Jak se skládá velrybí
hit
1.5.07
Keporkaci
už vydali mnohem více cédéček, než
kolik jich kdy
vydá kterákoli z českých
„superstar“.
Velrybí „milostné zpěvy“
mají pro
člověka zvláštní kouzlo a
vydrží je
poslouchat spíš než produkty
zábavního
průmyslu. Zatímco mnohé
„pophvězdy“
omílají stále dokola jedno a
totéž (a my
tomu pak říkáme evergreen), samci keprokaků
přicházejí každoročně s novým
repertoárem.
A každý rok přijde někdo s hitem, kterého se
chytí
i ti ostatní. Tady už kaporkaci
používají stejnou
taktiku jako lidští zpěváci
přiživující se na hitech
slavnějších
konkurentů tzv. „cover verzemi“.
Zpěv
keporkaků trvá obvykle od 6 do 30 minut, i když
nejdelší známý zpěv trval
20 hodin. Vznik
nových velrybích skladeb a hitů
zůstával pro
badatele záhadou. Objektivizoval je tým z
Massachusetts
Institute of Technology, kde mladý neurolog Rjudži Suzuki
vytvořil počítačový program pro detekci
a
kategorizaci tónu z písní keporkaků.
Výsledkem je zjištění, že zpěvy
keporkaků
vykazují to, čemu se říká
hierarchická
syntaxe. Není to důkaz
„velrybí řeči“.
Přesto je objev považován za přelomový, protože
komunikace
s takto
složitou strukturou byla zatím připisována jen
lidem.
Program identifikuje jednotlivé zvuky a
zaznamenává jejich kombinace
v
symbolech, např. jeden úsek zpěvu lze zapsat jako
„AAABBB“, zatímco jiný jako
„ABACC“. Z takového zápisu je
možné
zjišťovat určité opakující
se
„vzory“, z nichž se velrybí zpěvy
skládají. To pak dovoluje pochopit způsob,
jakým
keporkaci své songy komponují.
Pokud
si představíme jednotlivé zvuky
vyluzované
velrybani jako noty, pak zjistíme, že velryby
kombinují
noty do melodických motivů a z těch pak
skládají
celé sonáty. Při zpěvu mění velryby i
„tóniny“. Při
komponování mohou
keporkaci mixovat staré skladby hned na několik
úrovních a to jim dovoluje vytvářet
stále
nové a nové zpěvy. Základní
jednotku
tvoří různý počet „not“
– od
šesti po 400. Takové členění zřejmě
usnadňuje
keporkakům zapamatování melodií a
přejímání hitů od
úspěšnějších
zpěváků. Přesto velryby
nedosahují ani zdaleka „informačního
toku“
srovnatelného s lidskou řečí. Jedno
lidské slovo
obsahuje asi 10 bitů informací. Velrybí zpěv
plyne tempem
1 bit za sekundu.
Jaroslav
Petr
Podle www.osel.cz
Pramen: Journal of Acoustical
Society of America
Velrybí zpěv (wav formát),
stránky s foto i zpěvem zde, o keparkovi zde
Adrenalin, krása i strach
16.4.07
Nejsem
nadšený z výšek. Z
krásných
pohledů z nich naopak ano. Někdy to ovšem nejde dohromady.
Jenže
občas jedu na akci, kde mne cosi znovu překvapí, posune
dále. To cosi jsou psychické a někdy i
fyzické
hranice. Před pár lety jsem si říkal,
jaká to byla
v tom Českém krasu adrenalinová akce. Jenže
přišli
další akce, kde se ty
starší jeví
jako “prolézačky pro děti“.
Jednoho
únorového víkendu jsem se ocitl v
krasu Moravském. Konečně.
V
sobotním dopoledni naši skupinku
čítající více jak deset
lidí
čeká první podzemí v doprovodu
místních jeskyňářů. Lezeme dolů po
řebříku
ve skruži, po slezení si nechávám
pití a
nějaké věci u žebříku s tím, že se k
tomu
v
případě potřeby vrátím jako v
“našich“ česko krasových
ďurách. Ale
chyba lávky. Neznal jsem ty Moravské! A tak
putujeme
podzemím. Slézáme
a
vylézáme žebříky, plazíme
se po čtyřech, ocitáme se v obrovských
dómech.
V
jednom místě se má láska k
jeskyním setkala
s mým vrozeným strachem z
výšek. To když
jsme měli slézt 40 m žebřík (viz. foto napravo).
Nepředstavujte si dřevěný zahradní
řebřík na
třešeň. V jeskyních jsou to ocelové
úzké žebříky dělané na
konkrétní místo na míru.
Slezli to holky
přede mnou, přeci se nenechám zahanbit, že.
Žebřík klesal
do černočerné propasti, mizel dole v nedohlednu ve tmě a
navíc se vzdaloval od stěny. Záviděl jsem těm, co
tyto
problémy nemají. Ovšem s
každým
dalším žebříkem můj strach klesal a
evidentně se
toho dá zbavit.
Po
polední pauze se chystáme do
další jeskyně
– Lopače. Vlez ve skruži
– žebřík 110 m s jednou
přestávkou :-). Nutno ale podotknout, že ve skruži je
lezení jiné, než v
“otevřeném“
prostoru. Byla to pro mne jedna z
nejkrásnějších veřejně
nepřístupných
jeskyní, co jsem viděl. Dostali jsme se do
obrovského
dómu, plného
krápníkové
výzdoby – obrovské stalagmity,
jezírka,
stalaktity, záclony… Až oči
přecházeli. To si
takhle sednu, zhasnu čelovku a nechám se
unášet
krásou podzemí a světly od ostatních.
Kousek pod
dómem tekla skutečná řeka. Není
těžké
uhodnout, jaká. Představte si horskou řeku,
akorát
desítky metrů pod zemí. Stáli a seděli
jsme na
jejím břehu a diskutovali. Protože všichni měli
holinky,
prošli jsme řekou kam až to šlo a obdivovali
útvary vymleté vodou. Prostě nádhera.
V
neděli dopoledne už jsme mimo odborného doprovodu jen tři.
Někteří odpadli nebo zvolili
vycházkové trasy
zpřístupněných jeskyní. Pravda, tato
Vodní
jeskyně vycházková nebyla. Byla o fyzičce. Jen co
jsme
již klasicky slezli po žebříku ve skruži, čekalo
nás
burácení vody, neslyšíce
vlastního
slova. Bylo to nádherné
putování s
podzemní řekou, které se občas
vyhýbáme v
jiné chodbě, jindy následujeme tichý
tok, jindy
překonáváme vodní nástrahy
zakončené
velkým vysokým vodopádem.
To
už se nerozepisuji o doprovodných akcích s
pokusem o zpěv
v místní jeskyňářské
restauraci. Na koho
jsme se večer od stolu koukli, poznávali jsme
tváře
jeskyňářů. Jako by na Moravě podzemím
všichni
žili. Každopádně jsme o zážitky
bohatší a
já zas kousek posunul své hranice
možností.
Další mne čeká v červenci. Přidejte se
a poznejte
své možnosti a nádherný svět,
který se
mnohdy ukrývá pod našima nohama.
Zajímavé myšlenky
28.3.07
Našel
jsem je v jednom svém sešitě. Nejsou to moudra
antická, ale myšlenky lidí novodobého věku,
které většinou nikde nenajdete. Jsou
zajímavá a ač to tak nevypadá, jsou dobrá k
zamyšlení především pro rodiče a
všechny, kteří pracují s dětmi:
Zatímco my se
snažíme děti poučit o všech životních
záhadách, děti nás učí, co vlastně
znamená život.
Největší
odměnou za námahu není to, co za ni dostaneme,
nýbrž to, jakým člověkem nás učiní.
Můžeme předat pravomoc, nikoli však odpovědnost.
Většina špatných věcí se nedělá ze zlé vůle, ale z hlouposti a neznalosti (toto bych věnoval některým zastupitelům, poslancům a úředníkům).
Je příznačné, že školácké chyby bývají vyhrazeny dospělým.
... a poslední od Antoine de Saint-Exupéry
Láska
nespočívá v tom, že na sebe lidé hledí, ale
v tom, že hledí oba stejným směrem.
Nový druh hlodavce
19.3.07
Vysoko
v Andách v mlžných lesích Peru bylo objeveno
podivné stvoření. Velký hlodavec velikosti
veverky, který svým vzhledem připomíná
ohromného štětinatého potkana.
Nejnápadnějším na tomto stvoření je jeho silný hustě osrstěný ocas. Jde
o noční zvíře, a kromě silného stále
naježeného ocasu zakončeného bílou špičkou,
na jeho vzezření upoutávají jeho mohutné
tlapky opatřené silnými drápy.
Opora ocasu a silné nohy dělají z tohoto zvířete
vynikajícího šplhavce, pro kterého
není problém se pohybovat v korunách stromů.
Mezi
charakteristické znaky zevnějšku patří
hranatý rypáček, štětiny na lících a
temeni hlavy, vysoké polštářky na předních
i zadních tlapkách, silné drápy.
Objevení
nového druhu v Americe je pro Američany velkou
událostí a hlodavec se objevuje na titulních
stranách zoologických časopisů.
I
když to agenturní zprávy neuvádějí, ve
skutečnosti jde o poznatek staršího data, který se
k veřejnosti dostává s velkým zpožděním.
Nález totiž pochází z roku 1999, kdy se
prováděl výzkum Národního parku Manu v
jižní části Peru. Tehdy bylo zvíře objeveno na
východní straně horského masivu And ve
výšce téměř dva tisíce metrů nad mořem. O
způsobu života nového druhu hlodavce je toho známo
málo, protože následné pokusy o jeho
pozorování skončily neúspěchem.
Členové
týmu, kteří hlodavce našli, nejsou v této
branži žádnými nováčky. Za sezónu 1999-201
mají na svém kontě 11 nových druhů ( 1 vačici, 7
netopýrů a tři hlodavce). Velkou část kolektivu
objevitelů tvoří studenti ze San Marcos University v Limě.
Nyní studenti obdrželi další granty což jim
pomáhá zužitkovat získané poznatky
dalším bádáním na
universitách v Illinois, Texasu, Michiganu, Mexiku a ve
Velké Británii. Sponzorem jejich aktivit je The Field
Museum.
Podle www.osel.cz
Prameny:
The Field Museum.
Mastozoología Neotropical, 13(2):175-191, Mendoza, 2006
Veselé nožky
4.3.07
Dvakrát
jsem zvažoval, zdali s dětmi na Happy feeta do kina jít.
Poprvé jsem raději zvolil jiný film. Představa filmu,
který se protancuje a prozpívá mne vůbec
nenadchla. A děti by to jistě nebavilo. Vizuálně nabídka
vypadala zajímavě, ale obsah již nikoliv. Nakonec jsme se ale s dětmi do kina vydali.
Hned
mystický úvod a první minuty mne utvrdili v tom,
že jsem se nezklamal. Nic pro mne. Muzikály nemusím a
hudba ve filmu, byť kvalitní, mi nic neříká. Jak
dlouho tohle děti vydrží? Vizuálně je film samozřejmě na
špičce a z tohoto pohledu je opravdu na co koukat. O tom, jak se
film natáčel a co tomu předcházelo, si můžete
přečíst v odkaze níže.
Asi
první polovina filmu je opravdu taková, jak se
píše v nabídkách. Zamilovaní
tučňáci čekají tučňáčka a když se narodí,
je trochu jiný. Vybočuje z řady. Vybočuje tím,
že všichni jeho příbuzní umí
zpívat, on ne.
Ale je spontánní a dokáže to projevit. Navíc
je zvídavý a není to tuctový
hlupáček. Chce pomoc své kolonii, která
hladoví, protože je málo ryb. Ale
“dotáhne“ to tak daleko, že je z
kolonie vyloučen. Vydává se na cestu se svými
přáteli jiného druhu.
Od
rypoušů ale chytne film trochu jiný spád jak
dějově, tak vizuálně, děj o kterým se jen tak někde
nedočtete. Hlavní hrdina filmu tuší, že někde je
něco nebo někdo, co způsobuje, že není dostatek potravy.
Hledá a strastiplná cesta ho zavede téměř
mrtvého do nějaké ZOO. Jakoby film chtěl pochmurně
končit. Tu si vzpomene na to, co umí a ve svém důsledku
vyvolá pozdvižení a celosvětovou debatu nad
komerčním využíváním arktických vod.
Díky němu nakonec skončí arktický rybolov a
zvířata přestanou hladovět.
Druhou
polovinu filmu by mohli doporučovat milovníci a ochránci
přírody. Film nakonec působil jako celek zajímavě.
Svým muzikálním a “ekologickým“
námětem, výborným vizuálním
zpracováním v netradiční arktické krajině
rozhodně vybočuje z řady. Každému není
muzikálové téma blízké, stejně jako
film nemusí bavit všechny děti. Zajímavé.
Rozhodně za shlédnutí stojí.
Podrobně o filmu Happy feet například zde
Hebrejská
pohádka
17.2.07
Byl
jednou jeden kameník, kterého už omrzela
únavná práce tesat do skály pod
žhavým sluncem. "Tesat kámen v takovém
žáru je vyčerpávající! Jak rád bych
byl na jeho místě, nahoře na obloze a všemocný,"
říkal si kameník a díval se na oblohu.
I stal se zázrak a kameník se proměnil v Slunce.
Potěšeně začal vysílat k zemi zlaté
paprsky, ale za chvíli si všiml, že se
odrážejí od mraků. "K čemu je dobré být
Sluncem, když každý mrak může pohltit mé paprsky?"
zvolal. A tak se stal mrakem, létal nad Zemí,
sesílal na ni déšť. Ale nakonec ho rezehnal
vítr. "Ach, vítr tedy může rozehnal mraky. To je
jistě nejsilnější živel. Chci být větrem."
I stal se větrem.
Foukal, vanul a bouřil. Avšak jednoho dne se mu do
cesty postavila vysoká pevná zeď. Byla to hora. "K čemu
je dobré být větrem, když mě může zbrzdit hora?" Jeho
přání se opět splnilo.
Stal se horou.
Zanedlouho však ucítil, jak do něj
buší kladivo - někdo si v něm neúnavně
vytesával cestu.
Byl to kameník.
Pro Reader's Digest Michael Surat, Francie. Foto Ladislav Kamarád
Tak běží čas
3.2.07
Čas
a léta mění rozhodnutí. Žlutý květ byl pro
mnohé pojem, tvořil partu mladých přátel se
společnými zájmy a zážitky. V
devadesátých letech k těmto lidem patřila Johanka Žambochová. Jezdili jsme společně
na naše tábory do Vápenné na severní
Moravě, kolem roku 1997 (+- 360 dní). Velkou zásluhu
má i na oddílové činnosti v Rudné. V tuto
dobu s námi již spolupracoval Filip Reichel, zvaný
Fíla (další přezdívka je nevhodná k uveřejnění), který se kdysi přihlásil na
inzerát, že chce jet na tábor v roli vedoucího.
Jednou
jsem s dětmi a Johankou trávil začátek prázdnin
roku 1997 na jedné chatě na Berounsku. Domů mi přišel
pohled od Topího (dnes reportéra Koktejlu):
„Nechcete u nás dělat?“. “U nás“
znamenalo na SEVERu, což je významné středisko
ekologické výchovy ve východních
Krkonoších. Zvažovali jsme a nakonec řekli, že to na rok
zkusíme. Tak tedy na rok na zkušenou. Životní pouť
je klikatá a z ročního pobytu se vyklubalo mnohem
více. Já strávil v Horním Maršově
nějakých 6 nezapomenutelných let, kde se rozhodně mluvit
o zkušenosti dá. A Johanka? Z jejího
ročního pobytu se vyklubal domov, vdala se, na SEVERu pracuje
dodnes a v lednu se Johance a Pecovi narodilo miminko – Ondřej
Kutáček. (foto vpravo)
Fíla
zůstal dodnes věrný Praze, dnes také ve svém. Na
tábory s námi již nějaký ten rok nejezdí.
To bude tím, že svůj zájem zprofesionalizoval
a pracuje v Domě dětí a mládeže a
tábory pořádá své. Občas mi večer
zavolá, jestli
se nechci jít někam projít nebo do kina. Tyto
telefonáty ale nějak ustaly, protože i Fíla má
příjemné starosti. Fílovi a Zuzce se potomek
narodil dříve než Johance. V září Jonatan
Reichel. (foto vpravo)
Původní
stará parta kolem Žlutého květu je ta tam. Každý
má svůj osud tam ve svých rodinách a mnozí
další také s dětmi. Tato historie by stála
na sepsání. A že by toho bylo! Spousta jmen tu
chybí. Mezi význačné osobnosti kolem ŽK,
kteří ještě mají děti, je třeba zmínit
Katku Jurčíkovou, která se do táborového
života opět mezi nás vrátila. Už má téměř
pětiletého kluka, Kryštofa.
Kosmické
tragédie NASA
29.1.07
Před
40ti lety došlo k tragédii Apolla 1, kdy při
pozemních zkouškách uhořeli tři kosmonauté.
NASA má pěkně zpracovanou flashovou vzpomínkovou animaci
nejen na Apollo 1, ale i na tragédie dvou raketoplánů, na
Challenger a teprve čtyři roky starou událost, kdy se
nevrátila Columbia.
Stránky s videem o smrti celkem 17ti kosmonautů zde.
Články v češtině na: IAN, aktualne.centrum, wikipedia, kosmo
Země z výšky téměř reálně
29.1.07
Na začátku toku byly pro veřejnost spuštěny stránky serveru MIRAVI
s výsledky práce "zelené" družice Envisat,
monitorující pevninu, moře, atmosféru, ledovce.
Můžete se tak pokochat krásou Země z výšky
a sledovat časový vývoj probíhajících přírodních jevů.
Družice Envisat
(Environmental Satelite) shromažďuje důležitá data o
vývoji životního prostředí Země,
znečištění atmosféry s ohledem na změny
globálního klimatu. Kolem Země oběhne 14krát za
den ve výšce 800 km
a vždy po 35 denním cyklu se opět vrací na původní
dráhu. Každé 3 dny pořídí úplnou
mapu světa. Družici v roce 2002 vypustila Evropská
kosmická agentura (ESA) a Kanada. Stránky projektu MIRAVI.
ESA, technet.idnes
Progress M se spojil s ISS 20.1.07
Nákladní
kosmická loď Progress M 59 se spojila s
mezinárodní kosmickou stanicí - ISS (International
Space Station). Snažil jsem se naučit nahrávat (streamovat)
video přenos z netu, resp. NASA TV. Po pár pokusech se
úspěch dostavil, tu je první - kosmonauti v
nákladovém prostoru raketoplánu - 1 MB.
Pravda, má to ještě své mouchy, nejde mi zvuk. Ale
i to přijde. Video ze spojení Progressu má tři
části. První ukazuje zejména přibližování se záběry Země v pozadí (22 MB, 5:14), v druhé části jsou krásně vidět "raketové" korekce dráhy, to jsou ony záblesky (21 MB, 5:50) a ve třetí části
je samotné spojení obou kosmických lodí (32
MB, 8:38), které proběhlo po vstupu do zemského
stínu.
Chlapec s hřebíky 10.1.07
Byl
jednou jeden chlapec, který měl špatnou povahu. Jednoho
dne mu jeho otec dal pytel plný hřebíků a řekl mu:
“Pokaždé, když s někým ztratíš
trpělivost a rozlobíš se, zatluč jeden hřebík do
zahradního plotu.”
První
den chlapec zatloukl 37 hřebíků. V
následujících týdnech se chlapec postupně
učil ovládat a počet hřebíků v zahradním plotě byl
stále menší. Naučil se, že zatlouct hřebík
je namáhavější než se ovládnout. Konečně
přišel den, kdy chlapec už nemusel zatlouci žádný
hřebík.
Přišel
za otcem a ten mu řekl, aby teď každý den jeden hřebík z
plotu vytrhl, když se ovládne. Po nějaké době mohl
chlapec otci říct, že všechny hřebíky z plotu už
vytrhl.
Otec
mu ukázal na zahradní plot a řekl: “Můj synu, dobře
sis počínal, ale i přesto - podívej se na ten plot, jak
je plný děr. Už nikdy nebude jako dřív.
Když
se s někým pohádáš a řekneš mu něco
zlého, zanecháš v něm ránu. Když do člověka
zabodneš nůž, můžeš ho sice zas vytáhnout, ale
rána tam pořád je. Nepomůže, když se mockrát
omluvíš…, rána zůstane. Slovní
rána je stejně bolestivá jako ta tělesná.”
Foto: Michal Hejna
14
dní s Discovery
23.12.2006
Někdo
fandí fotbalu, někdo těm, co létají do
vesmíru. Sejdou se u monitorů při
významných
událostech, koukají na přenos a debatí
na chatu.
Tak tomu bylo i v případě letu raketoplánu
Discovery
– STS 116 ke kosmické stanici ISS a
celé mise od 9.
do 22. prosince 2006.
Divácky
atraktivní bývá start a
přistání.
Startovalo se „pouze“ s
jedním odkladem, tedy
hned na podruhé. Z
význačnějších
událostí si připomeňme spojení
raketoplánu
a ISS, setkání posádek,
výstupy do kosmu a
montáže.Vše probíhalo hladce,
plány NASA
pak změnily špatně se
skládající
sluneční panely, které nakonec posádce
Discovery
vysloužily o den delší pobyt ve
vesmíru.
Pro
anglicky rozumějící osoby jsou
zajímavé i
tiskové konference z oběžné dráhy,
které
byly mnohdy veselé. Nádherná
podívaná byla při
vypouštění malých
družic ANDE, stejně jako přistání, kdy se do
poslední chvíle nevědělo, kam Discovery usedne.
Vypisovat
zde všechny události by bylo dlouhé,
od toho je
archiv.
Kdo
by si před mnoha lety pomyslel, že budeme mít na monitoru
živé přenosy, koukat na to, na co koukají v
řídícím centru. A že to
stojí opravdu za
to! Snad ani posádky raketoplánů a
lidé v NASA
netuší, jak je někde v té
naší
malé České kotlině silná komunita
jejich
příznivců a fandů. Kolik lidí sleduje jejich
počínání, vesele se při tom
baví na chatu.
Kdo by si pomyslel, že let raketoplánu do vesmíru
spojí osudy lidí, vytvoří
přátelství, ale
rozvášní i
lidské emoce. A o tom je život.
Marku,
Williame, Roberte, Joan, Nicholasi, Christersi, Suni,
Thomasi…
a
další stovky lidí v
NASA – děkujeme. Bylo to krásné, bylo
to
parádní. Budeme čekat zase na
další
výsledek vaší práce v
březnu při letu STS
117. A vy, všichni fandové, nezapomeňte, že
nahoře se
stále něco děje a NASA TV stále
vysílá.
Video
z krásného přistání
raketoplánu
Discovery při soumraku se záběry z pohledu
pilota.
Zase bude
na co koukat!
8.12.2006
