Žlutý květ - tábory, výpravy, akce ...
 
   Chceš-li zanechat vzkaz, pošli webmail.  Hlavní strana   


      Archiv článků 15 / 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14
 
Proběhla CVVZtka 2007                                                 20.11.07

Unaveni, ale spokojeni vrátili jsme se z Celostátní velké výměny zkušeností
v Třešti. Oficiální účast byla 1 401 lidiček. V pátek večer, mimo už probíhajících seminářů, konal se tradiční zahajovací rituál. Ten se odehrával v poměrně slušné zimě, psalo se o -13 stupních. Ze střechy jakési garáže bylo sehráno zajímavé scénické představení, které jsem ovšem ze začátku zcela nechápal. Ke konci představení, kdy se narodilo dítě už bylo jasné, co na samém začátku znamenala ta bílá “koule“. Nesmělo pár proslovů, včetně starosty Třeště
a hejtmana kraje Vysočina. Pak už se naplno rozjel maratón desítek seminářů, diskusních fór a dílen v podání téměř dvou stovek lektorů na tak rozsáhlé téma, které se jakými koliv oblastmi dotýkají práce s dětmi a mládeží.  

 
Po půlnoci vydáváme se po loňské chabé účasti do herny deskových her, která byla ve dvou tělocvičnách. Jenda hra, kdy myšky pod střechy domů se snaží ulovit několik druhů sýra, nás zaujala. Přeci jen rána se blížilo, bylo třeba jít na chvíli spát. Ovšem do cesty se nám připletla knoflíková kopaná, jak jsme říkali stolnímu fotbálku. Zásek to byl pořádný, hra a legrace také a v pět ráno uléháme do spacáků. Nebo na spacák.
 
Sobotní dopoledne věnujeme nabývání nových myšlenek a poznatků, což se vcelku vydařilo. Odpoledne probíhalo vzdělávání věnované také, ovšem
s vynucenou přestávkou v horizontální poloze. Také bylo třeba projíti stánky
s literaturou, věcmi a pomůckami týkající se práce s dětmi a něco nového zakoupiti. CVVZtka je také o setkávání, tudíž mne i ostatní neminulo nějaké to přátelské, ale i pracovní setkání.

 
Po sobotním závěrečném rituálu a ocenění Březovými lístky proběhl koncert Žalman a spol. Koncert se odvíjel v krásném duchu folkové muziky, snad za všech největších Žalmanových hitů. Prostě, perfektní výběr písní. Mne žel od jedné v noci čekal můj druhý seminář. K mému překvapení přišlo poměrně dost lidí.
 
V neděli dopoledne probíhali stále semináře, ale je to také čas balení, loučení, přeplněných autobusů a vlaků a spících cestujících. CVVZtka stojí za to.

Stránka CVVZ. Podrobné zážitky z akce na blogu.

...................................................................................................................

Takový jeden obyčejný podzim                                13.11.07

 
Byl, je a bude. Takový ten kalendářní podzim, co nám začíná ke konci září. Pravda, jeho obsah meteorologický je tak trochu rok od roku zajímavější. A vědci mají čím dál více jasno, proč tomu tak je. A co potom v zimě! Ale obsah podzimu, takříkajíc lidský, ten může být kolikrát zajímavější než onen meteorologický.

 
Podzim každého je zajisté jiný, proto vám mohu lehce nastínit jen ten svůj. Poněkud už neplatí, že po letních táborech - což pro vedoucí rozhodně není dovolená - byl pro mne podzim odpočinkový, čas nabrání nových sil. No jo, plány na rozvoj oddílu jsou v hlavě i na papíře, ale čas na realizaci si hraje na schovávanou. Už už si říkám "mám tě", ale opět je zase schovaný. Možná to bude tím, že jsme si vymysleli podzimní maratón akcí. Hnedle medle v září víkendovou výpravu, Setkání II v Krkonoších, podzimní tábor, drakiádu, lampiónový průvod... A občas je třeba vyjet na nějakou tu akci, třeba protáhnout svaly na Moravu.
 
O podzimu jsem si také poněkud nevědomky oblíbil slovo angažovanost. Tedy spíše obsah. Raději nebudu konkrétní, některá témata mohou být někomu trnem. Na půdě pod nohama asi nejsem zcela spokojen, tak abych se snad při podzimu nenudil, znásobil jsem svůj zájem o dění pod zemí a nad Zemí. Pod zemí je to krásné prakticky, praktikovat lety nad Zemí už je pro pár zdravých šťastlivců, tak jen zbývá šťastlivcům fandit a prožívat pohledy na kulatou Zem
z kosmu v přímém přenosu s nimi. Při stodvacáté misi raketoplánu ve vesmíru se člověk opravdu nenudil. Hoj, to už se chystám na další, prosincové vesmírné show.

 
Z dálek téměř rodných zavolali mne, že jim kdo nemá kliky utáhnout a žárovky vyměnit. S radostí ocitám se v Krkonoších, v druhém mém domově. Ve světě, kde lidé tolik nespěchají, kde na sebe mají i čas, ve světě, kde na vás dýchají doby minulé, ve světě, kde vás obklopují vrcholky hor a pokora k přírodě. A to se mi líbí. Pohladit si kozy, instalovat fotografie profesionálního polského fotografa přírody, vyjít z cestopisné přednášky do bílého pohádkového světa s křupajícím sněhem pod nohama.
 
Jejda, co jsem to slyšel? Vánoce?  S jazykem vyplazeným jdu jim vstříc. Nevíte, proč mi někdo seznam úkolů vynásobil dvěma? A co vy, jaký je Váš podzim?

..................................................................................................................

Dvacatero vzkazů rodičům od jejich dětí             5.11.07

 1. Nerozmazlujte mě. Vím dobře, že bych neměl dostat vše oč si řeknu. Jen          vás zkouším.
 2. Nebojte se být přísní a pevní, mám to raději, cítím se tak bezpečnější.
 3. Nedovolte, abych si vytvořil špatné návyky, musím spoléhat na vás, že je            včas odhalíte.
 4. Nedělejte ze mě menšího než jsem, nutí mě to abych se choval nesmyslně        jako velký.
 5. Nehubujte, nenadávejte a nedomlouvejte mi na veřejnosti. Daleko víc na mě        zapůsobí, když se mnou promluvíte v klidu a soukromí.
 6. Nevnucujte mi, že mé chyby jsou těžké hříchy, nabourává to můj smysl pro        hodnoty.
 7. Nenechte se příliš vyvést z míry, když vám řeknu, že vás nemám rád. Nejste      to vy, koho nenávidím, ale vaše moc, která mě ohrožuje.
 8. Nechraňte mě před všemi následky mého jednání. Potřebuji se někdy naučit      snášet obtíže a bolest.
 9. Nevěnujte přehnanou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám,              dokážu se s nimi vyrovnat.
10. Nesekýrujte mě! Musel bych se bránit tím, že budu hluchý a budu dělat
      mrtvého brouka.
11. Nedávejte ukvapené sliby. Pamatujte si, že se cítím mizerně, když se sliby         nedodržují.
12. Nezapomínejte, že se nedokážu vždycky vyjádřit tak jak bych chtěl. Nejsem       proto někdy zcela přesný a nebývá mi rozumět.
13. Nepokoušejte nadměrně mou poctivost. Dostanu strach a pak lžu.
14. Nebuďte nedůslední, to mě úplně mate.
15. Neříkejte mi, že mě nemáte rádi, i když někdy dělám příšerné věci.
16. Neříkejte mi, že mé obavy a strach jsou hlouposti. Pro mě jsou hrozivě               skutečné a hodně pro mě znamená, že se mi snažíte porozumět.
17. Nesnažte se mi namluvit, že jste dokonalí a bezchybní. Hrozně mě šokuje,         když zjistím, že to tak není.
18. Nikdy si nemyslete, že je pod vaši důstojnost se mi omluvit. Po upřímné             omluvě se můj vztah k vám stává ještě vřelejším.
19. Nezapomínejte, jak rychle dospívám. Je to určitě těžké udržet se mnou               krok, ale prosím, snažte se.
20. Nezapomínejte, že nemohu dobře vyrůstat bez spousty lásky, laskavého             porozumění, ale to vám nemusím říkat, že ne?

..................................................................................................................

Podzimní tábor 2007                                                        30.10.07

V příslibu lepšího počasí se ve středu ubytováváme pro nás v již tradiční chatě kousek od Železné u Berouna. Však je nás též požehnaně, tábora se účastnilo 32 dětí od 4 let a pět vedoucích. Po příjezdu příliš času nezbývá, venku je tma
a tak hrajeme hry v klubovně.
 
Ve čtvrtek dopoledne vyrážíme na hřiště, ale zarazil nás deštík. Zůstáváme tedy na zahradě a hrajeme hry. Naštěstí deštík byl krátký a drobný, odpoledne se můžeme vydat do lesa. V lese mimo jiné nemohou chybět dětmi tolik oblíbené domečky.
 
V pátek byl naplánován výlet do Plzně, konkrétně do Dinoparku. Začátek výletu nám zkomplikoval všudypřítomný skřítek, ten, který schovává věci. Schoval nám totiž klíče od chaty a tak se výlet musel obejít bez jednoho vedoucího. Slibované sluníčko stále nikde. O výletě příliš nenapíši, neb jsem byl ten, který se zlobil na skřítka. Snad jen z vyprávění, že pro některé děti byly větší atrakce hřiště
a stánky než dinosauři.
 
V sobotu po celý den probíhají hry, ale také výtvarná hříčka. Sestavení a slepení obrazu z podzimních barevných listů. Odpoledne se pokoušíme pouštět draky téměř v bezvětří. Kde je ten vítr? Kde je to sluníčko? Dříví je v lese ale dost
a táborák se rýsuje. Večerní opékání buřtíků se vyvedlo. Stejně tak cesta za vílou Elinkou po svíčkách. Některým se zpočátku za vílou po tmě nechtělo, nakonec tento úkol velmi úspěšně zvládly všechny děti. A jaképak že to děti měly přání? Někdo chtěl vyhrát (“a my se budeme snažit“), jiní si přáli dort, uklizený pokoj (že by existoval skřítek úkliďáček?), hodně kamarádů, čistou přírodu, další tábor, aby se dařilo ve škole, aby děti byly dravé a další.

 
V neděli nastal velký úklid, ale hlavně vyhlášení výsledků, rozdání diplomů
a cesta k sladkému pokladu. A sluníčko je tu. Pozdě, ale přeci.

Fotogalerie 

..................................................................................................................

Podruhé v Moravském podzemí                               21.10.07

Po půl roce opět na stejném místě. V říjnovém Moravském krasu! Ostrov u Ma- cochy, tedy jen jako občerstvovací stanice, v jeskyňářské hospodě U Němců, nedaleko sroubek v lese jen na spaní a hlavně jeskyně pod námi. Kvůli nim jsme tam byli. Páteční příjezd byl noční, přeci jen většina je pracujících a cesta
z Čech není na hodinku. V sobotu dopoledne nás nečekala jeskyně, ale výkop. Tedy ne fotbalový, ale krumpáčový. Všude to tak chodí, že pokud chcete
k nějaké organizaci jet na víkend a oni se vám věnují, je to za brigádku. My makali na výkopu pro odpad. A po práci zasloužená odměna.

První jeskyně se jmenovala Piková dáma. Byla téměř bez výzdoby, zato nám to poměrně slušně vynahradila lezením. Slézali jsme žebříky stále dolů a dolů. Nepíši o zahradních žebříkách na višeň, ale o kovových, o délce v řádu několik desítek metrů. A pak někdy zase s pomocí lan nahoru. V některých chodbách voda ve vápenci vymlela krásné prohlubně, zatáčky, kaňony, kaskády. Při zpáteční cestě se zastavujeme na jeskynní raritě. To jest houpačka na laně přes vodní jezero. Tedy, lano je tam proto, aby se člověk dostal na druhou stranu přes vodu. Ale jako koupačka to bylo výborné. Výlez z jeskyně byl vyčerpávající, což dokladuje fotografie napravo.

Navečer vlézáme do Marušky. Spíše by se měla jmenovat Čekárna. Stále jsme čekali, až někdo něco sleze. Zde jsem snad poprvé v jeskyni řekl, že tohle nelezu, když jsem se podíval otvorem na do hloubky padající provazový žebřík. Nakonec jsem se odhodlal. Výstup na zpáteční cestě byl pro mne překvapivě naprosto v pohodový.  

V neděli dopoledne si stejně, jako na jaře, dáváme Nový Lopač před veřejně přístupnu jeskyní Balcarka. Prý je to tam jiné. A skutečně. Je to mokrá jeskyně, kde jsme museli před půl rokem překonávat vodní tok. Dnes se to zdá jak procházka. Vody méně, nad některou se jde po ocelovém laně. Ovšem vodopády burácí stále.

Fotografovat v prostředí nepřístupných jeskyň je většinou obtížné. Všudy příto- mné blátíčko, ale především vysoká vzdušná vlhkost podporovaná vypařujícími se těly a párou od úst dělá své. Alespoň něco se podařilo zachytit.
 
Fotogalerie

..................................................................................................................

Malá kronika poznání                                                      15.10.07

Zjistil jsem, že když vás někdo rozčílí, tak jste prohrál (54 let).
Zjistil jsem, že při skoku z druhého patra prostěradlo jako padák nestačí (10 let).
Zjistila jsem, že bezdětní manželé vám vždy poradí, jak vychovávat své děti
(29 let).
Zjistil jsem, že šarm vám vystačí na 15 minut. Pak už je dobré mít i něco
v hlavě (46 let).
Zjistil jsem, že lidé jsou přibližně tak šťastní, jak chtějí být (79 let).
Zjistil jsem, že vždycky když se v pokojíčku začínám cítit jako doma, donutí mě mamka, abych si tam uklidil (13 let).
Zjistil jsem, že kvalitní věc levně nekoupíte (52 let).
Zjistil jsem, že bez trocha risku se nelze stát hrdinou (43 let).
Zjistil jsem, že je těžké hádat se s někým, kdo má pravdu (38 let).
Zjistila jsem, že vdát se kvůli penězům je ten nejtěžší způsob jak je získat
(42 let).
Zjistil jsem, že můžu milovat až čtyři holky najednou (9 let).
Zjistila jsem, jak je krásné ležet na trávě a dívat se do oblak (14 let).
Zjistil jsem, že den je dlouhý, ale život krátký (88 let).
Zjistil jsem, že není dobré investovat tisícikorunu do řešení stokorunové záležitosti (55 let).
Zjistil jsem, že nadšení je nakažlivé, ale neumírá se na to (51 let).
Zjistil jsem, že když kamarádce hodím za výstřih brouka, začne šílet (6 let).
Zjistila jsem, že děti a prarodiče drží vždy spolu (46 let).
Zjistil jsem, že někdy stačí jediný okamžik, aby vás pak mrzel celý život (27let).
Zjistil jsem, že i když mám obtíže, nemusím proto ještě být na obtíž ostatním (82 let).
Zjistil jsem, že malý problém ve škole znamená velký problém doma (11 let).
Zjistil jsem, že když neznám odpověď, zeptá se učitel právě mne (9 let).
Zjistila jsem, že nervovat se s věcmi, které nezměním, je ztráta času (72 let).
Zjistil jsem, že cesta je často zábavnější než cíl (62 let).
Zjistil jsem, že zlatá rybka nemá ráda želé (5 let).
Zjistil jsem, že kdo chce správnou odpověď, musí dát správnou otázku (39 let).
Zjistil jsem, že se musím ještě hodně učit (92 let).
Zjistil jsem, že nejlepší zábava je práce, která vás baví (29 let).
Zjistil jsem, že kus nedojezené brokolice se ve sklenici mléka schovat nedá
(7 let).
Zjistila jsem, že když vaří manžel, je dovoleno jen chválit (77 let).
Zjistila jsem, že pokud někdo prohlašuje, že mu nejde o peníze, ale o princip, jde mu právě jen o ty prachy (65 let).
Zjistil jsem, že reagovat je daleko snadnější než uvažovat (55 let).
Zjistil jsem, že v životě občas dostaneme ještě druhou šanci (62 let).
Zjistila jsem, že některé peníze stojí prostě příliš mnoho (51 let).
Zjistil jsem, že na vrchol slávy nejede výtah. Tam musí všichni po schodech
(48 let).
Zjistil jsem, že v diagnóze se může mýlit i ten nejlepší doktor (58 let).
Zjistil jsem, že „supersleva” ve skutečnosti znamená „zítra to bude prošlé”
(19 let).
Zjistil jsem, že velikost bicepsů vám jinde než u spolužáků obdiv nezajistí (50let)
Zjistil jsem, že není dobré podepisovat smlouvu s prázdnými kolonkami (47 let).
Zjistil jsem, že prohraná bitva ještě neznamená prohranou válku (52 let).
Zjistil jsem, že lidé se ke mně chovají tak, jak jim dovolím (47 let).
Zjistil jsem, že malá rozhodnutí mám dělat hlavou a velká srdcem (52 let).
Zjistil jsem, že život je jako šlapací auto - kdo se chce vozit, musí šlapat (79let).
Zjistil jsem, že je snadnější držet se stranou, než se hrabat z průšvihu
(14 let)
Zjistila jsem, že můj táta říká spoustu slov, která já říkat nesmím (8 let).

Z knihy „Malá kronika poznání” od H.Jackson Brown, Jr. (vydalo nakladatelství Columbus, 1990)

..................................................................................................................

Chrustenická šachta                                                         1.10.07

Utichly vrtačky, zastavil se důlní vlak a přestaly kouřit pražící pece. Ještě jsou mezi námi horníci, kteří pamatují slávu a věhlas tohoto dolu. Vždyť v jeho nitru žili lidé svým životem, jenž se nikdy ničemu nepodobal. Spojovala je těžká
a tvrdá práce.

  Od roku 1907 do roku 1965 poskytoval důl obživu několika stovkám zaměstnanců. Za dobu jeho trvání se vytěžilo 7 771 709 tun rudy. Příroda tento důl obdařila pěkným a bohatým ložiskem, ale i metanem, lámavou rudou, neúnosnými horninami.
  Bylo zde několik zajímavých a ojedinělých technických zařízení. Například těžní stroj, zařízení pro dopravu mužstva, vlečná jámy. Ta první měla délku 974 m a druhá měřila 535 m. Celkem měla Chrustenická šachta v dobách svého největšího roztkvětu, v letech 1940-1946, 15 km důlních chodeb. Ústí štoly na 8.patře je 308 m.n.m. Celý důl měl 84 pater. Poslední patro je 120 m pod hladinou moře.
  Byla těžena ruda zvaná chamosit. Podle kvality se dělila na skleněnku, makovku, bělku, pískovici, chlebovku aj. Nakládání do vozíku se dělo ručně, až kolem roku 1950 se postupně nakládka mechanizovala. Z počátku si dopravu naložených vozů z dolu museli horníci obstarat sami. Od roku 1909 jim pomáhali koně, které potom vystřídala benzinová lokomotiva. Ještě později pak v dole jezdili lokomotivy akumulátorové. Na povrchu pak naftové.
  Vytěžená ruda se zpracovávala na místě pražením, v pražicích pecích, kterých bylo postaveno 34. Pražení byl vlastně chemický proces, při kterém probíhalo několik různých reakcí a ruda se vysušovala. Po vypražení se třídila a odesílala lanovkou na nádraží Loděnice, kde se překládala do vagónů a odvážela do železáren k dalšímu zpracování.
Z celého dolu dnes zůstala zachována úvodní štola, strojovna 1.vlečné jámy
a 8.patro. Je zde zřízena muzejní expozice a důl je dále upravován.

Převzato ze stránek Spolku pro záchranu hornických památek


..................................................................................................................

Naše letní tábory                                                                                             3.9.07

 Kačlehy – Záhada A.L. (30.6. – 15.7.)

Dříví do kuchyněKlasický pořádný tábor, jak má být. Stany
s podsadou, kuchyně ve srubu, na louce v lesích, vedle nádherného velkého rybníka, který má na délku 3 km. Ráno nás probouzí zpěv ptáků, večer usínáme za skřehotání žab. Staráme se, aby byla voda, dřevo, potraviny. Jednoduše řečeno, sami si vše zařizujeme od A do Z. Na chodu tábora se podílí všichni. Dospěláci i děti z družstev Černí pasažéři, Al-arašíd peace o.r., Lupyi a Červíci.
V kuchyni vaří jeden dospělák, který to umí, což letos málem bylo horko, protože kuchařka těsně před táborem odpadla. Naštěstí se problém za minutu dvanáct vyřešil a byl jediný vážný za tento tábor.

 
Celotáborová hra se nesla ve znamení detektivní školy z 19. století. Úkolem bylo především vypátrat, kdo je záhadný A.L. Děti, tedy mladí detektivové se samozřejmě ze začátku musely naučit základním detektivním dovednostem.
Z dalších zajímavostí programu je třeba zmínit návštěvu policie a pohraniční stráže z Jindřichova Hradce, kteří předvedli ukázky zbraní a zejména služební psy v akci. Zde a zde se můžete mrknout na fotky
z Jindřichohradeckého deníku o našem táboře. Dětem se rozhodně líbila okupace služební dodávky, kde si vesele zkoušely sirény a tlampač. Zvířátka v lese nás v tu chvíli milovala.
U Kačležského rybníka
 
Je třeba se zmínit i o návštěvě hvězdářů se svojí dodávkou plnou techniky a dalekohledů. Před soumrakem jsme pozorovali Slunce a Venuši. Po setmění následovalo promítání s přednáškou pod střechou jídelny. Žel za přispění zvuků dešťových kapek na střechu. A bylo po pozorování. Další povídání pro dobrovolníky končilo nuceně kolem půlnoci pořádnou průtrží mračen. Zde je článek o Astrobuse na našem táboře z titulní strany internetových Instantních astronomických novin (IAN).
 
Vedoucí Věra se zmiňuje o svém družstvu: Sladká Míša, šikovná Anežka, pracovitý Zdeněk, malý Dan, naprosto si nepodobné sestry Lucka a Soňa, dlouhá tichá Verča, lehce rozmazlený Lukáš, malé trdýlko Tomáš. Přemek – zpočátku mi připadal jako náramný klacek, pak se buď změnil nebo jsem změnila já pohled na něj, je to docela fajn kluk.
 
A co počasí? Trochu bláznivé. Chvíli slunečno, chvíli deštivo. Ono tedy ani jeden den nepršelo
v kuse, takže vlastně „pohoda“… Tedy, programem nám ale počasí zahýbalo pořádně.

 
Vedoucí tábora v Kačlehách na Jindřichohradecku shrnuli tábor s 43 dětmi do těchto slov: borůvky, maliny, volavky, labutě, netopýři, jedna prťavá rosnička, několik jasných hvězdnatých nocí, detektivní pátrání, detektivní dovednosti, hodné
a fajn děti, dobrá parta vedoucích, spousta her, keramika, výlet, turnaje Gorky Morky, jízdy na koních, táboráky a sborový zpěv, noviny, legrace.



Malý tábor pro malé děti – Pohádkový svět (5.8. – 12.8.)
 
Na svatbě
Další tábory v srpnu v Říčkách v Orlických horách jsouž tak trochu mazácké. Však s těmi maličkými, kde nejmladším byly 4 roky, je zázemí potřeba. V penzionu, kde se o vás starají jedna báseň, kuchař perfektně vaří, že každý rok u stolu s vedoucími poslouchám jen chválu. V Říčkách se staráme pouze o děti.
 
Každý den děti čekala jedna pohádka. Hráli jsme například Rumcajse a Cipíseka, Příšerky s.r.o, Malého Prince, Žofku, Pejska a Kočičku. Na společné hry se většinou chodilo do nedalekého lesa. Občas měly družinky se svými vedoucími svůj program. Oproti loňsku počasí přálo a na koupání v bazénu se tedy několikrát dostalo. Děti také nasbíraly borůvky, ze kterých nám pan kuchař upekl tolik buchty, že ji zájemci dojídaly ještě tři dny.
 
Jeden večer si děti vystřihli z ubrousků svůj obrázek a za asistence vedoucích si je nalepily na hrnečky a přetřely lakem. Samozřejmě nemohl chybět ani karneval, který se tuze vyvedl a opékání buřtíků. A dokonce jedna svatba na louce! Pohádkového tábora se zúčastnilo 40, většinou předškolních dětí a prvňáčků, na kterých bylo 8 vedoucích. Byla to nezapomenutelná družstva Delfínů, Lvíčat, Sněžných tygrů a Čarodějek.


Cesta do Egypta
(12.8. – 24.8.)

Chata v Říčkách byla obležena 41 dětmi a sedmi vedoucími i při našem posledním táboře letních prázdnin. Zde už byly děti starší, než na táboře předchozím. Všichni školáci.
 
Soutěžní cestyVydali jsme se po stopách dávného předávného příběhu o Josefovi, syna otce Jákoba. Jeho životní pouť byla klikatá. Rozlícení bratři ho prodali obchodníkům a ti bohatému Egypťanovi. Kvůli léčce se dostal do žaláře, ale díky moudrosti se po dvou letech dostává ven a stává se z něj rovnou správce celého Egypta... Tento příběh nás provázel po celý tábor a jeho pokračování děti jistě zvládnou dovyprávět dále. Vždyť každý večer před spaním jsme si příběh četli. Pět družstev v celotáborové hře mezi sebou bojovalo tak, že do poloviny tábora bylo bodování velmi vyrovnané. Někteří hry zřejmě prožívali i ve spánku, když jsem některé děti s enurézou (noční pomočování) v noci budil na wc: “Teď ne, až to dohraju“.  
 
Na tomto táboře děti překvapila noční hra, při které bylo třeba jen trochu té odvahy. Nechyběl ani celodenní výlet do Letohradu do muzea řemesel a na podzemní expozici strašidel. Ovšem největší úspěch měla návštěva cukrárny. K táboru samozřejmě patří táborák, koupání, karneval a turnaje mezi družstvy Šarkové, Anubisti, Egyptská mafie, Otroci a Faraoni ve vybíjené. Velký úspěch měly také takzvané krámky - děti si připravily všeliké služky, třeba kadeřnictví, potraviny, masáže, malování portrétu, muzeum, lazebnictví, hry, ukázku bojových umění atd. Každý pokoj nabízel něco zajímavého. I zde si každý udělal svůj hrneček s obrázkem. Tak tedy, za rok v Orlických horách naposledy, na viděnou.

 Vedoucí malého tábora
Všechny tři tábory se vyznačovaly výbornými partami vedoucích, nejlepší za poslední léta! Také žádnými vážnějšími úrazy (škrábance a odřeniny se nepočítají) a nemocemi. Letošní tábory by se daly charakterizovat jedním slovem: pohoda.
 
Fotografie jsou ve fotogalerii



21 gramů                                                                                                                  25.8.07

"Až budete mít pocit, že vše kolem je úžasné a nic vám nechybí a budete to chtít trochu vyvážit, shlédněte tento film", tvrdí názor jednoho diváka. Má pravdu. Jack, který se snaží napravit svůj zpackaný život, ale jakoby vše stálo proti němu. Síly umdlévají. Cristina v příběhu představuje reálné tragické případy, denně se stávající v moderním světě. Tak tragické a přesto skryté. Projedeme kolem nich, ale aktérům událostí se často změní život. Překážky v cestě jsou příliš silné. Paul, těžce nemocný, hledá více, než "křehký" vztah... A osudy těchto smutných příběhů se spojí. Osudy mnohdy tak skutečně podobné a reálné.
 
Není to příběh akčních hrdinů, stříleček a honiček v autě. Je to dramatický příběh skutečných životů a především výborný film s perfektním střihem, jehož všechny detaily při prvním shlédnutí uniknou. Film je chronologicky "zpřeházený", ale během času děj začne do sebe zapadat. Je emotivní, přemýšlivý, v hloubavém divákovi zanechá stopy. Hlavní role ztvárnili Sean Penn, Benicio del Toro a Naomi Watts.
 
Režisér Alejandro González Inárritu o něm řekl: "je meditací, která odhaluje některé stránky našeho žití - porážku, závislost, lásku, vinu, náhodu, pomstu, povinnost, víru, naději i vykoupení. Mám rád mnohostranné a protichůdné postavy, stejný jsem i já a domnívám se, že všichni lidé, které znám, takoví jsou. Nikdo není jen dobrý či špatný. Všichni jsme jen plavci v nezměrném moři náhodných událostí. Rád ukazuji jejich slabosti i silné stránky bez toho, že bych je soudil, protože jen tehdy můžeme odhalit skutečnou lidskou podstatu."
 
Filmová ukázka. Podrobně o filmu. Stránky s názory divákůrecenze.


Duhová lesní škola
                                                                                  1.8.07

Letní prázdniny jsou pro mne předěl roku, vyvrcholení celoroční práce a příprav, které končí dětskými tábory. Táborová historie Žlutého květu začínala na severní Moravě, kousek od Jeseníků, ve Vápenné. Tam jsme zažili počátky táboření, nabyli zkušenostem v té zapomenuté a kouzelné krajině Rychlebských hor. Ani ve snu by mne nenapadlo, že se do tohoto kraje někdy vrátím. A to ještě na akci, kde se dělá i něco, čeho se bojím.

Traverz na Brankopech na Žulovém vrchuPřekonat strach z výšek byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem se přihlásil na Duhovou lesní školu, na kurz speleoalpinismu. Také speleo v názvu dělalo hodně, má náklonnost k podzemí je velká. Dnes mohu prohlásit, že akce stála za to a mohu DULŠku jen doporučit. Proč? Protože jsme se naučili základy speleo lezení (lezení v jeskyních), které je odlišné od horolezeckého, včetně výbavy. Naučili jsme se stavět vysoké a nízké lanové lávky a traverzy (lanovky) přes lomy a propasti. To byli nejnáročnější části desetidenního pobytu (zájemci si mohli udělat zkoušky, po jejich absolvování obdrží certifikát opravňující je k činnostem výše uvedeným). 

Vystrojovaní lezecké cesty na cvičné stěněDělali jsme toho samozřejmě více, vše se ani vypsat nedá. Jen musím ještě zmínit několikahodinovou návštěvu jeskyně Rasovna, ze které jsme vylezli asi ve dvě v noci. Důležité bylo, že teorie byla podložena praxí. “Tady máte zadání a jděte na to“, zněl po teorii často úkol. Čtrnáct účastníků se naučilo něco, co se
ocení při jeskyňářství, při veřejných akcích, na táborech, kurzech apod. Zažili jsme spoustu legrace ve veselé přátelské atmosféře a mnoho adrenalinu v krvi. A nejen to. Mnozí posunuli své osobní hranice vnímání sama sebe a pohled na svět z výšky.

Nuže, a mne by ani ve snu nenapadlo, že v kraji mých táborových počátků budu někde viset na laně a na našem oblíbeném táborovém lomu sjíždět traverz. Bojím se vlastně ještě výšek? Trochu určitě, ale už z jiných akcí vím, že se to dá překonat, ba přímo odbourat. Stojí to za to!

Stránky DULŠky (doporučuji shlédnout foto): http://studanka.duha.cz/duls
Fotografie z akce na Žlutém květu budou po prázdninách.


Tam za vodou v rákosí                                                                            29.6.07

Další a další léto v běhu života a koloběhu přírody. Vzpomínám na mládí,
s hlavou vztyčenou vzhůru, ve vlahém nočním vzduchu hltající každý nebeský třpyt. Ta krása trvá. Je věčná. Jen my lidé stárneme, spěcháme, zapomínáme. Zapomínáme se zastavit a zvednout hlavu výš. Tam k mládí. Není pozdě. Nejsou to léta, naše roky, je to krása světa. To krásné třpytivé mládí je stále kolem nás. Je jedno kolikáté léto žijeme, ale není jedno, jestliže jsme nezažili jedinou noc u rybníka, v dálce skřehotání žab, šumění listí ve vánku a nad vámi nebeské divadlo. Divadlo tak neuchopitelné, tak nepochopitelné a přeci překrásné. Zastavme se na chvíli...


 


Tučňáci na Aljašce                                                                                       18.6.07

V červenci roku 2002 vytáhl aljašský rybář Guy Demmert podivný úlovek. V jeho síti uvízl kromě lososů i pták s nezaměnitelným černobílým zbarvením. Tučňák Humboldtův.

Tučňáci žijí téměř výhradně na jižní polokouli. I když se jejich výskyt neváže jen na polární oblasti, v Arktidě je rozhodně nikdo nečekal. Demmert tučňáka před vypuštěním na svobodu vyfotografoval. Učinil tak definitivní přítrž dohadům, které se táhly už od roku 1976, kdy jakési „hnědé tučňáky“ pozorovala u břehů Aljašky posádka jedné výzkumné lodi. Sám Demmert byl přesvědčen, že tučňáky zhlédl na moři už v roce 2001.   

VýskytNejsevernější místo, odkud se mohli tučňáci Humboldtovi na Aljašku dostat, leží na pobřeží Peru o 5000 kilometrů dále na jih. Jak mohli tučňáci překonat takovou vzdálenost? Touto otázkou se zabývaly dvě přední odbornice na život tučňáků z University of Washington – Dee Boersmaová a Amy Van Burenová.

Došly k závěru, že tučňáci nemohli k Aljašce doplavat sami, protože by nepřežili dlouhý pobyt v tropickém oceánu, jenž jim nesvědčí. Za nepravděpodobný označili i únik tučňáka z některé zoo na východním pobřeží USA či Kanady. Od roku 1972 zoo nedovážejí tučňáky odchycené ve volné přírodě a spoléhají  se jen na jejich  odchov v zajetí. Každý pták je hned po vylíhnutí označen „visačkou“ na křídle. Tučňák chycený Guyem Demmertem ji ale neměl.  

Nejpravděpodobnější vysvětlení přesto tak trochu připomíná útěk tučňáků z filmu Madagaskar. Aljašský tučňák Humboldtův s vysokou pravděpodobností doplul do nové domoviny na palubě lodi. Na rozdíl od filmových tučňáků neřídl sám.
„Posádky často chovají tučňáky na palubě lodí jen tak pro zábavu. Námořníci je mají rádi, protože jsou úžasně roztomilí,“ říká Amy Van Burenová. Nejpravděpodobnější je, že tučňák přicestoval s rybáři, kteří podnikli dlouhou plavbu do jižního Pacifiku a zastavili se u jihoamerických břehů.

Jediným tučňákem, který je doma na sever od rovníku, je  tučňák galapážský
a to jen díky tomu, že rovník protíná galapážský ostrov Isabella a jeho část leží na severní polokouli.
Pokusy vysadit tučňáky například ve Skandinávii skončily neúspěchem. Většinou padli za oběť šelmám, zvláště pak ledním medvědům, kteří se na jižní polokouli nevyskytují.
Jaroslav Petr, z www.osel.cz 

Iron Maiden v ČR                                                                                             8.6.07

Nestává se často, aby se člověk tak těšil, připravoval a dával čtyřmístné cifry za vstupenku na koncert. Nestává se často, aby se sešlo na 30 000 lidí všech ročníků, mající rádi všelikou muziku a všechny je jeden večer spojil. Velké skupiny fandů se formovali již před koncertem - nejznámější byla Fans on Tour s vlastními webovými stránkami, kdy se na Ostravský koncert domluvilo přes 40 lidí na hromadnou jízdenku z Prahy. Tím začala 24 hodinová báječná akce.
 
Vagon téměř plný jen fandů "Mejdů" do Ostravy byl předzvěst vyjímečné události. Cestou ve velkých městech se do vlaku hrnuli další fanouškové, takže už to nebyl vagon, ale plný vlak lidí s tričky, kde na žádném nechyběl nápis Iron Maiden. Bavilo se, pospávalo, domlouvalo co zazpíváme bubeníkovi Nickovi k jeho narozeninám. Návrhy jako Hajný je lesa pán, Kdybys tak náhodou, Ať žijí duchové apod. neprošly :-).
 
Z vlaku po výstupu bylo znát, že se v Ostravě něco děje. Ulicemi proudili skupiny jedním směrem, na fotbalový stadion Bazaly. Z obchodu vyšla prodavačka a fotila si mne se slovy, že je to paráda.
 
Před samotným show vystoupily ještě dva předskokani. Česká skupina Gate Crasher a dcera zakládajícího člena a baskytaristy Iron Maiden Lauren Harris se svojí kapelou.
 
Koncert samotných Iron Maiden byl monstrózní po všech směrech. Pastva jak pro uši, tak pro oči a samozřejmě náročná pro tělo, kdo se ocitl v první čtvrtině stadiónu před pódiem. Pódiová scéna dokonalá. Nechyběl maskot Eddie, obrovský tank při jedné skladbě, ze kterého nás Eddie pozoroval laserovým dalekohledem, scénická plátna na pozadí, světelná show z pohybujích se ramp, perfektní Dickinsonův zpěv, veselá kapela, happy birthday, které zpíval stadion bubeníkovi.
 
Pohled na naprosto plný stadion, který dokázala vyprodat jedna kapela téměř bez propagace, to se opravdu často nevidí. A když vám pak část skladeb stadion odzpívá tak, že není zpěvák téměř slyšet, jste z toho na měkko.
 
Cesta domů opět plným vlakem fandů byla plná zážitků mísící se s únavou. Pro mnohé druhý den dopoledne skončila velká akce na kterou se nezapomíná. Zůstali vzpomínky, fotografie, vstupenky na památku.
 
Pro neznalé možná image této muziky může být tvrdá, jenže Iron Maiden zpívají proti válce a násilí, stejně jako spousta jiných světových rockových kapel se angažuje v těchto tématech. A fandové? Jsou to obyčejní fajn normální lidé od mlaďasů po padesátníky různých koníčků a profesí, které spojuje jeden zájem, muzika Iron Maiden. A když jednou za čas přijde ta pravá chvíle, obléknou triko s nápisem Iron Maiden a jdou na to. Počítám se mezi ně!
 
Rocková střední Evropa měla ve středu 6.6. roku 2007 svátek a nadmíru povedený. Jsem rád, že mohu říct „byl jsem tam“. A mne nezbývá než doporučit; zkuste Different word! ;)
 
Článek o akci na iDnes. Podrobně o koncertě zde.
Fans on Tour stránky.
 
Skladba For the Greater Good of God z alba A Metter Of Life And Death




Cennější smrt?                                                                                               28.5.07

Tak je ten náš svět zase o krok dál.  Vymoženosti moderní civilizace mají dvě strany mince. Stejně jako dvě strany mince má i naše duše. Kdysi jsem četl, že člověk duševně buďto roste nebo klesá. Na místě stát nelze. S naší civilizací je to podobné. A kdo by chtěl tvrdit, že spěje k ráji, nechť otevře pořádně oči. Ale to není důvod k pesimizmu. Zvykli jsme si kategorizovat, vše hodnotit – jedno je lepší, druhé je horší, on je lepší, on je horší. Zvykli jsme si vidět jen to, co chceme vidět. V popředí zájmu nestojí lidské hodnoty, i když ty jsou uloženy v každém člověku.
    
A najednou se probouzí. Probouzí se, když jsou vyprovokovány. Když moderní technologie dokáží páchat zlo a tu hrůzu přenášet v přímém přenosu. Ale musí se city probouzet až nyní, v mezníku zkázy moderního velkoměsta, pýchy “civilizovaného“ člověka? „Svět už nebude jako před tím“. A já se ptám proč? Proč svět „nebyl nikdy jako před tím“ už před pár, ba mnoha lety? Proč tato věta nebyla řečena v médiích po celém světě při konfliktech v Africe, Timoru, Balkáně… Proč je jedna smrt více než druhá?
   
V Americe zemřeli tisíce lidí, v Africe za poslední léta milióny. Je snad jedna smrt méně než druhá? Je snad Afričan méně důležitější než Američan? Kdo dá minuty ticha zmrzačeným, umučeným, vyhladovělým, vyhlazeným v Asii, Africe, na Balkáně? Kdo pamatuje na milióny rodin, které měli také své radosti i starosti, uměli se smát i plakat, na jejich hrající si děti. Kdy si jich všimneme? Teprve až drastický snímek z Afriky vyhraje první místo ve fotografické soutěži?   
   
Ano, žijeme ve společnosti, kde se nehledá krása rozmanitosti světa, krása jednotlivce, žijeme v sekularizovné společnosti honby za lepším… Krása
a vyjímečnost člověka jaksi někam mizí. Vzhlížíme ke svým idolům na západní frontě a přitom netušíme, čím nás může obohatit jiný svět.
   
Kdo může za tisíce zmařených životů v Americe? Nejsou to teroristé, ale zlo v nás. Nenechme se mýlit, že teroristé jsou náboženští blouznivci. Islámský svět si svého nepřítele nevybral jen tak z rozmaru. Jejich náboženství jen nenávist podporuje a schvaluje. Je třeba hledat příčiny, kořen problému mezi dvěma stranami. Pokud se odstraní příčiny problému, nebude již proti čemu bojovat. Násilí plodí zase jen násilí a silácké řeči o vymícení terorismu ve mně budí úsměv. Vstanou nový bojovníci. Bohužel. Bohužel je to velký pletenec politiky, korupce a peněz. Pak bohužel budou umírat neviní lidé. Kdekoliv na světě. A není rozdílu mezi smrtí ať je z jakékoliv příčiny. Každá smrt si zaslouží pozornost. 

Úvaha inspirovaná událostmi 11. září 2001 a následných reakcí.
Napsáno v říjnu 2001
.


Po deseti letech u nás zase hnízdí dropi                           20.5.07

Deset let od posledního zaznamenaného případu se do České republiky vrátil hnízdit kriticky ohrožený ptačí druh drop velký (Otis tarda). Hnízdní skupina byla v loňském roce pozorována na Znojemsku a zdá se, že by se tento pták, považovaný pro českou přírodu za prakticky vyhynulý druh, mohl zase do naší ornitofauny vrátit.

Drop velký je světově ohrožený stepní druh ptáka, který v České republice
v minulosti pravidelně hnízdíval. Na přelomu 70. a 80. let 20. století se na jižní Moravě na Znojemsku vyskytovala malá, ale poměrně stabilní populace tohoto druhu v počtu 40 až 50 jedinců. Tato populace tvořila významnou součást areálu středoevropské populace dropa velkého. V dalších letech byl ale zaznamenán rychlý pokles velikosti hnízdní populace, přičemž poslední hnízdění bylo prokázáno v roce 1996. Od té doby jsou na tradičních místech výskytu v ČR nepravidelně pozorováni jednotliví dropi nebo jejich malé skupiny, a to převážně brzy na jaře. Ptáci sem zalétají z blízké rakouské lokality v západním Weinviertelu, kde se díky soustředěnému úsilí dropí populace zachovala a její početnost pomalu, ale jistě vzrůstá.

V roce 2006 byla ale už od poloviny dubna na jedné z tradičních hnízdních lokalit na Znojemsku pozorována skupina 6 dropů velkých, tvořená 3 samci
a 3 samicemi. Podle informací jednoho z členů místního mysliveckého sdružení samice zahnízdily. Pouze jedna samice odchovala mládě až do vzletnosti, což je doloženo fotografií. Po deseti letech drop velký tedy na Znojemsku znovu úspěšně vyhnízdil. Tento fakt lze považovat za velký úspěch a zároveň za první metu na cestě za obnovou populace dropa velkého v ČR.

Společná tisková zpráva MŽP, AOPK ČR, Krajského úřadu Jihomoravského kraje a České společnosti ornitologické. Zkráceno.
Další čtení o dropech zde.


Zdatní čapí outsideři                                                                      14.5.07

Mladší sourozenci to mají v přírodě těžké. Často tu platí „komu pánbů, tomu všichni svatí“. Ptačí druhy, u kterých se mláďata klubou z vajec postupně, jsou toho názorným příkladem. Nejstarší mláďata jsou ve srovnání
s mladšími sourozenci silnější, vymohou si více potravy a o to jsou pak opět silnější.
 
Vzniká začarovaný kruh, znehož prvorozenci těží a mladší mláďata na něj doplácejí. Rodiče dávají v mnoha případech přednost právě silným prvorozencům, protože ti skýtají lepší záruky předání rodičovských genů příští generaci. Tohle protěžování začíná už při snůšce vajec, kdy samice některých druhů ukládá do prvního sneseného vejce mnohem více steroidních hormonů a mládě tak hormonálně dopuje.
Mladší sourozenci jsou často biti nejen od sourozenců ale i od rodičů
a výjimkou není ani infanticida či siblicida – česky zabití mláděte rodiči nebo sourozenci.
 
Španělští ornitologové José Aguirre z Universidad Complutense de Madrid
a Pablo Vergara z madridského Museo Nacional de Ciencias Naturales sledovali osudy mláďat čápů bílých a zjistili v čapích rodinách poměry, které tyto teorie obracejí naruby.
 
V letech 1999 až 2006 sledovali hnízda čápů a v nich 330 mláďat. Potvrdili, že prvorozenci jsou nejsilnější a druhé případně třetí mládě je o poznání slabší. Při vyklubání z vejce jsou všechna mláďata stejná, ale během prvních týdnů života se vytvoří jasně patrné rozdíly v tělesné hmotnosti a celkové zdatnosti.
 
Španělští zoologové tím ale neskončili. Sledovali další životní osudy mláďat a  zjistili, že v dalších letech už si vedou zdatněji druhorozenci. Vracejí do domoviny z afrických zimovišť podstatně dříve, jsou úspěšnější v získávání životních partnerů a odchovávají více mláďat.  Zatím není jasné, zda prvorozenci nedoženou tento handicap dlouhověkostí, takže by se po troškách nakonec dopracovali přeci jen většího reprodukčního úspěchu než jejich mladší a slabší sourozenci.
 
Podle Aguirreho a Vergary mohou druhorození čápi částečně kompenzovat svůj handicap pozdějším odletem do zimovišť. Zřejmě se necítí dost silní na dlouhý tah k jihu a zůstávají na jihu Španělska, kde se na rýžovištích dokrmují hlavně raky. Po tomto „lázeňském pobytu“ pak mohou vyrazit do zimoviště s menším rizikem fatálních potíží.

Jaroslav Petr                                                                 Podle www.osel.cz 
Pramen: Evolutionary Ecology Research 9, 355-364, 2007
O čápu bílém zde

Archiv článků 15 / 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14
 
Kačlehy 2007
Jízdy na koních
Astrobus
V jídelně
Ukázka služebních psů v akci
MTMĎ 2007
Koupání
Cesta do Egypta 2007
Chata Ski klub
Vdolečky
Benicio del Toro
Sean Penn
Výcvik základů lezení
Jedna skupina v jeskyni Rasovna
Foto D. Smirnov
Foto Ivan Mikšík
Zpěvák Bruce Dickinson je fanda do letectví. Udělal si zkoušky na Boeing.
World Trade Center, USA
Afghánistán, Asie. Foto Jan Šibík
Kosovo, Evropa(!). Foto Jan Šibík

Samice dropa velkého
Všechny fotografie dropa Jiří Bohdal