Putování
s pošťákem Kolbabou aneb tábory pro ty nejmenší
23.8.11
V
Říčkách v Orlických horách se uskutečnily tři turnusy týdenních táborů
pro děti od 4 do 8 let. I když byl na všechny tři turnusy připraven
program stejný, počasí do něj hodně zasahovalo, navíc každá parta
vedoucích si program uzpůsobila podle svého. Přinášíme vyprávění tří z
nich.
Povídání od Markéty
Letošní tábor v Říčkách byl ve
znamení Pošťácké pohádky. Pravidelně
nás
navštěvoval pošťák Kolbababa, který se od
svého dvojčete Zbyška lišil
pouze pihou. Kolbaba pokaždé dětem donesl kousek mapy,
která je měla
dovést k pokladu. Děti také dostaly vlastní
pošťácké průkazky a každé
družstvo sbíralo známky (body) na jednu velkou
zámku. Nejúspěšnější ve
sbírání známek nakonec bylo družstvo
Poštovní skřítci, ale výsledky
byly velmi těsné. Tábor se každý den pohyboval v
nějaké části naší
vlasti a povídali jsme si o pohádce s touto
oblastí související. Tak
jsme navštívili například Krkonoše,
Šumavu nebo hrad Krakovec.
Protože
nám počasí příliš nepřálo, dost času jsme trávili i v chatě. I tak jsme
ale vystřídali mnoho zajímavých aktivit. Děti si v průběhu tábora
vyrobily barevné korálky a také kolíčky se zvířátkem. Plnily také mnoho
náročných úkolů jako například na čas srovnat sirky do krabičky a to
pouze za pomoci jedné ruky, omotat co nejrychleji jednoho člena
družstva toaletním papírem, vysbírat v lese balíčky, které poztrácel
pan Kolbaba, udělat mezi stromy pavučinu z vlny, vylovit stříbrné
valounky z řeky, rozlousknout hádanky, lovit rybičky, sbírat
Zlatovlásčiny perly po lese, “šít“ nebo překonat opičí dráhu.
Celotýdenní snažení všech dětí završilo hledání pokladu podle map od
pana Kolbaby.
Tábor nám utekl velice rychle a tak jsme ho slavnostně zakončili
karnevalem, kde se nám sešlo úctyhodné množství různých pohádkových
postav – od pirátů a princezen přes břišní tanečnice až po dráčka.
Pozadu nezůstali ani vedoucí a tak si děti mohly zatančit s kuřetem,
vidět na vlastní oči Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého nebo si nechat
odebrat od sestřiček krev obří stříkačkou.
Adéla S.
Šimon V.
Martin V.
Veronika B.
Marek B.
Anita N.
Filip N.
Dominika H.
Šarlota K.
Matyáš Š.
Emma Š.
Honza V.
Lukáš K.
Vojta V.
Vláďa O.
Vašek M.
Victoria L.
Charles L.
Jakub H.
Matěj H.
Veronika T.
Eliška T.
Anna J.
Martin L.
Dan D.
Tereza M.
Michal H.
Petr N.
Petr G.
Katharina L.
Anita A.
Vašek J.
Mariel P.
Marianka P.
Petr M.
Adam H.
Honza N.
Slávek R.
Prokop R.
Jakub S.
Viki V.
Klára V.
Eliška T.
Adéla M.
Markéta B.
1.
místo
2.
místo
3.
místo
4.
místo
5.
místo
Jak to vidí Zdeňka
Lidičky, proběhl druhý turnus pošťácké pohádky pro nejmenší děti.
Počasí nám nepřálo, tak jak jsme si představovali, ale přesto nás
čekala spousta času stráveného venku, hry, pozorování přírody a
zvířátek. V blízké ohradě mohly děti krmit kozy a s jedním družstvem
jsme dokonce potkali i zmiji. Pro většinu dětí to byla změna, z měst
vyrazit tak blízko k přírodě, mít jí na dosah ruky. Čas jsme trávili v
lesích, na loukách a osahali si potok, někteří až do mokra.
První den jsme se rozdělili do družstev. Na táboře byli děti různého
věku, takže družstva byla namíchaná a musím říct, že mě velice
překvapilo, jak hodně starší děti pomáhaly mladším. Celým táborem nás
provázel pohyb venku, oblíbenými hry mezi malými a i velkými se staly
rybičky, vybíjená a soutěže v družstvech.
Výrazná
postava tábora Pošťák Kolbaba nám
každý den putování po naší republice
nosil v obálkách kousky mapy, která nás
měla zavést na konci našeho
dobrodružství k pokladu. Na poklad se děti moc těšily a
poslední
odpoledne i večer byl naplněn kouzelnou atmosférou
blížícího se
pokladu. Všechna družstva poklad objevila, ale musely čekat až
do
západu slunce, protože byl začarován a kdyby se otevřel
dříve, proměnil
by se v kamení. Čekání se zkrátilo
karnevalem, který se spojil s tancem
a dětem se moc líbil.
Při hrách a soutěžích byly děti spokojené a veselé, občas někdo
zazlobil, ale od toho to jsou děti a vyloženě neposlušný nikdo nebyl.
Což o to, oni i dospělý umí zlobit :o). To co mě velice potěšilo, byla
kuchyně. Jídla byla dobrá, děti si hodně přidávali a to i ti, na které
nás rodiče upozorňovali, že moc nejedí. To je pocta tamnímu kuchaři.
Nejnáročnější
část tábora byla večerka, kdy se těm menším
občas stýskalo.
Vedoucí si ale přivezli dětské knížky a každý večer se četli pohádky, u
kterých se všem krásně usínalo. Poté se krásně usínalo i vedoucím. Přes
den si pro pestrý program nikdo ani nepostesknul.
Atmosféru tábora nám trochu pošramotila viróza, ale to jen v posledních dvou
dnech a naštěstí to nebylo vážné. Jakmile bylo dětem lépe, zapojily se
zpátky do programu a to se týkalo i vedoucích zasažených virózou. Vše
jsme sportovně zvládli. Vedoucí se sešli veselé povahy a tak nebylo o
zábavu nouze.
Táborová atmosféra byla nezapomenutelná, a co jsem měla možnost mluvit
s některými dětmi, i když je odloučení od rodičů těžké, také se jim
tábor líbil. Nesčetněkrát jsme se smáli a byli v krásném prostředí
přírody na dosah. Již se těším na příští rok, až se zase sejdeme.
Nikola Ch.
Luisa K.
Katka H.
Katka V.
David P.
Bára P.
Kristýna K.
Lukáš M.
Šimon M.
Matouš M.
Matěj K.
Bára K.
Jakub K.
David G.
Štěpán V.
Lukáš V.
Monika K.
Pavlína K.
Michal N.
Tomáš N.
Pavel K.
Patrik S.
Eliška P.
Sofie S.
Robert H.
Adam H.
Honza B.
Jakub S.
Marek T.
Denisa D.
Nikola D.
Veronika J.
Petr K.
Na konci tábora jen:
Jakub K.
Lukáš K.
Sára G.
Nikola M.
Vojta S.
1.
místo
2.
místo
3.
místo
4.
místo
5.
místo
Co na tábor Karel
Po příjezdu na chatu Ski Klub se děti rozutekly do pokojů a začalo
hromadné vybalování. Poté jsme vyrazili ven, ale louka byla neposekaná,
což bylo trochu zklamání, ale i tak jsme děti zabavili. Po večeři jsme
opět hráli hry a seznamovali jsme se navzájem.
Celý
tábor se nesl v duchu Pošťácké
pohádky a putování pošťáka Kolbaby
po
naší celé zemi. Tak jsme s dětmi postupně
navštívili střední Čechy s
pohádkou Ať žijí duchové. Děti např. v lese
hledaly penízky a balíčky,
které se rozsypali pošťáku Kolbabovi, když ho
vylekal rytíř Brtník z
Brtníku. Odpoledne si děti zahrály na Bílou
paní a navzájem se
obalovaly toaletním papírem ve snaze vytvořit
strašidlo. Další den jsme
„jeli“ na Šumavu a hráli si s
Vydrýskem – děti poznávaly různé domečky
a odpoledne hledaly stříbro v řece.
Ve středu jsme doputovali do jižních Čech a spřádali pavučinky. Potkali
jsme i Jiříka a Zlatovlásku. Večer jsme za odměnu shlédli animovaný
film WALL-E. V pátek nás cestou po Jičínsku překvapil Rumcajs a
Cipískovské hrátky v chatě, protože venku pršelo. V pátek nás navštívil
Rampušák a princezna Kačenka jako postavy Orlických hor. Na závěr
tábora jsme zdolali naši nejvyšší horu Sněžku, našli tolik očekávaný
poklad pošťáka Kolbaby, uspořádali závěrečný karneval plný masek,
sbalili děti a v neděli ráno po rozloučení odjeli zpět domů.
Celý tábor byl plný různorodých her,
písniček, dovádění, kreslení,
scének, trampolíny, míčových her a
všelijakých úkolů.
Jakub E.
Jana U.
Daniel U.
Martin M.
Nicole H.
Denisa H.
Marek L.
Martin Č.
Samantha H.
Veronika K.
Klára K.
Anna M.
Ondra K.
Adéla N.
Marie H.
Jana H.
Ondra A.
Martina K.
Markéta C.
Zuzka H.
Sára H.
Aneta E.
Vilma E.
Bára V.
Gábina S.
Linda S.
Zuzka A.
Eva S.
Alice V.
Franta N.
Lukáš P.
Míša J.
Anna H.
Katka P.
Štěpán V.
Klára D.
Kristýna D.
Petra J.
Veronika L.
Tereza L
Adéla J.
Jonatan R.
1.
místo
2.
místo
3.
místo
4.
místo
5.
místo
Indiáni na Stříbrném potoce
12.8.11
Náš
stanový tábor v osadě na Stříbrném potoce v Říčkách v Orlických horách
začal několika slunečnými dny. Jako tři indiánské kmeny (Dakotové,
Yanktonové a Oglalové) jsme se tam usadili a začali se učit dávno
zapomenuté, avšak staletími prověřené dovednosti našich předků.
Osvojili
jsme si rozdělávání ohně, střílení z
luku, naučili jsme se lovit bizony
nebo třeba také tanec kolem totemu. Jak jsme se postupně
stávali čím
dál více pravými indiánkami a
indiány, na našich indiánských
čelenkách
přibývala brka jakožto symboly našeho umu.
Úkoly
byly čím dál složitější a vyzkoušel
si nás i sám Velký Duch, vládce
indiánské říše. Seslal na
naší osadu dvoudenní nepřetržitý
déšť.
Dokázali jsme ho však společnými silami
přestát. Vyčkali jsme totiž na
lepší počasí v chatě, která byla
součástí osady.
Poslední
den bylo opět krásně, a tak jsme všechno mokré usušili. Navíc jsme
mohli večer zasednout k ohni. Každý z nás musel ještě projít poslední
zkouškou a prokázat svou statečnost. Na konci stezky odvahy, která
vedla lesem, čekal náčelník. Ten každého rituálně pomaloval a dal mu
indiánský náhrdelník jako důkaz odvážnosti.
Pevně
věříme, že všechny indiánky a všichni indiáni budou dál rozvíjet
získané dovednosti a pokračovat tak v indiánské tradici, které jsme se
stali součástí.
Anna B.
Klára J.
Marie V.
Rosťa L.
Richard Š.
Kryštof J.
Bára T.
Šimon M.
Karel Č.
Jirka M.
Tereza G.
Tobiáš H.
Natálie K.
Veronika L.
Tonda J.
Dan B.
Matěj Č.
Filip R.
Karolína P.
1.
místo
2.
místo
3.
místo
Takový byl tábor Úsvit nad Surviville
4.8.11
Na
rozdíl od minulého roku, kdy v Kačlehách po celých 16 dní vládla
mírumilovná atmosféra ve znamení hippies, letošní rok jsme každý den
prožívali v lehce pochmurné náladě. Čím to? Letošní rok byl celý tábor
zasazen do takzvaného postapokalyptického světa, při jehož tvorbě se
dva mladí programoví vedoucí inspirovali zejména příběhy z knih Den
Trifidů, Cesta, Já legenda a dalších. Z účastníků se na šestnáct dní
stali obyvatelé tohoto podivuhodného světa, ve kterém je hlavním
smyslem každého živočicha přežít. Hned na začátku jejich cesty se jim
naštěstí podařilo stát se členy komunity Surviville, žijící v hlubokých
lesích u Kačležského rybníka.
Vstupem
do komunity získali ochranu v podobě přístroje (emitoru) zahánějícího
příšery zvané gemoři, žijící v okolních lesích, očkování proti
zákeřnému typu chřipky a střechu nad hlavou. Přátelství a uznání
starších členů komunity si ale museli tito nováčci teprve zasloužit.
Každý den ještě před snídaní byly zkoušeny jejich obratnost, přesnost,
síla a vytrvalost v takzvaném ranním tréninku. Dále pak musel každý z
nich absolvovat nejméně čtyři různě zaměřené dovednosti, které
vyučovali starší členové komunity. Nemálo z těchto nově přijatých členů
se zapotilo při tvrdém vojenském výcviku vedeném bývalým vojákem
Drainem a jen někteří z nich se vyrovnali kvalitám loveckých dovedností
zálesáka Štěrka. Při přírodozpytu vedeném známou paní doktorkou
Hildegard Landstromovou si možná odpočinulo jejich tělo, ale mozek
musel o to více zapracovat a ukládat do paměti názvy všemožných
podivných rostlin pnoucích se v okolí tábora. Kuchař a zároveň
stařešina komunity, známý BJ, prokázal svou všestrannost při výuce
šifrování a vysílání zpráv.
Toto všechno byly ale poměrně bezpečné aktivity, které se konaly povětšinou v
prostředí tábora komunity. Opravdové výzvy čekaly naše dobrodruhy v
terénu, při plnění úkolů nutných pro přežití celé komunity. Zde byly
opět testovány dovednosti, předávané staršími komunity. Kromě výše
zmíněných se zde ověřila schopnost orientace v mapě, které vyučoval
nadějný mladý kolega Diego. Jednou při únosu několika členů komunity
zákeřnými bandity došlo i na využití zdravotnických znalostí při léčbě
otravy jedem zvaným curare.
Tyto výpravy do okolních lesů měli rozličné cíle, jako například prohledat staré
vojenské bunkry v okolí Hejlíčku a zajistit tak komunitě nové informace
o proběhlé válce či prostě ukořistit co nejvíce jídla, které bylo
shozeno leteckou pomocí do nedalekých lesů a získat tak pro komunitu
potraviny na pár dalších dní. Při většině z těchto výprav se členové
komunity setkávali s už zmíněnými gemory. Bytostmi, které se všude po
světě začali objevovat po masovém podání protichřipkové vakcíny
Solution.
Ze
začátku jsme o gemorech měli jen málo informací,
věděli jsme pouze, že
na základě mutace genů se z nich stala poměrně agresivní
stvoření,
která mají delší biorytmus než lidé
a střídají se u nich fáze útlumu,
kdy se chovají více otupěle a fáze, kdy jsou
agresivnější a rychleji
reagují na okolní podněty. Dále jsme zjistili jak
se gemorům brání jiné
skupiny obyvatel žijící v okolí. Ze
setkání se zvláštní skupinou
poutníků, kteří procházeli kolem našeho
tábora, vyplynulo, že gemoři
přece jen mají nějakou inteligenci. Poutníci jim chtěli
obětovat jistou
vědmu a zajistit si tak přátelství s gemory.
Naštěstí se nám vědmu před
krutou smrtí povedlo zachránit. Na oplátku
nám vědma pomohla od
slepoty, která se začala rychle rozšiřovat v našem
táboře po návštěvě
poutníků.
Postupně
jsme se o gemorech začali dovídat více informací. Hlavní roli v tomto
posunu hrál nepochybně nový člen komunity, pan doktor Radek Marek. Na
setkání s ním jsme se museli vypravit daleko od tábora. Tento podnik
byl velice nejistý. Zezačátku jsme měli pouze zašifrovanou zprávu o
jeho poloze a věděli jsme, že v okolí se nejspíše potulují bandité i
gemoři. Po půldenní chůzi jsme konečně dorazili na místo, kde Radek
nechal pouze další zprávu. Situace vypadala beznadějně, ale nakonec se
nám přece jen podařilo zachránit Radka Marka před gemory i jistou smrtí
hladem. Ve stejný den večer jsme ještě museli osvobodit našeho
milovaného kuchaře a Diega ze spárů ziskuchtivých banditů. Nakonec se vše podařilo a my uléhali k spánku, myslíc si, že máme vyhráno. V
noci jsme si ale užili ještě větší dobrodružství. Bouře, která přišla,
předčila naše očekávání. Všichni jsme ale nakonec noc ve zdraví přežili
a druhý den se za ospalého slunečného dopoledne vrátili do tábora i s
Radkem, kterého jsme zde přijali za právoplatného člena komunity.
Další
vývoj byl rychlý a nelze o něm vypovědět vše.
Díky nejvynalézavějším
členům komunity se podařilo chytit živého gemora, na němž pan
doktor
mohl názorně ukazovat jevy, o kterých nám
všem ten večer přednášel.
Zjistili jsme, že gemorům chutná lidské jídlo a že
mají smysl pro
rytmus, možná dokonce i hudební sluch. Ke konci
přednášky jsme
vyzkoušeli, jak gemoři reagují na různé
chemické sloučeniny. Byla zde
vyzkoušena i látka pro gemory smrtelná.
Na
základě této přednášky se mezi staršími komunity začaly postupně
vymezovat dvě odlišně smýšlející skupiny lidí. Jedni zastávali názor,
že gemoři pro nás vždy byli nebezpeční a proto je nejlepším řešením
situace, zneškodnit je co nejdříve. Druhý tábor takzvaných humanistů
tvrdil, že bychom měli gemory dále zkoumat a pokusit se s nimi nějakým
způsobem komunikovat.
K
opravdové komunikaci s gemory došlo hned dva dny poté. Nejprve bylo
nutné získat zápisky s gemořími výrazy od bláznivé lingvistky, staré
přítelkyně Radka Marka. Tento úkol nebyl lehký a vyžadoval od
nejmladších členů naší komunity značnou trpělivost. Po dlouhém
odpoledni byli přecejen dokonce tři gemoří slovníky dopraveny do tábora.
Další
dny se situace vyvíjela velice rychle. Všechny oddíly se vypravily na
posvátné místo gemorů, kde celkem zdárně proběhla první zkouška
komunikace s nimi. Poprvé za celou dobu se k nám některé z těchto
bytostí chovali vyloženě přátelsky. Navzdory této nově vzniklé situaci
se v nitru tábora dál kuly plány na zničení tlupy gemorů žijící v
největší blízkosti našeho tábora. Konflikt vyvrcholil následujícího dne
na nástupu, kdy bývalý voják Drain oznámil, že položil bomby se smrtící
sloučeninou na šest míst v nejbližším okolí tábora a že je hodlá co
nejdříve aktivovat. K Drainovi se přidali další členové starších a
chvíli to vypadalo, že se jejich plán vyplní. Po proběhlém hlasování
vedeném Radkem Markem, však vyšlo najevo, že většina komunity je proti
zneškodnění gemorů.
Následoval jeden z nejtěžších úkolů pro mladé členy komunity. Drain s
ostatními odpadlíky uprchli z tábora a jali se aktivovat bomby se
smrtící sloučeninou. Radek Marek byl při pokusu o jejich zadržení
postřelen. Ostatní starší se vydali stopovat odpadlíky. Radek Marek
stihl ještě před smrtí instruovat zbylé členy komunity, kde leží
některé z bomb a jak mají postupovat při jejich deaktivaci. Dál už to
bylo pouze na nich. Při plnění tohoto úkolu se oddíly střetávali s
odpadlíky, které honili po lesích, dokud je nedopadli a nezískali od
nich informace o poloze dalších bomb. Mezitím se setkali i s několika
gemory, kteří se často snažili s nimi vyjednávat. Někteří gemoři
dokonce chránili bomby, které považovali za dar od „malých gemorů“
(chaol hestó), jak členům naší komunity začali přezdívat.
K
večeru začali přicházet jednotlivé oddíly
zpátky do tábora. Všechny bomby se
nakonec podařilo deaktivovat a gemoři byli od této hrozby
ochráněni.
Ukázalo se, že gemoři jsou si tohoto činu naší
komunity vědomi a při
setkání s Lily a Keylou, na jejich cestě zpátky do
tábora, projevili
tři gemoři přání více se s naší
komunitou sblížit. Všichni zbývající
členové komunity s tímto návrhem souhlasili a tak
jsme po vypnutí
emitoru (přístroje odpuzujícího gemory) a
vyslání signálu mlácením
klacků o stromy mohli být svědky návštěvy gemorů v
našem táboře. Na
počátku jsme se báli, jak budou gemoři reagovat a proto
jsme si
neustále drželi na obličejích masky, které
nám pro komunikaci s gemory
doporučil nosit Radek Marek. Gemoři se s každým z nás
přivítali a my je
pozvali ke slavnostnímu táborovému ohni.
Celý
večer proběhl v přátelském duchu, postupně jsme si všichni mohli sundat
své masky a zpívat táborové písně, ke kterým se gemoři přidávali
rytmickým bušením do laviček i bubnováním na buben komunity. Mohli jsme
být svědky gemořího tance, zpěvu i rvačky mezi dvěma gemory, kterým se
zalíbila krásná Pyraňa, nedávno přijatá členka komunity. Troufám si
říci, že i ti, kteří původně hlasovali pro zneškodnění gemorů, měli radost ze setkání s nimi. A tak skončil příběh naší komunity.
Díky
všem členům Surviville, kteří se podíleli na
jejím bohatém životě. Díky BJovi, Drainovi,
Diegovi, Štěrkovi, Želvě, Hildě, Lily, Piraně, Mimy, Hobojovi i
Radkovi. Díky banditům, gemorům i poutníkům za zpestření našeho
komunitního života.
Petr T.
Ondra B.
Eliška F.
Tereza Ch.
Lukáš B.
Lukáš H.
Vojta V.
Honza P.
Martina V.
Honza K.
Petr R.
Karolína B.
Ester M.
Jirka M.
Dan M.
Anna J.
Franta P.
Jindra D.
Jakub S.
Martin M.
Matyáš P.
Tomáš D.
Míša D.
Magda G.
Klára D.
Matěj M.
Zmoklé indiánské léto
20.6.11
Na
třicet malých ale i velkých indiánů se sjelo na poslední výpravu v
tomto školním roce, v polovině června do Železné u Berouna. Hned v
pátek se začalo po pár společných hrách, úvodu a rozdělení do družstev
vesele soutěžit. Z kreativních aktivit stojí za zmínku stavby
indiánských příbytků a modelů ohniště, které si každý indiánský kmen na
zahradě postavil.
Na
celý sobotní den byl hlášen déšť, což se naplnilo jen z části. Po ránu
Siuxové, Yenkiové, Žabky a Ohnivý pitbulové hrály hry v klubovně jak
vážné, tak veselé, například při ztvárnění živého totemu. Až na ranní
sprchu dopoledne téměř nepršelo a proto se mohlo hrát na zahradě, kde
se stihla spousta soutěžních her. Indiánské kmeny například dobývaly
území nebo se učily střílet z luku.
Odpoledne
se kvůli počasí také nikam dál než na zahradu
nešlo. Mimo několika
her proběhly především indiánské
závody a stopovaná. Déšť nás přeci
jen
zahnal do klubovny, ale na to bylo indiánské
ležení připravené. Byl čas
na trochu zručnosti. Každý si navlékl nějaký
přívěsek, náramek nebo
ozdobu z korálků a zajímavých těstovin.
Indiánské kmeny také sehrály
své scénky ze života indiánů, které si
předtím připravily.
Večer
se počasí opět na chvíli umoudřilo a bylo přeci jen třeba opustit
indiánské ležení a za celý den se někam podívat. Cílem bylo hřiště v
Železné, kde se chvíli hrálo pár drobných her. Poslední aktivitou
sobotního dne byla celková očista a pak už jen sladký spánek.
V
neděli v podstatě nepršelo a až na nějakou tu krátkou
přeháňku, kterou
jsme přečkali při hrách v klubovně, venku probíhali
poslední soutěže.
Závěr výpravy patří tradičně
vyhlášení výsledků
indiánského klání,
rozdávání diplomů a věcných cen i
hledání nějakého toho sladkého
pokladu, který našli všechny
indiánské kmeny.
Tereza Ch.
Johanna L.
Jana U.
Daniel U.
Jakub H.
Matěj H.
Kristýna N.
Matyáš Š.
Emma Š.
Lukáš K.
Vojta V.
Patrik S.
Honza S.
Tereza G.
Marek B.
Rosťa L.
Samantha H.
Maruška H.
Jana H.
Lukáš M.
Nikola M.
Tomáš B.
Honza P.
Vláďa O.
Denisa H.
Denisa D.
Nikola D.
Petra H.
42.
bodů
25.
bodů
23.
bodů
21.
bodů
1.
místo
2.
místo
3.
místo
4.
místo
Poklad
ve Zlatém údolí
30.5.11
Plný
počet hledačů pokladu ve Zlatém údolí se sešel na výpravě v Železné po
více jak měsíční pauze. V pátek počasí příliš nepřálo. Program se
odehrával převážně v klubovně, ale přeci jen jsme na nějaký čas
vyrazili hrát hry na zahradu. Děti utvořili pět družstev: Brouci, Modří
brouci, Zelené údolí, Čertíci a Speedfire. V závěru dne se ale utvořily
jiné skupinky. Hrálo se několik stolních her a každý si vybral tu,
která se mu líbila.
Někteří
se už nemohli dočkat nového dne a vstávali před sedmou ranní. Po
snídani každý dostal za úkol nakreslit jeho největší poklad. Tak jsme
se dozvěděli, že pro někoho je největší poklad plyšák, slimák, kůň nebo
maminka s tatínkem. Po kreslení výprava hledala v zahradě banánovník,
na kterém právě dozrály banány ke svačině. Dalším programem byla velká
štafeta k prověření sil a schopností dojít do Zlatého údolí. Družstva
tak skákala v pytli, přelézala, podlézala a běhala. To vše na hřišti a
louce v Železné.
Po
obědě a poledním klidu se celá výprava přesunula do lesa. V lese jsme
hráli velkou hru, při které bylo úkolem družstev ubránit co nejvíce
svého pokladu a zároveň ukořistit co nejvíce pokladů ostatních
družstev. Hra byla napínavá, jen jedno družstvo si nechalo vybrat celý
svůj poklad hned na začátku hry. Po hře následovala odpočinková
aktivita, kterou jsme dělali naposledy snad loni –
klasické stavění domečků.
Večer
po polévce proběhlo ještě několik her a pak už očekávaný táborák s
buřtíky a zeleninou. Stmívalo se sice pozdě, přesto byla za světla
světelná “show“ se zeleným laserem v kouři ohně vidět. Ještě jsme
vyzkoušeli jeden experiment. Do žhavých uhlíků ohně jsem vložil
“keramickou“ destičku, údajně ze stejného materiálu z jakého jsou
dlaždice
tepelné ochrany raketoplánu. Materiál má takovou vlastnost, že po
vyndání z pece můžete dlaždičku vzít rovnou do ruky, aniž by jste se
spálili. Zřejmě to byl shodný nebo téměř shodný materiál, protože po
vyndání ze žhavých uhlíků jsem ji hned bez problémů vzal do ruky. Děti
se také přesvědčily, že dlaždička byla jen teplá. Sobotní den byl
ukončen společným zhodnocením dne a celkovou očistou při akci Mýdlo
proti tělu, kartáček proti zubům.
V
neděli po snídani máme vždy stejný program.
Balení a úklid. Až pak se
hrají další hry. Při součtu bodů za hry a soutěže
jsme zjistili, že dvě
a další tři družstva mají stejný počet
bodů. Síly byly tedy vyrovnané a
pořadí bylo nutno rozmělnit ještě jednou hrou. Děti
dopoledne hledaly a
skládaly dílky mapy, podle které by se měly dostat
do Zlatého údolí.
Cestu do Zlatého údolí a poklad každé
družstvo našlo, ale až v úplném
závěru výpravy. Po vyhlášení
výsledků, rozdání diplomů a malé odměny.
Tomáš B.
Eliška V.
Sarah S.
Luboš P.
Gábina P.
Vojta V.
Karolína P.
Slávek R.
Prokop R.
Lukáš K.
Samantha H.
Maruška H.
Jana H.
Tereza G.
Adéla N.
Jakub H.
Matěj H.
Šarlota K.
Dominika H.
Vítek P.
Ivo R.
Jonatan R.
Petr M.
Marianka M.
Denisa H.
Vojta O.
Marek V.
Jakub N.
Matěj N.
Jakub Č.
Tadeáš P.
Matyáš P.
Daniel D.
28.
bodů
27.
bodů
21.
bodů
20.
bodů
19.
bodů
1.
místo
2.
místo
3.
místo
4.
místo
5.
místo
Den Země v Rudné
19.4.11 Cestopis
(15.4.)
Tradičně
první akcí k mezinárodnímu Dni Země v
Rudné bylo cestopisné promítání.
Na rudenské poměry celkem slušná účast.
Promítali se snímky ze dvou
návštěv Floridy v USA, zejména z kosmických
středisek, ale nastala i
odbočka do Atlanty ve státě Georgia a Modrých hor. Na
závěr se pouštěli
videa a účastníci si mohli prohlédnout prospekty a
přírodniny přivezené
z USA.
Sobotní velká akce (16.4.)
Odpoledne
se v areálu základní školy rozjelo
soutěžemi pro děti. Úkolem dětí bylo
projít 17 soutěžních stanovišť. Tedy nejen
projít, ale splnit
připravené úkoly. Tím bylo například
lovení rybiček, hádání zmizelého
předmětu, pamatování si zvířátek v tunelu,
zatloukání hřebíků,
sestřelování kuželek, správné
třídění odpadu a další soutěže. K
soutěžení patřil i zoo koutek s vodní želvou a
chameleonem nebo
indiánský koutek s indiánským stanem tee
pee a původními indiánskými
hrami. Po
oběhnutí všech stanovišť a vyplnění soutěžní karty si děti mohly u
vchodů vyzvednout odměny. Tím byly časopisy, ale především svítící
náramek.
K
pobavení i poučení účastníci shlédli dvě divadelní představení. První
představení bylo o medvědech a medvídcích v podání Divadélka Rolnička.
Druhé představení bylo o čaroději Hermanovi Kodešovi, který zaklel
princeznu. A kdo jiný ji mohl vysvobodit, než Honza. Představení Jak se
Honza naučil bát v podání Divadla Na kolečku, bylo velmi úspěšné.
Odpoledne proběhlo “psí vystoupení“ Kynologického klubu Drahelčice –
Rudná. K vidění byla například ukázka poslušnosti nebo běh se skákáním
přes překážky.
Návštěvníci
se mohli podívat celou plejádou astronomických dalekohledů na pozemní
cíle, ale především na Slunce. Zajímavý byl pohled na Slunce ve
spektru, které okem bez speciálního dalekohledu nemůžeme vidět. Na
okrajích Slunce tak byly vidět výtrysky sluneční hmoty zvané erupce a
protuberance. Velký úspěch mělo malování na obličej, na který se stály
fronty. Dvě výtvarnice se celé odpoledne nezastavily.
Na Dni Země si
také bylo možno vyzkoušet zdobení perníčků, malování na látkovou tašku
nebo na keramiku. Kdo si chtěl odpočinout a zároveň pobavit, mohl si
sednout k deskovým hrám a zahrát si. V chodbě školy byla instalovaná
výstava fotografií převážně mladých autorů na různá přírodní témata. K
prodeji bylo také několik stánků s ručními výrobky a samozřejmě nemohlo chybět občerstvení.
Počasí
bylo povedené, slunečné a to také přispělo k celkové pohodě akce. Jsou
to již dva roky po sobě, kdy jsme měli takto krásně, po předchozích
dvou deštivých ročnících. Návštěvnost podle rozdaných soutěžních karet
a odměn čítá zhruba 500 návštěvníků. Jedna věc se ale nepovedla a
tím byla absence slíbené trampolíny. Dodavatel prostě trampolínu do
akce nedodal, čímž se tímto dětem, které se těšily, že si zařádí,
omlouváme.
Hvězdářský večer
Astronomové
ze sobotního odpoledne částečně přezbrojili dalekohledy z denních na
noční, přibyl i jeden veliký s průměrem hlavního zrcadla 35 cm. Za
účasti asi 30 návštěvníků se pozorovala především planeta Saturn se
svým prstencem a Měsíc, jehož detaily kráterů a moří byly úchvatné.
Někteří se snažili Saturn vyfotit přes dalekohled na mobil. Sledovali
jsme i mlhovinu v Orionu. Tím, že se Měsíc blížil k úplňku,
přesvětloval oblohu a tím i jiné slabší objekty na pozorování.
Jarní
výprava nalákala hodně dětí a tak se nás v pátek na chatě v Železné
sjelo celkem 34, z toho 5 vedoucích. Kdo jel, rozhodně
neprohloupil. Počasí nám přálo víc, než meteorologové slibovali, a tak
jsme si jarního sluníčka užili dosytosti.
Věkové
rozpětí dětí bylo velké a těch nejmenších, předškoláků, tu byla pěkná
hromádka. Počítejte se mnou: Péťa, Max, Jony, Matyáš, Emička, Tomášek,
Tadeáš, Mariánka, Kristýnka, Anetka a Andrejka. Vydali by sami na jedno
velké družstvo, ale protože rozložení sil mezi týmy by mělo být aspoň
trochu spravedlivé, rozdělil se náš táborový potěr rovnoměrně mezi
Wallíky, Superwallíky, Šváby a EMMK 008. A i když nebyli tihle malí
právě oporou týmů, nikdo se na ně nezlobil a všechno probíhalo tak jak
mělo.
Páteční
odpoledne jsme zahájili hrami, které s tématem víkendovky ještě nic
společného neměly. Teprve po večeři v klubovně jsme děti
rozdělily do družstev. Hned jsme si zahráli první tři hry na body. V
první děti odpovídaly na „záludné“ otázky typu „Kolik obrazů visí v
jídelně?“ a podobně. Další dvě hry se jmenovaly Cvrnkačka a
Foukanda a děti při nich cvrnkaly knoflíkem na obodovaná políčka a
foukaly do papírové koule. Protože čas už mezitím dost pokročil,
mohli ti nejvíc unavení odejít do koupelny a pak do postelí.
Ostatní čekal film Wall-I. Samozřejmě, že někteří „vytrvalci“ se konce
filmu nedočkali a sladce během něj usnuli.
Ráno
nás (jako obvykle) vzbudily dětské hlásky. Protože pro některé neposedy
je nepředstavitelné, že by si mohli povídat polohlasně, byla za chvilku
na nohou celá chata. Po snídani jsme šli na hřiště, kde si děti napřed
užily půlhodinku volné zábavy na kolotočích a houpačkách a pak jsme
ještě na blízké louce stihli dvě bodované hry: Boj o rostlinku a
Zaháněnou míčkem. Při hrách nám notně vyhládlo a tak jsme hned po nich
spěchali na písmenkovou polívku a pohádku mládí...
Tradiční
polední klid je klidem jen pro některé. U jiných se zdá, že teprve ten
je tou pravou zábavou – bouchání dveří a dupot běžících nožek na chodbě
nebraly konce. My, vedoucí, jsme si ani nestihli oddechnout a už
se šlo na odpolední blok her do lesa. Tady týmy hledaly zvířátka
(kartičky pexesa), která na nově zabydlované Zemi lidé (a Walli s Evou)
znovu začali chovat. K nezapomenutelným chvílím v lese patří
megasvačina, kterou Zbyšek dětem donesl. Po jablku a bábovce od jedné
maminky následovala vánočka a pak ještě Emička rozdávala sladké pečivo
– zatočené šneky, jako malou oslavu jejích pátečního svátku. Druhou
hrou v lese byla Walliho sbírka. Na čtyřech různých místech byly
uloženy mikroténové sáčky s předměty z Walliho sbírky. Každé družstvo
dostalo nápovědu, kde hledat. Jakmile děti jeden sáček objevily,
zapamatovaly si co v něm je, doběhly to nahlásit vedoucí, dostaly
druhou nápovědu a šly hledat znovu.
Nastal
čas k návratu. Před táborákem jsme si ještě na zahradě zahráli Smajlíky
a pak už jsme nad ohněm opékali buřtíky a přikusovali k nim velké
množství zeleniny. Mezitím nastala dostatečná tma na Zbyškovu
malou laserovou show. Měla velký úspěch! Než se šlo spát,
proběhlo vyhodnocení dne a bylo vyhlášeno povinné koupání. Teď se pro
změnu místo oblečení, které si děti často nepoznávají, hledaly ručníky
a mýdla. I tento bojový úkol byl nakonec splněn a děti poměrně rychle
usnuly.
Ani
nedělní ráno nebylo jiné než sobotní. Tentokrát nás tedy první
křiklouni nevzbudili už dlouho před sedmou, ale „až“ v půl osmé.
Program dne byl velmi zkrácený – sbalili jsme, zahráli si v klubovně a
na zahradě posledních pár her a už se šlo na oběd. Po něm jsme
vynosili tašky před chatu, sesedli se kolem vyhaslého ohniště a
vyhlásili výsledky. Jak kdo dopadl, si můžete prohlédnout dole v
tabulce. Všechny děti dostaly krásný diplom a malé zvířátko. Na úplný
konec se týmy vydaly hledat poklad, kterým opět byly nějaké ty
sladkosti. Nebylo jich ale mnoho a tak se největším mlsounům
podařilo všechno sníst dříve, než si pro ně rodiče přijeli.
Wallův
víkend v Železné byl větrný, slunečný a
povedený. Žádné větší
problémy
se nevyskytly a zábavy bylo až až. Těch pár slziček
stezku, prolitých
malými dětmi, oschlo už v sobotu. Věřím, že se na ně
rychle zapomene, a
doufám, že i tyto děti se do Železné vrátí.
Velký dík patří kuchtíkovi
Zbyškovi a hlavně mým kolegyním, Aleně, Pavle a
Žanetě. Při tak velkém
počtu dětí (a tolika malých!) se žádná z
nás ani na chvilku nezastavila
a jsem moc ráda, že v Železné byly. Humor je
naštěstí neopustil ani v
neděli odpoledne.
Kristýna N.
Tereza G.
Adam K.
Katka K.
Michal H.
Alička V.
Max V.
Tomáš B.
Katka H.
Tomáš H.
Honza K.
Filip N.
Aneta N.
Jony R.
Karolína
P.
Ivo R.
Martin Č.
Marianka M.
Petr M.
Jakub H.
Ema M.
Marek
B.
Kristýna D.
Klára D.
Matyáš P.
Tadeáš P.
Bára V.
Sára B.
Andrea B.
31.
bodů
26.
bodů
24.
bodů
20.
bodů
1.
místo
2.
místo
3.
místo
4.
místo
Plechovka pro dva a fandové startů (7.
část)
6.4.11
Opět jsme měli namířeno do Kennedy
Space Center,
protože byla odsunutá servisní část na startovací rampě, která téměř
celá zakrývá raketoplán, takže není vidět v celé kráse. Jenže v KSC se
dozvídáme, že místo, odkud se dá raketoplán sledovat - observation gantry
- je pro změnu zavřené. Smůla. V Kennedy Space Center Visitor Complex
jsme si tedy prošli poslední expozice, kde jsme v předchozích dnech
ještě pořádně nebyli.
Prohlídli jsme si expozici, věnovanou prvním americkým pilotovaným letům do kosmu, tedy
programu Mercury
a Gemini.
Velmi poutavé je řídící středisko Mercury ze šedesátých let. Expozice
je zajímavá mnoha originálními kousky, včetně skafandrů. Největší obdiv
vzbudila kosmická loď Gemini 9, ve které astronauté Thomas
Stafford a Eugene Cernan(který
je po matce původem Čech) strávili v červnu roku 1966 tři dny ve
vesmíru. Kosmickou loď jsme prohlíželi do detailů, včetně
přístrojů a
ohořelého tepelného štítu. Jestliže jsem
použil slovo obdiv, tak ten
patří astronautům, kteří v Gemini létali. Osobně
Gemini říkám “létající
sedačky“, jinde se můžete setkat s označením
“plechovka pro dva.“
Prostor pro kosmonauty byl totiž tak malý, že si tam
astronauté nemohli
snad ani natáhnout nohy. Vždyť objem kabiny činí
pouhých 2,55 m3 pro
dva astronauty! A teď si představte, že nejdelší
vesmírný let v tomto
prostoru trval 13 dní!
Další expozice
patřila modernímu výzkumu a dobývání vesmíru (Exploration Space). Zde se konají živé prezentace, k vidění
byl průřez nově vyvíjené loni Orion nebo část nově vyvíjeného měsíčního vozidla Athlete,
které nebylo evidentně pouhou výstavní replikou. Bylo si možno také na
interaktivním simulátoru vyzkoušet přistání na Měsíci nebo spojení s Mezinárodní kosmickou stanicí.
Po této expozici jsme
navštívili památník obětem kosmonautiky
a výstavu v budově kina IMAX. Samozřejmě jsme nemohli minout obchod.
Tam koupíte opravdu téměř vše NASA. Od NASA náušnic, ponožek a spoďár,
přes NASA kuchařskou zástěru a chňapku, o oblečení nemluvě až po
opravdu pěknou literaturu, historické artefakty a modely. Ovšem ty
pěkné věci byli pro nás cenově trochu jinde.
Po
opuštění Kennedy Space Center Visitor Complex se za
deště vydáváme do jen pár mil
vzdálené Síně slávy astronautů (Astronaut Hall of Fame).
Zde je vystavováno opravu mnoho dobových dokumentů a artefaktů, včetně
těch z raketoplánů a zajímavých rarit. Kolo z lunárního vozidla,
sedačka z raketoplánu, Měsíční skafandr Alana Sheparda z mise Apollo 14,
automat na Coca Colu, který byl umístěn v raketoplánu v roce 1996,
letecké přilby astronautů a mnoho dalšího. Ovšem největší zájem budili
kosmické lodi; Mercury 8,
resp. kabina pojmenovaná Sigma 7, ve které do vesmíru v roce 1962 letěl
astronaut Wally Schirra a interiér kosmické lodi Gemini. I zde bylo
několik interaktivních expozic, ale nejzajímavější byl trenažér –
centrifuga, kde zažijete přetížení až 4G. Ovšem na centrifugu stála
dost velká fronta, která šla
navíc pomalu kupředu. A já se velmi nerad
někde ve frontě nudím, takže jsem si
přetížení nechal ujít.
Venku se smrákalo,
ale už nepršelo. Zašli jsme za halu Astronaut Hall
of Fame, kde byla tribuna a stánky na občerstvení připravené na
sledování startu. Trochu na mne dýchla ta atmosféra napětí a vzrušení
startu a trochu litoval, že nemáme vstupenky na start. Ovšem ne na toto
místo. To je tak daleko a ještě na tak špatném místě, že některá volně
přístupná sledovací místa jsou mnohem lepší.
Od Síně slávy
astronautů jsme popojeli do města Titusville.
Ve městě je pěkný park věnovaný kosmonautice - Space
View Park,
kde jsou otisky rukou astronautů, plakety a pamětní desky. V parku jsou
zabudované artefakty prvních astronautů.
Ale najdete tu také část
věnovanou všem válkám, kterých se USA
účastnili. Titusville je rovněž
jedno z nejlepších volných míst na
sledování startů raketoplánů. Zde
jsme v parku, na okraji mola, viděli skutečně kosmo nadšence!
Přenosné
sedačky přivázané k molu, jeden stan a pár
vytrvalých účastníků
sedících pod deštníky v
deštivém počasí na nejlepších
místech. Určitě
tam museli pobývat už od 1.11., kdy měl raketoplán
původně startovat.
Pro ně to byl další den čekání na start a
nám končil pátý den našeho
pobytu na Floridě.
Zbycho (za přispění
Martinových zápisků)
Doba ledová v Železné
22.3.11
Snad
každé dítě zná postavičky z animovaného filmu Doba ledová. Alespoň u
dvaceti dětí na první víkendové výpravě po zimě to tak bylo. V pátek po
příjezdu jsme hráli hry jen v klubovně, vzhledem k tomu, že tma nastává
ještě poměrně brzo. Tři skupinky dětí, tedy družstva si dala názvy
Scartíci, Crysoveverky a Bláznivé oříšky s.r.o., původně Bláznivé
veverky. Mimo her si družstva stihla nakreslit a představit vlajky a
pro zklidnění před spánkem – věřte, že je to v pátek nutné – se
uskutečnilo kino. Jak jinak, promítala se Doba ledová.
Po
sobotní snídani družstva kreslila panoramatický obraz z filmu, který
zároveň obsahoval soutěžní hádanky pro ostatní družstva. V klubovně se
uskutečnilo ještě pár her a pak už hop do ledového dopoledne si
zasoutěžit na zahradu. Podobně jako zvířata ve filmu, děti musely
překonávat překážky. Odpoledne se celá výprava přesunula do nedalekého
lesa. V lese se hrála velká strategická hra, při které bylo výhodou
napodobit strategii šavlozubých tygrů z Doby ledové. Ovšem děti
prokázaly spíše živelnost, než nějakou strategii. Hra byla natolik
úspěšná, že se do hry zapojili i vedoucí. Po této běhací hře
následovala výtvarná hříčka z přírodnin lesa.
V
sobotní večer nesmí chybět táborák a buřtíky se spoustou zeleniny.
Pokud si někdo myslí, že děti zeleninu nejí, v našem případě to
naprosto neplatí. Po táboráku proběhlo vyhodnocení dne a soutěží. To
ale ještě nebyl konec. Děti utvořily čtyři skupinky dle zájmů, podle
toho, kterou stolní hru chtěly hrát. K úplnému závěru sobotního dne
patří návštěva nejméně oblíbené místnosti, té s teplou vodou, kam jsou
mnozí posíláni proti své vůli.
Den
nedělní nás uvítal slunečními paprsky. Po
snídani a balení družstva
čekala ještě soutěžní hry. Tím bylo
sestavování obrazu z filmu nebo
Veverkárna. Stihlo se ale ještě několik
dalších her. Jednou musel
přijít konec. Tím je tradičně
vyhlášení výsledků víkendové
hry, rozdání
diplomů a odměn. Soutěžní klání bylo velmi
vyrovnané, o čemž svědčí
malé bodové rozdíly.
Poprvé
jsme přistoupili dle námětu rodičů, že dáváme na závěr příliš sladkostí
a následné ankety k malé změně. Výsledek ankety na táborové stránce je
jednoznačný. Místo sladkostí spíše drobnou věc, hračku nebo méně
sladkostí. Tak jsme to skloubili. Děti dostaly méně sladkostí a každý
si k nim vybral malé zvířátko jako hračku. Stálým táborníkům tak
vznikne sbírka zvířátek.
Karolína P.
Rosťa L.
Kristýna N.
Jakub V.
Denisa H.
Vláďa O.
Anita N.
Johanna
L.
Tereza G.
Dominika N.
Linda S.
Gábina S.
Vojta V.
Filip N.
Tomáš
B.
Míša D.
Ivo R.
Veronika B.
Marek B.
Jonatan R.
19.
bodů
17.
bodů
15.
bodů
1.
místo
2.
místo
3.
místo
Jak děti poznávaly les
14.3.11
Za
slunného počasí jsme se březnovou sobotu vydali na výpravu do lesa.
Sešla se pěkná skupinka dětí, i když účast byla poloviční – druhá půlka
před výpravou průběžně odpadávala.
První
zastávka byla u tří rybníčků ještě zcela pod ledem, které leží na
začátku lesa, v údolíčku. Zde jsme si řekli jednu zajímavost o
„jarních“ žábách. Děti dostaly na dobu výpravy malé dalekohledy, tak
hned pozorovaly opeřence v korunách stromů. Od rybníků se všichni
badatelé přesunuli hlouběji do lesa za občasného přispění hry „Povodeň,
Zoro, brouci a bomba“. Tato hra provázela celou výpravu. Další zastávka
byla na kládách. Po svačince jsme si povídali o letokruhách stromů.
Nejstarší strom, který dětem posloužil k posezení, měl podle
spočítaných letokruhů nějakých sedmdesát let.
Po
svačince a praktické letokruhové poznávačce jsme
se cestou zastavili u
lapačů kůrovce a ukázali si lišejníky.
Další zastávka byla především
herní. Místo bylo jako stvořené pro klasickou
schovávanou, po které se
hrál ještě Mrazík. Byl čas vydat se dále.
Cesta z velmi prudkého svahu
se dětem ohromně líbila. Další stanoviště
bylo u potoka. Nejdříve jsme
se byli podívat na několik liščích nor. Čerstvě
vyhrabaná hlína a stopy
dosvědčovali, že některé nory jsou obydlené. Po
obhlídce nor si děti
vymohly stavění domečků, ale vzápětí
většinu zaujal potok. Tedy potok.
Spíše potůček, u kterého se našel
náš první jarní obojživelník,
skokan.
Někdo začal potůček čistit od nánosů větví, někdo stavěl
hráz.
Než
se výprava vydala dále, povídali jsme si o „pobytových znameních“. To
je obrat pro poznání zvířat, která o sobě v přírodě dávají vědět. Děti
správně přišly na to, že výskyt konkrétního zvířete poznáme podle stop,
trusu, peří, ohlodané kůry, šišek, okousaných oříšků, vývržků atd.
Takže jsme se cestou zastavovali například u bobků a zjistili, že na
místě byl srnec.
Po
polední svačince bylo v plánu poznávat stromy po hmatu, kdy se strom se
zavázanýma očima pozná podle kůry. Na samotné poznávání po slepu ale
již nebyl čas. Po cestě jsme si ještě zahráli s šátky na Liščí ocásky.
Okruh, který naše výprava lesem utvořila, se uzavřel opět na kládách.
Zde jsme si udělali kvíz z toho, co si děti všechno z výpravy
zapamatovaly. A protože poznatky byly praktické a ne jen teoretické,
děti si zapamatovaly většinu z lesní výpravy. V Úhonicích zbylo ještě
trochu času, než přijel autobus, tak se hrála česká klasika „Cukr káva,
limonáda...“.
Blízko raketoplánu (6. část o cestě po USA)
1.3.11
Jak
jsem již psal, návštěvnický okruh autobusem se přizpůsobuje podle toho,
zdali na startovací rampě stojí raketoplán či nikoliv. Jelikož na rampě LC-39A stál, jeli jsme kolem identické,
druhé rampy LC-39B.
Tedy identická už nebyla. Nyní se již rampa LC-39B demontuje a
přestavuje. Vidět tuto mohutnou a obrovskou složitou konstrukci ze 400
metrů je skutečně zážitek. Pro zajímavost, při mé první návštěvě Kennedy Space Center jsem takto viděl zase rampu
LC-39A.
Blížili
jsme se k nejzazší návštěvnické
vyhlídce, kousek od břehů Atlantiku a zároveň se
přibližoval raketoplán Discovery.
Nyní jsme ho viděli zezadu, tedy především hlavní palivovou nádrž.
Nejbližší vzdálenost, na kterou je raketoplán připravený ke startu
možno oficiálně spatřit, je 1,1 km. Průvodce nás vysadil na vyhlídkové
plošině, já se věnoval především fotografování, protože jsme měli nějak
méně času, než při mé první návštěvě tohoto místa.
Nyní
trochu odbočím. Při psaní tohoto
pokračování dochází k
zajímavému
paradoxu, pro nás, kteří jsme se na start vydali docela smutnému. Už
nyní prozradím, že poslední start raketoplánu Discovery, se za našeho
pobytu neuskutečnil. Při psaní těchto řádků o tři měsíce později jsem
viděl start raketoplánu Discovery, ale ne na Floridě, ale v přímém
přenosu na počítači. A nyní ho můžeme pozorovat jako jasně svítící bod
spolu s Mezinárodní kosmickou stanicí na večerní obloze.
Ale zpátky k vyprávění.
Cesta zpět z vyhlídky
vedla opět kolem startovací rampy LC-39B přes přistávací
dráhu raketoplánů. Přistávací dráha
byla od autobusu jen pár desítek metrů, ale
vizuálně není nijak zajímavá. Prostě runway, ovšem výjimečných parametrů
(např. délkou 4 600 metrů). Od přistávací dráhy nás autobus odvezl do
Apollo / Saturn 5 Center. Návštěvu této expozice jsem popisoval ve 4.
části.
Když jsme se vrátili
jiným autobusem zpět do centrální návštěvnické expozice, do Kennedy
Space Center Visitor Complex,
zašli jsme ještě do IMAXu na dokument Vesmírná stanice 3D, který se už
v ČR dávno nepromítá a na interaktivní “výstavu“ o robotech určených k
výzkumu sluneční soustavy. Byla to spíše taková naučná procházka
kosmickou lodí. Zavírací doba už opět byla na dosah, já tradičně zaběhl
do raketové zahrady pokochat se a udělat pár snímků a kluci zatím
začali řešit, co následující den, kdy měl startovat raketoplán.
Zjistili, že se dá dokoupit za 12 dolarů “celoroční vstupné“ plus 10%
slevy snad na veškeré zboží. Jelikož jsme nebyli stále ještě všude,
byla volba jasná. No nekupte to.
Je pátý den našeho
pobytu na Floridě, 4.11.2010. Ráno se dozvídáme, že se
dnes opět nepoletí, start je odložen o den, na pátek 5.11. Tak jsme
přemýšleli, co dále. Z hotelu jsme se vypravili po nejvýchodnější
floridské silnici na pobřeží Atlantiku z jedné strany a mořského zálivu
či řeky Banana river z druhé, na Cocoa Beach.
Krásná a zajímavá cesta. Dojeli jsme k vojenské základně Cape Canaveral
(která sousedí s Kennedy Space Center). Z břehu Banana river poblíž
vojenské základny je pěkné místo na sledování startů raketoplánů a
raket. Odtud jsme sledovali start raketoplánu Discovery (mise STS-131)
v dubnu 2010. Kousek od nás bylo také
přístaviště největších
výletních
parníků světa. V době naší návštěvy
tam stál pouze jeden parník, ovšem
pěkné snímky a zážitky mám z
předcházející návštěvy. Začalo
dost
pršet a my mířili opět do Kennedy Space Center.
Na závěr tohoto dílu jedna zajímavost. Tedy spíše informace od Martina,
který když se bavil s kdejakým Američanem, zjistil, že nepotkal snad
žádného, který by nevěděl, co je Česká republika.
Zbycho (za přispění
Martinových zápisků)
Jak jarní tábor nebyl byl
22.2.11
S
vedoucími na jarní tábory byl poslední roky trochu problém. Každý si
drží dovolenou na léto, někteří studenti jarní prázdniny nemají a děti
je mají podle okresů. Ze začátku vše vypadalo v pohodě, ale zhruba
týden před táborem odpadli vedoucí. Vypadalo to na zrušení. Skutečně
jsem obvolával rodiče, že nastala změna. Ale chvíli po odvolání se
ozvala jedna dobrá vedoucí, že pojede. Vše se vrátilo do původního
plánu. Až do chvíle, kdy den před odjezdem si dotyčná vedoucí přivodila
zlomeninu. Původní tábor se tak musel zrušit.
Přesto
jsme si s několika známými malé jarňáky udělali. V Železné bylo kupo-
divu ještě trochu sněhu, tak jsme v pondělí využili sněhové zbytky.
Druhý den už se jezdit nedalo. Hrály se pátrací hry, pohybové a v hojné
míře takzvané deskové hry.
Ve
středu jsme si udělali výlet na přírodovědnou expozici Národního muzea.
Děti expozice skutečně zaujaly a neustále se na něco vyptávaly. Ač to
nebylo v plánu, zastavili jsme se také na výstavě Staré pověsti české.
Výstava byla pro děti rovněž zajímavá, a když jsme si vyprávěli, co se
jim z výletu líbilo, hodně vzpomínaly na momenty právě z této výstavy a
z věcí, které by dospělého ani nenapadli. Zde se opět ukázala odlišnost
vnímání světa dětským pohledem.
Následující
den jsme si udělali také výlet, tentokrát do Berouna. Obdivovali jsme
Kubu, Vojtu a Matěje, nyní již dospělé večerníčkové medvědy. Přilehlé
hřiště nešlo nevynechat. A pak už hurá na bazén, který je mnohem
členitější a atraktivnější, než původní prachatický, kam jsme měli jet.
Po bazénu jsme si už v teple pokoje udělali karneval. Ani nevadilo, že
jsme neměli reprodukovanou hudbu, protože děti si zpívaly sami a
krásně.
Turné po Kennedy Space Center (5.
část)
10.2.11
Když
jsme autobusem přijeli z Apollo / Saturn 5 Center do Kennedy Space
Center Visitor Complex, začalo se smrákat. Měl jsem namířeno ještě na
jedno místo. Do raketové zahrady (Rocket Garden). Jedná se o park, kde
jsou na výšku vystaveny rakety z počátků dobývání kosmu v USA. Mimo
Saturnu 1B, který je zřejmě pro svou velikost naležato. K vidění jsou
rakety Redstone, Atlas-Agena, Juno, Thor-Delta, a nově
zrekonstruovaný a nablýskaný Titan II. Tuto expozici jsem navštívil
během návštěvy KSC několikrát, protože je krásně fotogenická, obzvlášť
při západu slunce a pokaždé s jinou oblačnou kulisou.
V
parku nejsou jen rakety, ale i
jednoduché modely kosmických lodí
Mercury, Gemini a Apollo, do kterých si můžete vlézt a
vyzkoušet si
stísněný prostor kabin. Vystavený je také
jeden z pěti obrovských
motorů rakety Saturn-5, F-1 o kterých byla řeč v minulém
díle. Můžete
se rovněž projít po původním můstku ze startovací
rampy LC-39A, kudy
astronauté chodili do odbavovací
“bílé místnosti“
přiléhající k vršku
rakety a odtud nastupovali do kabiny Apolla. Však na konci
tohoto
ramene byla velitelská cvičná kabina Apolla, vnitřek
samozřejmě za
plexisklem.
Už byla téměř tma, když jsme pomalu opouštěli Kennedy Space Center
(KSC). Kluky jsem našel v družném hovoru s techniky soukromé “kosmické“
společnosti SpaceX, která připravovala ke zkušebnímu startu raketu
Falcon-9 z KSC. Ten start bychom měli možnost vidět, pokud by se
dodržel termín startu. Ale jak tomu u startů raket bývá, tomu věřil
málo kdo. Jsme třetí den na Floridě, je 2.11. a na informačním
panelu u východu svítí další odklad startu raketoplánu. Posouvá se na
4.11.
Čtvrtý den jsme trochu upravili plány kvůli přesunu startu. Lístek na
KSC platí na dva dny, takže volba byla jasná. V hotelu v Melbourne jsme
se tedy jen vyspali a autem, ve kterém jsme předchozí večer cestou do
hotelu vybili všechny komáry, se přesunuly zpět.
Naší první atrakcí
druhý den v KSC Visitor Complex bylo The Shuttle
Launch Experience. Při
první návštěvě KSC jsem si na tuto atrakci zašel
dvakrát, jak se mi líbila. Jedná se o simulovaný start raketoplánu,
který může návštěvník zažít. Před vstupem do haly musíte veškerou
batožinu a předměty, včetně mobilů, nechat ve skříňkách. V první části
programu je velmi efektně udělané povídání o základních parametrech
raketoplánu, startu a průběhu letu. Po tomto úvodu se skupina
návštěvníků odebere “před raketoplán“, následně se otevře několik dveří
a každý se posadí na sedačky do turistického modulu (který v reálu
samozřejmě neexistuje) umístěného do nákladového prostoru raketoplánu.
Musíte se dobře připoutat. Celý modul se s vámi skutečně sklopí o 90
stupňů, takže si “sedíte“ na zádech. A během komentářů, různých
monitorujících parametrů a obrazovek odstartujete! První dvě minuty to
s vámi hází, dokud se neodpojí boční pomocné rakety (SRB). Během letu
stojí za zmínku ještě chvíle, kdy se otevřou dveře nákladového prostoru
raketoplánu, a nad vámi se objeví planeta Země v černi vesmíru.
Simulace letu je dost zdařilá a dotažená do takových detailů, že se při
startu prohýbá opěradlo sedačky nebo různě naklání celý turistický
modul.
Hlavním tahákem druhého dne na KSC bylo "close up". Opět vyjedete
autobusem z turistického centra do skutečného provozu Kennedy Space
Center (KSC). Předchozí den jsme udělali autobusem přesun na
vyhlídkovou věž a pak na Apollo / Saturn 5 Center, tentokrát byla trasa
delší.
Nejprve autobus objížděl různé administrativní budovy a haly, ve
kterých se připravují astronauté na své mise nebo se testují přístroje
a vesmírné moduly. Vše probíhalo samozřejmě s výkladem. Zastavili jsme
až na Causeway, což je jedna z hlavních dlouhých cest napříč KSC mezi
mořskými zálivy. Zde byl výhled na další montážní budovy a rampy, odkud
startují nepilotované rakety typu Delta, nebo již zmíněné Falcony. Po
chvíli kochání mimo autobus jsme museli nasednout a vyrazit dále, kolem
připravených placených tribun na sledování startu raketoplánu a my jen
v duchu litovali, že nemáte také lístky, které jsou nedostatkové. Měli
jsme namířeno k rampám. Na jedné z nich stál raketoplán připravený ke
startu!
Nasa
Shuttle Launch Experience
Ve stínu obří rakety (4. část o cestě po USA)
1.2.11
Po
návštěvě vyhlídkové věže nás autobus odvezl do Apollo / Saturn 5
Center. To je skutečná kosmonautická lahůdka. Opět se jedná o
samostatnou expozici stejně jako vyhlídková věž, kde vás autobus
vyklopí a můžete si tu vegetit třeba celý den. Apollo / Saturn 5 Center
je velká členitá budova zhruba uprostřed kosmické základny KSC. Nutno
podotknout, že samozřejmě pro návštěvníky plotem ve vymezeném prostoru.
Celá expozice je impozantní a působivě vymyšlená.
Nejprve
vejdete do haly, kde je obří podsvícená nástěnná malba rakety Saturn 5
na startovací rampě a tři obrazovky. V místnosti se setmí, malba
Saturnu 5 potemní a na obrazovkách se promítá naučný příběh s
komentářem o dobývání kosmu a historii
raket Saturn.
Po tomto úvodu se přesunete do další
místnosti. Tedy místnosti – rovnou
do řídícího centra startů raket Saturn.
Posadíte se na tribunu a před
vámi je originální řídící
centrum ze šedesátých let. Zde simulovaně
probíhá odpočítávání startu
Apolla 8, včetně autentických hovorů mezi
řídícím centrem a kosmonauty a start rakety.
Kontrolní panely svítí a
blikají, na monitorech běží záběry z
různých částí rakety. Prostě
perfektní. Celé představení je dotažené do
takového detailu, že při
startu za vámi začnou drnčet okenní tabule
řídícího centra. Po
simulovaném startu se otevřou vrata do haly, kam vejdete a
koukáte s
otevřenou pusou vzhůru.
V obrovské hale je naležato umístěná celá raketa, originální neletivší
exemplář Saturn 5. Byla to největší a nejsilnější raketa, jaká kdy
opustila naši planetu. Tento kolos o výšce 110 metrů dokázal na nízkou
oběžnou dráhu kolem Země dopravit až 118 tun "nákladu". Každý z
hlavních motorů v prvním stupni váží přes 8,2 tuny a je dlouhý 5,4
metru. Tento drobeček spotřeboval každou vteřinu zhruba 2 700 kg
pohonných hmot! Není divu, že jsem dlouho tento technický unikát
obdivoval. Stejně jako další technické kousky.
Nebudu unavovat
technickými popisy všech exponátů v hale, protože by článek
neměl konce. Jen ve stručnosti, čím vším se můžete pokochat. Samotný
Saturn 5 je vystavený po jednotlivých stupních, takže jsou vidět motory
i ostatních stupňů. Na špici je samozřejmě velitelský a servisní modul Apolla. Dále můžete
obdivovat bílé Chevrolet Corvette, v němž někteří astronauté Apolla
jezdili, velitelský modul Apollo 14,
který přistál v moři, lunární
modul, zamýšlený pro misi Apollo 15,
který nakonec neletěl a pod kterým si můžete dát oběd, autobus,
kterým se dopravovali posádky před startem na rampu, část startovací
obslužné věže, model rakety Saturn 5, na kterém je vysvětleno, jak vše
fungovalo… V jiné místnosti jsou originální skafandry včetně vývojových
typů, kamera z velitelského modulu, pěkně počmáraný letový plán, kousek
horniny z Měsíce, deníky, nástroje a spousta dalších exponátů. Naprostá
většina jsou originály, z replik bylo k vidění lunární vozidlo. Můžete
se podívat i do vnitřku přistávacího modulu Apolla. Nebo do kina či
obchodu. Před halou je zahrada s řadou palem, ze které je možno se
kochat pohledem na halu VAB a dvě hlavní startovací rampy.
Až
si vše projdete a vychutnáte, můžete se dalším autobusem vydat dále po
Kennedy Space Center (KSC). Nyní udělám odbočku k mé první návštěvě
KSC. Při té bylo možné navštívit ještě jednu halu - Space Station Processing Facility
(SSPF), což se nyní již nedalo. Jedná se o halu, kde bylo možno za
dvojitým sklem sledovat skutečný provoz. V této hale se montovaly
moduly, ze kterých se sestavovala Mezinárodní kosmická stanice(ISS),
která nám nyní létá nad hlavami. Což
byl silný zážitek, vidět z
několika desítek metrů rozestavěný modul, který
bude létat ve vesmíru,
a budou se v něm pohybovat astronauté. Mimo toho hala obsahuje
pěknou
expozici replik některých modulů Mezinárodní
kosmické stanice 1:1. A to
je další výtečný zážitek a
zkušenost. Vyzkoušíte si, jak prostorné
jsou
moduly, ve kterých astronauté ve vesmíru
pracují. Ačkoliv se na
fotografiích mohou zdát malé, moduly jsou
překvapivě velké a prostorné.
K vidění byly i velké modely orbitálních
stanic jako byl Mir, Saljut,
Skylab nebo zásobovací loď Progress.
My už autobusem dojeli na výchozí stanoviště, Kennedy Space Center
Visitor Complex. Den se chýlil ke konci, soumrak se snášel nad
Floridou, lidí už bylo všude poskromnu a tak to mám rád. V klidu jsem
si chtěl užít ještě jednu fotogenickou expozici, než nás jako poslední
za tmy vyženou. Ale o tom příště.
Zbycho Kennedy Space Center (3. část o cestě po USA) 25.1.11
Třetí
den pobytu na Floridě byl cíl jasný,
navštívit jednu z nejdůležitějších
věcí, za kterou jsme tu dálku letěli: Kennedy Space Center.
Je úterý 2.11. ráno, a v Čechách už po
poledni. Po ránu nám trochu
trvalo vyřídit si co nejvýhodnější
rezervace na mimořádné prohlídky.
Nebudu to ani popisovat, protože objednávka trochu
připomínala scénku
Felixe Holzmanna Včera dnes a zítra a V sobotu večer a v neděli
ráno.
Volné termíny pro nás totiž nebyly
výhodné, neboť byly roztrkané na
různé dny. Součástí vstupenky jsou dva dny
návštěvy Kennedy Space Centra (KSC), které si
musíte vybrat během sedmi dnů.
Po cestě na KSC se v
dálce objevila hala VAB - Vehicle Assembly Building.
VAB je skutečně obrovská budova, kde se v minulosti montovali měsíční
rakety Saturn 5 a dnes se v ní kompletuje sestava raketoplánu. Nejdříve
se připojí k velké nádrži na palivo dvě boční rakety a na to
celé se nasune raketoplán. Hala je tak velká, že podle místních se v
jejím vršku občas tvoří oblačnost. Půdorys montážní haly je 158 × 218
metrů a výška je 160 metru. Každé ze čtyř vrat mají výšku 139 metrů.
Hala má na sobě namalovanou americkou vlajku. Každý červený pruh na
vlajce je široký jako běžná silnice a každá hvězda má 1,8 metru. Není
divu, že taková budova je vidět už pěkně z dálky.
U pokladen do Kennedy Space Centra jsme se pěkně zdrželi, protože
rezervaci někdo zvoral a my měli rezervaci na středu i pátek a dnes
bychom tedy nemohli jít na žádné mimořádné prohlídky. Ovšem slečna na
pokladně byla velmi ochotná a po dlouhém telefonování nám vyjednala na
dnešní den oběd s astronautem a “observation gantry".
Po
vstupu do Kennedy Space Center Visitor Complex si připadáte trochu jako
v kosmonautickém ráji. Vrhli jsme se k maketě nové kosmické lodi Orion a její záchranné věžičky (2).
Záchranný systém na stánku prezentovala skupina inženýrů, která jej
vyvíjela. Kluci se chtěli vyfotit s hlavní inženýrkou, tak jsem je
blejsknul s nějakou slečnou a ptal se, kde mají tu inženýrku. To byla
ona! Jen jsem zíral a litoval, že jsme se nevyměnili, protože jsem
nečekal, že tak mladá a pěkná holka může být hlavní inženýrka! Líbí se
mi, že v USA se vědci a inženýři prezentují na veřejnosti na stáncích a
přednáškách se svými projekty. Tento stánek nebyl jediný.
Maketa raketoplánu Explorer ve skutečné velikosti byla další zastávka.
Důkladně jsme si ho prohlédli jak zvenčí, tak zevnitř. Do dvou pater
kokpitu
raketoplánu se dostanete z věže. Uděláte si tak krásnou představu, jaký
obytný prostor mají astronauté a jak velká je nákladová část. V kokpitu
bylo palubní zařízení včetně jednoho lehkého skafandru a v nákladovém
prostoru telekomunikační družice Hughes.
Nastal
čas na oběd s astronautem. To ovšem neznamená, že sedíte soukromě u
jednoho stolu s člověkem, který byl ve vesmíru. Ve velké místnosti byla
spousta stolů a u nich tak 40 lidí. Oběd byl formou rautu, takže si
každý mohl nabrat, co hrdlo ráčí, včetně zákusků. Dobré. Ke konci oběda
přišel astronaut James Reilly (2),
který byl ve vesmíru třikrát, z toho dokonce na dnes již neexistujícím
ruském komplexu Mir. James Reilly povídal o svých vesmírných zážitcích,
později došlo na dotazy návštěvníků, včetně dětí.
S plnými břichy jsme utíkali vystát si frontu na
vyhlídkovou jízdu
autobusem po skutečném Kennedy Space Center (KSC), do
míst, kde se
připravují rakety a odkud startují. Kennedy Space Center
Visitor
Complex je totiž oddělený výstavní a
vzdělávací areál pro
návštěvníky
mimo skutečné kosmické středisko. Do
klimatizovaného autobusu dostanete
pěknou informační brožurku a za výkladu průvodce můžete
vyrazit. Na
výběr máte několik variant okruhů a ty se ještě
aktuálně liší podle
toho, jestli na rampě stojí raketoplán připravený
ke startu či nikoliv.
První
zastávka byla na “observation gantry". To je vyhlídková věž na obě
startovací rampy, montážní budovu VAB a vůbec na velký kus obrovského
areálu kosmického centra včetně ostatních ramp a budov. Kousek od
vyhlídkové věže byl zaparkovaný crawler
(2),
což je pásový dopravník (svého času největší dopravník na světě), který
byl v minulosti používán mj. k dopravě raket Saturn 5 během programu
Apollo na startovní rampu a nyní se používá k dopravě raketoplánů.
Uprostřed věže je vystavena velmi povedená maketa jednoho ze tří
hlavních motorů raketoplánu (SSME). V těsné blízkosti motoru můžete obdivovat
jeho složitost a velikost.
Na observation gantry jsem si výhledy krásně vychutnal, dlouho
vstřebával tu krásnou atmosféru oblačného dne, až mne během prohlížení
vyháněli, že se bude věž zavírat a poslední autobus už na nás čeká. Ani
jsem nestihl zajít do obchůdku, nebo co to tam bylo. Autobus čekal, aby
nás odvezl k originálnímu Saturnu 5, největší raketě, jaká kdy ze Země
vzlétla.
Zbycho
S
dětmi ve vesmíru
17.1.11
Lednová
výprava byla poměrně specifická. S dětmi jsme se vydali do kina a to do
ne leckdejakého. IMAX je svými parametru vskutku zajímavé kino. Zde si
trojrozměrné filmy vychutnáte v maximální kvalitě, jinde to už lépe ani
nejde. Shlédli jsme film Hubble 3D. Nebudu se pouštět do popisu tohoto
dokumentu, neboť o tom byl krátký článek, který je nyní v archivu článků.
Z filmu si odnesete poznatky ze dvou oblastí. Jednak se něco dozvíte o
vesmíru a jednak něco o Hubblově kosmickém dalekohledu a o tom, jaké je
to být astronautem, navíc velmi působivou formou. S dětmi jsme si
cestou domů povídali o filmu, čemu rozuměli a co se jim líbilo.
O kině jsem si dovolil použít informace z webových stránek IMAXu;
technologie IMAX využívá formátu 70 mm
filmového materiálu. Tento
filmový formát je více než 10 krát
větší než klasické filmové okénko
formátu 35 mm. Filmová páska IMAX na jediné
cívce je dlouhá 4,5
kilometru a váží přibližně 200 kg.
Promítací zařízení IMAXu mají
nejvýkonnější projektory, které kdy byly
vyrobeny. Váží okolo 590 kg. Skládá
se ze dvou promítacích lamp,
každé s výkonem 15 kW. Světlo, které
vydává tato 15 kW lampa projektoru
je tak jasné, že kdyby lampa projektoru byla umístěna na
Měsíci, viděli
bychom její světlo ze Země pouhým okem. Projekční
lampa není pouze
velmi jasná, ale její povrch je navíc tak
žhavý jako povrch Slunce (cca
6 000 °C). Kdybychom před paprsek vycházející
z lampy dali dřevěný
špalek, samovolně by se vznítil.
Z Miami do Melbourne (2. díl o cestě po USA)11.1.11
31.
října 2010 přilétáme do Miami na poloostrově Florida. Na pasovou
kontrolu byla celkem dlouhá fronta, já prošel bez otisků prstů a skenu
očí, už mne žel v databázi mají. Na letišti na nás vybafla velká
fotografie Prahy! A teplo a dusno. Chvíli nám trvalo, než jsme se
zorientovali, jaký minibus nás odveze k hotelu, neboť tam jezdili
minibusy různých společností jeden za druhým. Cestou k hotelu začalo
poprchávat, což nebylo dobré znamení k nastávajícímu startu. Hotel
byl v takovém zapadlém a nevzhledném koutě Miami, nedaleko letiště.
Brzo jsme zjistili, že v Miami se mluví spíše španělsky než anglicky.
Jak jsme se dozvěděli později od někoho z místních, je to tím, že 80%
obyvatel tvoří především Kubánci.
I některé obyčejné levné hotýlky, jako ten náš, mají bazén a
fitness. Ale na to nebyl čas. Neúspěšně jsme byli nakoupit
potraviny, hlad nás začal trápit. Nemilé pak bylo zjištění, že kolem
nás nic mimo obyčejné pumpy není. Tedy, možná by po pár kilometrech
bylo, ale přebíhat osmiproudou silnici, která byla v cestě, opravdu
není dobrý nápad. Evidentně jsme vypadali jako exoti – tady jsem si
opravdu uvědomil, že to v Americe prostě bez auta nejde. Nakonec jsme
vzali s povděkem restauraci, která byla součástí hotelu. V restauraci s
tanečním parketem, pódiem, barem a Halloweenskou výzdobou skoro nikdo
nebyl. Tady měli při placení na účtu i zpropitné! Což bylo 15% a daň
asi 8%.
Nemilé
bylo také to, že těsně před naším odletem se start raketoplánu posunul
o jeden den, tedy na 2.11., vzápětí na 3.11. V zadní části raketoplánu
se totiž objevila netěsnost jednoho ventilu monomethyl- hydrazinu, což
zrovna není neškodná látka.
Večer kdosi zaklepal na dveře našeho pokoje. Nejdříve to byl španělsky
mluvící roznašeč pizzy, který později zjistil, že je ve špatném hotelu
(ale správném pokoji), později to byl Ivoš z Ostravy, který dorazil
jiným letadlem. S Ivošem jsem se seznámil přes internet, ostatně, jako
se všemi členy naší výpravy. Naše čtyřčlenná grupa tak byla komplet.
Druhý den dopoledne nás minibus odvezl opět na
letiště. V obrovské hale
“rental cars“ bylo asi 15 auto půjčoven. V garáži
jsme měli vybraný
nějaký typ auta, ale to zrovna nebylo k dispozici, takže
nám dali auto
jiné a větší, stříbrného Dodge.
Odmítli jsme všechna připojištění a
tradáá do Melbourne. Tedy ne do toho Australského.
Do Melbourne na
východním pobřeží Floridy, blíže k
raketám, kde byl objednán další
hotel.
Jestliže
někdo žasne nad nedávno otevřeným Pražským okruhem s nejdelším mostem a
křižovatkou u nás, pak vězte, že takových bylo v Miami spousty. Cestou
do Melbourne jsme si byli nakoupit něco k jídlu. Wal-Mart je něco na
způsob našeho Tesca. Zboží mi přišlo podobné jako u nás, jen balení
potravin bylo často větší. Třeba plátkové sýry po sto kusech nebo velký
pytel bonbónů u nás asi běžně nekoupíte. Američané ovšem rádi balí do
igelitek. Vše musí roztřídit a zabalit. Takže vám klidně dají zvlášť
kanystr vody, který má ucho do igelitky. O igelitky opravdu nouze
nebyla.
Stejně jako u nás, probíhali v Americe volby do místních
zastupitelstev. Všude jsme potkávali hloučky lidí s malými
transparenty, které byly rovněž zabodané u krajnic silnic. Druhý den na
Floridě byl celkem nudný a únavný. Zdlouhavé telefonování ohledně
rezervací, půjčování auta, několikahodinový přesun s Miami do
Melbourne, hotely, nákup… Nic jiného se nestihlo, tak jsem si večer v
Melbourne řekl, že se chci ještě někam podívat. S Martinem jsme
vyrazili na pobřeží Indian river. Místní to označují jako řeku, ale já
bych to označil spíše jako mořský záliv. Procházka po pobřeží a po
mostě s krásným výhledem na noční město byla povzbuzující.
Zbycho (za přispění Martinových zápisků z
cest)
Silvestrovský tábor aneb jak jsme dobyli jižní pól
5.1.11
Po
časech vánočních přesunula se v úterý, dne 28.12. tlupa polárníků na
osvědčenou základnu Dřípatka v Prachaticích. Odkázáni sami na sebe
museli jsme splnit první úkol – pořízení expedičních zásob
potravinových. Tři skupiny, které se utvořily hned po příjezdu, se
prvního úkolu zhostili se ctí. Večer pak následovala série her.
Středeční dopoledne polárníci poznávali opeřence. Zaměstnankyně
Dřípatky připravila pro děti program o ptáčcích. Před obědem se všichni
vydali provětrat a poprvé prověřit svá plastová oře, boby a pekáče.
Mimo
dopoledního klidu byl všeobecně veškerý čas věnovaný rozličným hrám a
soutěžím. K utužení těla před dobytím pólu se účastníci výpravy byli
odpoledne tužit v místním krytém bazénu.
K
výpravě patří i kultura, proto si ve čtvrtek každý připravoval scénku
na téma dobytí jižního pólu. Před obědem bylo opět potřeba procvičit
jízdu na pekáčích a bobech. Odpoledne jsme strávili v Muzeu české
loutky a cirkusu, kde jsme se snažili zjistit, kolik pohádek vystavené
loutky v expozicích vlastně představují. To se ale nikomu nepodařilo,
navíc tento údaj neznají ani pracovníci muzea. Pak nastalo v bývalé
konírně, dnes přestavěné na divadélko s jevištěm, vystoupení našich
umělců. Scénky byly povedené, některým se hraní zalíbilo natolik, že
nám sehráli ještě pohádku Červená karkulka s loutkami, které na jevišti
byly. Večer se na Dřípatce hrály hry, soutěžilo v úkolované, poznávaly
stopy.
V
pátek, v den silvestrovský, družstva celé
dopoledne strávila hraním her
jak v klubovnách, tak venku. Po obědovém
trávení a odpočinku čekal
polárníky velký úkol, stopovaná po
městě. Všichni úkol zvládli, na
první večeři dorazili a na mapě se k pólu
přiblížili. Město Prachatice
připravilo dětský ohňostroj, na který se vydali i
naši polárníci. Po
návratu polárníky čekala druhá večeře, ta
hlavní a slavností, při které
někteří při svíčkách vyjádřili svá
přání do nového roku. Pak se všichni
dali do té spousty chlebíčků, oříšků,
sušenek, tyčinek a dalších
pochutin. Každý se nakonec odvalil od stolu užít si
karneval do
ozdobené klubovny. Některé děti si pro ostatní
připravily představení –
hraní na flétnu nebo vtipy. Před půlnocí jsme
napěchovali batoh
skleničkami a dětskými rychlími špunty a
hurá na kopec, odkud jsme
sledovali ohňostroje všude kolem a připili si na nový rok. S sobotu 1.1. se
samozřejmě vstávalo později. Naši polárníci žádné budíčky ani
rozcvičky nepotřebovali. Tělo protáhli při hrách venku – v tento den už
ale naposledy. Však bylo třeba nastřádané kalorie vybít, neboť hodování
pokračovalo – chlebíčky, pečené kuřátko, zmrzlinový pohárek s ovocem,
palačinky.
V neděli všechny čekalo jen balení,
vyhlášení výsledků klání,
předání
diplomů a hledání sladké odměny. Všechny
tři skupiny polárníků –
Eskymáci, Tučňáci, Eskyma – nakonec na Jižní
pól došly. Můžeme směle
prohlásit, že Jižní pól je dobyt!
přeji spokojené chvíle strávené v
náručí lásky našich blízkých.
Nechť kroky a mysl spočinou v pokoji.
Báječný nový rok přeje Zbyšek Prágr
PFky a
přání 2011 (42 kousků)
Klikni pro
zvětšení
Proč do USA? (1. díl)15.12.10
Nikdy
by mne nenapadlo, že bych se podíval do spojených států amerických. Ne
proto, že by to nebylo reálné, ale proto, že jsem měl k této zemi tak
trochu averzi, ale hlavně mne lákají jiné typy cestování. Moderní
světovou uspěchanou civilizaci příliš nemusím, bohatě mi stačí ta naše,
česká, domácí. Proto mé kroky a myšlenky vždy směřují do nepohodlí hor,
lesů, do podzemí, do osobitých východních civilizací, na Zakarpatskou
Rus, na Antarktidu...
Myšlenky
a cesty na západní stranu přišli úplně z jiné motivace. Tou je velký
koníček – kosmonautika, přesněji řečeno uvědomění si skutečnosti, že
žijeme v době posledních startů unikátních kosmických strojů –
raketoplánů. Prostě mi došlo, že tento nejsložitější stroj, jaký kdy
člověk na planetě postavil, chci ještě vidět v reálném nasazení dřív,
než v muzeích (a to jen v amerických). Cíl byl jasný. Start raketoplánu!
A ne jeden, ale rovnou dva, vizuálně zcela odlišné. Denní a noční
start. A aby to nebylo málo, ještě k tomu přidáme přistání raketoplánu.
Samozřejmě, když už tam člověk poletí, tak se podíváme tam a tam. Něco
z toho se zatím podařilo, ale hezky popořádku.
Z mého prvního letu letadlem v minulosti jsem měl trochu obavy, strach,
nejistotu. Nyní je to ale jinak. Létání se mi začalo ohromně líbit a
nyní mi
připadá, že už je to skoro koníček. Nebýt otravného odbavování, kontrol
a čekání, ale na to se dá zvyknout. Pak už si člověk hodnotí, jaké je
letiště v Mnichově, Frankfurtu, Praze, Amsterdamu, Miami, Atlantě nebo
Fort Lauderdale. Nejkrásnější je ale v Orlandu :). Při první cestě za kosmonautikou jsem po příletu jel rovnou z Mnichova na výpravu
do Železné. Při druhé cestě to bylo obráceně. Z
podzimního
tábora mne v noci jedna vedoucí vezla na letiště.
Letiště v Ruzyni se
mi líbilo, tedy spíše ta noční doba a
poloprázdno. Při první cestě za
Atlantik jsme to brali společností Delta z Mnichova rovnou do
Atlanty.
První dlouhá cesta bývá
nejhorší, nudíte se a je fakt dlouhá.
Nyní jsme
za východu Slunce udělali skok ve službách společnosti
Lufthansa z
Prahy do Frankfurtu Airbusem A321-100. Ten byl
poloprázdný, tak jsem si
přesedával a fotil, jak bylo libo. Foto výbavu včetně
několika
objektivů jsem měl po celou dobu dovolené vždy po ruce,
jediná vyjímka
byla sprcha a postel. Při cestování, a to nejen letadlem,
rád sedím u
okna a pozoruji krajinu. Při první cestě se mi to povedlo jen
jednou,
při poslední výpravě při všech pěti letech!
Ve Frankfurtu je opravdu obrovské letiště, kde je to na rozdíl od
Atlanty i vidět. I proto jsme vystupovali ze zaparkovaného letadla
vedle ranveje do autobusu. Na letišti jsme viděli největší dopravní
letadlo na světě, které létá od roku 2007, dvoupatrový Airbus A380-800
patřící Lufthanse. Podle jejich palubního časopisu jich mají v provozu
tuším osm.
Naše
grupa čítala zatím tři nadšence. Bohouše ze
Slovenska, Martina z Loun a mne. Další trasa vedla už
přes Atlantský oceán,
letadlem, na které jsem se těšil. Než ho předčil
zmíněný A380-800, byl
Boeing 747-400 (často přezdíván Jumbo jet)
největším dopravním
letadlem. Je to vlastně jedno a čtvrt palubové letadlo
(nepočítám
palubu pro náklad). Jedná se o starší
letadlo a nemá na rozdíl od
modernějších letadel v sedačkách zabudované
multimediální monitory, což
je při dlouhém letu velká nevýhoda.
Trasa letu byla značně rozdílná oproti
předešlé první cestě, při kterém
jsme letěli v podstatě podél pobřeží Kanady a USA a
dále vnitrozemím do
Atlanty. Jelikož jsem ale seděl v prostředních řadách,
bylo mi to
vcelku jedno. Nyní jsme měli po více jak deseti
hodinách přistávat v
Miami, které je na pobřeží oceánu a let
tudíž vedl jen přes moře. Cestu
si člověk krátí často spánkem (já ne),
pokusem o četbu, doplňováním
tekutin ze zásob letadla, konverzací (Martin
nadšeně s německou
studentkou), fotografováním a procházením
se po letadle, které nové US
regule prý zakazují, ale toto přání zůstalo
jen v upozorněních. Několik
hodin souvislé bílé baldachýny nad
Atlantským oceánem z velké výšky
nebyly zrovna záživné. Až přiblížením se k
cíli a nižší výšce stál
pohled z okénka za to. Dole obrovské lodě, ale hlavně
Bahamské
souostroví, konkrétně Little Abaco Island a Grand Bahama
Island. Pohled
na ostrovy a tyrkysově průzračné pobřeží byl
úchvatný. Přilétáme do
Miami, kde máme v plánu strávit jednu noc.
Druhý den chystáme přesun a
start raketoplánu. Dopadlo to ale docela jinak.
Zbycho
80. léta aneb naše třetí zábava
7.12.10
Zábava
v sobotu 27. listopadu začala téměř na čas. K našemu překvapení se
sešlo mnoho pamětníků, kteří se chtěli pobavit a zavzpomínat a tak se
sál postupně zcela zaplnil. Jelo se nonstop celý večer, zazněla spousta
zahraničních hitů a samozřejmě i těch domácích. Nějak nám to nevyšlo s
mikrofonem, který prostě nechtěl fungovat a tak se hrálo bez komentáře.
Příště se polepšíme. Na rozdíl od minulých ročníků, kdy se o muziku s
aparátem a o bar starali profíci, jsme si letos vše dělali sami. Však
to bylo také znát na baru, kdy byl rozjezd trochu pomalejší, ale
nakonec se nám podal. Všechno je jednou poprvé a teď už víme jako na
to. Zábava chytla správný říz, všichni vesele tancovali a celá ta
legrace končila po spoustě plánovaných přídavků někdy před druhou
hodinou noční.
Byla
to první výprava, kdy jsme navštívili expozici s železničními modely.
Vstup do Království železnic je poměrně přísný, ale vzhledem k
expozicím celkem pochopitelný. U vchodu jsou skříňky, kde si musíte
nechat batůžky, vhod tak přišlo odložení bund.
Děti
se rozdělily na dvě skupinky, které dostaly za úkol vyluštit
„železniční“ křížovku. V expozicích tak bylo třeba najít správné
odpovědi na otázky. Někde se nalézalo kino, jehož název byl? Nebo kolik
ukazují hodiny ve stanici Františkov. A tak děti létaly po expozicích
sem a tam a přesto se nepodařilo najít všechny správné odpovědi a tudíž
vyluštit tajenku. Správná odpověď křížovky byla „strojvedoucí“.
Později
se výprava přesunula do nižšího patra. Tam bylo několik prezentačních
expozic mašinek různých firem, například K'NEX, Mašinky Tomáš a ostrov
Sodor, Merkur, Chuggington, ETS a další. Rovněž se tam nalézala další
železniční podívaná – připravovaná expozice mašinek celé České
republiky. Hotový byl Ústecký a Karlovarský kraj s jejich krajinnými a
architektonickými dominantami.
Pěkné na panelech s
mašinkami bylo střídání dne a noci. Hala se zahalila do
temně modrého světla a zůstala svítit jen světla domů, nádraží,
mašinek. Velmi nás zaujala jezdící auta na silnicích. Auta všude
jezdila podle dopravních předpisů, například se zastavovala na červenou.
Dětem
se líbila prezentační soutěž firmy Tomica s jejich mašinkami pro menší
děti. Jeden člen výpravy si také jednu mašinku za výhru domů odnesl.
Výprava byla zajímavá, k vidění nebyli pouze mašinky, ale například
expozice papírových modelů lodí, letadel a dalších technických modelů.
Na Zličíně jsme si ještě povídali o křížovce a o tom, co se dětem
nejvíce v Království železnic líbilo.
Podzimní
prázdniny začaly na tradičním místě, kam se sjela spousta stálých
harcovníků, ale i několik nových dětí. Po ubytování na večerní
rozehřátí nechybělo několik her. Pak přišlo zahájení celotáborové hry.
Děti hledaly barevné lístky po chatě, čímž se rozdělily do družstev a
současně si vymyslely názvy. Po utvoření družstev byla dětem přečtena
legenda Nekonečného příběhu. Úkolem družstev bylo především nasbírat co
nejvíce Orinů – talismanů, které měl hlavní hrdina příběhu při sobě. Za
každý bod dostalo družstvo čtvrtinu Orinu, za čtyři body celý Orin.
Poslední tečkou za středečním večerem bylo promítání Nekonečného
příběhu.
Ve čtvrtek dopoledne se hrály hry v klubovně a po svačině, kterou si
děti musely na zahradě najít, se strávilo dopoledne při hrách na
zahradě. Odpoledne dorazila ještě jedna spřátelená skupina dětí se
svými vedoucími. Venku bylo krásně slunečno a větrno. Na poli pod
chatou se uskutečnila povedená drakyáda velkých i malých draků
všelijakých tvarů. Pak už děti čekalo klání v různých tělesných
dovednostech mezi družstvy na hřišti v Železné.
Večer si děti zahrály společně několik her v klubovně. Před večerkou se
utvořily skupinky dětí podle toho, k jaké stolní hře se kdo přidal.
Páteční program nyní nepopíši, protože jsem musel téměř na celý den
odjet. Večer se v klubovně hrála “koulovačka“, později se konal
táborák, na kterém se opékali buřty a dlabali s hromadou zeleniny.
Zájemci se mohli podívat do dalekohledu na planetu Jupiter a jeho čtyři
největší měsíce. Na konec táboráku proběhla laserová “show“.
Tím prozatím naše vyprávění končí. Děti se s vedoucími chystaly na
výlet do Koněpruských jeskyní a já odjel na dovolenou, ale ještě stihl
těchto pár řádků. Po návratu z dovolené přijde dokončení a samozřejmě
fotky.
Tak je tu pokračovaní, žel
bez mé účasti, takže pouze zprostředkuji informace od vedoucích.
Cesta do jeskyň proběhla v pohodě. I prohlídka byla prý pěkná a dětem
se líbila. Neužila si ji jen Barča, pes, který do jeskyň nesmí. Po
prohlídce si děti daly svačinu a samozřejmě nemohl chybět nákup
suvenýrů, který trval stejně dlouho, jako prohlídka jeskyně.
Po návratu na děti čekala teplá polévka, po které následoval odpočinek
a pak taneční program s hrou Romeo a Julie. Po večeři si družstva
Falcové, Kamenožrouti a Bojovníci Atrej připravili dárek pro dětskou
královnu a vymysleli ji jméno, jak stojí v příběhu. Každé družstvo pak
jednotlivě došlo po svíčkách ke královně, které věnovali dárky a dali
nové jméno. Královna každé skupině dala poklad.
V neděli po pozdějším budíčku následuje tradičně balení, aby se stihlo
uklidit horní patro. Když bylo sbaleno, hrály se hry v klubovně. Před
odjezdem proběhla ještě pěvecká a taneční soutěž „Železná má talent“.
Prý to stálo za to!
Míša R.
Míša Dv.
Tomáš Dv.
Nikola M.
Lukáš M.
Verča B.
Lukáš K.
Tomáš B.
Johy L.
Ivo R.
Dan M.
Bára V.
Klára D.
Natálie K.
Vašík M.
Marek
B.
Nikol S.
Gábina S.
Joana M.
Rosťa L.
Karel Č.
Jára Ž.
Dvě skupinky cizího
spřáteleného oddílu, se
v závěru táborové hry bodování neúčastnily.
20.
bodů
18.
bodů
14.
bodů
1.
místo
2.
místo
2.
místo
Drakyáda byla nebyla
18.10.10
Na
daný sobotní termín 16.10. nebyla vůbec dobrá předpověď počasí. Lístek
se ani nepohnul. Přesto na pole přišlo několik zájemců. Vítr v podstatě
nefoukal, draci létali pouze tak, jak s nimi majitel běhal. Obstojně
létal pouze jeden drak, který byl konstruován tak, že „shromažďoval
vítr“ – byl to takový polootevřený padáček. Oficiálně jsem akci
přesunul na neděli. Asi po hodině začalo trochu foukat a tak se do
vzduchu s námahou sneslo celkem asi deset draků. Ovšem později začalo
pršet a létání byl konec. Stejně nevalně dopadl i hvězdářský večer, kdo
by v dešti také někam hodil, že.
Počasí si dny mělo prohodit. V neděli bylo krásně a větrno. V neděli
odpoledne jsme měli také hraní stolních her a to byl kámen úrazu.
Nesehnal jsem za sebe na hry náhradu a na dvou místech být prostě
nejde. Na deskovkách jsem to přeci jen ukončil dříve a běžel se podívat
na pole. Pár posledních draků už to balilo.
Drakyáda nebo drakiáda?
Příponu -iáda najdeme v celé řadě substantiv, která označují vrcholné
mezinárodní sportovní soutěže: olympiáda, univerziáda… Zakončení -iáda
ale nemusí znamenat jen sportovní klání s mezinárodní účastí.
Všechny tyto názvy připojují příponu -iáda k cizímu základu, který
většinou končí na souhlásku. Jak budeme postupovat v případech, kdy jde
o spojení se základem českým? Příponou -iáda se často označují i
soutěže v pouštění draků, ve hře s kuličkami, ve střílení z praku nebo
regata v neckách; česká slova mnohdy končí na -y (necky, kuličky).
V češtině se při tvoření slov příponou začínající samohláskou i od
základů slov zakončených na y připojuje přípona k základu po odsunutí
y. Máme tedy např. ragbistu od ragby, lobbistu od lobby (což sice
nejsou slova původem česká, ale na principu tvoření slov to nic
nemění). Podle tohoto modelu bychom utvořili podoby drakiáda,
kuličkiáda, neckiáda, prakiáda.
Toto řešení ale nemusí být jediné. Všechny obdobné akce, konané ve
stylu velkých mezinárodních soutěží, jsou převážně recesní, obvykle
bývají určeny dětem, popř. dospělým. Vytvořením názvu složeného z
domácího základu – navíc mnohdy tak prozaického jako jsou necky – a
přípony cizího původu užívané pro vrcholné sportovní akce vzniká určité
napětí vyplývající z protikladu obyčejného a slavnostního, nízkého a
vysokého. A právě o to v obdobných názvech jde. Proto můžeme napsat i
drakyáda, kuličkyáda, neckyáda, prakyáda.
Podle Ústavu pro jazyk
český Akademie věd ČR (www.ujc.cas.cz).
Zkráceno.
Víkend s Asterixem a Obelixem
11.10.10
Než
se sjeli všichni účastníci víkendové
výpravy, hrály se do setmění hry
na zahradě. Po večeři v klubovně Asterix s Obelixem určili tři
soutěžní
družstva a tím byly říjnové hry v Železné
považovány za zahájené.
Každá skupinka si vymyslela název a tak soutěžní
klání se odehrávalo
mezi družstvy Idefixů, Galů a Egypťanů. Hned následoval
první soutěžní
úkol, který vyhráli Egypťané. Po několika
dalších hrách se páteční
večerní klubovna proměnila v kino. Hádejte, co se
promítalo.
Sluncem prozářené sobotní ráno děti strávily při soutěžních úkolech a
hrách v klubovně, později, když rosa trochu opadla, vydaly se ven.
Prvním úkolem ve velké zahradě nebyla hra, ale najít si svačinu. V
Železné totiž roste kouzelný banánovník, který se ale každou výpravu
přesunuje jinam, do jiných koutů zahrady. Do oběda následovala celá
řada her a soutěží, kde se vedení střídavě ujali Galové a Egypťané.
Odpoledne, po obědě a
poledním klidu, se vyrazilo na hlavní olympijské klání nanově
zrekonstruované hřiště v Železné. Na hřišti
proběhla velká
překážková štafeta a další
olympijská klání – hod do dálky, skok
v
pytli a přetahování družstev. Ovšem v pytli se
ukrývala také večerní
tma, která se blížila, a proto se soutěžící
vydali zpět do chaty
posilnit vydatnou polévkou. Tma z pytle už vylezla, ale světlo
táboráku
rozjasnilo večerní zahradu a vůně opečených buřtů a
hromada zeleniny
posilnila soutěžící na další den.
Ač celý víkend bylo
krásně slunečno, jen sobotní večer byla na večerní obloze
velká oblačnost. Děti na dvě skupiny pozorovaly večerní oblohu
dalekohledem, každá skupinka ale díky mrakům viděla něco jiného. Někdo
se podíval na pruhovanou planetu Jupiter se čtyřmi měsíci, někdo na
šestihvězdu v souhvězdí Velké medvědice (Velký vůz), ovšem v
dalekohledu jsou vidět hvězdy tři. Po táboráku a pozorování proběhlo
vyhodnocení dne s Asterixem a Obelixem v klubovně a pak už jen povinná
hygiena soutěžících a zasloužený odpočinek.
V
nedělní ráno se déle spalo, a po snídani balilo. Ještě se stihlo
několik her v klubovně a dvě soutěžní do bodování družstev venku. V
závěru výpravy proběhlo slavnostní předávání diplomů a hledání pokladu
pro každé družstvo. Poklad dlouho ne a ne najít, ale nakonec se po
nápovědě zadařilo.
S radostí musím poděkovat Jirkovi, Štěpánovi, Danče a Pavle za báječný
víkend, který dětem udělali.
Johanna L.
Lukáš V.
Štěpánka P.
Eliška P.
Alice V.
Max V.
Štěpán V.
Tomáš
B.
Marek B.
Luboš P.
Gábina P.
Gíbina S.
Denisa H.
Tomáš
D.
Míša D.
Katherine T.
David V.
Vojta V.
Vladimír O.
37.
bodů
26.
bodů
20.
bodů
1.
místo
2.
místo
3.
místo
Výprava
do Českého krasu
5.10.10
V
den nedělní vydali jsme se v početné skupince za poznáváním Českého
krasu. Hry na každé výpravě jsou samozřejmostí. Cesta byla rychlá, po
příjezdu vlakem do Berouna nás průvodčí upozornila, že ještě stihneme
za dvě minuty další vlak do Srbska.
Po
úvodním povídání o pravidlech výpravy jsme se v Srbsku zastavili u
cedulek s letopočty s výškou povodní, pro přírodu přirozenou věcí, pro
člověka smutnou. A už na nás čekala první jeskyňka. Je to spíše
pár metrová díra pro děti, kam byly vpouštěni po třech. U jeskyně jsme
si vysvětlili, jaký je rozdíl mezi jeskyní a štolou. Některým se
objevování líbilo, a prohlídku si daly znovu.
Od jeskyňky jsme se přesunuli na hlavní stanoviště pod skály na
Alkazaru. Výborné to místo na hraní her, odpočinek i svačinku. Na
Alkazaru nechyběly běhací hry a zejména klasická schovávaná, která se
na tomto místě výborně hraje. Na Alkazaru jsme se podívali do velké
štoly, tak velké, že by v ní projel i náklaďák. Netopýři se pořádně
schovali – žádné jsme neviděli.
Byl
čas vydat se dále. Cestou podél Kačáku jsme se zastavili, abychom
vyšlápli schody ve skále a došli k velkému vstupnímu portálu jeskyně. Z
jeskyně nad Kačákem vedou kolejnice, protože v této jeskyni se již přes
20 let pracuje, ale v době naší návštěvy v jeskyni nikdo nebyl. Velký
vstupní portál se zužuje, a dál je jeskyně zavřena ocelovými vraty.
Po prohlídce a svačince jsme si na cestě do Hostími zahráli několik her
a cestou si pověděli o zajímavostech krasové přírody. V závěru našeho
putování děti čekal testík, co si vše z výpravy zapamatovaly.
Stokrát
jste o tom četli a slyšeli, stovky fotografií jste si prohlédli na
internetu a přesto nevíte, o čem přesně je řeč, protože představit si
hlubiny vesmíru je nesnadné. Proč? Protože jste neviděli film HUBBLE 3D.
Stačí tato jediná lekce a pochopíte, jak se cítí astronaut při jeho
práci, jak to asi vypadá ve vesmíru a co to opravdu znamená, když se
řekne Hubbleův kosmický dalekohled. Zažít na vlastní kůži práci
astronautů při opravě HST, být tak blízko tomuto dalekohledu výrazně se
vyvyšujícím v dějinách astronomie, že to ani blíže nejde, zažít
burácení motorů startujícího raketoplánu, podívat se do trojrozměrného
obrazu mlhoviny M 42 v Orionu a prolétnout touto mlhovinou a samozřejmě
si poslechnout základní informace o objektech, které HST pozoroval i o
dalekohledu samém - to vše na největším plátně v ČR - to je zážitek,
který byste si rozhodně neměli nechat ujít. Promítá pražské kino IMAX.
Pavel Suchan
Cesta do Beaverwoodu aneb poslední tábor20.9.10
„Bylo,
nebylo malé městečko a v tom městečku zastávka. Za okny
vítr svištěl a
déšť se z mraků spouštěl.“ To není
úryvek z knížky, ale reálný pohled
na počasí při odjezdu dětí na tábor do
Říček (17. – 29.8.). Kdo přišel,
nezažil jenom proměnlivé srpnové počasí, ale
též maškarní bál. Pozor!
To nebyl maškarní bál, ale vedoucí,
kteří se převtělili do známých
postav z českých i zahraničních filmů na motivy
naší celotáborové hry
„Ztracený film“. Na nástupišti jste
mohli vidět Simču jako Červenou
karkulku, Ivu jako Saxanu, Janu jako Popelku v důchodě, Standu jako
Jacka Sparrowa a Davida jako Shrekovo a Fionino mimino v přechodu.
Tyto postavy děti unášely do Říček, kde měly strávit 13 dní plného
dobrodružství a zápolení ve Ski chatě alias Beaverwoodu neboli filmovém
studiu.
Po úvodní scénce se děti rozloučily s milovaným strýčkem, tetičkou,
babičkou… alias Jackem Beaverem, a po přečtení závěti se dozvěděly, že
strýček odkáže veškerý majetek tomu, kdo splní jeho sen a natočí
ztracený film z kousků námětu na scénář, který celý život s pomocí
magické koule v jiném světě sesbíral.
Co
obnáší natočení filmu? Tuto otázku si nekladly jenom děti, ale i
vedoucí jako budoucí režiséři. Nejprve režisér potřebuje svůj tým v
podobě scénáristů, dramaturgů, herců, kameramanů, zvukařů, kostymérů a
mnoho dalších lidí, proto se začal připravovat velký casting, kde děti
plnily u jednotlivých režisérů úkoly. Druhý den se děti
dozvěděly, jaký režisér si je vybral do svého týmu. Po vymýšlení
názvu a pokřiku vznikly tyto filmové štáby: Simča alias Zoidbergové,
Iva alias Tinky Winky, Standa alias Sněženky a Machři, Jana alias
Úžasňáci, David alias Vydrýsci.
Aby se zrealizoval film, musí být dostatek
finančních prostředků, proto
každý filmový štáb musí mít
svého producenta, který zaplatí
veškeré
náklady. Odpoledne druhého dne naší cesty
musely filmové štáby sehrát
reklamu pro jednotlivé producenty k získání
peněz. Musím všechny děti
pochválit, zhostily se tohoto úkolu jako
profesionálové zabývající se
reklamou.
Křikem, řevem, zvukem vypáčených dveří trezoru začal třetí den, kdy z
jiného světa pomocí magické koule přišli zloději ukrást námět na
scénář. Aby mohly týmy pokračovat v realizaci filmu, musely
nejprve vystopovat zloděje, ale bez magické koule se to neobešlo. Po
vytyčené cestě se dostaly k „Svatému muži“, který po vypití jejich
připraveného lektvaru promluvil. Od něho poté získaly magickou kouli.
Magická koule umožňuje přemisťování v jiných světech. Odpoledne se s
pomocí magické koule a „svatého muže“ všichni přemístili do jiné
dimenze neboli jiného světa.
Po
dobu šesti dní
pomocí her se děti pohybovaly ve filmech a shromažďovaly
indicie, aby zjistily, kdo ukradl námět na scénář.
Prvním filmem byl
„Flynn Carsen a kopí osudu“, kdy úkolem
dětí bylo zabránit Hadímu
bratrstvu ovládnout svět. Další přesun se
konal do filmu „Vodní
svět“ a obchodování se surovinami na
širém moři a bránění se novodobým
pirátům. Po dva dny jsme se nacházeli v
básnické sbírce od Karla
Jaromíra Erbena „Kytice“ s
nejznámějšími básněmi „Zlatý
kolovrat“
(úkolem bylo vytvoření Dory z kartonu, ta však
byla dle balady zbavena
údů a naši filmaři je musely najít a Dorničku
oživit), „Polednice“ (kde
musely vystopovat Polednici a ukrást hůl s velkou mocí
pomocí
uspávacího lektvaru), „Poklad“ tato etapa
byla v podobě všemi
očekávané noční bojovky (na cestě k pokladu
s pomocí živé vody
uzdravily chybějící ruku dívce, upírovi
daly nové zuby, pokempovaly s
vodníkem a získaly peníz a dušičku),
„Vodník“ (na louce nad Karlovým
mostem přenášely týmy duše chamtivců a tak
je odeklívaly, u
Karlova mostu zachraňovaly dítě ze spárů zlého
Vodníka). Čtvrtým
filmem bylo scifi „Fantastická pětka“, kde s
pomocí sil jednotlivých
představitelů děti plnily úkoly. Pátým filmem byl
„E. T Mimozemšťan“ -
pantomimou děti předváděly jednotlivým vedoucím
věci, činnosti,
předměty a úlohou vedoucích bylo poznat danou
ukázku. V úterý den
posledního filmu získaly děti poslední indicie a
vypátrali zloděje.
Byla to známá zpěvačka, herečka Britney Spears
představovanou naší
vedoucí Janou.
V
pondělí v předvečer posledního hraného filmu přijela známá a
celosvětově uznávaná zpěvačka a herečka Wendy, která zastoupila po
zbytek pobytu v Beaverwoodu režiséra Davida alias Vydrýsci.
Sedmý den pobytu pomocí magické koule přešly děti zpět do našeho světa
a zničily magickou kouli, aby nikdo nemohl z jiného světa opět přijít a
ukrást námět na scénář.
V posledních dnech finišovaly přípravy na splnění úkolu. Děti napsaly
scénář, vyrobily si kostýmy, nakreslily plakát k filmu a booklet na
DVD, natočily film a připravovaly se na závěrečný galavečer Beaver show
alias Oscary.
V „Den D“ si to všichni užili. Deset dětí získalo dřevěného bobra za
nejlepší kostým, nejlepšího herce, herečku, jak v hlavní roli, tak i ve
vedlejší roli, nejlepší hororovou postavu, hudbu a mluvené slovo.
Ostatní též nepřišli zkrátka, dostaly ručně vyrobeného bobra z
hlíny. V show děti předvedly, co se v nich skrývá na soundtrack
ze známých filmů, například: Titanic, Princové jsou na draka, Muzikál
ze střední, Rocky a Pomáda. Ukázaly nám tanec, zpěv i pantomimu.
Během celého pobytu
se děti nejenom zaměřovaly na celotáborovou hru„Ztracený
film“, ale též si užily rozmanité kroužky:
taneční,
dramatický, deskově hrající, posilovací ale
i míčový. Některé týmy si
sáhly až na dno svých sil, kdy došly na vrcholky
hor „Zakletý“. Výletem
na vojenskou pevnost Hanička se někteří staly malými a
ještě menšími
dětmi. Druhá skupina jela do Letohradu, kde
navštívila muzeum řemesel a
strašidelnou jeskyni, kde byl např. drak, co právě pojedl
princeznu,
hejkal strašící kolemjdoucí a různá
další pohádková stvoření.
Děti také měly možnost poznávat, ze kterého filmu je daná ukázka,
například hudba hláška či kratší úryvek.
Myslím si, když vyslovím jeden výrok, bude mluvit za všechny, s jakými
dojmy jsme odjížděli a přijížděli a jaké dojmy nám zůstanou v
srdcích. „Bát neznáma se nemusíme, srdce otevřít můžeme. Zážitky,
které prožijeme a přátelé, které poznáme, dál vídat můžeme, ale
nemusíme. Někteří do stáří zůstanou a vrcholky hor s námi vyšlapou.
Možná na tábor opět s námi pojedou.“
Deset
dní bohatých na zážitky trávilo 25 dětí a pět vedoucích z
Astronomicko-kosmonautického tábora v Říčkách v Orlických horách.
Počasí se celkem vydařilo, technika poslouchala a táborníci zlobili jen
malinko. Ani nápor viróz nás nezdolal. Jestliže jsme odjížděli před
rokem z prvního A-K tábora velice spokojení, letos jsme byli ještě
spokojenější. Co všechno jsme podnikali jsem popsala v
článku na stránkách Sekce pro děti a mládež ČAS. Jak ale letošní
A-K tábor viděla naše táborová mládež?
Eva:
„Hodně jsme si užili. Opět se sešla naše „čtverka“ z loňska a poznali
jsme se s dalšími lidmi. Báječný byl třeba náš vedoucí Honza. Nezkazil
žádnou legraci, dokonce nás i podpořil, ale dokázal nás i brzdit,
abychom to s něčím nepřehnali.
Byli jsme bezchybný kolektiv. Napomohl k tomu i volnější program, který
nás nenutil chodit spát přesně v deset, takže co se mezi kamarády
nestihlo ve dne, stihlo se večer. Jednu noc se spalo pod širákem, jindy
se hrála noční „bojovka“. V odborných blocích jsme se toho hodně
dozvěděli. Přitom nikdo nás k ničemu nenutil. Například kdo chtěl, mohl
se ještě večer vyžívat v pohledu na noční oblohu a počítat třeba
meteory, kdo byl unavený, mohl si jít místo nočního pozorování lehnout.
Loučení na konci tábora bylo moc smutné... Myslím si, že letošní tábor
byl ještě lepší než loňský.“
Standa: „Hned první den po příjezdu se šlo na pozorování, kde nám bylaukázána
souhvězdí, dvě hvězdokupy a několik dvojhvězd. To bylo
výborné,
protože začátečníci, kteří nikdy nepozorovali
nebe, se tu aspoň
něco naučili pro příští pozorování a
táborové hry. Nejvíc se mi
líbilo pozorování po celodenním
výletě - šlo nás jen pár a tím to
bylo
zajímavější. Počasí nám ze
začátku přálo, obloha byla jasná a bylo
teplo. Kromě mnoha hvězdokup a mlhovin jsme během dvou hodin
zahlédli i
pár meteorů. Pak to zkazily mraky…
Skvělé
byly také táborové hry, nejlepší z
nich ale byli Zlatokopové. Jen by to
pro příště chtělo víc zlatých nugetů
a méně lupičů. Zbyškovo
povídání o kosmonautice mi šlo od srdce,
protože kosmonautiku
miluji. A jeho vlastní fotky z Kennedyho
vesmírného střediska
neměly chybu. Úžasný byl také film Apollo 13,
který jsme si jeden večer
pouštěli.
Báječně jsme se bavili také při vypouštění raket. Ty jsme si z papíru a
PET lahví sami vyrobili asi o dva dny dřív, a když jsme s nimi konečně
mohli na „rampu“, starty nebraly konce. Bylo to i docela napínavé,
například když jedna raketa dopadla asi 2 metry od zaparkovaného auta.
V
týmu jsme si skvěle rozuměli, byli jsme skvělá banda. Vyhráli jsme
celotáborovou hru, ale musím uznat, že to nebylo úplně spravedlivé, my
jsme byli silnější než ostatní týmy. Nešlo o výhru (odměna pro
týmy byla na všech místech stejná), ale o samotnou hru a ta nás bavila
všechny.
Bylo to asi nejlepších deset dní co jsem
zažil o prázdninách a už se těším na
příští rok.“ Adam: „Podle
mě se letošní tábor povedl stejně jako ten minulý, jen počasí mohlo být
trošičku lepší. Na druhou stranu nás bylo víc, co už jsme měli nějaké
zkušenosti, tak to bylo mnohem zajímavější. Třeba pozorování slunečních
skvrn bylo dobré, jen škoda, že se Slunce nedalo pozorovat
víckrát. No a rakety byly skvělé! Oproti loňským pozvaným
modelářům se mi líbilo, že jsme si letos rakety vyráběli sami. Vlastně
se mi moc líbilo všechno, ať už to byly hry, pozorování nebo
výlet. Prostě skvělý tábor. A abych nezapomněl: skvělí vedoucí!“
Zdá se, že se v názoru na Astronomicko-kosmonautický tábor shodují
všichni: náramně se vydařil! Tak za rok „na viděnou“ v Říčkách!
Po
článcích od našich vedoucích o
malých táborech pro malé děti (MTMĎ) si
dovolím několik dodatků.
Předně chci poděkovat mnohým rodičům za odměny pro děti, většinou se
jednalo o hračky a odměny sladké, i jak jsem psal v instrukcích,
všelicos možné nemožné, co se hodí na hry. Nestihl jsem si při odjezdu
na tábor zaznamenat všechny, kteří něco poskytli, snad se nikdo nebude
zlobit, že tu nenapíši konkrétní jména.
Za celou dobu všech táborů v Orlických horách se ani jednou nestalo, že
by nepřetržitě pršelo celé dny. Na horách bylo počasí poměrně jiné, než
udávali předpovědi pro nižší polohy. Přesto na koupání bylo pouze na
prvním turnusu MTMĎ v červenci. Počasí dalším dvěma turnusům a
následujícím táborům koupání dětem nedopřálo.
Z výtvarných prací toho nakonec také moc nebylo. V plánu bylo modelování
z barevné hmoty, která se dá vyrobit s hladké mouky, octa, lepidla
Herkules, soli, oleje a potravinářského barviva. Před mnoha lety jsme
se stejné hmoty s dětmi modelovali – hmota ztvrdla na kámen. Je mi
záhadnou, proč letos při úplně stejném receptu hmota vůbec neztvrdla.
Letos se hlavní výtvarný program nezadařil. Před
táborem se téměř všichni vedoucí podílí na přípravě programu. Ačkoliv
byl pro všechny tři turnusy připraven program stejný, přesto byl každý
turnus trochu jiný. Je to dáno především dvěma aspekty. Her a aktivit
máme záměrně připraveno více, než by bylo možné zvládnout. Ovšem
program tábora dělají vedoucí a ti si určují, jaké hry a aktivity se
budou hrát. A jaké hry se budou hrát, určuje například počasí a složení
dětí na každém turnusu i jejich momentální stav (živost nebo naopak
únava). Proto si vedoucí každého turnusu uzpůsobili program tak, aby
vyhovoval konkrétním podmínkám a tím byl každý turnus trochu jiný jak
hrami, tak atmosférou.
Na příští rok určitě dojde k nějakým změnám, které uděláme na základě
zkušeností z jednoho turnusu. Sešlo se totiž příliš dětí, vyžadující
naprosto individuální péči, což bylo pro vedoucí značně vyčerpávající.
Pravděpodobně dojde ke zpřísnění výběru dětí na tábor.
Doufáme, že se dětem tábory líbily a dvacítka vedoucích může být spokojená
z odvedené práce. Nic ale nekončí. Zatímco dětem pomalu odeznívají zážitky
z prázdnin, my na podzim začneme pomalu připravovat další letní tábory.
Navíc nás čekají další během roku a víkendové akce.
Na viděnou se těší Zbyšek Prágr a dvacítka vedoucích od malých prcků.
Tábor Český
rok do třetice 28.8.10
Bylo
nebylo, první týden v srpnu (1. – 8.8.) se v Říčkách v Orlických horách
zrodilo kouzelné místečko plné úsměvů, lásky a hravosti. Ale co to
povídám! Aha, už vím! To je jedna z prvních pohádek, kterou jsem
vypravovala dětem. Zkusím to tedy znovu...
Vzala
jsem na svá bedra totiž nelehký úkol a tím se pro mě v tuto chvílí
stává článek, ve kterém bych Vám moc ráda vylíčila každou maličkost,
kterou jsme s dětmi zažili. Ale čím začít? Vyprávět, v kolik byla
snídaně, oběd a večeře, v kolik se chodilo spát, jmenovat každodenní
program, to je už minulost a tou zatěžovat nechci. Navíc, o tom nejlépe
povypráví právě děti. Měla jsem ale možnost na týden se vrátit do
těchto dětských let, do těch dnů, ve kterých jsme se nejvíce zajímali o
to, jestli zítra můj nejvíc nejlepší kamarád přijde do školky (školy),
abych si s ním mohla hrát a jestli mi maminka odpoledne udělá to dobré
kakao, které mi tak moc chutná. S radostí oznamuji, povedlo se!
Každý den byl přátelštější a
hravější ještě o trochu více, než ten
předchozí. Nespočet her, kterými jsme s dětmi
zaměstnávali nejen nohy a
ruce, se stal každodenní touhou být o něco
lepší. Soutěžilo se úplně ve
všem, snad i v tom, kdo sní víc knedlíků.
Ano, jídlo se stalo
neodmyslitelnou součástí denního rituálu, a
že nám všem chutnalo! Ale
abych se dostala k tomu hlavnímu. Tábor jsme s dětmi
pojali jako jeden
český rok. Každý den jsme si vyzkoušeli tradice a
zvyky ze dvou měsíců.
Od tří králů jsme tak došli až po Silvestr,
který se stal závěrečným
vyvrcholením a oslavou báječného týdne,
který jsme tam prožili. Na
začátku tábora, pro stmelování kolektivu,
lepší poznání se s dětmi a
získání
důvěry jsme se rozdělili do 5 družstev po 8-9 dětech. Každý
tým měl za
úkol vymyslet si své jméno a meze se nekladli.
Ostatně posuďte sami:
Orlická říčata, Čertíci, Indiánské
koně, Bubáci a Rychlíci. Celý týden
tato družstva bojovala o poklad, který byl nalezen právě
při konečném
vyhlašování a zhodnocování
celého tábora. Ovšem i samotné
některé děti
prohlásily, že přece nejde o to vyhrát, ale užít
si co nejvíce srandy a
najít si nové kamarády.
Když jsem pak přijela zpátky domů, ptali se mě, jaké jsou mé dojmy. Než
jsem na otázku odpověděla, přehrála jsem si v hlavě celý tábor znovu a
pak jsem řekla: „Tohle není o dojmech, ale o tom zážitku. Pravda je, že
vedoucí nemohou mluvit za děti, ale za vedoucí mohu říct, užili jsme si
to...“
Markéta V.
Klára V.
Viktorka V.
Anička M.
Lucka M.
Martin Č.
Anita N.
Vašek M.
Fanda N.
Pavel F.
Nicol S.
Adélka V.
Verča V.
Marek L.
Tomáš P.
Ondra S.
Adéla N.
Luisa K.
David G.
Sára G.
Štěpán V.
Lukáš H.
Adéla N.
Tomáš H.
Adam M.
Petr R.
Míla H.
Samantha H.
Maruška H.
Lukáš P.
Eva S.
Tonda N.
Lukáš K.
Martin M.
Nicole H.
Martin B.
Adéla S.
Lukáš L.
Dan L.
Katka P.
Anička H.
Natálka K.
Adéla J.
46. bodů
45. bodů
40. bodů
29. bodů
23. bodů
1. místo
2. místo
2. místo
3. místo
4. místo
Český
rok - II. turnus
24.8.10
Letos
jsme se s malými táborníky vydali na cestu časem, během jednoho
táborového týdne (25.7. - 1.8.) jsme stihli prožít celý rok s různými českými
tradicemi a svátky.
První den nás svým zpěvem probudili Tři králové a my se rázem ocitli v
měsíci lednu a únoru. Začátek roku si žádal rozdělení do družinek,
proto jsme dopoledne strávili seznamováním, vymýšlením názvů a pokřiků
jednotlivých družstev. Na oběd jsme se vydali již jako Duhoví
jednorožci, Tygři, Mořský vlci a také Škrtivé anakondy a Surikaty.
Odpoledne propuklo masopustní veselí s předváděním tanečních čísel,
která děti nacvičily. Po té jsme pomáhali svatému Valentýnovi, v zimě
nesměla samozřejmě chybět oblíbená hra na Mrazíka.
V úterý jsme putovali březnem a dubnem. V tu dobu se příroda probouzí
ze zimního spánku, procházeli jsme se proto přírodou a všímali si, co
do ní nepatří. Odpoledne jsme na louce lovili barevné motýly, lov dětem
znepříjemňovali ostražití strážci území. Také jsme oslavili Velikonoce,
na jednom stanovišti si například děti zdobily lesní velikonoční
vajíčka, na dalším si pak vyzkoušeli obratnost slalomem s vejcem na
lžíci.
Další den patřil květnu a červnu. Velkým úkolem bylo sbírání
Medardových kapek z území, které bedlivě střežili nabručení Medardovi
pomocníci. Nutno podotknout, že dětem se podařilo nás od čtyřiceti dnů
kápě uchránit. Osvobozovali jsme také zvířátka od ledových mužů. Večer
jsme si udělali svatojánský oheň a upekli tradiční českou
pochutinu-buřty.
Čtvrtek byl ve znamení prázdninových měsíců. Dopoledne jsme se po
družstvech vydali na prázdninovou pouť, cestou nás provázela například
svatá Lucie-patronka nevidomých, na její počest děti část cesty
překonaly poslepu. Na konci trasy si za odměny mohli očesat sladké
plody, které se urodily na stromě zvaném lízátkovník. Odpoledne jsme
pomáhali babičce sbírat borůvky, zaslouženou odměnou pro všechny pilné
sběrače byly výborné borůvkové knedlíky a koláč-rovněž borůvkový.
V pátek přišlo září a říjen a tyto měsíce povolaly děti zpět do
školních lavic. Prvním úkolem družstev bylo společně vytvořit plakát s
ideální školou. Dozvěděli jsme se, že děti by rády školu plnou
klouzaček, zvířátek, ale také technických vymožeností všeho druhu.
Pracovalo se také s modelínou, kterou jsme záhy vzhledem k
charakteristické „vůni“, překřtili na octolínu.
Poslední den nás čekalo putování listopadem a prosincem. Procvičovali
jsme paměť prostřednictvím obrázkových kartiček a stavěli jsme v lese
domečky zvířátkům na zimu. Odpoledne jsme barevnými fáborky krásně
ozdobily vánoční stromeček, kolem kterého jsme si zazpívali vánoční
koledy. Slavnostní večer pak patřil karnevalu, maskám, tanci a
rozdávání diplomů a odměn.
Putování českým rokem jsme prokládali osvědčenými hrami jako je
například Mrazík, Cukrkáva limonáda, Vybíjená, často žádanou byla také
hra na Jedovatou žábu a malým táborníkem vymyšlená hra Letníci. Při
nepřízni počasí jsme ve skupinkách hráli nejrůznější deskové a karetní
hry. Každý večer si děti kreslili nejhezčí zážitky dne do deníčků,
které se postupem času za odměnu plnily zvířátkovými razítky. Před
spaním vedoucí a zdatní dětští čtenáři předčítali pohádky na dobrou
noc, jednou se k velké radosti děti pouštěly krátké animované pohádky
na velkém plátně v klubovně.
Ondra J.
Kamila B.
Anna B.
Ondra A.
Patrik S.
Filip N.
Anita N.
Míša J.
Hynek N.
Martina E.
Lukáš S.
Filip Š.
Verča Š.
Pavlína K.
Monika K.
Matěj H.
Bart K.
Klára R.
Aneta E.
Zuzka H.
Hugo K.
Katka V.
Klára D.
David B.
Kuba E.
Šarlota K.
Lukáš B.
Natálka S.
Honza K.
Vojta V.
Filip M.
Veronika J.
Pepa Š.
Katka Š.
Kristýna Š.
Kuba J.
Matěj P.
Adéla A.
Aneta A.
Anika B.
Jindra K.
Jonáš K.
Anna E.
Lukáš M. Tomáš M.
46. bodů
42. bodů
42. bodů
37. bodů
36. bodů
1. místo
2. místo
2. místo
3. místo
4. místo
Malý tábor pro malé děti - I. turnus 22.8.10
Účastníkům
tábora (18. – 25.7.), který se konal v Říčkách v Orlických horách, jsme
přiblížili kalendářní český rok a významné svátky, které k němu
neodmyslitelně patří. Děti sbíraly v soutěžích razítka pro své družstvo
a na závěr byly po zásluze odměněny.
Vaše
malé ratolesti tedy mohly vstávat za zpěvu Tří králů, koledujících
vedoucích či zpěvu koled apod. Před snídaní byla na programu ranní
rozcvička pro zahřátí, kterou naši účastníci neabsolvovali zrovna s
úsměvy na rtech. Ty jim ale navrátil pohled na stoly, na nichž byla
snídaně. Dopolední program byl vyhrazen hrám, ať už soutěžním či
nesoutěžním. Děti si vyzkoušely jarní úklid, záchranu zvířátek z
hořícího lesa, chůzi kolem lana se zavázanýma očima a řadu skupinových
her, které sloužily k navázání nových přátelských vztahů a utužení těch
již dávno vzniklých.
Po náročném dopoledni přišla odměna v podobě vydatného obědu a
odpoledního klidu, který provázelo nakupování v bufetu, které bylo mezi
dětmi velmi oblíbené. A poté šup na odpolední program na hry a soutěže.
Nutno podotknout, že děti do her vkládaly opravdu všechno a podávaly
neuvěřitelné výkony. Náročný den byl zakončen hygienou a čtením
pohádek, při kterých děti hladově hltaly každé slovo.
A jelikož vše jednou končí, i náš tábor došel ke konci. Ale jak jej
zakončit? Jak jinak než karnevalem. K vidění bylo mnoho kostýmů, které
si děti samy připravily či dovezly z domova.
Samotný tábor můžeme jakožto vedoucí prohlásit za vydařený, i počasí
stálo při nás. Můžeme jen doufat, že stejně jako jsme spokojeni my
vedoucí, jsou spokojeny i Vaše ratolesti a budou chtít s námi účastnit
se dalšího tábora.
Robert H.
Adam H.
Eliška B.
Honza B.
Vendula Š.
Tereza M.
Adam V.
Kuba V.
Denisa D.
Peter P.
Honza D.
Jirka D.
Kuba D.
Eliška D.
Markéta S.
Zuzka K.
Adéla K.
Ondra K.
Kristína P.
Matina K.
Ondra M.
Samuel K.
Klára D.
Kristýna D.
Radka S.
Dan M.
Alex Ž.
Martin M.
Pavla P.
Karolína L.
Matyáš M.
Natálie K.
Bára V.
Vít N.
Pepa N.
Tonda J.
Vojta M.
Matěj M.
Lukáš S.
Veronika L.
Petra H.
Natálka K.
Joanna M.
Jonatan R.
43. bodů
41. bodů
39. bodů
38. bodů
27. bodů
1. místo
2. místo
3. místo
4. místo
5. místo
Kačlehy 2010 ve znamení hippies 31.7.10
Od konání hudebního festivalu ve Woodstocku uplynulo v letošním roce 41 let.
U
příležitosti tohoto kulatého výročí jsme se rozhodli, že letošní tábor
bude ve znamení dobré nálady, pohody, květin, prostě hippies. Na
přípravy festivalu se do Kačleh sjelo 40 dětí dychtivých po správné
hippies atmosféře. Hned u prvního táboráku jim organizátoři Woodstocku
začali vyprávět příběh, jak vznikla myšlenka festivalu a kde se na něj
sehnaly peníze. Dva z nich, Mistr M. a Mistr P., provázeli novou
generaci hippies během celého období před začátkem festivalu.
První
týden tábora proběhl ve znamení příprav na
uspořádání festivalu.
Připravit všechno potřebné nebylo vůbec jednoduché
– tak velký festival
vyžaduje pořádné zázemí. Díky
velkému úsilí organizátorů se podařilo
zajistit vše potřebné – vodu, elektřinu,
zásoby jídla a pití, ošetřovnu
a hlavně dostatek WC a toaletního papíru. Zejména
při hře, kdy byl celý
přípravný tým nucen utíkat před
zákeřnými průjmy a nedočkavě hledat
nenápadnou zácpu, která je vysvobodila z jejich
problémů, ocenili
členové týmu předchozí kvalitní konstrukci
a úspěšné hlídání
dostatečného počtu WC. Celá tato náročná
příprava se neobešla bez
zranění – vědeckými metodami bylo zjištěno a
experimentálně ověřeno, že
nejchoulostivější částí průměrného
hippies těla je kotník. Po čtvrtém
podvrtnutém kotníku jsme přestali vyhledávat pomoc
externích ne-hippies
lékařů a spolehli se na vlastní síly. Kolik
kotníků nakonec bylo
zraněno? Při osmém kotníku přestal hippies
zdravotník počítat, takže
přesnou pravdu už asi nikdy nikdo nezjistí...
Místo
pro pořádání festivalu bylo po týdnu
náročných příprav konečně hotové a
tak se všichni hipíci z celé kačležské oblasti vydali na cestu směrem
do New Beestrits, protože tam někde prý ještě prodávali zbylé lístky na
festival. Cesta byla o to náročnější, že jeden z členů party nemohl
dobře chodit a ostatní ho museli část cesty nést. Těžkého úkolu se však
nezalekli nakonec všichni stihli nějaký dopravní prostředek New
Beestrits – ti nešťastnější moderní autobus firmy Greyhound, ti méně
nešťastní expresní rychlovlak se speciálním úzkým rozchodem
kolejí, který dokáže na některých úsecích vyvinout rychlost až 32 km/h.
Po přespání nedaleko New Beestrits poblíž tajemného skalního útvaru
našli hipíci pokladnu, kde jim nerudný prodavač prodal lístky za
lidových 30 Kd (kačležských dolarů). S lístky v kapsách se již všichni
začali těšit na blížící se festival.
V
dalších dnech se organizátoři starali o festivalové místo – zejména
neustále ucházející duše festivalového zásobovacího vozidla dala
organizátorům dost zabrat. Na festival se začali sjíždět první hipíci z
okolí. Ne všichni místní obyvatelé však měli radost z festivalu a
snažili se hipíkům jejich cestu všemožně znepříjemnit. Nic však nemohlo
zastavit natěšené davy a ve čtvrtek 15.7. proběhl nefalšovaný Woodstock
2010. Na úvod zazněl stylový hippies film Tři zlaté VLASY děda Vševěda.
Písničky všech možných autorů a žánrů prokládala
dramatická vystoupení uměleckých skupin. Diváci
viděli autentické
vzpomínky účastníků Woodstocku 1969 a show slavného patologa
dr.Wernera. Mezi pohádkami zaujala Sněhurka v podání umělecké dvojice
Jat a Mat. Pohodový večer zakončila dražba vzácných hippies pokrmů a
déšť zchladil rozehřáté účastníky festivalu. Woodstock 2010 skončil. Co
bude příští rok? Na to se zeptáme stránek Žlutého květu v zimě.
Díky
všem, kteří se na Kačlehách 2010 podíleli – Pepovi, Zbychovi, Adamovi,
Matějovi, Evě, Janě, Lucce, Zuzce, Anežce, Elišce, Pavlovi a Darče.
Díky účastníkům, kteří svým nasazením a přístupem ke hrám pomohli ke
skvělé atmosféře. Všichni už se těšíme na Kačlehy 2011.
Podzimní
prázdniny začaly na tradičním místě, kam se sjela spousta stálých
harcovníků, ale i několik nových dětí. Po ubytování na večerní
rozehřátí nechybělo několik her. Pak přišlo zahájení celotáborové hry.
Děti hledaly barevné lístky po chatě, čímž se rozdělily do družstev a
současně si vymyslely názvy. Po utvoření družstev byla dětem přečtena
legenda Nekonečného příběhu. Úkolem družstev bylo především nasbírat co
nejvíce Orinů – talismanů, které měl hlavní hrdina příběhu při sobě. Za
každý bod dostalo družstvo čtvrtinu Orinu, za čtyři body celý Orin.
Poslední tečkou za středečním večerem bylo promítání Nekonečného
příběhu. 
Stokrát
jste o tom četli a slyšeli, stovky fotografií jste si prohlédli na
internetu a přesto nevíte, o čem přesně je řeč, protože představit si
hlubiny vesmíru je nesnadné. Proč? Protože jste neviděli film HUBBLE 3D.
