásném místě v Blížencích. Před mytím a večerkou dáváme ještě jednu hru v klubovně a zhodnocení dne. Děti, rozdělené do dvou družstev – Morčata a Postrach chaty v Železné – soutěžily i mezi sebou. Bodování bylo velmi vyrovnané, které ale nakonec pouze o vlásek vyhrálo družstvo Postrach chaty v Železné.

Na nedělním ránu byl již předchozí den znát, děti vstávaly ke spokojenosti vedoucích o poznání déle :). Neděle byla skutečně vyvedená, teplá a slunečná. Děti stavěly ZOO pro zvířátka, která do družstva dostaly. Samozřejmě nechybělo hledání svačiny, rostoucí na stromě, stejně tak hledání pokladu a rozdávání diplomů. Tak tedy, v dubnu opět v Železné!

Fotogalerie

Energie budoucnosti v Praze 25.3.08

Po oduševnělých článcích o jaru, přírodě a dětech tu máme jeden technický. Inu, změna je život :-).

Titulek je trochu zavádějící, spíš by měl znít „ Zánovní zařízení pro výzkum nejnadějnější metody pro získávání energie v budoucnosti máme v Praze“, ale to je na titulek trochu dlouhé. Takže o co jde? Od podzimu minulého roku máme v Ústavu fyziky plazmatu AVČR „nový“ tokamak. Nese označení COMPASS-D a je to jakýsi „otec“ budoucího největšího tokamaku na světě (ITER), který by měl být v plném provozu přibližně v roce 2020 a ve kterém by se termojadernou fúzí mělo poprvé získat více energie než kolik jí sama spotřebuje.

Tokamaky jsou zatím nejúspěšnější zařízení, ve kterých na Zemi probíhá

termojaderná fúze - děj, při kterém se jádra atomů lehčích prvků sloučí v jádro těžšího prvku a uvolní se přitom velké množství energie. Jak velké? Pro názornost jsem si vypůjčila ze stránek proatom.luksoft.cz šikovnou tabulku, která porovnává nejen kolik jakého paliva bychom museli do jednotlivých typů energetických zařízení dodat pro získání 1000 MW elektrické energie, ale také, co nám

z takového zařízení odchází jako odpad (klikni pro zvětšení):

Je vidět, že využitím jaderné fúze by lidstvo mělo po energetických i ekologi- ckých starostech. Deuterium se snadno získá z vody a tritium je možné vyrobit přímo v tokamaku z deuteria. Vody je na Zemi dostatek. Odpadem z procesu je helium, další využitelná surovina. Zbývá ovládnout jadernou fúzi - jenže to je úkol nemalý. Problémem přitom je, že jádra prvků na sebe působí odpudivými silami, k jejichž překonání musíme dodat atomům, vstupujícím do procesu, energii. A ne zrovna malou - fúze probíhá při teplotách 100 milionů °C, které dosáhneme například odporovým a mikrovlnným ohřevem. Deuterium zahřáté na takovou hodnotu by nebylo možné udržet v žádné obvyklé nádobě, proto přichází ke slovu tokamak. Jde o ruský vynález z 50. let minulého století a název je složeninou prvních písmen popisujících stavbu přístroje - TOroidální KAmera s MAgnitnymi Katuškami (toroidální komora s magnetickými cívkami).

Cívky vytvářejí silné magnetické pole, které udržuje deuterium v ose speciální prstencové (toroidální) komory aniž by se přímo dotýkalo stěn. Skupenství, ve kterém se látka za tak vysokých teplot nachází, označujeme jako plazma, deuterim tedy tvoří uvnitř komory jakýsi plazmový prstenec. V něm probíhá vlastní fúze, při které ze sloučených jader vylétávají vysokou rychlostí neutrony - jejich energii je nutné zachytit a převést na takovou formu, kterou můžeme přímo přeměňovat na energii elektrickou - tímto posledním stupněm pravděpodobně budou parní turbíny. Celý proces je samozřejmě mnohem složitější než popisuji a ještě stále zůstává mnoho nedořešených problémů. Tokamak také není jediné zařízení schopné zapálit termojadernou fúzi, zdá se ale být nejnadějnější cestou. Než se však rozeběhne první fuzní reaktor, čeká vědce ještě pořádná porce práce.

Hodnota tokamaku COMPASS-D je přibližně půl miliardy korun, my jsme jej získali jako dar anglické společnosti UKAEA (Culham), kde byl provozován nejprve v letech 1989-1992 v původní konfiguraci s kruhovou komorou a od roku 1992 v přestavěné současné konfiguraci s komorou tvaru D. Společnost UKAEA v současné době vlastní jednak novější sférický tokamak MAST a také největší tokamak světa JET, nároky na provoz tří podobných zařízení byly příliš vysoké, přitom právě COMPASS-D je natolik podobný budovanému ITERu, že může sloužit jako modelové zařízení pro simulaci dějů v samotném ITERu (i když je pro ÚFP AV ČR prioritní vlastní výzkumný program) a jeho provoz má proto velký význam. Našel tedy nový domov v Praze, kde nahradil dosloužilý ruský tokamak CASTOR, a nám, Čechům, je tak i nadále umožněno podílet se na výzkumu, který může ovlivnit budoucí tvář naší krásné planety a život na ní.

Více: www.ipp.cas.cz/Tokamak/compass/historie.html Věra Bartáková

Přilétají... jaro je tu 17.3.08

Je tu doba, kdy se k nám zase budou vracet ti opeřenci, kteří si na podzim sbalili skromný batůžek svých energetických zdrojů a vydali se na dlouhou cestu do teplých krajin.

Ptáci různých druhů ani neodlétají, ani se nevracejí do svých domovů současně, ale ve vlnách, toho si může bystrý pozorovatel všimnout. Navíc již v roce 1855 byla objevena zajímavá zákonitost. Ptáci, které na jaře můžeme spatřit jako první, odlétají na podzim mezi posledními. A naopak ti, kteří odlétají mezi úplně prvními, tedy někdy na přelomu července a srpna, přilétají mezi posledními někdy v květnu. Mezi ně patří například rorýs, který tak v našich podmínkách prožívá něco málo okolo tří měsíců.

Mezi prvními se k nám vrací na přelomu února a března skřivan polní a špaček. Nevadí jim ani občasná sněhová metelice či nepřízeň počasí, pokud netrvá příliš dlouho. Je-li na ně stále u nás zima velmi tuhá, mohou se dočasně stáhnout jižněji, kde vyčkávají, až se jaro definitivně dostaví.

Brzy také přilétá většina kachen, husí, lysek, racků a jiných vodních ptáků, kteří jsou sice otužilí, ale k obstarání své obživy potřebují vodní plochu bez ledového příkrovu.

Až během dubna či až v květnu se vrací ptáci, kteří mají na svém jídelníčku hmyz. Patří k nim rorýsi, žluva hajní, rákosníci či ťuhýci obecní. Prostě se žádný pták nevrací dřív, než je v hojném nebo alespoň v dostatečném množství k mání potrava.

Nejen dostatek potravy určuje dobu, kdy se ptáci vracejí.

Dalším důležitým faktorem je místo zimování. Ptáci zimující nedaleko přilétají zpravidla dříve, ptáci zimující ve vzdálenějších krajích se objevují později, ačkoliv zde ?doma? je pro ně již připraveno potravy dost.

Staří ptáci se také často vracejí v jinou dobu než mladí ptáci téhož druhu. Například mladé pěnkavy a skřivani odlétají dříve než dospělí ptáci a mladé kukačky a ťuhýci odlétají později než staří.

Renata Petříčková (www.priroda.cz)

Závora 10.3.08

Byla jednou jedna závora. Stála na hranicích krásného národního parku a měla za úkol bránit čistotu vzduchu a půdy v něm a klid zvěře. Takový úkol jí mluvil ze srdce a tak by se mohlo zdát, že to byla velice šťastná závora. Jenže nebyla…

Její pracovní doba byla spojena s pracovní dobou informačního centra a pak zů- stávala zvednutá - nemůžete bránit lidem, bydlícím uvnitř chráněné oblasti, dostat se domů nebo z domu. Proto milá závora jen po dobu 8 hodin bránila to, co bránit měla a to ještě ke všemu ani ne všech 365 dní v roce. Zbytek času jen sledovala, kolik řidičů nerespektuje značku Zákaz vjezdu.

Byl jednou jeden podnikatel. Koupil si dva sruby uvnitř krásného národního parku a počítal s tím, že když se v nich mohli v rudých časech veselit vysoce posta- vení rudí páni, budou se tu teď radovat obyčejní turisté a že mu živnost jen pokvete – vždyť je tu tak krásně! Jenže se přepočítal.

Byla jednou jedna správa krásného národního parku. O tom, že měla důležité poslání, nikdo nepochybuje. Pracovali v ní lidé různí. A jako všude, i tady se našlo dost byrokratů. Malým zázrakem bylo, že vůbec umožnila hostům ubyto- vaným v penziónu vjezd do NP. Žádným zázrakem naopak nebylo, že už to nějak nedotáhla do konce...

A bylo jedno deštivé lednové sobotní dopoledne. Takové, ve kterém se po parku moc turistů neprochází. Závora bránila Nikomu ve vjezdu do parku. Trochu se nudila. Vtom se k ní směrem z parku blížilo auto. A ve stejný okamžik se v zatáčce před parkem objevilo i druhé auto. Závora byla mladá, viděla velice dobře a tak na první pohled poznala, že z parku přijíždí podnikatel a z druhé strany strážce NP. A tak se poslušně zvedla. Obě auta dojela až k ní, ale kupodivu nepokračovala v jízdě a zastavila. Závora zpozorněla. Oba řidiči vystoupili a – svě

te, div se – šli přímo k ní (většinou jim nestála ani za pozdrav). V tu chvíli uviděla závora zlost, která se oběma mužům zračila ve tváři. První promluvil podnikatel: „Ty jedna zlá závoro! Jak si dovoluješ nepouštět mé hosty do areálu! Víš, že nemáš žádné právo bránit mi v podnikání? Kdo to jakživ viděl, aby nějaká závora rozhodovala o tom, kdo a za jakých podmínek pojede do penziónu! A navíc takové podmínky ještě určí velmi nepřesně, takže nakonec vznikají jen zmatky. Moji hosté jsou roztrpčení a nemají žádnou chuť tou šaškárnou s povolenkami procházet.“

A jen o zlomek vteřiny později z druhé strany spustil strážce: „Ty hloupá nezo- dpovědná závoro! (To bylo hodně nespravedlivé nařčení, závora nebyla ani trochu hloupá a už vůbec ne nezodpovědná.) Jak si dovoluješ pouštět do parku lidi bez povolenek! Uvědomuješ si, že tu jsi jen z naší libovůle, a že když nebráníš ve vstupu, nejste tu ty ani to tvé informační centrum k ničemu?“

Závora se začala bránit a zkoušela oběma mužům vysvětlovat to, co přeci oba museli vědět. Že povolenky vydávat a kontrolovat musí, že za to nemůže, že jich je málo a že si myslí, že už má docela zkušenosti s tím, aby dokázala sama posoudit, koho do parku pustit může a koho ne. A že se svou práci snaží dělat dobře. Ani ona sice není neomylná, ale neznamená to, že díky tomu davy nezo- dpovědných motoristů mohou jezdit sem tam po parku. (Sama si již dlouho myslela něco nelichotivého o své roli - od 17 hodin a jedné minuty každého dne park opravdu může brázdit kdo chce). Jenže pánové byli buď hluší nebo nechápali. Tak tam na milou závoru svorně štěkali ze dvou stran a čekali, že až jí to pořádně vytmaví, závora se „polepší“. A ačkoliv jeden o druhém nemohli nevědět a slova toho druhého nemohli neslyšet, každý samozřejmě předpokládal, že bude „po jeho“.

Divíte se, že závora začala trpět depresemi? Jak měla vyřešit takové dilema? Národní park byl její chlebodárce, kterého musí poslouchat, ale podnikatel měl svá práva. A navíc ji už několikrát ze zlosti zlomil a strach je strach...

Ptáte se, jak celý příběh dopadl? Zatím nedopadl a ačkoliv nejsem pesimista, tady na šťastný konec nevěřím. Správa parku nemá potřebu situaci řešit. Podle nich je všechno jasné a zajímá ji pouze, jestli závora v době od 9 do 17 hodin nepouští do parku auta, která tam pouštět nemá. A jestli je to s povolenkami nějaké zmatené není podstatné. Jejich postoj by se dal vyjádřit jen trochu pozměněnými slovy známé písničky Kabátů : „ Jen já vím co je dobré, vím co je špatné, nevím jak to vím, ale vím to, a co si myslí ostatní, je jim málo platné.“

Věra Bartáková

Internetové noviny 2.3.08

Nevěřila jsem, že bych ve svých letech mohla na něčem získat závislost. Stalo se to ale závratnou rychlostí, stačilo dvakrát třikrát kliknout na stránky s novinami, které až do té doby pro mě neměly nijak přitažlivé jméno a náhle jsem byla lapená. Odvykací kůra přibližně rok nato byla opravdu těžká. Co se stalo?

Hned zpočátku jsem se do chodu novin začala z pozice aktivního čtenáře dost montovat. Postupně jsem rozuměla tomu, co se dělo na stránkách a hlavně v komentářích - už jsem „viděla pod pokličku“. A mnohdy se mi „viděné“ ani trochu nelíbilo. Bohužel jsem nemohla nic změnit - čtenáři, ať už jakkoliv aktivní (a ačkoliv se jim leccos naslibovalo), do chodu těchto novin neměli, nemají a asi nikdy nebudou mít možnost zasáhnout.

Do určité míry chápu, že potřeba dnešních lidí neustále do všeho mluvit (ať tomu rozumějí nebo ne) je únavná a ani mně není pokaždé sympatická, ale je-li jediným argumentem, který i na oprávněnou kritiku šéfredaktor novin zná, „tak čtěte jiné stránky“, je to zarážející. Pokud se začnou komentáře cenzurovat, ačkoliv v nich není nic nevhodného, je to smutné. A pokud jsou čtenáři občas zesměšňováni či dokonce uráženi určitými členy redakce (přesněji řečeno jedním) a nic se s tím nedělá, je to neomluvitelné. Nebo snad znáte nějaké jiné noviny, kde by Pan Redaktor veřejně psal své nelichotivé názory na inteligenci čtenářů?

Možná by mi někdo oponoval, že v redakci není dostatek lidí na to, aby se těm (tomu) „zlobivým“ nějak účinně mohlo pohrozit – kdyby se naštvali a odešli, skoro nikdo tam už nezbude a navíc jejich práce pro noviny je dobrá. A že jsem asi přecitlivělá, protože čtenářů (i těch platících) přibývá. Jenže já si nemyslím, že právě to první by byla prohra a to druhé je výhra.

Šéfredaktor, který se všemi jedná rovně, nemá nouzi o příznivce a spolupra- covníky a nemusí zavírat oči před závažnými prohřešky svých kolegů. Argumentace, že si „to maluju na růžovo“ neobstojí, i jiné weby pracují zadarmo a ne všechny mají takový věhlas jako moje bývalé drahé noviny, kde by možnost napsat článek měla být pro každého ctí.

Sebejistý člověk ustojí názory druhých a dokud nepřekročí mez slušnosti, nemusí je cenzurovat. Nejsou-li právě perlami moudrosti, určitě nejsou ani něčím, na čem je třeba ukazovat vlastní nadřazenost. Zvlášť, když takovou demonstrací nadutosti dosáhne člověk spíš opaku (to ale nadutcům nedochází). Pokud jsou názory čtenářů, dokonce i ty velice rozumné, přehlíženy, pokud jsou lidé znechuceni komentáři „z redakce“, jen těžko lze očekávat záplavu kvalitních příspěvků. Takže co je tedy důležitější - počítat kolik čtenářů zaslalo pár stovek na konto redakce, nebo „poslouchat“ názory čtenářů a přemýšlet, není-li v nich zrnko pravdy?

Jestliže chci dělat něco pro početné zástupy lidí a získat tím hromady peněz, je nejjednodušší nechat se inspirovat Ordinací v růžové zahradě a podobnými záležitostmi. Stojím-li však o něco, za co bych se nemusel(a) stydět, o věc s hlubším smyslem než je zaplácnutí času něčím falešným nebo přeslazeným (nebo falešným a přeslazeným zároveň), když mi nejde o nafukování vlastního ega, mělo by, ba dokonce MUSÍ to být vidět.

Srdce i hlava mi svorně říkají, že je důležité stát o kvalitu. V počátcích hlavně o kvalitu lidských vlastností. Kvalitní lidé odvádějí (dříve nebo později) kvalitní práci. A za kvalitou jejich „díla“ přicházejí další kvalitní lidé, možná příští spolupracovníci. Je to začarovaný kruh, tenhle ale začarovala dobrá víla. Přivolat ji však není snadné, stojí to hodně odvahy, duševních sil a času a ne každý je schopný nebo ochotný tolik platit, jsou to nejcennější platidla na světě.

Věra Bartáková

Nedělní oživení 25.2.08

Pamatuji na pravidelné střídání ročních období. Pamatuji na únorové zimy. Není to vůbec tak dávno. Pamatuji je i jako dítě. Stejně jako si pamatuji, když mne paprsky jarního slunce vytáhly jinam, než byla má povinnost. Tehdy, z Prahy pláchl jsem za školu do lesů, na krásnou louku plnou pampelišek...

... hodně věcí dnes je jiných. Sluneční paprsky mne doslova vytáhly ven.

V únoru, v krátkém rukávu, ženu si to na místa svého dětství a mládí. Po poli, po cestách, po lesních pěšinách, pozorujíce plachtící volavky, káňata, kvetoucí podběl. Sedám k borovici a poslouchám to krásné ticho, vánek a šumění větru. Mám namířeno tam, za svými sny. Zdolám jednu roklinku a ocitám se na místě, kde jsme v počátcích přírodovědného kroužku hráli hry a pozorovali přírodu. Jak jsme odkryli kus kůry ze spadlého stromu a sledovali to hemžení. Kousek dál jsou mé oblíbené stromy pro děti. Na poznávání jednotlivých druhů jen po hmatu.

Udělal jsem pár snímků a šlapu si to dále. Léta opuštěný domek u lesa už se téměř rozpadl. A ty tehdy malé stromky již zakryly výhled na Nenačovice. Dále se potůček prodírá úžasnými roklemi ve skalních stěnách a vytváří nádherné meandry. Jen škoda, že potok je spíše potůček a line se tlejícím listím. Být to horský potok s omletými kameny a dravou vodou, byla by v Čechách další turistická atrakce. Ale pro nás jsou to nádherné scenérie kousek za naším domovem, tři kilometry od Rudné.

Po vyšplhání kaňonu... ano, je to ta louka plná pampelišek z mého dětství a stále tu stojí ten třešňový sad. Zpustlý, neudržovaný. Slunce schyluje se za obzor, vytváří dlouhé stíny a krásné scenérie na modré obloze. Na chvíli stanu se nehybným stromem, protože kolem mne prochází rodinka divočáků. Je čas na návrat. Na pláni ještě jednou ohlížím se za lesy, sadem, zapadajícím Sluncem a uvědomuji si znovu tu krásu přírody a oživuji v sobě velké tajemství, velké přání tohoto místa. Právě zde by měli ty malé lidské duše poznávat a chápat rozmanitost přírody a světa. A jak tak dumám nad tímto místem, něčí zpěv mi ho přeruší. Slyším správě? Ano, skřivan zpívá nad polem. Jaro je tu.

Pln zážitků vyšlapuji si k domovu, ale radost mi kazí hromady odpadů, včetně nebezpečného, v příkopech polní cesty. Takové množství jsem už dlouho neviděl. Přemýšlím o lidech, kteří jsou něčeho takového schopni. A utvrzuji se v přesvědčení, že dětem není třeba říkat, jak se chovat v přírodě. To ony vědí. Ale je třeba je učit poznávat krásu přírody srdcem, pokoru, učit je žasnout, učit je chápat, že jsme správci a ne páni. Pak bude ten svět o něco krásnější. Není to úkol jednoduchý, ale stojí za to.

Vesnice Země, svět a já 18.2.08

Kdybychom redukovali celé lidstvo na jednu vesnici se 100 obyvateli, ale zachovali proporce všech současných národů, měla by tato vesnice následující složení:

57 Asiatů
21 Evropanů
14 Američanů (sever i jih)
8 Afričanů
52 by bylo žen
48 by bylo mužů
70 ne bílých
30 bílých
70 neKřesťanů
30 Křesťanů
89 heterosexuálů
11 homosexuálů
6 osob by vlastnilo 59% celosvětového bohatství a všech 6 by pocházelo
z USA
80 by trpělo nedostatečnými podmínkami pro bydlení
70 by bylo analfabetů
50 by bylo podvyživených
1 by umíral
2 by se rodili
1 by měl akademické vzdělání

K zamyšlení
Jestliže jsi dnes ráno vstal z postele spíše zdráv než nemocen, jsi šťastnější než 1 milion lidí, kteří se nedožijí příštího týdne.
Jestliže jsi nikdy nezažil boj ve válce, nepocítil osamělost ve vězení, agónii týraných nebo hlad, pak jsi šťastnější než 500 milionů lidí našeho světa.
Jestliže můžeš vyznávat náboženství beze strachu z hrozby, že budeš zatčen nebo zabit, jsi šťastnější než 3 miliardy lidí na Zemi.
Jestliže máš jídlo v ledničce, jsi oblečen, máš střechu nad hlavou a svou postel, jsi bohatší než 75% obyvatel tohoto světa.
Jestliže máš konto v bance, nějaké peníze v peněžence a hromádku drobných
v krabičce, patříš k 8% blahobytných lidí na světě.

Výprava na Perlu oceánu do IMAXu 11.2.08

O výpravu do trojrozměrného kina IMAX byl velký zájem, sešlo se 16 dětí.

V kině samotném někteří neodolali pražené kukuřici, poháry doslova přetékaly tímto zobáním. Inu, po nás by se z podlahy nazobaly i slepičky.

Kino bylo plné ze čtvrtiny. Komu by se také chtělo v neděli v deset dopoledne do kina, že. Úvod byl v trojrozměrném promítání uchvacující. Hejna rybek plavala všude kolem vás a droboučké živočichy v moři vypadalo, že snad spolknete.

Kolárovým útesem nás provázela želva kareta, jménem Aris. Spatřili jsme tak známého klauna očkatého, hravého delfína, žraloky, desítky druhů ryb samotářů a krásná hejna a spoustu dalších živočichů. Samozřejmostí bylo povídání karety Aris o tom, co jsou to korálové útesy: „Korály jsou velice citlivá stvoření, která vyžadují teplo, čistou vodu a sluneční světlo. Přežívají ve vodě o teplotě 17,7 až 28,8 °C. Vzhledem k tomu, že ke své existenci potřebují sluneční světlo, přežívají pouze v mělkých oblastech.“

Trojrozměrná projekce byla opravdu úchvatná a mnohdy tak reálná, že si děti často chtěli ryby i delfína pohladit. Ovšem tom, čeho se ruce dotýkali, nebyly ryby, ale hlavy diváků, sedící před dětmi. Naštěstí měli pochopení, také natahovali své ruce, i když ne tak vehementně, jako děti.

Po filmu si děti udělaly mořský kvíz, snažící se správně určit žraloky, kytovce a další živočichy. Na Zličíně jsme si zahráli nějakou tu hru. A těsně před odjezdem domů padlo několik kvízových otázek. Víte, jaké ryby jsme ve filmu Perla Oceánu viděli? Byl to kapr, úhoř nebo delfín? Ani jedna možnost není správně. Víte proč?

Já, Oblomov 3.2.08

Všiml jsem si, že mnozí okolo mne touží učit se, mnoho poznat, všechno uvidět. Kdyby to byla jen jakási módní vlna před lety, chápal bych to, byli jsme uzavřeni ve svém doma jak v kleci. Ale ten poznávací úkol předestírají mi pořád a těch lidí je tolik, a tváří se tak nadšeně a pozitivně, že se do člověka vkrádá myšlenka, že je to správné a že to tak má být.

Ale nemám už zájem rozlišovat správné od špatného, také proto, že já sám se přistihuji na opačné cestě, nechci už vidět nic, chci zapomenout na ty hory zbytečných informací vytesaných v mé hlavě, nehnu se už ani o píď, nepůjdu nikam.

Z té mé cesty proti trendu nejsem nešťastný, ale dokonce v ní nalézám netušené půvaby.

Vrátil jsem se po letech putování městem do své rodné čtvrti, mezi lidi, které jsem nepoztrácel jen proto, že jsem je tehdy nenalezl – možná právě pro to pošilhávání po velkém světě. Hledám je tedy nyní, pátrám po duchu místa mého dětství, lidských příbězích, souvislostech mezi člověkem a člověkem, cestuji do minuvších časů a sbírám drobné kamínky osudů zasypaných časem a snažím se z toho pochopit nějaký zákon. Nacházím znovu instituci přírody, perpetum mobile hlíny, zelené zázraky, tak obyčejné, že jsem se dávno zapomněl divit.

Celý svět dělá vše proto, aby se vzdálenosti mezi místy na světě zkrátily, aby vše člověk stihl rychleji a pohodlněji, aby společnost byla propojena a všichni k dispozici. Ale co z toho vzchází?! Mne cosi nutí jít proti proudu téhle gigantické řeky. Necítím se v tom šťasten, ale mám-li svoji pozici opustit, jsem zdrcený.

Slyšel jsem nebo četl větu, že vědci stojí před rozluštěním tajemství lidského vědomí. Zas budeme vědět něco víc, těch stromů informací přibývá den ze dne.

Ale zapomínáme na jiné věci. A jiným přestáváme rozumět. A mne z toho jímá úzkost. Nechci znát taková tajemství. Nechci přijít o příležitost žasnout. O fantazii a obrazotvornost. Každá nová definice světa mne jej paradoxně zatemňuje, protože ohrožuje moji schopnost být otevřený všemu. Přijímat, a neztrácet talent pochybovat. Žít obklopený pátým rozměrem – tajemstvím.

Nepotřebuji vidět celý svět, ale soustředit se na svůj malý prostor.

Možná si zacestuju, že se znova narodím.
Při mé smůle je to dost dobře možné.
A budu třeba lamaistickým mnichem na úpatí Himaláje. Nebo zahradníkem při nějakém francouzském zámku.
Bylo by to takové mé obvyklé štěstí v neštěstí.

Převzato z časopisu Sorry, f. 18/5/2001

Malé české poměry 28.1.08

Asi těžko se najde někdo, kdo by nevěděl, o čem je řeč. Většina lidí spojuje tato slova s povzdechem a nejsou výjimkou ani ti, kteří se za naši titěrnost hluboce stydí a život zasvětí snaze, vyšplhat se do vyšších, světových sfér. Já si ale v našich malých měřítkách vyloženě hovím, k mému životu jsou přesně to pravé. Ne, že bych nezatoužila po možnosti podívat se například na Střechu světa, do nitra hlubokého brazilského pralesa nebo pod hladinu moře u korálo- vých ostrovů, ale dokážu být naprosto okouzlená i naší roztomilou českou přírodou, která mi navíc připadá v porovnání s jinými kraji vyloženě přátelská.

Sednout si tu můžete, kde vás napadne a nehrozí vám kousnutí nějakým jedova- tým pavoukem nebo štírem, náš jediný jedovatý had je plachý a skutečně nebezpečný je jen vyjímečně. Smrtelně jedovatých rostlin u nás zase tolik neroste, a splést se při sběru nějakých plodin vyžaduje opravdu mimořádnou dávku smůly. Zabloudit v českých lesích se dá sice snadno, ale opravdu obtížné by bylo dřív nebo později se z nich nevymotat. Naše minihory jsou pro rozumné lidi naprosto bezpečné. Neohrožují nás sopky, zemětřesení, tornáda. Mohla bych pokračovat ještě dlouho výčtem toho, co u nás nemáme nebo co známe v neporovnatelně slabší formě, než zbytek světa. Ale nejen v takových případech jsou naše malé české poměry výhodou.

Asi vás teď překvapím, ale další nespornou výhodou je náš malý český rozpo- čet. Ne, nezbláznila jsem se a ani nejsem tak naivní, abych hlásala, že jen
v chudobě se dá žít čestně. Ale malý rozpočet dovoluje dělat jen přiměřeně malé hlouposti (a podrazy). I tak jsou někdy neuvěřitelné, ale stále je to pohodička oproti tomu, co je například možné v Zemi neomezených možností. O čem mluvím?

No, včera jsem měla tu pochybnou čest vidět kus amerického filmu Sopka. Je to skutečná perla mezi pitomými filmy, a že už jsem viděla leccos! A napadlo mě, jak je vlastně dobře, že si u nás tak nákladnou demonstraci filmařské hlouposti a nevkusu nemůžeme dovolit. A že se to zdaleka netýká jen filmového umění. Vzpomeňte si například na žalobu „Mc Donalda“ za to, že způsobil nadváhu chudáčkovi americkému chlapci. Nebo na různé aféry a aférky světově známých osobností – kam se na ně se svými celebritami ala Yveta Bartošová hrabeme! Ani naši politici, přes usilovnou snahu, nedokážou napáchat tolik škod, jako někteří američtí političtí potentátci – nemají na to.

Plyne z toho, že být malý a žít v malých poměrech má velkou výhodu – nic, a tedy ani hloupost, v nich nemůže příliš narůst a navíc na velké ubohosti není z našeho malého českého ďolíčku moc vidět.

Věra Bartáková

Za skřítkem do planetária 21.1.08

V neděli 20. ledna, jsme v teplém, ale větrném počasí, s dětmi navštívili pražské planetárium. Hlavní sál planetária, Cosmorama, byl už z půlky zaplněn, když jsme dorazili. Čekal nás příběh o jednom malém obyvateli planetária. Byl vsku- tku malý, zato s velkými ušisky. Takový téměř všeznalec planetária a zdatný opravář. Ale už menší znalec souhvězdí a noční oblohy vůbec. To snad proto, že v planetáriu nebydlel odjakživa, předtím se staral o hodiny na věži a pak se dostal do továrny, kde se planetária vyrábějí.

Náš skřítek se seznámil s jedním pracovníkem planetária, pomáhal mu při opra-vách a také se chtěl podívat k němu domů. Nakonec skřítek pozval svého nového kamaráda k sobě. Bydlí totiž na jednom moc neobvyklém místě v plane- táriu. Kde? Kdepak, neprozradím, běžte se s dětmi na příběh podívat.

V příběhu samozřejmě nemohlo chybět několik naučných pasáží, například

o souhvězdích, o Měsíci, planetách i kometách. Skřítka a jeho kamaráda namluvil herec Martin Dejdar.

Po představení děti žádali svačinu, jak by ne. Zde se ukázal jeden nedostatek. Není se kam posadit. Nikde nic na sezení. Tak se uvelebujeme na koberci na chodbě do sálu. Odtud nás paní uvaděčka vykázala. V planetáriu jsem našel jeden pěkný veřejný zastrčený koutek, kde bez přítomnosti veřejnosti, na pěkně čistém koberci děti vybalují svačinu. Kdepak i zde si nás paní uvaděčka našla. Vůbec jí nevadí, že by děti posadila na studenou mramorovou zem, hlavně aby na koberci nebyl ani drobeček. Koberec je přednější! Po svačince se vrháme na expozici ve vestibulu. Koukáme, mačkáme tlačítka, obdivujeme, dozvídáme se. Pak jsme si chtěli něco koupit, a ejhle, prodejnička zavřená. Na stažené roletě stálo něco o 15ti minutách po představení. Zde si uvědomuji rozdíl mezi státní organizací a soukromníkem. Říkám si, kde si maminka nebo babička s děde- čkem odpočinou, pokud je třeba, když se ratolest bude chtít porozhlédnout po expozici. O časově omezeném prodeji nemluvě. Zklamaní z uzavřené prodejny odcházíme.

Děti jsou větší znalci vesmíru než náš skřítek. Při čekání na autobus ven z Prahy proběhl soutěžní testík z výpravy. Pamatovali si toho vskutku nad očekávání více, než bych čekal. Děti převážně z prvních tříd dali dohromady téměř všechny planety Sluneční soustavy a zodpověděly další spoustu záludných otázek. Že by budoucí odborníci? ;-)

Fotogalerie

O expedici Čěho Čomo 14.1.08

Nový rok opět bez sněhu. Tedy v bráně Šumavy, v Prachaticích. Jako vždy, před odjezdem na expedici Čěho Čomo několik dobrodruhů odpadlo, ale hrstka vě- rných expedičníků ve věku od 4 do 10 let absolvovalo expedici na výtečnou. Léty osvědčenou a útulnou základnou nám bylo vzdělávací přírodovědné středisko Dřípatka, kde nám dělali společnost jejich drobní chovanci, jako králíci, osmáci a další.

Taková expedice není jen tak. Je třeba se naučit, jak má správná expedice probíhat. Například je nutné pořídit zásoby, abychom nezemřeli hlady - to účastníkům výpravy - dětem, šlo náramně dobře. Bylo třeba trénovat svalstvo při hrách venku a taky se naučit poslouchat vůdce. To, až na některé zádrhele, šlo také.

Přesto, že sněhu bylo poskromnu, přeci jen jeho množství umožňovalo sněhosjezdy na "lopatách". Bylo třeba myslet
i na kulturu účastníků. Proto se uskutečnila návštěva místního muzea, kde jsme shlédli opravdu krásné a povedené loutky. Zaujala i cirkusová expozice. Účastníci expedice navštívili také expozici o Chartě 77 s jednoduchým vysvětlením poměrů v té době. Všechny nejvíce zaujal model domácího divadla
s příslušníky VB za dveřmi bytu.A protože paní z muzea zřejmě uznaly, že jsme slušná skupina, pustili nás do místnosti na jeviště s opravdu velkým loutkovým divadlem, kde si děti mohli vyzkoušet zahrát.

Významný den naší expedice byla oslava nového roku, se všemi dobrůtkami a okořeněná drobnou zkouškou odvahy. Ta vzhledem k věku účastníků spočívala v krátké cestě
o samotě nebo po dvojicích se svíčkou v ruce. Na konci cesty se každý podepsal. To už ale bylo třeba pospíchat na ohňostrojovou přehlídku ve městě. Ta byla pro expedičníky vlastně druhým ohňostrojem. Pro děti byl totiž na náměstí ve večerních hodinách ohňostroj, spojený s vystoupením kouzelníka.

Nuže, cíl expedice, hora Čěho Čomo (Libín) zůstala nepokořena. Nakonec se totiž ukázalo, že věk a síly účastníků nejsou schopny horu pokořit, a proto účastníci raději pokořili krytý plavecký bazén, což také není špatný cíl. Rozho- dně se silvestrovský tábor povedl. A jestli nebudete vy, školou povinní človíčkové o jarních prázdninách přes týden co dělat, chystáme se na Dřípatku opět. Je tam prostě krásně!

Fotogalerie

Gregoriánský kalendář a Pour féliciter 6.1.08

Ta neúprosná veličina, která se nedá zastavit i kdybychom se stavěli na hlavu, nám odpočítává první dny dalšího roku. Čas běží stále, ale my ho počítáme různě. Ve světě je a byla spousta kalendářů; židovský, muslimský Hidžry, japonský Heisei, Diokleciánův neboli koptský, ad Urbe condita, byzantský i juliánský. Některé kalendáře mají již jen historický význam, jiné jsou církevní, další občanské nebo dokonce vědecké.

V našich zemích používáme kalendář Gregoriánský, méně často nazývaný také Řehořský. Byl zaveden v roce 1582 papežem Řehořem XIII a jednotlivé katolické země jej zaváděly postupně v následujících letech. Před Gregoriánským kalendářem se používal kalendář Juliánský.

Se svátky a novým rokem si lidé posílají různá přání. Jak ručně dělaná, tak kupovaná, emailem či SMSkou. I ke mne dorazilo několik přání, která tu zde prezentuji. Většina z nich byla nadepsána PF. Nuže, ale co ta zkratka PF vlastně je? Je snadné zjistit, že se jedná o slovo Pour félecitér, které se čte krátce pur felisite. V překladu se jedná o blahopřejnou novoroční formuli. PF pochází z francouzštiny, ale paradoxně se z diskuzích na internetu dozvíte, že se prý ve Francii nepoužívá. Ale kdo ví.

Na závěr si dovolím jeden pěkný filmový dialog. V prvním díle filmové trilogie Pána prstenů Frodo prožívá vnitřní útrapy a říká (lehce parafrázováno):

"Kdybych si to břímě nevzal, nic z toho by se nestalo." A vzpomíná na Gandalfovu odpověď: "To chtějí všichni, kdo prožívají trápení. O tom ale oni nerozhodují. My jen rozhodujeme o tom, co uděláme s časem, který nám byl dán."

Do dalšího roku přeji čtenářům samá moudrá rozhodnutí! Zbycho
O gregoriánském kalendáři více, 2, 3

Klikni pro zvětšení

Zvířecí sněm o Vánočních svátcích 18.12.07

Kdysi dávno svolala zvířata sněm. Liška se zeptala veverky: "Co pro tebe znamenají Vánoce?"

Veverka odpověděla: "Pro mne Vánoce znamenají krásný stromeček ozdobený spoustou svíček a cukrovím, které mám tak ráda."

Liška se připojila se svou představou: "Pro mne samozřejmě nesmí chybět voňavá pečená husička. Bez pečínky by to opravdové Vánoce nebyly. "Do řeči se jim vložil medvěd: "Vánočka! O Vánocích musím mít obrovskou sladkou vánočku!"

Slyšet se dala také straka: "Podle mne jsou o Vánocích nejdůležitější krásné
a zářící šperky. O Vánocích se má všechno jen třpytit. "Pozadu nechtěl zůstat ani vůl: "Vánoce dělá Vánocemi teprve šampaňské. Já bych ho vypil klidně dvě lahve!"

A osel, který to už nevydržel, se rychle zmocnil slova: "Vole, zbláznil ses? Vždyť na Vánocích je nejdůležitější Ježíšek. Copak jsi na to zapomněl?"
Vůl se zastyděl, sklopil velkou hlavu a zabučel: "A vědí to vůbec lidé?"

Bruno Ferrero z knihy "Vánoční příběhy pro potěchu duše", vydal Portál

O výpravě a výstavě; Stopy lidí: pěšky od pravěku na Měsíc 11.12.07

Prosincové výpravy na rozdíl od výprav v jiných měsících mají velmi bídnou účast. I tak tomu bylo při té poslední. Nemocnost přihlášených dětí zamávala počtem, alespoň zůstali dva účastníci. Škoda, protože návštěva Národního Muzea rozhodně stála ta to.

Vchod výstavy je utvořen dolní částí končetiny v nadživotní velikosti, na začátku se dokola promítá úvodní krátký film k výstavě. Zajímavé jsou i stovky aforismů* na stěně, týkajících se stop lidí.

Ze začátku shlédneme kostry primátů /část výstavy Postavit se na zadní/, poté vejdeme do místnosti s otisky bosých nohou v zemi a starověkými artefakty /Utíkej, co ti nohy stačí/, například Egyptskými. Další část je věnována smutným dějinám válečným /K noze zbraň!/, kde jsou k shlédnutí mimo jiné staré vojenské mapy, zbraně a legionářské uniformy. Z této místnosti se ocitáme na přídi historické plachetnice na moři /Co krok, to dvacet mil/. Z dálky jsou slyšet Africké bubny a tance kolem ohně. Stopy nás zavedli ke stopám různých náboženských systémů po světě, k jejich náboženským poutím

a cestám /Stát si na svém/.

Část Hop a skok se dětem obzvláště líbila. Začínala rozběhovou dráhou a žíněnkou na konci :). K vidění je koloběžka, která se svým jezdcem objela celý svět, ale také fotografie všech našich olympijských vítězů a některé jejich obutí. Například tretry Jana Železného, ve kterých dosáhl světového rekordu, kopačky Josefa Masopusta i tretry Emila Zátopka.

V chodbě, pardon, v maketě ulice se třemi službami se dostáváme do další části. Část Držet krok s módou nepotřebuje snad žádného komentáře. Snad jen, že bylo k vidění desítky krásných exemplářů nejen bot, botek, střevíců, dřeváků…

Jednou nohou v hrobě jsme se z části ocitli na operačním sále. Na operační stůl se promítala operace nohy. Jedno dítko nám z toho začalo blednout, je to opravdu pro silnější nátury. Kromě výtvarného umění měli nohy co říci i v hudbě. Mohlo se jednat třeba o rytmický doprovod, tanec, balet či pochod. V části Žít si na vysoké noze si připomeneme, že nohami se obsluhují i některé hudební nástroje. V závěru /Kam lidská noha nevkročila/ se ocitneme na Měsíčním povrchu. K zajímavým exponátům patří bota – jakýsi návlek na nohu měsíčního skafandru, používaný astronauty na Měsíci v programu Apollo.

Celou výstavu děti provází kreslený comics. Tak nějak mimo téma můžeme shlédnout i Cimrmanovi náplasti. Škoda jen, že k některým neznámým věcem nebyly vysvětlivky, co k čemu slouží nebo sloužilo. Výstava je rozhodně poučná a stojí za navštívení. Architektonické zpracování je nápadité a na výborné úrovni.

* Aforismus - stručné vtipné výpovědi, výroky, průpovídky. Fotogalerie. Více.

Paměť koní není paměť sloní 4.12.07

Moje kamarádka není žádný tuctový člověk. Je velice činorodá, odvážná a často se vlastní zásluhou dostává do situací, které ji samotnou v dané chvíli sice moc netěší, zato já, když mi o nich potom vypráví, se královsky bavím. Naposledy mi popisovala, jak se vydala na kontrolu sjízdnosti jedné z hipostezek, které provozuje. Jde o nový projekt a hipostezky nejsou ještě značené a nejsou ani zakreslené v turistických mapách. Vzala si tedy jednu ze slepých map, které sloužily „pracovní verzi“ projektu, ze stáje vyvedla svého milého Sultána

a vyrazili.

Cesta je svedla na nepříjemnou, koňským kopytům nepohodlnou cestu z hrubé kamenné sutě. Sultán se ošíval. Kamarádka vytáhla mapu a zjistila, že hipostezka by o kus dál měla z této cesty odbočit a tak statečně vedla Sultána dál. Narazila na křižovatku. Porovnala ji s mapou (na které ovšem mnoho záchytných bodů nebylo). Rozhodla se, že ano, je to TA odbočka a odbočila. Sultán pookřál. Místo kluzkých vratkých šutrů měl pod kopyty měkkou travičku. Z vyjížďky se stala relaxace. A Sultán šel a šel...

Náhle bez jakékoliv příčiny se cesta začala zužovat a za chvíli už z ní byla pěšinka, z obou stran sevřená mladými smrčky.

O Sultána i mou kamarádku se otíraly větve. Kamarádka znovu vytáhla mapu, ale protože vůbec netušila, kde je, zase ji uklidila. Usoudila, že když pojede dál, udělá lépe, než kdyby se vracela - přece jen už se Sultánem urazili kus cesty a park není zase tak rozlehlý, musí být někde na jeho hranicích. Pokračovali. A sláva, cesta se maličko rozšířila, smrčky se rozestupovaly.... a před jejich zraky se objevil ne kopeček, ale nějaký hrozný strmý krpál. Sultán otočil hlavu a jeho pohled říkal: „Tohle myslíš vážně?“ Je to ale hodný kůň a tak poslušně supěl do svahu. Žádná odměna ho však nečekala. Vrchol kopce sice nebyl zarostlý a byl dobrým místem pro orientaci, jenže cesta na něm končila - byl to jediný přístup nahoru. Co teď?

Cesta zpět nepřicházela v úvahu, už byli na cestě přes dvě hodiny, domů by dojeli za tmy a pod kopcem byla vidět „široká“ asfaltka (mor národního parku). Říkala jsem, že je kamarádka odvážná. Vybrala méně prudký svah přímo k asfaltce, pobídla Sultána a už se „řítili“ dolů. Tenhle okamžik popisovala slovy, že poprvé v životě viděla u dobráckého Sultána „westernový postoj“.

Ale zvládli to. Vydali se po asfaltce dál, stále ještě neznámo kam. Oba už měli vyjížďky plné zuby. Po maličké chvilce zahlédli dál od cesty mezi stromy nějaké houbaře. „Ti budou vědět, kde jsme.“ řekla si kamarádka a vyrazila za nimi. Věděli, ale mohutný Sultán prodírající se mezi stromy je vyděsil. Navíc pošlapal několik výstavních křemenáčů, takže heslo „Pro dobrotu na žebrotu“ opět potvrdilo svou platnost. Ale ani kamarádka neměla radost. Dozvěděla se, že se dostala mnohem dál než myslela.

Nebyl čas na lelkování – poděkovala, rozloučila se a vyrazila podle rady. Po necelých deseti minutách dojeli k hájence. Sultán ji poznal. Uvědomil si, jaký kusanec je od stáje a dal najevo naprosté znechucení, během několika dalších okamžiků však rezignoval a už jenom šlapal levá pravá levá pravá jako stroj…

Ke stáji dorazili za tmy. Kamarádka rychle koně odstrojila a vysušila. Když odcházela zcela zničená ze stáje, ještě se za Sultánem otočila. „Když jsem viděla, ten nenávistný pohled, kterým mě provázel, bylo mi jasné, že se ve stáji hodně dlouho nemůžu ukázat. Nevíš jak dlouho může trvat než zapomene?“

Věra Bartáková

1 rok a 10 000. Nemluvně slaví! 26.11.07

Kdepak, těch deset tisíc není korun českých, ale počet přístupů na tento web. Tyto stránky mají totiž první výročí, první narozeniny. Tento web je tedy doslova nemluvně. A s nemluvnětem je spousta práce. I když tyto stránky ještě nemluví, bylo na nich práce možná více než by se na nemluvně slušelo. Jó, zkušenosti jsou drahé.

Historie ale začala o pár let dříve. Doména, to jest název, který zadáváte, když si chcete otevřít nějakou stránku. Doména je na celém světe jedinečná, ne- existují dvě stejné adresy. Bylo jasné, že i Žlutý květ bude mít v budoucnu své webové stránky. Proto byla před mnoha lety potřeba doménu zlutykvet.cz zaregistrovat, aby ji nikdo nevyfoukl. Chtěl jsem i doménu zk.cz, ale ta už byla obsazena.

Tyto stránky ovšem vznikly za jiných okolností, než by člověk očekával. Byla to potřeba mít někde na internetu pracovní fórum, kde bychom si s vedoucími z tábora v Kačlehách, kam jezdíme, vyměňovali zkušenosti, připravovali tábory, prostě se domlouvali. A proč někde zakládat něco nového, když máme svou žlutokvěťáckou doménu?

První dny stránky sloužili zcela původní myšlence, táborové, pouze pro pár lidí. Jenže to bych nebyl já, věčně nespokojený. Co bych tam nenapsal toto. A přidám ještě tohle a s obrázkem. A tak stránky bobtnaly, bobtnaly, já se zlobil proč toto funguje tak a ne jinak než jsem si myslel že to má fungovat, proč v každém prohlížeči vypadají stránky jinak a tak dále. Až to vidíte, co všechno tu je. Odkazy odshora dolů.

Příští rok z těch nejdůležitějších věcí by sem rád přesunul i oddílovou činnost s dětmi, která zatím zůstává na školních stránkách. Je to zvláštní, čím více plánů, tím méně času na ně. Téměř přesně před rokem byli spuštěny tyto stránky a těch deset tisíc přístupů na počítadle by mne v té době ani ve snu nenapadlo. Proč také. Stránky Žlutého květu se neženou za počtem přístupů, ale chtějí být informační centrálou pro naše tábory, výpravy, akce. Chtějí okrajově přinést i zajímavosti ze světa přírody, vědy, kultury i vzdělávání. A stále zůstávají pracovním nástrojem na internetu pro naše tábory a dětský oddíl. Žlutý květ je prostě pro jiné čtenáře, než např. bulvární Novinky.cz. A každý, kdo má chuť, může přispět k dílu.