VÝPRAVY 2017

Výpravy v roce 2017

Jaká byla

Akci do Plzně jsme si zopakovali téměř po čtyřech letech. Tato byla ovšem v mnohém jiná a zajímavější. Při minulé návštěvě byla totiž zavřená hlavní velká hala.

Děti se vrhly na první atrakce. Při závěrečném povídání o zážitcích, se některým nejvíce líbila právě jedna z prvních expozic – nakloněná místnost. Děti zkoušely sílu magnetu, nebo se nechaly vytahovat vzhůru silou setrvačnosti. Někteří se bavily „moderováním“ na Déčku. Některé naopak zaujalo podzemí – expozice Vzhůru dolů, původem z finské science centra, kde se děti například dozvěděly něco o vrstvách zemské kůry a těžbou nerostných surovin, které každý denně využíváme.

V expozici Vodního světa se vyřádily s žonglováním míčku na vodě, Archimédovým šroubem, vodním výtahem a dalšími hrátky. Jedna z expozic byla věnována jídlu, ale ta ty nejmladší příliš nezaujala. Přesunuli jsme se do vedlejší haly, kde nás čekal především vesmír. Pěkné velké modely raket, od první známé po rakety, které jsou ve vývoji a ještě nelétají. Interaktivní exponáty představily Sluneční soustavu, Keplerovy zákony, fáze Měsíce či složení Země a Slunce. Velký úspěch mělo malé tvořící se tornádo a tíha na planetách. Někteří si vyzkoušeli, kolik by na různých planetách vážili. Předchozí expozice děti natolik zaujali, že jsme planetárium už nestihli.

Po svačině se dala stihnout ještě jedna expozice – expozice sportu (Mathatlon). Nezvládli jsme obejít všechno, ale i tak bylo velmi zajímavé zjistit, jak natočit plachtu jachty tak, aby plula proti větru. Někdo si vyzkoušel lyžování – obří slalom, jiní míčové hry a další aktivity, vyžadující postřeh. Po nezbytném nakupování suvenýrů byl čas na návrat.

Plánování přesunů Rudná – Plzeň a zpět nebylo úplně jednoduché, navíc jsem preferoval alespoň jednu cestu vlakem. Je totiž s podivem, jak občas narážím na některé děti, které cestování vlakem téměř neznají. Přitom oproti autobusu je to zcela jiný zážitek a hlavně pro děti nabízí možnost volného pohybu. Nezapomenu kdysi na tvrzení desetiletého kluka, který celý vyjukaný povídal, jak jede poprvé vlakem!

Jízdní řády mne ovšem na zpáteční cestu donutily použít z Plzně autobusu. Toho žlutého se servisem. Pro některé děti to byl opět neuvěřitelný zážitek. Než proběhl úvod a reklamy na obrazovce (které se nedaly vypnout), než stevardka rozdala vše možné, než děti několikrát protočily na dotykových obrazovkách na sedáčkách menu, byli jsme v Praze na Zličíně.

Fotogalerie

Jaké byly

Krásný říjnový den jsme s dětmi strávili v lese. Naše lesní putování začalo u tří rybníků nedaleko Úhonic, kde děti dostaly užitečnou pomůcku – nové triedry. Tato skupina dětí je také nadmíru využívala. Naším hlavním cílem byly ptačí budky, které bylo po sezóně třeba zkontrolovat a vyčistit od starých hnízd. K budkám samozřejmě nevedou cesty. Šlapali jsme do údolíček a pak zase do kopečka, ale nikdo nefňukal.

V lese máme 15 různých obydlí pro ptáky. Některé klasické budky, další jsou specialitky, jako např. šoupálkovník nebo hnízda. Specialitky zůstaly neobsazené, zato klasické budky letos obsadily sýkory modřinky a koňadry. Modřinky celkem vyvedly 21 mladých a koňadry 42 ptáčat. K budkám lezl jen deváťák Adam, ale vyndaná hnízda si důkladně prohlédli všichni. K našemu překvapení byla ve třech hnízdech ještě vajíčka. Není to tím, že by ptáci v říjnu ještě hnízdili. Koňadry a modřinky hnízdí dvakrát v létě, tato vajíčka byla z druhé snůšky. Proč ale zůstaly některé druhé snůšky opuštěné, je nám záhadou. Jednu budku, kde hnízdily koňadry, obsadili sršni. Byli stále aktivní, tak jsme budku nechali na pokoji.

Nezabývali jsme se jen přírodou, ale zahráli si také pár her. Například přesouvání družstev mezi stromy probíhalo tak, že se stále někdo musel dotýkat jednoho stromu a družstvo se nesmělo rozpojit. Startovní a cílový strom byl určen. Nechyběla velice oblíbená schovávaná, na tu už máme své pěkné místečko. Nějakou dobu se hrálo i na louce, ale čas byl neúprosný a Slunce se chýlilo k obzoru. Další lesní výprava nás čeká na jaře.

Fotogalerie

Jaká byla

Po letních prázdninách proběhla jen jedna víkendová výprava v Srbsku v Českém krasu. U výprav je většinou téma jasné z názvu. Tentokrát byl název Mana-tu pro všechny záhadný a všechny podobné názvy vyhledané na internetu byly tématem vedle jak ta jedle. Po první venkovní páteční hře bylo téma napovězeno, jasněji bylo až při promítání o velkých námořních lodích, což byla tečka pátečního dne před zachumláním se do spacáků.

Téma bylo zcela jasné až v sobotu ráno, až když úkolem družstev=posádek bylo slepit herní lodě. Každá ze čtyř posádek měla svou barvu lodí ve tvaru trojúhelníku. Lodě – trojstěžníky, dvojstěžníky a jednostěžníky se umístily na herní plán. Cílem posádek bylo umístit co nejvíce svých lodí na protilehlý roh a trojstěžníkem se ještě dostat na ostrov Mana-tu uprostřed. Tahy lodí získávaly posádky za námořní hry, které probíhaly do neděle převážně venku. Princip hry byl ale jedinečný v tom, že víkendovou výpravu nevyhrála posádka, která měla nejvíce bodů za hry, ale ta, která dokázala s loděmi nejlépe strategicky „plout.“ Přitom se mohli vyřazovat lodě soupeřů.

Za jaké hry posádky získaly tahy pro své lodě? V pátek večer už za tmy proběhla první hra – poznávání siluet mořských živočichů v „moři.“ Cesta po moři byla osvětlena svítícími tyčinkami, které si pak každý mohl vzít. V sobotu dopoledne to byl například lov ryb. Nebo přechod řeky po kamenech, která byla plná piraní a ještě bylo třeba mezi nimi sbírat mušle.

Odpoledne byla naším cílem louka u pískovcového lomu (samotný pískovcový lom jsme pro jednou z aktivit vynechali, pračky si alespoň oddychly). Zde se sehrála velká námořní bitva na střídačku vždy mezi dvěma posádkami. Při hře se využily jak šátky, tak hadráky (koule z ponožek) jako dělové koule. Nechyběla samozřejmě spousta dalších meziher, mezi nejoblíbenější patřily ocásky.

Večer před táborákem si posádky složily papírové lodičky a soutěžily v plavbě v pekáči plném vody. Směr větru jim zajišťovalo brčko a pořádný nádech. Táborák je nedílnou součástí našich výprav, ani tentokrát to nebylo jinak. Včetně laserového „představení“ a pokusů o zpěv. V neděli dopoledne jsme ještě stihli na louce zahrát pár her a po obědě se už posádky těšily z diplomů a odměn. A skutečně – pořadí vítězů tentokrát neurčilo pořadí ve hrách.

Fotogalerie

BLUDNÝ HOLANĎAN	LACHTANI	BALETNÍCI	PIRÁTI Z KARIBIKU
Samuel B. Blanka J. Jakub S. Šárka P. Vojta K. Sofie B.	Eliška Z. Nikola J. Ondra M. Michal P. Simona L. Mikuláš Z.	Michal Má. Michal Me. Honza K. Vojta B. Míša M. Filip M. Ema O.	Adéla H. Lukáš B. Alžběta P. Martina K. Richard H. Dominik K.
38 tahů	21 tahů	24 tahů	17 tahů
1. místo	2. místo	3. místo	4. místo

Jaká byla

Prohlídku útrob slapské přehrady a nevšední turistickou stezku si o pěkném víkendu užila dvacítka zájemců. Zájemců o výpravu bylo více, ovšem byli jsme limitováni předpisy ČEZu, který Slapskou přehradu provozuje. Tuto akci jsme pořádali v roce 2013, proto byl čas ji zopakovat.

Výprava Slapská přehrada a NS Svatojánské proudy, září 2017

Bezpečnostní opatření při vstupu do přehrady byla přísnější, než před čtyřmi lety, ale i prohlídka byla zajímavější a viděli jsme toho mnohem více, než tehdy. Ušli jsme několik stovek schodů, nejdříve nahoru a pak dolů, do hlubin přehrady. Procházeli chodbami s aparaturami, měřící pohyb různých přehradních betonových bloků. Viděli jsme taktéž obrovské potrubí – přivaděč vody ke Kaplanovým turbínám. V přehradě jsou tři, každá o výkonu 48 MW. Zavítali jsme také do kontrolní místnosti s počítači. Tam bylo velmi zajímavé povídání o povodních v roce 2013, kdy pan průvodce a současně pracovník elektrárny, pouštěl videa a pak venku pod spádem přehrady vysvětloval další podrobnosti a zodpovídal zvídavé dotazy.

Zajímavostí Slapské vodní elektrárny pro nás byla například informace, že elektrickou energii nevyrábí nepřetržitě, ale pouze vykrývá energetické špičky domácností, nebo že chod elektrárny Slapy se řídí z vodní elektrárny Štěchovice. Prohlídky Slapské přehrady se nikde s pompou nepropagují, ale pokud si na internetu najdete patřičné informace, není problém se na exkurzi domluvit. Rozhodně to stojí za to, vidět vnitřek přehrady a dozvědět se mnoho zajímavostí o stavbě a provozu toto díla, které se stavělo v letech 1949–1955.

Druhá část naší celodenní výpravy už byla turistická. Vydali jsme se na naučnou stezku, které se říká Svatojánské proudy, podle sochy sv. Jana Nepomuckého postavené roku 1772. O údolí se píše, že je to jedno z nejkrásnějších přírodních výtvorů naší vlasti. A Svatojánské proudy? To je již minulost. Nezkrotné vltavské peřeje, které sjížděli voraři, pohřbila stavba Štěchovické a Slapské přehrady.

Stezka od Slapské přehrady (Třebenic) vede po zelené turistické značce nejdříve běžnou lesní cestou. Na trase je i lesní samoobsluha se suvenýry. Kousek dále byla na palisádě výstavka starých fotografií dokladující život na vodě a osadách na Svatojánských proudech. Později se stezka zařezává do skalnatých prudkých svahů, mnohde je vytesána do skal včetně několika tunelů pro pěší. Tato stezka vedoucí často vysoko nad Vltavou se stala roku 1889, jak se dočítám, první turistickou stezkou u nás.

Na stezce se prochází trampskými osadami, které jsou roztroušené po celé délce trasy. Chatky často stojí na neuvěřitelných místech ve svazích a skalnatých útesech. Tento kaňon nosí další prvenství – zrodila se tu první trampská osada Ztracená naděje (Ztracenka). Na toto místo jezdila už před první světovou válkou skupina skautů a později jejich následovníků a kamarádů, a zde si stavěli „chaty“ z klacků a chvojí. První skutečné dřevěné chaty se začaly objevovat až od roku 1923.

Naše putování v závěru vedlo kolem hráze vodní elektrárny Štěchovice a obřích přečerpávajících potrubí a končilo ve Štěchovicích, odkud jsme se vydali autobusem domů. Oproti poslední akci před pár lety, kdy jsme měli velký skluz v plánu návratu, to letos bylo naopak. Možná to bylo tím, že jsme se nezdržovali cachtáním ve Vltavě a dlouhými pauzami.

Chcete-li si udělat romantický výlet za slunečného počasí kousek od Prahy je Naučná stezka Svatojánské proudy tou nejlepší volbou; úchvatné přírodní scenérie, zajímavá stezka ve skalách s výhledy na Vltavu, zajímavé chatařské umění… Není to přitom nic extra náročného – stezka měří zhruba 10 km, cestu zvládnou i školáci prvního stupně.

Fotogalerie

V květnu jsme si udělali netradiční akci, kterou můžete brát také jako typ na nevšední cyklistický výlet. Poloha Rudné je v tomto směru výhodná.

Cyklisticko-letecká výprava, květen 2017

Výprava měla dvě části. V té první jsme se sešli v klubovně Žlutého květu v základní škole na promítání naučného dokumentu o největším dopravním letadle světa – Airbusu A380. Dokument byl zajímavý a některé věci, o kterých se v dokumentu mluvilo, jsme si za nedlouho živě ověřili. Zcela plná klubovna účastníků, především dětí, měla jednu výsadu. Díky jednomu tatínkovi, který opravuje na Ruzyňském letišti letadla, jsme si mohli osahat a podívat se na díly z letadel a ukázky leteckých materiálů.

Mezi účastníky tak například kolovala lopatka z motoru Boeingu 737–400 po střetu s ptáky, okénko z trupu letadla, kryt pozičního světla, obraceč (reverz) tahu proudového motoru. Z materiálů jsme si mohli osahat moderní uhlíková vlákna (u A380 se z nich vyrábí např. směrové křídlo), hliníkové a jiné výplně/výztuže používaných především v podlahách letadel, kevlar a různé nezpevněné tkaniny a síťky. Jako bonus byla k vidění kopie tepelné dlaždice raketoplánů, které raketoplány chránily před žárem při vstupu do atmosféry Země.

Po naučné části nastala část pohybová, cyklistická. Po úvodním bezpečnostním ponaučení se více jak 30 cyklistů – rodičů a dětí – vydalo k letišti. A v tom tkví výhodná poloha Rudné. Z Rudné vede trasa přes dálniční most (nyní v opravě, ale pro pěší a cyklisty je otevřený) na Chýni. Chcete-li se vyhnout silnicím (např. kvůli dětem), v podstatě stačí přejet kopeček z Rudné do Chýně a na konci Chýně u rybářství u Černých zahnout ze silnice doprava, na cestičku vedle chat a vojenského objektu. Pak už jedete jen po vedlejších cestách a ulicích. Kolem Břevského rybníku, dále stezkou kolem Litovického rybníku, kde se můžete zastavit na vyhlídce (ptačí pozorovatelna Litovický rybník). V Hostivici od Litovického rybníku zahnete do ulic města, dojedete pod nádražní most a pokračujete dále k areálu letiště. Samozřejmě se dá jet jednoduše z Chýně i po hlavních komunikacích. Možností je spousta. Trasa od dálničního mostu až na vyhlídku letiště je dlouhá zhruba 11 km. Zde je příklad trasy: www.mapy.cz/s/1Lxpt.

Vyhlídkový val (spotterská plošina, letecká vyhlídka…) u křížení leteckých drah se naším příjezdem zaplnila. Měli jsme nádherný výhled na přistávající a odlétající letadla, protože vyhlídka jen nad úrovní plotu. V podvečer je na Ruzyňském letišti vždy rušno. Nyní jsme na vlastní oči viděli to, o čem byl dokument; Airbus A380. Tento kolos k nám létá každý den, pravidelně. V 13:30 přistává, v 15:55 je odlet (viz www.planes.cz). V dokumentu popisovali, jak dosáhli toho, že je letadlo při letu tiché. A skutečně. Jeho start byl oproti jiným menším letadlům neuvěřitelně tichý! Měli jsme štěstí na datum výpravy, protože nás čekala jedna rarita, která u nás není běžně k vidění – Antonov An-124 Ruslan. Tento kargo kolos po přistání popojížděl kolem nás a na rozdíl od všech letadel to bylo s velkým náskokem nejhlučnější letadlo, až si někteří zakrývali uši. Letadel jsme se nabažili a po společné fotce vydali zpět. Ovšem na zpáteční cestě se většina zasekla u stánku se zmrzlinou v Chýni.

Zkuste to také. Na výlet na kole s nevšedním cílem (aneb letadla na dosah), navíc pokud si ještě přidáte přírodovědnou zastávku u Litovického nebo i jiného rybníka, budete rádi vzpomínat. Cesta na leteckou vyhlídku i s malými dětmi (s námi jeli i prvňáci) trvá přibližně hodinu.

Fotogalerie

Jaká byla výprava

Výprava květen 2017

Na víkendové výpravě jsme už dlouho neměli živá zvířata. To se povedlo ke konci května, kdy nám teplé počasí přálo k tématu africké divočiny. V pátek se děti seznámily s příběhem lvice Elsy, o kterou se starali manželé Adamsonovi v Africké Keni. Joy Adamsonová byla spisovatelka, malířka a ochránkyně zvířat (narodila se v Opavě). Napsala, také knihu Příběh lvice Elsy, podle které byl natočen úspěšný film, a který děti shlédly (některé doslova hltaly).

Představování domácích mazlíčků, které si někteří účastníci přivezli, proběhlo v sobotu dopoledne. Chovatelé své svěřence znali jako domácí zvířátka, ovšem se znalostmi, odkud zvíře pochází a čím se v přírodě živí, už bylo slabší. Po celý víkend si tak děti prohlížely morče, křečíky džungarské, dalšího křečka a osmáka degu.

Chvíle se zvířátky byla poměrně statická, bylo třeba se rozhýbat. Na řadu přišla velice oblíbená Počítací schovávaná, což je hra hodně rozdílná oproti klasické „schovce.“ Málo kdo z dětí si při hře všiml, že nad námi přeletělo historické dvoumotorovéBaťovo letadlo – Lockheed Electra.

Přišel čas na pořádnou africkou hru. Jak známo, v některých částech Afriky je nouze o vodu. Obyvatelé pro vodu musí chodit na dlouhé vzdálenosti. Afričané umí nosit předměty a nádoby na hlavně. Děti si něco podobného vyzkoušeli také. Úkolem Gepardů, Králíků džungle, Asijských tygrů, Tarzanů a Bělochů, tedy pěti kmenů (družstev), bylo nosit vodu v misce na hlavně (s držením) a naplnit svou nádobu. V druhém kole se voda nosila ve „vacích.“ Další soutěžní hra byla nejen o afrických zvířatech. Družstva měla v rozlehlém areálu najít co nejvíce zvířat na obrázcích a určit je a u jednoho úkolu určit, která nežijí v Africe, což pro většinu nebylo těžké.

Další hraní už probíhalo na hřišti za areálem. Po poledním klidu neklidu se celá výprava přesunula do lesa. Hlavní lesní hrou byl sběr hlíz. Některé africké kmeny vyhrabávají ze země hlízy, aby s nich získaly tekutiny. Také naše kmeny hledaly po lese vykukující hlavičky hlíz a snažily se je vytáhnout nebo vyhrabat. Akorát ty naše „hlízy“ byly kovové, dlouhé a s hlavičkou. Kdo nezvládl hlízu vytáhnout, mohl si na pomoc přivést někoho staršího z kmene.

Ještě před táborákem se v areálu sehrála strategická hra mezi kmeny. Každý kmen si udělal kruh, kam umístil „vejce“ své barvy a ty musel hlídat a zároveň se snažil ukořistit co nejvíce dalších vajec. Byla to fajn lítačka, při které část lidí musela hlídat vejce a část chodit lovit. Sobotní den ukončil tradiční táborák s opékáním.

V neděli se déle spalo, balilo a kupodivu se stihly, mimo jiných, ještě dvě soutěžní hry. Tedy ta poslední byla na procvičení mozkovny. Psala se zvířata na dané počáteční písmeno. Po vyhlášení výsledků, rozdání diplomů a zvířecích odměn se hledal poklad. Všichni poklad našli téměř hned, jen vítězný kmen hledal do příjezdu rodičů.

Fotogalerie se připravuje

BĚLOŠI	KRÁLÍCI DŽUNGLE	ASIJŠTÍ TYGŘI	GEPARDI	TARZANI
Annamari B. Berenika Č. Simona L. Kamila V. Hubert Č. Ondra M. Jakub S. Jan P.	Petr B. Nella S. Patrik S. Oliver V. Prokop M. Alžběta P. Leontýna B.	Martina K. Lukáš P. Eliška Ž. Bára J. Ema O. Jan K. Jan S.	Alena Š. Eliška J. Eliška V. Michal M. Gábina N. Markéta M. Štěpánka J. František H.	Bartoloměj V. Charlotta Ř. Amálie Č. Adéla D. Katka N. Karel Ř. Nela M.
23 bodů	14 bodů	14 bodů	13 bodů	11 bodů
1. místo	2. místo	2. místo	3. místo	4. místo

Jaká byla výprava

Výprava květen 2017 – Poklad na Stříbrném jezeře

Kdo by neznal Vinnetoua, Shatterhanda a další postavy Mayovek? Využili jsme prodloužený víkend v květnu a zahráli si nějaké hry na téma Poklad na Stříbrném jezeře. Akorát hry a aktivity nešly chronologicky jako ve filmu, ale to vůbec nevadilo. Lord Castlepool byl onen vědec, který hledal, modré motýli Papilio polymnestor parinda. Ten motýl skutečně existuje, ovšem žije na Srí Lance, což je zcela jinde, než se v příběhu nacházel lord Castlepool. Pět kmenů (družstev) na louce také lovili motýli, ale i jiné, ovšem ty byli za méně bodů, než Papilio polymnestor parinda.

Další hrou po chytání motýlků bylo přesunování se na voru (kartonu papíru). Velký úspěch měla hra Tichý indián. Ve filmu se hodně plížilo a potají přesouvalo a přitom je třeba být hodně obezřetný, aby dotyčného ani praskající větévka neprozradila. Všichni si vyzkoušeli potichu projít vymezenou trasu tak, aby ho chytač z jiného družstva se zavázanýma očima nechytil. Tichý indián II byla zase jiná hra, ale s podobným námětem. Bylo třeba být potichu a skrývat se a dostat se co nejblíže k hráči z jiného družstva.

Děti v lese stavěly malé modely indiánských stanů tee pee. Mnohým se líbilo zmalování se. Tedy malování barvami na obličej, jako indiáni. Na indiánské výpravě nesměla samozřejmě chybět střelba z luku. Po zlomení prvního luku už to šlo hladce a všichni si zastříleli na bizona. Neméně zajímavé bylo křepčení kolem ještě nezapáleného ohně. Každý kmen si připravil indiánskou scénku. Po scénkách vzplál táborák a opékalo se…

Nejtěžší hra proběhla na konec, v den odjezdu. Byla to velká pátračka po písmenech v trávě, na dřívkách od zmrzlin. Rovná plocha dřívka směřovala k dalšímu a na každém dřívku byla písmena, dávající dohromady větu.

Všechny kmeny úspěšně propluly příběhem s Vinnetouem, Shatterhandem a dalšími postavami. Zahrály si 13 hodnocených her a aktivit (lov bizona, skládání mapy, neodolatelný indián…), těch ostatních nepočítaje – mezi nejúspěšnější patří např. počítací schovávaná (námět z Prázdninových her Lipnice).

Fotogalerie se připravuje

TEEPEECI	VINEŤÁNKOVÉ	INDIÁNI	ROŠTÍ	APAČERVY
Markéta Š. Amálie Č. Natálie B. Hubert Č. Lukáš P. Viola N. Filip Š.	Nela N. Filip N. Zuzka P. Helena H. Valérie H. František N.	Berenika Č. Mikuláš Z. Štěpán K. Kryštof S. Jakub S. Adéla K. Matěj Š.	Julie P. Sofie P. Ondra M. Žaneta F. Andrea F. Kryštof K. Jindřich P.	Kristýna H. Michal M. Štěpán H. Honza K. Tonda Š. Vojta Š Filip B.
57 bodů	55 bodů	45 bodů	44 bodů	43 bodů
1. místo	2. místo	3. místo	4. místo	5. místo

Jaká byla výprava

Výprava duben 2017

Dubnová víkendová výprava (21. – 23.4.) měla hvězdářsko-kosmonautické téma. Téměř třicítka dětí byla zvědavá, jak se bude cestovat vesmírem. V reálu dost těžko, pomyslné cestování vesmírem probíhalo ve čtyřech družstvech na „vesmírné mapě.“ Důležité ale byly aktivity, které se k tématu vázaly.

V pátek večer jsme si po obecných hrách promítali zajímavá videa o vesmíru a kosmonautice. Například o velikostech těles Sluneční soustavy nebo o tom, jak že žije ve vesmíru. Jak se tam stravuje, spí, myje, chodí na wc… všechno toto je jiné, než na pevné zemi. V sobotu ráno si děti prohlédly 3D snímky z vesmíru – planety a jejich měsíce, Slunce, mlhoviny, rakety a sběratelské nášivky kosmických misí. Následovalo kreslení a představení mimozemských obyvatel v představách dětí.

Na louce proběhl „kosmonautický výcvik.“ Ten se skládal z několika disciplín. Možná jste už někdy viděli fotografii astronauta ve volném kosmickém prostoru. Astronauté ve skafandrech nechodí mimo kosmickou loď samozřejmě na výlety, ale pracovat. Většinu svého pohybu ve vesmíru a práce musí učinit pouze rukama. Děti si tak vyzkoušely, jaké to je, když máte ve skafandru dělat jemnou práci. Dostaly rukavice a v nich musely navlékat kancelářské sponky. Další disciplína prověřila postřeh a rozhodování. I v tom musí být kosmonauté dobří. Úkolem dětských kosmonautů bylo „proletět“ určenou trasu a vyhýbat se létajícím meteoritům (hadrovým koulím z ponožek). Následovalo pár dalších her (např. evakuace z kosmické lodi). A už byl čas na oběd.

Odpoledne se vesmírná výprava vydala do pískovcového lomu za Srbskem. V lomu měly týmy za úkol dát dohromady dvojice souhvězdí (vyznačené souhvězdí + malbu souhvězdí) a nasbírat ideálně kompletní řadu souhvězdí. Jednalo se o štafetovou hru, na kterou navazovala vědomostní poznávačka – hledání stanovišť s otázkami a možnostmi správné odpovědi.

Po večeři si týmy vyzkoušely princip raketového pohonu. Na balónek přilepily krátké brčko, které se navléklo na natažený provázek, a nafouknutý balónek se pustil. Balónek ale po provázku moc daleko většinou nedojel. „Technik sondy“ byla další hra. Poslepu odšroubovat a opět našroubovat uzávěry správných rozměrů na sondu. Tato aktivita se protáhla až do tmy, proto se dohrávala ještě v neděli dopoledne. Závěr sobotního dne byl zakončen táborákem, opékáním buřtů a chlebů a zpěvem při kytaře.

Další nestihnuvší hra, která se dohrávala v nedělní dopoledne, bylo „robotické rameno.“ Robotické rameno ovládané člověkem z kabiny je na Mezinárodní kosmické stanici (ISS) a bývalo na raketoplánech, které už nelétají. Úkolem ramene bývá přesun nákladu nebo ukotvení přilétající zásobovací kosmické lodi k ISS. Děti si vyzkoušely přesun Kinder vajíček s kleštěmi a svým ramenem.

Počasí na pozorování noční oblohy nám tento víkend nepřálo. Sluníčko se na chvíli ukázalo v neděli dopoledne a tak ti, co měli již sbaleno a uklizeno, měli štěstí a stihli se podívat na Slunce v dalekohledu. Samozřejmě s filtrem k tomu určeným. Na povrchu Slunce bylo vidět pár slunečních skvrn. I přes absenci jasné oblohy se všechny týmy pěkně proletěly, nejen vesmírem. A děti získaly malou představu o vesmíru a o tom, jak se astronautům v kosmu žije.

Fotogalerie

ZÁŘÍCÍ KOMETY	METEORITY	HVĚZDNÉ PLANETY	NASA
František H. Alžběta P. Samuel B. Honza K. Kamil B. Jakub M. Ester P.	Nela M. Adéla U. Lukáš Č. Simona L. Jáchym H. Pavlína P. Markéta M.	Markéta P. Michal M. Adéla H. Lukáš H. Lucie B. Alena P.	Ríša H. Šárka P. Matěj Š. Adéla K. Jakub S. Ondra M. Michal P.
28 bodů	26 bodů	20 bodů	18 bodů
1. místo	2. místo	3. místo	4. místo

Jaká byla výprava

Jednou za čas máme výpravu s výjimečným tématem. Před dvěma lety to byla jeskyňářská výprava, v březnu (24. – 26.3.) proběhla horolezecká. Skalnaté prostředí Českého krasu je k horolezectví ideální. Vždy se téma snažíme uvést nějakým příběhem. Nyní to byl skutečný příběh horolezce Joe Simpsona, který se mu s parťákem Simonem Yatesem přihodil v peruánských Andách. Dětem jsme v pátek večer nejdříve promítli fotografie hory Siula Grande a její umístění na mapě, aby měly představu, kde se událost odehrála. Joe Simpson napsal o dramatu knihu, jejíž příběh byl zfilmován. Co se tehdy přihodilo?

V roce 1985 mladí horolezci Joe a Simpson lezli prvovýstup po západní stěně hory Siula Grande alpským stylem. To je výstup, který se provádí bez podpory, tedy bez nosičů, bez postupových táborů, horolezci si nesou v batohu všechno s sebou. Výstup na vrchol se jim podařil. Sestup byl ale náročnější. Větší část nehod se stává právě při sestupu. Joe se ve sněhovém převisu propadl a ošklivě si zlomil nohu. Jeho parťákovi Simonovi nezbylo nic jiného, než Joa po laně postupně spouštět po sněhovém srázu. Po spuštění na konec lana se lano vždy uvolnilo, jak se Joe odjistil, aby Simon mohl k němu sejít a proceduru opakovat. Byla už tma, když se ale najednou neuvolnilo, bylo napjaté a tak to trvalo několik hodin. Simon netušil, že Joe visí přes převis ve vzduchu a nemůže nic dělat. Simon už začal pomalu sjíždět po srázu… Vzal nůž a lano odřízl. Byl si jistý, že Joe zemřel. Ale byla to mylná domněnka. Joe spadl do ledovcové trhliny. Vše nakonec dopadlo dobře. Joe Simpson se zcela vyčerpaný a dehydrovaný doplazil do tábora, z kterého jeho parťáci už chtěli odejít.

Děti si hrami vyzkoušely některé části příběhu. Samozřejmě nešlo události napodobit věrně. To co skuteční horolezci zažívali, děti braly jako hru, často s úsměvem. Alespoň si malinko zkusily, že jsou situace, o kterých nemáme ani představu jak v reálu vypadají, když sedíme v teple a díváme se na film. Zimu andských hor jsme skutečně napodobit nemohli, protože o víkendu vládlo jarní slunečné teplé počasí.

Co si čtyři družstva dětí zkoušela z příběhu napodobit? Plazení se se zlomenou nohou, ovázanou karimatkou, tak, jak to udělal Joe Simpson. Není to nic jednoduchého. Joe měl také velký problém s vodou. Jak sám říkal: „Můžete sníst sněhu, kolik chcete, stejně to bude málo.“ Děti samozřejmě nejedly sníh, ale podobně jako Joe hledaly vodu. Na louce a nosily ji do nádoby (voda byla v Kinder vajíčkách). Také si vyzkoušely běh s batohem na zádech do stráně, nebo jaké to je, jít jako expedice spojená jedním lanem. S dětmi jsme si také povídali o podmínkách ve vysokých horách (uvaření dvou hrnků vody za hodinu, za 5 - 6 hodin postup jen o 60 metrů aj.).

Hrála se samozřejmě spousta jiných „nehorolezeckých“ her. Na sobotní večer si týmy připravily krátké divadelní scénky o příběhu. Většina zobrazovala nejdramatičtější moment, přeříznutí lana a pád do propasti. Pak následoval táborák s opékáním, ukazováním souhvězdí a promítáním efektů zeleného laseru.

To nejdůležitější a nejpracnější na celé výpravě bylo samozřejmě horolezení. Během sobotního dopoledne se děti vystřídaly na provazochodectví (slackline) a na výstupu na basy. Úkolem bylo pod sebe nastrkat co nejvíce přepravek od nápojů a po nich stoupat a nespadnout. Když někdo spadl, byl samozřejmě jištěn a jen se posadil do sedáku. Průměr postavených bas byl tak čtyři pět, jen jedna holka dokázala pod sebe postavit všech 12 bas.

Pro časovou náročnost celé odpoledne až do večera probíhalo lezení a slaňování na skále. Výška cvičné vápencové stěny měla odhadem tak 12 metrů. Pro většinu dětí nebyl problém skálu vylézt. Co ale bylo pro většinu nepřekonatelné, to bylo slaňování. Nešlo o slaňování samotné (tedy chození po skále), ale o moment vyklonění se ke skále o 90 stupňů a posadit se ve výšce do sedáku. To dalo nakonec jen pár jedinců.

První víkendová výprava v novém roce byla fajn. Nestihli jsme sice všechny naplánované horolezecké hry, ale děti se i tak vyřádily dosyta. Příprava a logistika oproti jiným výpravám byla náročnější, víkend zajišťovalo sedm lidí, ale o to byl zajímavější a dobrodružnější.

Fotogalerie

ZDOLÁVAČI HOR	TRHLINY	SNĚŽKA	SIULA GRANDE
Daniel D. Honza O. Honza K. Eliška Z. Marie N. Filip B.	Nela M. Anna K. Lucie H. David H. Alena P. Martina K. Markéta M.	Markéta P. Richard H. Pavlína P. Amálie Č. Michal M. Lucka M. Adéla H.	Bára J. Klára K. Marek J. Jakub S. Ondra M. Justýna K. Teodora V.
21 bodů	19 bodů	19 bodů	18 bodů
1. místo	2. místo	2. místo	3. místo

Jaká byla výprava

Jarní počasí bylo ideální k výpravě do přírody, kterou jsme si začátkem dubna udělali (2.4.). Kombinace poznávání přírody a her byla splněna jen částečně, protože celé odpoledne na to bylo málo. Oproti minulým lesním výpravám do Úhonického lesa měla tato trochu jinou trasu i program.

Cestou kolem kostela se nešlo nezastavit u ovcí a mazlivého berana, který si nechá snad vše líbit. Na rozdíl od plachých ovcí. Cestou do lesa jsme mimo jiných ptáčků koukali na holuba hřivnáče sedícího na větvi asi 10 m od nás. Tak blízko jsem ho ještě nikdy neviděl a ani nevypadal, že bychom ho nějak rušili. Jen koukal na nás a my na něho. Po cestě jsme si povídali o tom, podle čeho všeho můžeme v přírodě zjistit pobyt živočichů. Děti přišly na 12 možností (např. podle stop, chlupů a peří, hnízd, ohryzů stromů, výtrusů, zvuků atd.). Někteří triedrem pozorovali ptáky, kteří se chodili napít do louže na cestě. Většina dětí se podle zpěvu naučila poznávat budníčka menšího, ale i jiné ptáčky. Budníček menší je špatně spatřitelný, ale jeho charakteristický zpěv se velmi snadno zapamatuje.

Byl čas na první hru – ocásky a pak na svačinu. Kousek jsme popošli a dali schovávanou na místě, kde se tak výborně hraje. O další kus dále přišla na řadu další hra. Běh po jednom po číslech, která děti musely ve vymezeném území hledat. U každého čísla bylo napsáno zvíře. Ideální bylo zapamatovat si všech osm zvířat, což dokázala polovička dětí.

Další zastavení bylo u liščích nor. Jedno místo v Úhonickém lese je desítky let rozvrtáno množstvím nor. Jako dítě si tam pamatuji na hrající si liščata před norou. I při naší návštěvě byly některé evidentně obsazené. V další části lesa jsme si povídali o důležitém významu starých stromů v lese, což dnes asi málo kdo ví a má představu, že les musí být uklizen. To platí i pro zahrady, kde jsou staré nebo rozpadající se dřeviny velkým přínosem. Děti si také vyzkoušely poznávat některé stromy podle kůry. A to poslepu.

Předposlední zastavení proběhlo u stromu s dutinou. To by nebylo nic zvláštního, loni v dutině hnízdili strakapoudi. Letos se do ní ale strakapoud nedostane. Brhlík lesní byl rychlejší a vchod si zadělal – jak to brhlíci dělají – blátem zpevněným slinami přesně na svůj rozměr. Před odjezdem jsme se zastavili u tří rybníčků. Ropuchy obecné se už začínali pářit a všude jich bylo hodně. Dětem jsem ukázal, jak snadno přelstít samečky, aby si na chvíli mysleli, že jste jejich samička a drží se vás jak o život. Z vody jsme vytáhli dlouhozobku. To je takový hmyzí kolibřík. Stejně jako kolibřík „stojí ve vzduchu“ a z květů rostlin saje nektar. Dlouhozobce svědčilo teplo ruky a nikam se jí nechtělo. Zato Ondra si ji chtěl vzít domů, ale cesta autobusem by se jí už určitě nelíbila.

Fotogalerie

Jaký byl

Na druhý ročník přechodu Brd na začátku března (4. – 5.3.) jsme vyráželi opět z Jinců. Bylo doslova jaro – teplo, slunečno. U vojenských kasáren hned za městysem přišla úvodní svačinová přestávka. Ti starší si užívali sluníčka, mladší děti nevydržely sedět a přeskakovaly kanalizační výpusť. Prvních 5 km od vlaku jsme šli stejnou trasu jako loni. U Pstruhového potoka pozdravili vodníka a po 2,5 kilometrech od první přestávky byla vynucená další svačina (někteří by nejraději jedli nonstop). Po 5 kilometrech jsme zahnuli na správnou odbočku, na tu, které si loni nikdo nevšiml.

Následujících půl kilometru trasa vedla krásnou přírodou, přecházeli jsme potok, minuli malé i velké louky, střídaly se různé jehličnaté a listnaté stromy, děti se podívaly na posed, až jsme došli na zpevněnou cestu. 2,8 km dlouhá, téměř rovná cesta s mírným stoupáním, vedla zajímavými přírodními scenériemi až na první turistickou značku, na kterou jsme se napojili. Po další nezbytné svačince jsme již klesali po asfaltové cestě (bez provozu) po žluté turistické značce až na Valdek. Od této chvíle se také hrála druhá hra probíhající po celé cestě. Klíště. Každý se stále hlídal, aby mu někdo cestou nepozorovaně nepřipl klíště = kolíček, protože účelem hry bylo mít co nejméně, ideálně žádné klíště za cestu. Klíšťata se kontrolovala vždy, když jsem vyhlásil „klíště.“ Dětem ostražitost vydržela dlouho a někteří nosily batůžky raději na hrudníku.

Došli jsme na Valdek. Na straně jedné vojenské ubytovací zařízení Valdek, na druhé, zřícenina hradu Valdek. První písemné zmínky o hradu pocházejí z 12. století, v roce 1623 se píše, že byl již opuštěný. Zříceninu jsme si ale zevnitř neprohlédli, všude byly cedule „zákaz vstupu.“

Další cesta vedla pěkně z kopečka přes Neřežín k velkému Záskalskému rybníku, u kterého byla další pauza. Zde se hrála hra s čepicí na rychlost a postřeh. Než jsme došli do Komárova, děti zaujala monumentální Mrtnická skála a později zase krocan za plotem. Průchod částí Komárova nebyl příliš záživný. Zato daleké výhledy z rozlehlých luk mezi Komárovem a Jivinou s oranžovými mraky zapadajícího Slunce stály za to. Na protější stráni byl vidět domek, který byl naším cílem. Poslední přestávka na louce byla krátká. Někteří už o jídlo neměli zájem, honička na louce byla větší zábava. Do cíle jsme došli už za tmy.

V domku našich přátel na kraji vesnice Jivina byl připraven čaj a teplá večeře. Některé děti se postupně rozutekly po domě, jen co se skamarádily s dětmi domácích. Než jsme se uložili ke spánku, všichni si ve třech skupinkách zahráli klidnou hru; stát, jméno, věc a zvíře.

Děti postupně vstávaly mezi 6 a 7 hodinou ranní. Asi jsme málo ušli nebo šli moc brzo spát :-). Nebo nás vzbudilo svítání, protože jsme spali u velikých oken s pěkným výhledem do krajiny. Po snídani někteří už nic hrát nechtěli, někteří ano, nakonec všichni skočily venku před domem s klacky a trávou v ruce, velcí kluci s míčem. Cesta domů vlakem byla zábavná. Schovávaná za automatickými dveřmi vytáhla na chodbičku i sedící děti.

Byla to povedená výprava. Všechno klapalo, nikde jsme nezabloudili, počasí ideální, nic mimořádného se nestalo… Pro rodiče výborná zpráva. Ale přeci jen na tu loňskou se vzpomíná více. Loni jsme měli problém s trasou a hromadou neoznačených cest, které nebyly v mapě, šlapali pěkný kopec, bylo sychravo, občas padal mokrý sníh. Tyto „extrémy“ jsou často pro děti

zajímavé a jsou tím, na co rády vzpomínají.

Protože jsem měl s sebou chytrou techniku, která zaznamenávala i každé pár metrové odskočení do lesa, přináším na závěr trochu zaokrouhlených dat. Na trase jsme strávili necelých 8 hodin, z toho jsme 5,5 hodiny šli, zbytek připadal na svačiny, hry, kochání se a jiná zdržení. Průměrná rychlost chůze byla 3,2 km/hod. Kolik kilometrů jsme ušli, snadno spočítáte. Díky přesnému on-line GPS měření nakonec více, než plánovaných 15.

Fotogalerie

Jaká byla

První výprava po novém roce (22.1.) vedla do zmenšeného světa přírody, lidských sídel a mašinek. Dům vláčků (dodatek: v roce 2017 byl zrušen) na pražských Petřinách není asi tolik známý, jako Království železnic na Smíchově, ale v mnohém je jiný, osobitější a pro děti velice přívětivý.

Expozici tvoří několik kolejišť různých parametrů, např. 7 metrů dlouhý Negrelliho (Karlínský) viadukt ve velikosti N, model Jindřichohradeckých místních drah (JHMD) ve velikosti H0e, rozkvetlé zahradní kolejiště, kolejiště HO i TT. Na jednom panelu je ukázka moderního digitálního řízení modelové železnice přes tablet. Děti také zaujal velice povedený simulátor strojvůdce. Vyzkoušely si, jaké to je řídit lokomotivu. Někteří měly problém se vůbec rozjet. V domě vláčků je také největší světová sbírka železničních modelů z bývalé NDR, včetně příslušenství, modelů budov a autíček.

U vláčků stálo také cyklistické kolo. Jeho účelem bylo dynamem vyrobit elektřinu k rozjetí zahradní mašinky. K tomu ovšem bylo zapotřebí pěkně šlápnout do pedálů. Zhruba dvě hodiny strávených na expozicích bylo skoro málo. Nádheru miniaturního světa železnic ukáže naše fotogalerie. Malá hloubka ostrosti snímků dodá úžasný pohled do krajiny, perspektivu, kterou naše oči nemohou zachytit. V tom je krása kvalitní fotografie. Modely byly vyvedeny do nejmenších detailů (záclony v oknech, větévky, špalíčky nasekaného dříví…). Ach, mít tak prostor, čas a finance…

Fotogalerie

Výpravy 2018, 2016, 2015, 2014, 2013, 2012, 2011, 2010, 2009, 2008, 2007

Na kopírování, publikování nebo šíření obsahu se vztahují autorská práva dle zákonů