Unaveni,
ale spokojeni vrátili jsme se z
Celostátní velké výměny
zkušeností
v Třešti. Oficiální účast
byla 1 401 lidiček. V pátek večer, mimo už
probíhajících seminářů,
konal se tradiční zahajovací rituál.
Ten se odehrával v poměrně slušné
zimě, psalo se o -13 stupních. Ze střechy jakési
garáže bylo sehráno
zajímavé scénické
představení, které jsem ovšem ze
začátku zcela nechápal. Ke konci
představení, kdy se narodilo dítě už bylo
jasné, co na samém začátku znamenala
ta bílá “koule“. Nesmělo
pár proslovů, včetně starosty Třeště
a hejtmana kraje Vysočina. Pak už se naplno rozjel maratón
desítek seminářů, diskusních
fór a dílen v podání
téměř dvou stovek lektorů na tak
rozsáhlé téma, které se
jakými koliv oblastmi dotýkají
práce s dětmi a mládeží.
Po půlnoci
vydáváme se po loňské chabé
účasti do herny deskových her, která
byla ve dvou tělocvičnách. Jenda hra, kdy myšky
pod střechy domů se snaží ulovit několik druhů
sýra, nás zaujala. Přeci jen rána se
blížilo, bylo třeba jít na chvíli
spát. Ovšem do cesty se nám připletla
knoflíková kopaná, jak jsme
říkali stolnímu fotbálku.
Zásek to byl pořádný, hra a legrace
také a v pět ráno uléháme
do spacáků. Nebo na spacák.
Sobotní
dopoledne věnujeme nabývání
nových myšlenek a poznatků, což se vcelku
vydařilo. Odpoledne probíhalo
vzdělávání věnované
také, ovšem
s vynucenou přestávkou v horizontální
poloze. Také bylo třeba projíti stánky
s literaturou, věcmi a pomůckami
týkající se práce s dětmi a
něco nového zakoupiti. CVVZtka je také o
setkávání, tudíž mne i
ostatní neminulo nějaké to
přátelské, ale i pracovní
setkání.
Po
sobotním závěrečném rituálu
a ocenění Březovými lístky proběhl
koncert Žalman a spol. Koncert se odvíjel v
krásném duchu folkové muziky, snad za
všech největších
Žalmanových hitů. Prostě, perfektní
výběr písní. Mne žel od
jedné v noci čekal můj druhý seminář.
K mému překvapení přišlo poměrně dost
lidí.
V neděli
dopoledne probíhali stále semináře,
ale je to také čas balení, loučení,
přeplněných autobusů a vlaků a spících
cestujících. CVVZtka stojí za to.
Byl,
je a bude. Takový ten kalendářní
podzim, co
nám začíná ke konci
září. Pravda,
jeho obsah meteorologický je tak trochu rok od roku
zajímavější. A vědci mají
čím
dál více jasno, proč tomu tak je. A co potom v
zimě! Ale
obsah podzimu, takříkajíc lidský, ten
může
být kolikrát
zajímavější než onen
meteorologický.
Podzim
každého je zajisté jiný, proto
vám mohu
lehce nastínit jen ten svůj. Poněkud už neplatí,
že po
letních táborech - což pro vedoucí
rozhodně
není dovolená - byl pro mne podzim
odpočinkový,
čas nabrání nových sil. No jo,
plány na
rozvoj oddílu jsou v hlavě i na papíře, ale čas
na
realizaci si hraje na schovávanou. Už už si
říkám
"mám tě", ale opět je zase schovaný.
Možná to bude
tím, že jsme si vymysleli podzimní
maratón
akcí. Hnedle medle v září
víkendovou
výpravu, Setkání II v
Krkonoších,
podzimní tábor, drakiádu,
lampiónový
průvod... A občas je třeba vyjet na nějakou tu akci, třeba
protáhnout svaly na Moravu.
O
podzimu jsem si také poněkud nevědomky oblíbil
slovo
angažovanost. Tedy spíše obsah. Raději nebudu
konkrétní, některá témata
mohou být
někomu trnem. Na půdě pod nohama asi nejsem zcela spokojen, tak abych
se snad při podzimu nenudil, znásobil jsem svůj
zájem o
dění pod zemí a nad Zemí. Pod
zemí je to
krásné prakticky, praktikovat lety nad
Zemí už je
pro pár zdravých šťastlivců, tak jen
zbývá šťastlivcům fandit a
prožívat pohledy
na kulatou Zem
z kosmu v přímém přenosu s nimi. Při
stodvacáté misi raketoplánu ve
vesmíru se
člověk opravdu nenudil. Hoj, to už se chystám na
další, prosincové
vesmírné show.
Z
dálek téměř rodných zavolali mne, že
jim kdo
nemá kliky utáhnout a žárovky vyměnit.
S
radostí ocitám se v
Krkonoších, v
druhém mém domově. Ve světě, kde lidé
tolik
nespěchají, kde na sebe mají i čas, ve světě, kde
na
vás dýchají doby minulé, ve
světě, kde
vás obklopují vrcholky hor a pokora k
přírodě. A
to se mi líbí. Pohladit si kozy, instalovat
fotografie
profesionálního polského fotografa
přírody,
vyjít z cestopisné
přednášky do
bílého pohádkového světa s
křupajícím sněhem pod nohama.
Jejda,
co jsem to slyšel? Vánoce? S jazykem
vyplazeným jdu jim vstříc. Nevíte,
proč mi někdo
seznam úkolů vynásobil dvěma? A co vy,
jaký je
Váš podzim?
1.
Nerozmazlujte mě. Vím dobře, že bych neměl dostat
vše oč si řeknu. Jen
vás zkouším.
2. Nebojte se být přísní a
pevní,
mám to raději, cítím se tak
bezpečnější.
3. Nedovolte, abych si vytvořil
špatné
návyky, musím spoléhat na
vás, že je
včas odhalíte.
4. Nedělejte ze mě menšího než
jsem,
nutí mě to abych se choval nesmyslně
jako velký.
5. Nehubujte, nenadávejte a nedomlouvejte mi na
veřejnosti. Daleko víc na mě
zapůsobí, když se mnou
promluvíte v klidu a
soukromí.
6. Nevnucujte mi, že mé chyby jsou
těžké
hříchy, nabourává to můj smysl pro
hodnoty.
7. Nenechte se příliš
vyvést z
míry, když vám řeknu, že vás
nemám
rád. Nejste to vy, koho
nenávidím, ale vaše moc,
která mě ohrožuje.
8. Nechraňte mě před všemi
následky
mého jednání. Potřebuji se někdy
naučit
snášet obtíže a
bolest.
9. Nevěnujte přehnanou pozornost mým
drobným
poraněním a bolístkám,
dokážu se s nimi vyrovnat.
10. Nesekýrujte mě! Musel bych se bránit
tím, že budu hluchý a budu dělat
mrtvého brouka.
11. Nedávejte ukvapené sliby. Pamatujte
si, že se
cítím mizerně, když se sliby
nedodržují.
12. Nezapomínejte, že se nedokážu
vždycky
vyjádřit tak jak bych chtěl. Nejsem
proto
někdy zcela přesný a nebývá mi rozumět.
13. Nepokoušejte nadměrně mou poctivost. Dostanu
strach a pak lžu.
14. Nebuďte nedůslední, to mě úplně mate.
15. Neříkejte mi, že mě nemáte
rádi, i když někdy dělám
příšerné věci.
16. Neříkejte mi, že mé obavy a strach
jsou
hlouposti. Pro mě jsou hrozivě
skutečné a hodně pro mě
znamená, že se mi
snažíte porozumět.
17. Nesnažte se mi namluvit, že jste dokonalí a
bezchybní. Hrozně mě šokuje,
když zjistím, že to tak není.
18. Nikdy si nemyslete, že je pod vaši důstojnost
se mi
omluvit. Po upřímné
omluvě se můj vztah k vám
stává
ještě vřelejším.
19. Nezapomínejte, jak rychle
dospívám. Je to
určitě těžké udržet se mnou
krok, ale
prosím, snažte se.
20. Nezapomínejte, že nemohu dobře vyrůstat bez
spousty
lásky, laskavého
porozumění, ale to vám
nemusím
říkat, že ne?
V
příslibu lepšího počasí se
ve středu
ubytováváme pro nás v již
tradiční chatě
kousek od Železné u Berouna. Však je
nás
též požehnaně, tábora se účastnilo 32
dětí
od 4 let a pět vedoucích. Po příjezdu
příliš času nezbývá, venku
je tma
a tak
hrajeme hry v klubovně.
Ve
čtvrtek dopoledne vyrážíme na hřiště,
ale zarazil
nás deštík.
Zůstáváme tedy na
zahradě a hrajeme hry. Naštěstí
deštík byl
krátký a drobný, odpoledne se můžeme
vydat do
lesa. V lese mimo jiné nemohou chybět dětmi tolik
oblíbené domečky.
V
pátek byl naplánován výlet
do Plzně,
konkrétně do Dinoparku. Začátek výletu
nám
zkomplikoval všudypřítomný
skřítek, ten,
který schovává věci. Schoval
nám totiž
klíče od chaty a tak se výlet musel
obejít bez
jednoho vedoucího. Slibované sluníčko
stále
nikde. O výletě příliš
nenapíši, neb
jsem byl ten, který se zlobil na skřítka. Snad
jen z
vyprávění, že pro některé děti byly
větší atrakce hřiště
a
stánky než dinosauři.
V
sobotu po celý den probíhají hry, ale
také
výtvarná hříčka. Sestavení
a slepení
obrazu z podzimních barevných listů. Odpoledne se
pokoušíme pouštět draky
téměř v
bezvětří. Kde je ten vítr? Kde je to
sluníčko?
Dříví je v lese ale dost
a táborák se rýsuje.
Večerní
opékání buřtíků se vyvedlo.
Stejně tak
cesta za vílou Elinkou po svíčkách.
Některým se zpočátku za vílou po tmě
nechtělo,
nakonec tento úkol velmi úspěšně
zvládly
všechny děti. A jaképak že to děti měly
přání? Někdo chtěl vyhrát
(“a my se budeme
snažit“), jiní si přáli dort,
uklizený pokoj
(že by existoval skřítek úkliďáček?),
hodně
kamarádů, čistou přírodu,
další
tábor, aby se dařilo ve škole, aby děti byly
dravé
a další.
V
neděli nastal velký úklid, ale hlavně
vyhlášení výsledků,
rozdání
diplomů
a cesta k
sladkému pokladu. A sluníčko je tu. Pozdě, ale
přeci.
Po
půl roce opět na stejném místě. V
říjnovém Moravském krasu! Ostrov u Ma-
cochy, tedy jen jako
občerstvovací stanice, v jeskyňářské
hospodě U
Němců, nedaleko sroubek v lese jen na spaní a hlavně jeskyně
pod
námi. Kvůli nim jsme tam byli. Páteční
příjezd byl noční, přeci jen většina
je
pracujících a cesta
z Čech není na hodinku. V sobotu dopoledne nás
nečekala
jeskyně, ale výkop. Tedy ne fotbalový, ale
krumpáčový. Všude to tak
chodí, že pokud
chcete
k nějaké organizaci jet na víkend a oni se
vám
věnují, je to za brigádku. My makali na
výkopu pro
odpad. A po práci zasloužená odměna.
První
jeskyně se jmenovala Piková dáma. Byla
téměř bez výzdoby, zato nám to
poměrně slušně vynahradila lezením.
Slézali jsme
žebříky stále dolů a dolů.
Nepíši o
zahradních žebříkách na
višeň, ale o
kovových, o délce v řádu několik
desítek
metrů. A pak někdy zase s pomocí lan nahoru. V
některých
chodbách voda ve vápenci vymlela
krásné
prohlubně, zatáčky, kaňony, kaskády. Při
zpáteční cestě se zastavujeme na
jeskynní raritě.
To jest houpačka na laně přes vodní jezero. Tedy, lano je
tam
proto, aby se člověk dostal na druhou stranu přes vodu. Ale jako
koupačka to bylo výborné. Výlez z
jeskyně byl
vyčerpávající, což dokladuje
fotografie napravo.
Navečer
vlézáme do Marušky.
Spíše by se měla
jmenovat Čekárna. Stále jsme čekali, až někdo
něco sleze.
Zde jsem snad poprvé v jeskyni řekl, že tohle nelezu, když
jsem
se podíval otvorem na do hloubky
padající
provazový žebřík. Nakonec jsem se odhodlal.
Výstup
na zpáteční cestě byl pro mne překvapivě naprosto
v
pohodový.
V
neděli dopoledne si stejně, jako na jaře, dáváme
Nový Lopač před veřejně přístupnu
jeskyní
Balcarka. Prý je to tam jiné. A skutečně. Je to
mokrá jeskyně, kde jsme museli před půl rokem
překonávat
vodní tok. Dnes se to zdá jak
procházka. Vody
méně, nad některou se jde po ocelovém laně.
Ovšem
vodopády burácí stále.
Fotografovat
v prostředí nepřístupných jeskyň je
většinou obtížné. Všudy
příto-
mné blátíčko, ale
především
vysoká vzdušná vlhkost
podporovaná vypařujícími se
těly a
párou od úst
dělá své. Alespoň něco se
podařilo zachytit.
Zjistil
jsem, že když vás někdo rozčílí, tak
jste prohrál (54 let).
Zjistil jsem, že při skoku z druhého patra prostěradlo jako
padák nestačí (10 let).
Zjistila jsem, že bezdětní manželé vám
vždy poradí, jak vychovávat své děti
(29 let).
Zjistil jsem, že šarm vám vystačí na
15 minut. Pak už je dobré mít i něco
v hlavě (46
let).
Zjistil jsem, že lidé jsou přibližně tak
šťastní, jak chtějí být (79
let).
Zjistil jsem, že vždycky když se v pokojíčku
začínám cítit jako doma,
donutí mě mamka,
abych si tam uklidil (13 let).
Zjistil jsem, že kvalitní věc levně nekoupíte (52
let).
Zjistil jsem, že bez trocha risku se nelze stát hrdinou (43
let).
Zjistil jsem, že je těžké hádat se s
někým, kdo má pravdu (38 let).
Zjistila jsem, že vdát se kvůli penězům je ten
nejtěžší způsob jak je získat
(42 let).
Zjistil jsem, že můžu milovat až čtyři holky najednou (9 let).
Zjistila jsem, jak je krásné ležet na
trávě a dívat se do oblak (14 let).
Zjistil jsem, že den je dlouhý, ale život
krátký (88 let).
Zjistil jsem, že není dobré
investovat tisícikorunu do
řešení
stokorunové záležitosti (55 let).
Zjistil jsem, že nadšení je nakažlivé,
ale neumírá se na to (51 let).
Zjistil jsem, že když kamarádce hodím za
výstřih brouka, začne šílet (6 let).
Zjistila jsem, že děti a prarodiče drží vždy spolu (46 let).
Zjistil jsem, že někdy stačí jediný okamžik, aby
vás pak mrzel celý život (27let).
Zjistil jsem, že i když mám obtíže,
nemusím proto
ještě být na obtíž ostatním
(82 let).
Zjistil jsem, že malý problém ve škole
znamená velký problém doma (11 let).
Zjistil jsem, že když neznám odpověď, zeptá se
učitel právě mne (9 let).
Zjistila jsem, že nervovat se s věcmi, které
nezměním, je ztráta času (72 let).
Zjistil jsem, že cesta je často
zábavnější než cíl (62 let).
Zjistil jsem, že zlatá rybka nemá ráda
želé (5 let).
Zjistil jsem, že kdo chce správnou odpověď, musí
dát správnou otázku (39 let).
Zjistil jsem, že se musím ještě hodně učit (92
let).
Zjistil jsem, že nejlepší zábava je
práce, která vás baví (29
let).
Zjistil jsem, že kus nedojezené brokolice se ve sklenici
mléka schovat nedá
(7 let).
Zjistila jsem, že když vaří manžel, je dovoleno jen
chválit (77 let).
Zjistila jsem, že pokud někdo prohlašuje, že mu nejde o
peníze, ale o princip, jde mu právě jen o ty
prachy (65
let).
Zjistil jsem, že reagovat je daleko snadnější než
uvažovat (55 let).
Zjistil jsem, že v životě občas dostaneme ještě druhou
šanci (62 let).
Zjistila jsem, že některé peníze stojí
prostě příliš mnoho (51 let).
Zjistil jsem, že na vrchol slávy nejede výtah.
Tam musí všichni po schodech
(48 let).
Zjistil jsem, že v diagnóze se může mýlit i ten
nejlepší doktor (58 let).
Zjistil jsem, že „supersleva” ve skutečnosti
znamená „zítra to bude
prošlé”
(19 let).
Zjistil jsem, že velikost bicepsů vám jinde než u
spolužáků obdiv nezajistí (50let)
Zjistil jsem, že není dobré podepisovat smlouvu s
prázdnými kolonkami (47 let).
Zjistil jsem, že prohraná bitva ještě
neznamená prohranou válku (52 let).
Zjistil jsem, že lidé se ke mně chovají tak, jak
jim dovolím (47 let).
Zjistil jsem, že malá rozhodnutí mám
dělat hlavou a velká srdcem (52 let).
Zjistil jsem, že život je jako šlapací auto - kdo
se chce vozit, musí šlapat (79let).
Zjistil jsem, že je snadnější držet se stranou,
než se hrabat z průšvihu
(14 let)
Zjistila jsem, že můj táta říká
spoustu slov, která já říkat
nesmím (8 let).
Z knihy
„Malá kronika
poznání” od H.Jackson
Brown, Jr. (vydalo nakladatelství Columbus, 1990)
Utichly
vrtačky, zastavil se důlní vlak a přestaly kouřit
pražící pece. Ještě jsou mezi
námi
horníci, kteří pamatují
slávu a věhlas
tohoto dolu. Vždyť v jeho nitru žili lidé svým
životem,
jenž se nikdy ničemu nepodobal. Spojovala je těžká
a tvrdá práce.
Od roku 1907 do roku 1965 poskytoval důl obživu několika
stovkám
zaměstnanců. Za dobu jeho trvání se vytěžilo 7
771 709
tun rudy. Příroda tento důl obdařila pěkným a
bohatým ložiskem, ale i metanem, lámavou rudou,
neúnosnými horninami.
Bylo zde několik zajímavých a
ojedinělých
technických zařízení.
Například
těžní stroj, zařízení pro dopravu
mužstva,
vlečná jámy. Ta první měla
délku 974 m a
druhá měřila 535 m. Celkem měla Chrustenická
šachta v dobách svého
největšího
roztkvětu, v letech 1940-1946, 15 km důlních chodeb.
Ústí štoly na 8.patře je 308 m.n.m.
Celý
důl měl 84 pater. Poslední patro je 120 m pod hladinou moře.
Byla těžena ruda zvaná chamosit. Podle kvality se dělila na
skleněnku, makovku, bělku, pískovici, chlebovku aj.
Nakládání do vozíku se dělo
ručně, až kolem
roku 1950 se postupně nakládka mechanizovala. Z
počátku
si dopravu naložených vozů z dolu museli horníci
obstarat
sami. Od roku 1909 jim pomáhali koně, které potom
vystřídala benzinová lokomotiva. Ještě
později pak
v dole jezdili lokomotivy akumulátorové. Na
povrchu pak
naftové.
Vytěžená ruda se zpracovávala na místě
pražením, v pražicích pecích,
kterých bylo
postaveno 34. Pražení byl vlastně chemický
proces, při
kterém probíhalo několik různých
reakcí a
ruda se vysušovala. Po vypražení se
třídila a
odesílala lanovkou na nádraží
Loděnice, kde se
překládala do vagónů a odvážela do
železáren k dalšímu
zpracování.
Z
celého dolu dnes zůstala zachována
úvodní štola, strojovna
1.vlečné jámy
a 8.patro. Je zde zřízena muzejní expozice a důl
je dále upravován.
Klasický
pořádný tábor, jak má být. Stany
s
podsadou, kuchyně ve srubu, na louce v lesích, vedle
nádherného velkého rybníka, který
má na délku 3 km. Ráno nás probouzí
zpěv ptáků, večer usínáme za
skřehotání žab. Staráme se, aby byla voda, dřevo,
potraviny. Jednoduše řečeno, sami si vše zařizujeme od A
do Z. Na chodu tábora se podílí všichni.
Dospěláci i děti z družstev Černí pasažéři,
Al-arašíd peace o.r., Lupyi a Červíci.
V kuchyni
vaří jeden dospělák,
který to umí, což letos málem bylo horko, protože
kuchařka těsně před táborem odpadla. Naštěstí se
problém za minutu dvanáct vyřešil a byl
jediný vážný za tento tábor.
Celotáborová
hra se nesla ve znamení detektivní školy z 19.
století. Úkolem bylo především
vypátrat, kdo je záhadný A.L. Děti, tedy
mladí detektivové se samozřejmě ze začátku musely
naučit základním detektivním dovednostem.
Z
dalších zajímavostí programu je třeba
zmínit návštěvu policie a pohraniční
stráže z Jindřichova Hradce, kteří předvedli
ukázky zbraní a zejména služební psy v
akci. Zde a zde se můžete mrknout na fotky
z Jindřichohradeckého deníku o našem
táboře. Dětem se rozhodně líbila okupace služební
dodávky, kde si vesele zkoušely sirény a tlampač.
Zvířátka v lese nás v tu chvíli milovala.
Je
třeba se zmínit i o návštěvě hvězdářů se
svojí dodávkou plnou techniky a dalekohledů. Před
soumrakem jsme pozorovali Slunce a Venuši. Po setmění
následovalo promítání s
přednáškou pod střechou jídelny. Žel za
přispění zvuků dešťových kapek na střechu. A bylo
po pozorování. Další
povídání pro dobrovolníky končilo nuceně
kolem půlnoci pořádnou průtrží mračen. Zde
je článek o Astrobuse na našem táboře z
titulní strany internetových Instantních
astronomických novin (IAN).
Vedoucí
Věra se zmiňuje o svém družstvu: Sladká
Míša, šikovná Anežka, pracovitý
Zdeněk, malý Dan, naprosto si nepodobné sestry Lucka a
Soňa, dlouhá tichá Verča, lehce rozmazlený
Lukáš, malé trdýlko Tomáš.
Přemek – zpočátku mi připadal jako náramný
klacek, pak se buď změnil nebo jsem změnila já pohled na něj, je
to docela fajn kluk.
A
co počasí? Trochu bláznivé. Chvíli
slunečno, chvíli deštivo. Ono tedy ani jeden den
nepršelo
v kuse, takže vlastně „pohoda“…
Tedy, programem nám ale počasí zahýbalo
pořádně.
Vedoucí
tábora v Kačlehách na Jindřichohradecku shrnuli
tábor s 43 dětmi do těchto slov: borůvky, maliny, volavky,
labutě, netopýři, jedna prťavá rosnička, několik
jasných hvězdnatých nocí, detektivní
pátrání, detektivní dovednosti,
hodné
a fajn děti, dobrá parta vedoucích, spousta her,
keramika, výlet, turnaje Gorky Morky, jízdy na
koních, táboráky a sborový zpěv, noviny,
legrace.
Malý tábor pro malé děti – Pohádkový svět (5.8. – 12.8.)
Další tábory v srpnu v Říčkách v Orlických horách jsou už
tak trochu mazácké. Však s těmi maličkými,
kde nejmladším byly 4 roky, je zázemí
potřeba. V penzionu, kde se o vás starají jedna
báseň, kuchař perfektně vaří, že každý rok u stolu
s vedoucími poslouchám jen chválu. V
Říčkách se staráme pouze o děti.
Každý den děti čekala jedna pohádka. Hráli jsme například Rumcajse a
Cipíseka, Příšerky s.r.o, Malého Prince,
Žofku, Pejska a Kočičku. Na společné hry se většinou
chodilo do nedalekého lesa. Občas
měly družinky se svými vedoucími svůj program. Oproti
loňsku počasí přálo a na koupání v
bazénu se tedy několikrát dostalo. Děti také
nasbíraly borůvky, ze kterých nám pan kuchař upekl
tolik buchty, že ji zájemci dojídaly ještě tři
dny.
Jeden
večer si děti vystřihli z ubrousků svůj obrázek a za asistence
vedoucích si je nalepily na hrnečky a přetřely lakem. Samozřejmě
nemohl chybět ani karneval, který se tuze vyvedl a
opékání buřtíků. A dokonce jedna svatba na
louce! Pohádkového tábora se zúčastnilo 40,
většinou předškolních dětí a
prvňáčků, na kterých bylo 8 vedoucích. Byla to
nezapomenutelná družstva Delfínů, Lvíčat,
Sněžných tygrů a Čarodějek.
Cesta do Egypta (12.8. – 24.8.)
Chata
v Říčkách byla obležena 41 dětmi a sedmi vedoucími
i při našem posledním táboře letních
prázdnin. Zde už byly děti starší, než na
táboře předchozím. Všichni školáci.
Vydali
jsme se po stopách dávného
předávného příběhu o Josefovi, syna otce
Jákoba. Jeho životní pouť byla klikatá.
Rozlícení bratři ho prodali obchodníkům a ti
bohatému Egypťanovi. Kvůli léčce se dostal do
žaláře, ale díky moudrosti se po dvou letech
dostává ven a stává se z něj rovnou
správce celého Egypta... Tento příběh nás
provázel po celý tábor a jeho
pokračování děti jistě zvládnou dovyprávět
dále. Vždyť každý večer před spaním jsme si
příběh četli. Pět družstev v celotáborové hře mezi
sebou bojovalo tak, že do poloviny tábora bylo
bodování velmi vyrovnané. Někteří hry
zřejmě prožívali i ve spánku, když jsem některé
děti s enurézou (noční pomočování) v noci
budil na wc: “Teď ne, až to dohraju“.
Na
tomto táboře děti překvapila noční hra, při které
bylo třeba jen trochu té odvahy. Nechyběl ani celodenní
výlet do Letohradu do muzea řemesel a na podzemní
expozici strašidel. Ovšem největší
úspěch měla návštěva cukrárny. K
táboru samozřejmě patří táborák,
koupání, karneval a
turnaje mezi družstvy Šarkové, Anubisti, Egyptská
mafie, Otroci a Faraoni ve vybíjené. Velký
úspěch měly také takzvané krámky - děti si
připravily všeliké služky, třeba kadeřnictví,
potraviny, masáže, malování portrétu,
muzeum, lazebnictví, hry, ukázku bojových
umění atd. Každý pokoj nabízel něco
zajímavého. I zde si každý udělal svůj hrneček s
obrázkem. Tak tedy, za rok v Orlických horách
naposledy, na viděnou.
Všechny tři tábory se vyznačovaly výbornými partami
vedoucích, nejlepší za poslední
léta! Také žádnými
vážnějšími úrazy (škrábance a
odřeniny se nepočítají) a nemocemi. Letošní
tábory by se daly charakterizovat jedním slovem: pohoda.
Fotografie jsou ve fotogalerii
21 gramů
25.8.07
"Až
budete mít pocit, že vše kolem je úžasné a
nic vám nechybí a budete to chtít trochu
vyvážit, shlédněte tento film", tvrdí názor
jednoho diváka. Má pravdu. Jack, který se
snaží
napravit svůj zpackaný život, ale jakoby vše stálo
proti němu. Síly umdlévají. Cristina v
příběhu představuje reálné tragické
případy, denně se stávající v
moderním světě. Tak tragické a přesto skryté.
Projedeme kolem nich, ale aktérům
událostí se často změní život. Překážky v
cestě jsou příliš silné. Paul, těžce
nemocný, hledá více, než "křehký" vztah...
A osudy těchto smutných příběhů se spojí. Osudy
mnohdy tak skutečně podobné a reálné.
Není
to příběh akčních hrdinů, stříleček a honiček v
autě. Je to dramatický příběh skutečných životů a
především výborný film s perfektním
střihem, jehož všechny detaily při prvním
shlédnutí uniknou. Film je chronologicky
"zpřeházený", ale během času děj začne do sebe zapadat.
Je emotivní, přemýšlivý, v hloubavém
divákovi zanechá stopy. Hlavní role ztvárnili Sean Penn, Benicio del Toro a Naomi Watts.
Režisér Alejandro González Inárritu
o něm řekl: "je meditací, která odhaluje některé
stránky našeho žití - porážku,
závislost, lásku, vinu, náhodu, pomstu, povinnost,
víru, naději i vykoupení. Mám rád
mnohostranné a protichůdné postavy, stejný jsem i já a
domnívám se, že všichni lidé, které
znám, takoví jsou. Nikdo není jen dobrý či
špatný. Všichni jsme jen plavci v nezměrném moři náhodných událostí.
Rád ukazuji jejich slabosti i silné stránky bez
toho, že bych je soudil, protože jen tehdy můžeme odhalit skutečnou
lidskou podstatu."
Letní
prázdniny jsou pro mne předěl roku, vyvrcholení
celoroční práce a příprav, které
končí dětskými
tábory. Táborová historie Žlutého květu
začínala na severní Moravě, kousek od Jeseníků, ve
Vápenné. Tam jsme zažili počátky
táboření, nabyli zkušenostem v té
zapomenuté a kouzelné krajině Rychlebských hor.
Ani ve snu by mne nenapadlo, že se do tohoto kraje někdy
vrátím. A to ještě na akci, kde se dělá i
něco, čeho se bojím.
Překonat
strach z výšek byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem se
přihlásil na Duhovou lesní školu, na kurz
speleoalpinismu. Také speleo v názvu dělalo hodně,
má náklonnost k
podzemí je velká. Dnes mohu prohlásit, že akce
stála za to a mohu DULŠku jen doporučit. Proč? Protože
jsme se naučili základy speleo lezení (lezení v
jeskyních), které je odlišné od
horolezeckého, včetně výbavy. Naučili jsme se stavět
vysoké a nízké lanové lávky a
traverzy (lanovky)
přes lomy a propasti. To byli nejnáročnější
části desetidenního pobytu (zájemci si mohli
udělat zkoušky, po jejich absolvování
obdrží certifikát opravňující je k
činnostem výše uvedeným).
Dělali jsme toho samozřejmě více, vše se ani vypsat nedá. Jen musím ještě
zmínit několikahodinovou návštěvu jeskyně Rasovna,
ze které jsme vylezli asi ve dvě v noci. Důležité bylo,
že teorie byla podložena praxí. “Tady
máte zadání a jděte na to“, zněl po teorii
často úkol. Čtrnáct účastníků se naučilo něco, co se
ocení při jeskyňářství, při veřejných
akcích, na táborech, kurzech apod. Zažili jsme spoustu
legrace ve veselé přátelské atmosféře a
mnoho adrenalinu v krvi. A nejen to. Mnozí posunuli své
osobní hranice vnímání sama sebe a pohled
na svět z výšky.
Nuže, a mne by ani ve snu nenapadlo, že v kraji mých
táborových počátků budu někde viset na laně a na
našem oblíbeném táborovém lomu
sjíždět traverz. Bojím se vlastně ještě
výšek? Trochu určitě, ale už z jiných akcí
vím, že se to dá překonat, ba přímo odbourat.
Stojí to za to!
Stránky DULŠky (doporučuji shlédnout foto): http://studanka.duha.cz/duls
Fotografie z akce na Žlutém květu budou po prázdninách.
Tam za vodou v
rákosí
29.6.07
Další
a další léto v běhu života a koloběhu
přírody. Vzpomínám na
mládí,
s hlavou vztyčenou vzhůru, ve
vlahém nočním vzduchu
hltající každý nebeský
třpyt. Ta krása trvá. Je věčná. Jen my
lidé stárneme, spěcháme,
zapomínáme. Zapomínáme se
zastavit a zvednout hlavu výš. Tam k
mládí. Není pozdě. Nejsou to
léta, naše roky, je to krása světa. To
krásné třpytivé
mládí je stále kolem nás.
Je jedno kolikáté léto žijeme, ale
není jedno, jestliže jsme nezažili jedinou noc u
rybníka, v dálce skřehotání
žab, šumění listí ve vánku
a nad vámi nebeské divadlo. Divadlo tak
neuchopitelné, tak nepochopitelné a přeci
překrásné. Zastavme se na chvíli...
Tučňáci na
Aljašce
18.6.07
V
červenci roku 2002 vytáhl aljašský
rybář
Guy Demmert podivný úlovek. V jeho
síti
uvízl kromě lososů i pták s
nezaměnitelným
černobílým zbarvením.
Tučňák Humboldtův.
Tučňáci žijí téměř výhradně
na jižní
polokouli. I když se jejich výskyt
neváže jen na
polární oblasti, v Arktidě je rozhodně nikdo
nečekal.
Demmert tučňáka před vypuštěním na
svobodu
vyfotografoval. Učinil tak definitivní přítrž
dohadům,
které se táhly už od roku 1976, kdy
jakési
„hnědé tučňáky“ pozorovala u
břehů
Aljašky posádka jedné
výzkumné lodi.
Sám Demmert byl přesvědčen, že tučňáky
zhlédl na
moři už v roce 2001.
Nejsevernější
místo, odkud se mohli tučňáci Humboldtovi na
Aljašku dostat, leží na pobřeží Peru o
5000
kilometrů dále na jih. Jak mohli tučňáci překonat
takovou
vzdálenost? Touto otázkou se zabývaly
dvě
přední odbornice na život tučňáků z University of
Washington – Dee Boersmaová a Amy Van
Burenová.
Došly k závěru, že tučňáci nemohli k
Aljašce doplavat sami, protože by nepřežili
dlouhý pobyt
v tropickém oceánu, jenž jim nesvědčí.
Za
nepravděpodobný označili i únik
tučňáka z
některé zoo na východním
pobřeží USA či
Kanady. Od roku 1972 zoo nedovážejí
tučňáky
odchycené ve volné přírodě a
spoléhají se jen na jejich
odchov v
zajetí. Každý pták je hned po
vylíhnutí označen „visačkou“
na
křídle. Tučňák chycený Guyem Demmertem
ji ale
neměl.
Nejpravděpodobnější vysvětlení přesto
tak trochu
připomíná útěk tučňáků z
filmu Madagaskar.
Aljašský tučňák Humboldtův s vysokou
pravděpodobností doplul do nové domoviny na
palubě lodi.
Na rozdíl od filmových tučňáků
neřídl
sám.
„Posádky často chovají
tučňáky na palubě
lodí jen tak pro zábavu.
Námořníci je
mají rádi, protože jsou úžasně
roztomilí,“ říká Amy Van
Burenová.
Nejpravděpodobnější je, že tučňák
přicestoval s
rybáři, kteří podnikli dlouhou plavbu do
jižního
Pacifiku a zastavili se u jihoamerických břehů.
Jediným tučňákem, který je doma na
sever od
rovníku, je tučňák
galapážský
a to
jen díky tomu, že rovník
protíná
galapážský ostrov Isabella a jeho část
leží
na severní polokouli.
Pokusy vysadit tučňáky například ve
Skandinávii
skončily neúspěchem. Většinou padli za oběť
šelmám, zvláště pak
ledním medvědům,
kteří se na jižní polokouli
nevyskytují.
Nestává
se často, aby se člověk tak těšil, připravoval a
dával čtyřmístné cifry za vstupenku na
koncert. Nestává se často, aby se
sešlo na 30 000 lidí všech
ročníků, mající rádi
všelikou muziku a všechny je jeden večer spojil.
Velké skupiny fandů se formovali již před koncertem -
nejznámější byla Fans on Tour s
vlastními webovými stránkami, kdy se
na Ostravský koncert domluvilo přes 40 lidí na
hromadnou jízdenku z Prahy. Tím začala 24
hodinová báječná akce.
Vagon
téměř plný jen fandů "Mejdů" do Ostravy byl
předzvěst vyjímečné události. Cestou
ve velkých městech se do vlaku hrnuli
další fanouškové, takže už
to nebyl vagon, ale plný vlak lidí s tričky, kde
na žádném nechyběl nápis Iron
Maiden. Bavilo se, pospávalo, domlouvalo co
zazpíváme bubeníkovi Nickovi k jeho
narozeninám. Návrhy jako Hajný je lesa
pán, Kdybys tak náhodou, Ať žijí
duchové apod. neprošly :-).
Z vlaku po
výstupu bylo znát, že se v Ostravě něco děje.
Ulicemi proudili skupiny jedním směrem, na
fotbalový stadion Bazaly. Z obchodu vyšla
prodavačka a fotila si mne se slovy, že je to paráda.
Před
samotným show vystoupily ještě dva předskokani.
Česká skupina Gate Crasher a dcera
zakládajícího člena a baskytaristy
Iron Maiden Lauren Harris se svojí kapelou.
Koncert
samotných Iron Maiden byl monstrózní
po všech směrech. Pastva jak pro uši, tak pro oči
a
samozřejmě náročná pro tělo, kdo se ocitl v
první čtvrtině stadiónu před pódiem.
Pódiová scéna dokonalá.
Nechyběl maskot Eddie, obrovský tank při jedné
skladbě, ze kterého nás Eddie pozoroval
laserovým dalekohledem, scénická
plátna na pozadí, světelná show z
pohybujích se ramp, perfektní Dickinsonův zpěv,
veselá kapela, happy birthday, které
zpíval stadion bubeníkovi.
Pohled na
naprosto plný stadion, který dokázala
vyprodat jedna kapela téměř bez propagace, to se opravdu
často nevidí. A když vám pak část
skladeb stadion odzpívá tak, že není
zpěvák téměř slyšet, jste z toho na
měkko.
Cesta domů
opět plným vlakem fandů byla plná
zážitků mísící se s
únavou. Pro mnohé druhý den dopoledne
skončila velká akce na kterou se
nezapomíná. Zůstali vzpomínky,
fotografie, vstupenky na památku.
Pro
neznalé možná image této muziky může
být tvrdá, jenže Iron Maiden
zpívají proti válce a
násilí, stejně jako spousta jiných
světových rockových kapel se angažuje v těchto
tématech. A fandové? Jsou to obyčejní
fajn normální lidé od mlaďasů po
padesátníky různých koníčků
a profesí, které spojuje jeden zájem,
muzika Iron Maiden. A když jednou za čas přijde ta pravá
chvíle, obléknou triko s nápisem Iron
Maiden a jdou na to. Počítám se mezi ně!
Rocková
střední Evropa měla ve středu 6.6. roku 2007
svátek a nadmíru povedený. Jsem
rád, že mohu říct „byl jsem
tam“. A mne nezbývá než
doporučit; zkuste Different word! ;)
Článek o akci na iDnes. Podrobně o koncertě zde.
Fans on
Tour stránky. Skladba
For the Greater Good of God z alba A Metter Of Life And Death
Cennější
smrt?
28.5.07
Tak
je ten náš svět zase o krok
dál. Vymoženosti
moderní civilizace mají dvě strany mince. Stejně
jako dvě
strany mince má i naše duše. Kdysi
jsem četl, že člověk duševně buďto roste nebo
klesá. Na
místě stát nelze. S naší
civilizací
je to podobné. A kdo by chtěl tvrdit, že spěje k
ráji,
nechť otevře pořádně oči. Ale to není důvod k
pesimizmu.
Zvykli jsme si kategorizovat, vše hodnotit – jedno
je
lepší, druhé je
horší, on je
lepší, on je horší. Zvykli
jsme si vidět
jen to, co chceme vidět. V popředí zájmu
nestojí
lidské hodnoty, i když ty jsou uloženy v každém
člověku.
A
najednou se probouzí. Probouzí se, když jsou
vyprovokovány. Když moderní technologie
dokáží páchat zlo a tu hrůzu
přenášet v přímém přenosu.
Ale musí
se city probouzet až nyní, v mezníku
zkázy
moderního velkoměsta, pýchy
“civilizovaného“ člověka?
„Svět už nebude jako
před tím“. A já se ptám
proč? Proč svět
„nebyl nikdy jako před tím“ už před
pár, ba
mnoha lety? Proč tato věta nebyla řečena v
médiích po
celém světě při konfliktech v Africe, Timoru,
Balkáně… Proč je jedna smrt více než
druhá?
V
Americe zemřeli tisíce lidí, v Africe za
poslední
léta milióny. Je snad jedna smrt méně
než
druhá? Je snad Afričan méně
důležitější než
Američan? Kdo dá minuty ticha zmrzačeným,
umučeným, vyhladovělým, vyhlazeným v
Asii, Africe,
na Balkáně? Kdo pamatuje na milióny rodin,
které
měli také své radosti i starosti, uměli se
smát i
plakat, na jejich hrající si děti. Kdy si jich
všimneme? Teprve až drastický snímek z
Afriky
vyhraje první místo ve fotografické
soutěži?
Ano,
žijeme ve společnosti, kde se nehledá krása
rozmanitosti
světa, krása jednotlivce, žijeme v sekularizovné
společnosti honby za lepším…
Krása
a
vyjímečnost člověka jaksi někam mizí.
Vzhlížíme ke svým idolům na
západní
frontě a přitom netušíme, čím
nás může
obohatit jiný svět.
Kdo
může za tisíce zmařených životů v Americe? Nejsou
to
teroristé, ale zlo v nás. Nenechme se
mýlit, že
teroristé jsou náboženští
blouznivci.
Islámský svět si svého
nepřítele nevybral
jen tak z rozmaru. Jejich náboženství jen
nenávist
podporuje a schvaluje. Je třeba hledat příčiny, kořen
problému mezi dvěma stranami. Pokud se odstraní
příčiny problému, nebude již proti čemu bojovat.
Násilí plodí zase jen
násilí a
silácké řeči o vymícení
terorismu ve mně
budí úsměv. Vstanou nový
bojovníci.
Bohužel. Bohužel je to velký pletenec politiky, korupce a
peněz.
Pak bohužel budou umírat neviní lidé.
Kdekoliv na
světě. A není rozdílu mezi smrtí ať je
z
jakékoliv příčiny. Každá smrt si
zaslouží
pozornost.
Úvaha
inspirovaná událostmi 11.
září 2001 a následných
reakcí.
Napsáno v říjnu 2001.
Po deseti letech u nás
zase hnízdí dropi
20.5.07
Deset
let od posledního zaznamenaného
případu se do
České republiky vrátil hnízdit
kriticky
ohrožený ptačí druh drop velký (Otis
tarda).
Hnízdní skupina byla v loňském roce
pozorována na Znojemsku a zdá se, že by se tento
pták, považovaný pro českou přírodu za
prakticky
vyhynulý druh, mohl zase do naší
ornitofauny
vrátit.
Drop
velký je světově ohrožený stepní druh
ptáka, který v České republice
v
minulosti pravidelně hnízdíval. Na přelomu 70. a
80. let
20. století se na jižní Moravě na Znojemsku
vyskytovala
malá, ale poměrně stabilní populace tohoto druhu
v počtu
40 až 50 jedinců. Tato populace tvořila významnou
součást
areálu středoevropské populace dropa
velkého. V
dalších letech byl ale zaznamenán
rychlý
pokles velikosti hnízdní populace, přičemž
poslední hnízdění bylo
prokázáno v
roce 1996. Od té doby jsou na tradičních
místech
výskytu v ČR nepravidelně pozorováni
jednotliví
dropi nebo jejich malé skupiny, a to převážně
brzy na
jaře. Ptáci sem zalétají z
blízké
rakouské lokality v západním
Weinviertelu, kde se
díky soustředěnému úsilí
dropí
populace zachovala a její početnost pomalu, ale jistě
vzrůstá.
V
roce 2006 byla ale už od poloviny dubna na jedné z
tradičních hnízdních lokalit na
Znojemsku
pozorována skupina 6 dropů velkých,
tvořená 3
samci
a
3 samicemi. Podle informací jednoho z členů
místního mysliveckého
sdružení samice
zahnízdily. Pouze jedna samice odchovala mládě až
do
vzletnosti, což je doloženo fotografií. Po deseti letech
drop
velký tedy na Znojemsku znovu úspěšně
vyhnízdil. Tento fakt lze považovat za velký
úspěch a zároveň za první metu na
cestě za obnovou
populace dropa velkého v ČR.
Společná
tisková zpráva MŽP, AOPK ČR, Krajského
úřadu Jihomoravského kraje a České
společnosti
ornitologické. Zkráceno. Další
čtení o dropech zde.
Zdatní čapí
outsideři
14.5.07
Mladší
sourozenci to mají v přírodě těžké.
Často tu
platí „komu pánbů, tomu
všichni
svatí“. Ptačí druhy, u
kterých se
mláďata klubou z vajec postupně, jsou toho
názorným příkladem.
Nejstarší
mláďata jsou ve srovnání
s
mladšími sourozenci
silnější, vymohou si
více potravy a o to jsou pak opět
silnější.
Vzniká
začarovaný kruh, znehož prvorozenci těží a
mladší mláďata na něj
doplácejí.
Rodiče dávají v mnoha případech
přednost
právě silným prvorozencům, protože ti
skýtají lepší
záruky
předání rodičovských genů
příští generaci. Tohle
protěžování
začíná už při snůšce vajec, kdy samice
některých druhů ukládá do
prvního
sneseného vejce mnohem více
steroidních hormonů a
mládě tak hormonálně dopuje.
Mladší
sourozenci jsou často biti nejen od sourozenců ale i od rodičů
a
výjimkou není ani infanticida či siblicida
– česky zabití mláděte rodiči nebo
sourozenci.
Španělští ornitologové
José Aguirre z Universidad Complutense de Madrid
a
Pablo Vergara z madridského Museo Nacional de Ciencias
Naturales
sledovali osudy mláďat čápů
bílých a
zjistili v čapích rodinách poměry,
které tyto
teorie obracejí naruby.
V
letech 1999 až 2006 sledovali hnízda čápů a v
nich 330
mláďat. Potvrdili, že prvorozenci jsou
nejsilnější
a druhé případně třetí
mládě je o
poznání slabší. Při
vyklubání z vejce jsou všechna
mláďata stejná, ale během prvních
týdnů
života se vytvoří jasně patrné rozdíly
v tělesné hmotnosti a celkové
zdatnosti.
Španělští
zoologové tím ale neskončili. Sledovali
další životní osudy mláďat
a
zjistili, že v dalších letech už si vedou
zdatněji
druhorozenci. Vracejí do domoviny z afrických
zimovišť podstatně dříve, jsou
úspěšnější v
získávání
životních partnerů a
odchovávají více
mláďat. Zatím
není jasné, zda prvorozenci nedoženou tento
handicap
dlouhověkostí, takže by se po troškách
nakonec
dopracovali přeci jen většího
reprodukčního
úspěchu než jejich mladší a
slabší
sourozenci.
Podle
Aguirreho a Vergary mohou druhorození čápi
částečně kompenzovat svůj handicap
pozdějším
odletem do zimovišť. Zřejmě se necítí
dost
silní na dlouhý tah k jihu a
zůstávají na
jihu Španělska, kde se na
rýžovištích
dokrmují hlavně raky. Po
tomto „lázeňském pobytu“ pak
mohou vyrazit do
zimoviště s menším rizikem
fatálních
potíží.
Jaroslav
Petr
Podle www.osel.cz Pramen: Evolutionary Ecology
Research 9, 355-364, 2007
O čápu bílém zde