Jaké bylo
V
prosinci (17.12.) proběhla poměrně netradiční výprava do Prahy, která měla dvě
části. Nejdříve jsme se vydali na Střelecký ostrov a setkali se ještě s
dalšími lidmi stejného úmyslu. Všichni měli postavené lodičky z
rozložitelného materiálu, za naší skupinu se sešlo 10 lodiček. Po
společné fotografii všech lodiček se pustily na vodu. Většina lodiček
plavala bez problémů a krásně nasvícené malými svíčkami většinou v
papírových kabinkách nebo komínkách (samotná svíčka by nebyla moc
vidět). Našlo se i několik lodiček, jejichž osud byl zpečetěn brzo po
vyplutí. Jejich brzkou zkázou se staly většinou nakloněné komínky či
jiné části, které začaly hořet. Ale světelné efekty byly také vítány.
Za
svitu zářící Venuše nad jihozápadem jsme pokračovali na Malou Stranu za
filmovými triky. Těmi původními, klasickými animovanými. Tato
příležitost byla v muzeu Karla Zemana, autora unikátních filmů jako
např. Vynález zkázy, Baron Prášil nebo Cesta do pravěku. Muzeum je to
nevelké, ale základní informace o tvorbě filmového režiséra, animátora
a výtvarníka v něm samozřejmě najdete.
Naše
výprava pojala návštěvu spíše jako hru, kterou má muzeum pro děti
připravenou. Děti dostaly pěkně udělaný list a jejich úkolem bylo najít
všechny značky na informativních panelech a expozicích, u nich se pak
četlo zadání. Kdo správně odpověděl, dostal samolepku na úkolový list.
Dva nejstarší kluci dostali ale hru jinou, složitější. Na konci museli
odposlechnout z rádia kód, kterým otevřeli truhlu. Ti mladší našli
poklad v pařezu. V muzeu děti nehrály jen hru, samozřejmě náležitě
využily interaktivní exponáty.
Jaké byly
První čištění ptačích obydlí
Prvních
devět ptačích budek jsme vyvěšovali před rokem, přesněji na začátku
prosince 2015. Další budky následovaly během zimy. Bylo mezi nimi
několik atypických budek, například pro šoupálka. Celkem máme v lese
nedaleko Úhonic 13 ptačích budek. Na jaře si nová obydlí zamluvily
sýkory koňadry a modřinky a brhlík lesní. Ptáci obsadili sedm běžných
budek, neobsazené zůstaly právě ty atypické.
Budky
je vhodné čistit od starých hnízd a to byl také cíl listopadové
výpravy. Ovšem bez her by se žádná akce samozřejmě neobešla. Hrály se
oblíbené ocásky, schovávaná a na louce „chyť šátek.“ Povídali jsme si o
ptácích a jejich hnízdění. Ptačí budky nejsou umístěné příliš vysoko,
většinou kolem tří metů a jsou dobře dostupné. Proto je také čistily
starší děti. Zájem o vyndávání hnízd byl větší, než kolik bylo budek.
Hnízdo
brhlíka bylo tvořené hlavně šupinkami kůry z borovice, trochu
prokládané mechem, takže se z budky jen „vysypalo.“ Sýkory měly hnízda
postavené především z mechu a vršek vystlaný zvířecí srstí a stébly
rostlin. Sýkora modřinka hnízdila dvakrát a tak měla v budce na prvním
hnízdě postavené hnízdo druhé.
Jaký byl
V
pohádce i takové město zvířat existuje, to naše se jmenovalo
Zootropolis. Může v něm žít každý, jak malá myška, tak velký medvěd,
každá čtvrť byla různým druhům přizpůsobena. Hlavní postavičkou byla
králičice Judy Hopkavá. Od dětství toužila stát se policistkou mezi
velkými savci, ale pro její velikost to bylo každému pro smích.
Policejní výcvik jí dělal ze začátku problémy, ale nakonec ho zvládla.
Stejně tak děti ve čtyřech družstvech si vyzkoušely takový malý
policejní výcvik na obrovské louce v Českém krasu. Děti skákaly jako
Judy Hopkavá, lezly tunelem, běžely slalom, nebo ručkovaly na laně.
Také všechny děti výcvik zvládly. Ovšem jedna „výcviková hra“ proběhla
už v pátek večer, při štafetovém sbírání vajíček. Po výcviku
následovaly během sobotního dopoledne další hry.
V původním filmovém příběhu se přetřásala různá povolání. Děti
kreslily, co by se jim líbilo dělat, čím by chtěly být. Představy to
byly pestré, ale některé i zcela charakteristické dnešní době,
odrážející zájmy dítěte – například profesionální hráč počítačových
her. Došlo také na určování filmových postaviček z příběhu.
Další významnou postavou v Zootropolisu byl lišák Nick Wilda. Ve městě
měli lišáci špatnou pověst proradných zvířat. Ani Judy Hopkavá ze
začátku lišákovi vůbec nevěřila a podezřívala ho z nekalé činnosti.
Okolnostmi se ale lišák Wilda stal pravou rukou a pomocníkem při řešení
záhadného detektivního případu, který Judy řešila. A nebyl vůbec
proradný, ba naopak.
Také my se snažili některé části příběhu napodobit hrami. Proto se
hrálo na pašeráky nebo v sobotu odpoledne velká hra v oblíbeném
pískovcovém lomu – SPZtky. O víkendu bylo na programu samozřejmě mnohem
více her a soutěží. Večer vzplál tradiční táborák s opékáním buřtů a
laserovými efekty.
Detektivní zápletka příběhu byla vskutku zajímavá, ale ještě
důležitější byl závěr, kdy v Zootropolisu díky závěrům vyšetřování Judy
Hopkavé sílily xenofobní nálady rozdělující dravce a „ty ostatní.“
Příčina tohoto rozkolu byla nakonec odhalena a město uchráněno od
nepokojů. Ačkoliv tyto pohádky jsou určené zejména dětem, silné
ponaučení z příběhu patří především dospělým, aby si všechny děti mohly
hrát, poznávat a radovat se ze života, jako na výpravě ve městě zvířat
:-).
DRAVCI
|
BLESKOVÉ
|
LIŠÁCI
|
KREVETY
|
Kristýna H.
Kristýna F.
Alena K.
Ondra I.
Matěj H.
Nela F.
Filip F.
|
Jakub S.
Lukáš Č.
Michal M.
Natálie B.
Richard H.
František H.
|
Berenika Č.
Daniel D.
Adam D.
Vojta K.
Šárka Z.
Bára J.
Aleš Z.
|
Bára K.
Matěj K.
Marek J.
Ondra M.
Hubert Č.
Amálie Č.
Kristián P.
|
35 bodů
|
30 bodů |
21 bodů |
18 bodů |
| 1.
místo |
2.
místo |
3.
místo |
4.
místo |
Jaké byly
Vždy
po prázdninách děláme jednu turistickou výpravu, během několika
podzimních roků stále brouzdáme po stezkách na západ od Prahy. Letos
tomu nebylo jinak. Na konci září byly naším hlavním cílem tři vyhlídky
na Vltavu.
Hlavní
skupina dětí a rodičů vyrážela ze Smíchovského nádraží autobusem č.
390/438 do zastávky Krňany, rozcestí Třebsín. Ačkoliv je zastávka na
znamení, vystoupila zde půlka zcela plného autobusu. Nebylo těžké
uhodnout, kam měli všichni namířeno. Od zastávky je to na Smetanovu
vyhlídku přes 700 metrů pohodlným terénem v podstatě po rovině úplně
pro každého. Když jsme přišli na Smetanovu vyhlídku, čekala nás tam
jaká si fronta a desítky lidí. Někteří vytáhly svačiny a v klidu
počkali, až všichni odejdou. Za chvíli jsme byli na vyhlídce téměř sami
a dlouho se kochali nádherným výhledem na Vltavu a její meandr pod
námi. Na druhém břehu Velké řeky, jak se v trampské hantýrce říká
Vltavě, byla vidět historická trampská osada Ztracenka. Výhled to byl
nádherný a předčil mé očekávání. Fotografie z vyhlídek jsou krásné, ale
toto se musí vidět na živo.
Po
kochání se naše skupinka vydala k dalšímu úchvatnému výhledu. Naštěstí
sama, bez průvodu lidí se stejnými cíli. Cesta vedla po žluté, málem
bychom přehlédli odbočku. Ale co to, k nám se vřítil dav lidí, se
kterým jsme se minuli na Smetanově vyhlídce. Dost pravděpodobně
přehlédli odbočku na žluté a nyní se vraceli. „Také jdete na Máj?“
zněla otázka cizích turistů. Odpovídám, že ano a oni na to, „Tak to se
přidáme a půjdeme s vámi.“ Chtěli jsme si užít klidu přírody a nad
tímto oznámením jsme zrovna nejásali. Řešení bylo jednoduché. Nenápadně
jsme je nechali předejít a u studánky se dlouho kochali zajímavým
údolím s potokem. Mělo to ale jednu slabinu – tím, jak jsme se částečně
smíchali s davem, a naše část zpomalila, jedna rodina naopak před davem
přidala, takže jsme se rozdělili a shledali až v autobuse na cestě
domů.
Cesta
vedla po žluté, která nevím, v jaké roce částečně změnila trasu. My šli
záměrně po té staré, je přímější a kratší (stará žlutá je na mapě KČT
č. 38 z roku 1997). Zde byla vyšlapána cestička na jednu bezejmennou
vyhlídku, výhled ale trochu zakrývaly stromy. Po této vyhlídce jsme
vyšlápli kopec a velmi rychle se ocitli, na vyhlídce Máj. Další kochání
se, oběd z batůžku, pohoda slunného dne.
Třetí
plánovanou vyhlídku – Bednář – padlo rozhodnutí z časových důvodů
vynechat, protože jsme museli stihnout autobus. Na zastávku v Rabyni
těsně u Slapské přehrady to bylo přeci jen ještě 6 kilometrů. A jak se
ukázalo, docela dobrodružných. Cesta vedla hlubokým údolím podél potoka
se spoustou spadaných stromů
přes cestu. U pěkných starých trampských chat se satelity se
přestoupilo na modrou turistickou značku. Cesta už dále vedla pěknou
krajinou. Včas jsme došli k Slapské přehradě a v autobuse se shledali s
oddělenou rodinou, která vyhlídku Bednář, na rozdíl od nás stihla.
Plánovaná trasa z Třebsína do Rabyně k Slapské přehradě měla zhruba 12 km (dvě místa jsme šli ale trochu jinak): mapy.cz/s/11WsK.
Jaká byla cesta
Putování
světem za víkend (17. - 19.6.)? Pravda, bylo na to méně času, ale někde jsme se
zastavit přeci jen stihli. Než se čtyři družstva podívala na první
kontinent, bylo jejich úkolem nakreslit co nejvíce vlajek. Mohli být i
vymyšlené. A pak už hurá do Asie. Děti poznávaly po podle zvuků hlasy
zvířat, které žijí nejen v Asii. Jako poslední soutěžní disciplínu dne
bylo vyzkoušení si Japonského zvyku – jíst tyčinkami. Úkolem družstev
bylo tyčinkami vyjíst misku dobrot.
Ráno
se děti probudily do Afriky. Dopoledne běhaly po areálu a hledali
africká zvířata. Obrázků zvířat bylo všude hodně, ale důležité bylo
určit, která patří na jižní kontinent. Byla načase také fyzická hra.
Jak je možné, že Afričanky umí pěkně nosit nádoby na hlavě? Právě to
bylo úkolem dětí, aby si tuto dovednost vyzkoušely. Někdo měl asi
africké předky, někdo by se domorodým Afričanem stát nemohl. Po této
hře se družstva snažila nanosit zároveň co nejvíce pštrosích vajec a
vody, které je v některých částech Ariky málo. Další nesoutěžní hry
před obědem proběhly na louce a hřišti.
Odpoledne
se náš cestovatelský tým přesunul na začátek Brdského lesa. Každý si
našel a případně upravil svůj oštěp. A lovil africké prase
bradavičnaté. Po lovení prasat si děti zahrály na jednotlivé africké
kmeny, které procházejí území cizího kmene. Další hrou jsme udělali
odskok so severní Ameriky, kde se stavěla železnice napříč celým
kontinentem. Jinde tuto hru nešlo hrát, proto ten odskok. Družstva se
snažila z lesního materiálu postavit co nejdelší železnici.
Večer
děti shlédly kousíček z filmu Baraka, jako inspiraci. Jejich úkolem
totiž bylo připravit si africký tanec. Než se zapálil táborák, dvě
družstva se snažila napodobit stejný tanec z filmu, jedno družstvo mělo
pěkný africký tanec a jedno si Afričany spletli zřejmě s indiány :-).
Na úplný závěr dne byl u některých velký zájem o pozorování
dalekohledem. Byl krásně vidět pruhovaný Jupiter s měsíčky, Saturn s
prstencem a Měsíc s krátery.
V
neděli nastal přesun na americký kontinent, kde se hrála soutěžní
„pašovací“ hra a další volné hry. Jak už to bývá, v neděli se spí déle,
probíhá balení a úklid, proto už není tolik herního času. Přesto se
rychlá cesta po světě dotáhla do zdárného konce, až do vítězného
předávání diplomů a odměn. S některými o prázdninách na táborech na
viděnou a s některými po prázdninách na výpravách od září.
CESTOVATELÉ
|
DRSNÍ POUTNÍCI
|
ANGLIE
|
JING JUNG
|
František H.
Kristina Č.
Theodor K.
Kryštof V.
Tereza V.
Dorota M.
Ondra M.
Jan S.
|
Dan U.
Adam D.
Šimon J.
Filip H.
Tobias T.
Patrik S.
Kryštof S.
|
Berenika Č.
Amálie Č.
Hubert Č.
Tomáš G.
Jakub M.
Šárka Z.
Aleš Z.
Eva J.
|
Dan R.
Bára K.
Šárka P.
Ester P.
Jarka Š.
Michal P.
Dorota N.
Alžběta N.
|
43 bodů
|
30 bodů |
28 bodů |
26 bodů |
| 1.
místo |
2.
místo |
3.
místo |
4.
místo |
Jaká byla výprava
Druhá
květnová víkendová výprava se odehrála tentokrát v Řevnicích, na místě
zcela odlišném pro hry než v Srbsku. Téma bylo tak trochu indiánské, i
když to nebyla klasická indiánská výprava. Námětem byla kniha Škola
Malého stromu od Forresta Cartera, podle které byl natočen také film.
Je to příběh osmiletého chlapce, kterého si po smrti jeho rodičů,
indiánské maminky a bílého otce, odvedli k sobě babička a dědeček.
Babička z kmene Čerokíů učila chlapce moudrosti předků, laskavý děda
zase řemeslu a umění přežít a vyjít čestně se světem i sám sebou.
Osiřelému chlapci říkali Malý indián.
Také
tato výprava učila indiánským dovednostem, moudrosti a jak si počínat s
nástrahami počasí, a to nejen děti. V pátek se děti rozdělily do kmenů
(družstev) a zahrály si první hodnocenou hru. V sobotu kmeny chodily
mezi stanovišti s indiánskými úkoly. Hrálo se po celém areálu a na
louce vedle areálu. Nechyběla střelba z luků ani hod kládou do dálky
(menší děti měly menší), nošení vody jako v příběhu, skokanda a další
dovednosti.
Odpoledne
se kmeny vydaly do lesa. V lese se začala hrát velká hledací hra s
kolíky a obrázky zvířat, ale vydatná a dlouhá dešťová přeháňka hru
přerušila. Šlo se zpět. Déšť tak po zbytek sobotního večera upravil
program. Jedna hra se stihla zahrát pod střechou, naštěstí už
přestávalo pršet. Pak se venku dohrála lesní hra. Přeháňky a mokro nám
překazily večerní táborák, děti v jídelně alespoň odehrály indiánské
scénky, které měly připravené k ohni.
Na
nedělní dopoledne jsme měli připravenou velmi oblíbenou počítací
schovávanou, aneb kdo se vydrží schovávat co nejdéle při snižujícím se
počítání pikajícího v každém kole. Inu, je to něco jiného, než klasická
schovávaná. Před obědem se stihla ještě jedna hodnocená „archeologická“
štafetová hra – hledání kousků indiánského džbánu. Po obědě už na kmeny
čekal schovaný poklad, diplomy a odměny.
LOVCI
|
ORLOVÉ
|
YAKARI
|
KALAMAROVÉ
| DRAVCI |
Markéta Š.
Ondra H.
Jakub H.
Jakub J.
Adéla J.
Filip Š.
Jan Ž.
|
Jakub S.
Ondra M.
Jakub M.
Mirek N.
Lucie H.
David H.
Michal M.
|
Berenika Č.
Amálie Č.
Hubert Č.
Šárka Z.
Ester P.
Petr B.
Aleš Z.
Bára K.
|
Nela M.
Katka N.
Lukáš K.
Oliver V.
Michal B.
Gábina N.
Markéta M.
| Kateřina T.
Veronika T.
Martina K.
Alžběta P.
Michal P.
Nikola J.
Linda O.
Šárka P.
|
51 bodů
|
?? bodů |
39 bodů |
27 ? bodů | 20 bodů |
| 1.
místo |
?.
místo |
3.
místo |
?.
místo | 5.
místo |
Jaká byla výprava
Hledat
dům k bydlení a k němu bezděčně koupit zoologickou zahradu se jen tak
někomu nepoštěstí. Jednomu muži s dvěma dětmi se to ale povedlo u města
Plymouth na jihu Anglie. Zoo se dnes jmenuje Dartmoor Zoological Park.
Zoo
byla prvně otevřena jako Dartmoor Wildlife Park v roce 1968. Po
problémech s úřady přišlo zrušení licence a zoo byla uzavřena v dubnu
2006. Po půl roce ji koupil Benjamin Mee, upravil, přestavěl, zoo
získala znovu licenci a byla znovu otevřena v červenci 2007. Podle
tohoto skutečného příběhu byl natočen film – Koupili jsme zoo.
Děti
si na výpravě také vyzkoušely „postavit“ svou zoo. Pravda, víkend moc
času na takovou realizaci neskýtal, ale povedlo se. Čtyři družstva
dostala svůj pozemek – velký karton papíru. S dětmi jsme probírali, že
zoo nejsou jen zvířata. Ta potřebují žrát, krmivo musí být někde
uskladněno, lidé potřebují také zázemí ke své práci… Suma sumárum, k
výběhům bylo třeba dodat hospodářské a další stavby, pokladnu,
občerstvení, atd.
Děti
si zoo načrtly a nakreslily včetně zvířat. Ale některá zvířata družstva
dostávala za hry. Za 4 body slona, páva, lva a žirafu, za 3 body
žirafu, páva a slona atd. Při první páteční hře na louce si družstva
také nějaká zvířata našla. Hrabáče, okapi, pásovce a bércouny. Počasí
bylo nádherné, v mladé zářící zeleni se hrály spousty zvířecích her.
Velice oblíbený byl přechod před území tygrů (chytačka).
V
bývalé pískovně – kterou jsme si oblíbili – se hrály Ptačí rodinky.
Dvojice (s nejmladšími dětmi trojice) měli nejprve vytvořit ptačí
hnízdo a pak ho plnit (Kinder) vajíčky, která bylo třeba na jednom
území najít. Vajíčka se do hnízd nosila po jednom. Ale mezi hnízdy
lovil jeden velký pták, který si pochutnával na vejcích. Kdo pořádně
nehlídal své hnízdečko, tomu vetřelec vejce sebral.
Hrála
se samozřejmě spousta dalších her, soutěžních i sportovních, děti
hledaly skutečná zvířátka (mimo motýlů) a zkusily si i jednu
jednoduchou znalostní hru; v družstvu napsat co nejvíce zvířat na
určené začáteční písmeno. V sobotu večer samozřejmě nechyběl táborák s
buřty a kytarou. Také jsme u táboráku neopomněli efekty zeleného a
fialového laseru. A protože byly vidět hvězdy, ukazovali jsme si
souhvězdí. V neděli před odjezdem si každý vybral odměnu, co jiného než
zvířátko. To dětem alespoň na rozdíl od těch sladkých odměn zůstane :-).
DIVOCÍ KONĚ s.r.o.
|
DELFÍNI
|
KLOKANI
|
ZEBRA BABIČKA s.r.o
|
Alžběta N.
Dorota N.
Tobiáš K.
Nikol B.
Lucie Z.
Petr Z.
|
Ema R.
Julie K.
Julie R.
Ester P.
Adam L.
Lukáš N.
František H.
|
Vanessa V.
Alžběta H.
Amálie Č.
Tomáš G.
Šimon H.
David N.
Jan N.
|
Jakub S.
Nikola J.
Ondra M.
Michal M.
Prokop M.
Theodor K.
|
27 bodů
|
21 bodů |
20 bodů |
19 bodů |
| 1.
místo |
2.
místo |
3.
místo |
4.
místo |
Jaká byla výprava
Mrňouskové,
to nebyly naše děti (až na některé), ale malý hmyz a mravenci.
Mrňouskové, je také animovaný seriál nebo film o těchto tvorech.
Početná výprava se nechala inspirovat příběhem skupiny mravenců, kteří
na palouku našli plechovku s cukrem, kterou se snažili dopravit do
svého mraveniště. Sebou zprvu nevědomky vzali také slunéčko sedmitečné
neboli berušku…
Děti
se v družstvech snažily napodobovat hmyzí život a práci. Tak třeba
mravenci, ti nosí mnohem větší náklad, než jsou sami. Děti si
vyzkoušely, zdali dokáží to samé, co mravenci. Místo listů nosily
velkou matraci. V uvedeném příběhu byly důležité kostky cukru. U nás
cukr představovala krabice, tzv. banánovka. V pískovcovém lomu naši
malý i velcí mrňouskové nosili štafetově cukr přes kopečky. Hmyz se
také dorozumívá. Pavouci, Komáři, Ovádi a Děsivé tarantule – naše čtyři
družstva soutěžila na velkém okruhu v přenášení obrázků. Byla to
vlastně taková velká tichá pošta, každé družstvo mělo čtyři jiné
obrázky, a přesto bylo pro některé náročné poslednímu sdělit, co viděl
první.
Mravenci
mezi sebou také bojují. Děti si zahrály přechod přes území jiných
mravenců, kteří je chytali. Tato hra je tak bavila, že si vysloužila
opakování ještě v neděli před odjezdem domů. Mravenci se také snažili
zneškodnit cizí mraveniště – tuto hru jsme pro změnu hrály v lomu Na
Chlumu. Hrálo se mnoho dalších mrňouskových i nemrňouskových her.
Zajímavé bylo kreslení mrňousků, ale hlavně legrační bylo jejich
představování. Nikdo totiž nesměl mluvit, ale popisovat výkres zvuky
jako hmyz.
Sobotní
večer nechyběl táborák a kytara. Oheň nechtěl dlouho chytit, tak jsme
využili kouře k efektům fialového a zeleného laseru, které kouř velmi
zvýrazní. Přes chmurné deštivé vyhlídky jsme měli v Srbsku v Českém
krasu krásně, a těch pár kapek, co za víkend spadlo, nikoho
nerozhodilo. Hlavně jsme objevili nová krásná místa, která využijeme na
dalších výpravách.
OVÁDI
|
PAVOUCI
|
DĚSIVÉ TARANTULE
|
KOMÁŘI
|
Gábina N.
Michal B.
Honza Ž.
Katka N.
Lucie Z.
Filip B.
|
Jakub S.
Jakub M.
Honza K.
Ondra M.
Michal M.
Annamari B.
|
Markéta M.
Monika S.
Daniel S.
Mirek N.
Šárka Z.
Nela M.
Aleš Z.
|
Petr B.
Hubert Č.
Kryštof V.
Tomáš G.
Michal G.
Amálie Č.
Berenika Č.
|
36 bodů
|
32 bodů |
30 bodů |
29 bodů |
| 1.
místo |
2.
místo |
3.
místo |
4.
místo |
Jaká byla výprava
Slunečné
jarní počasí první dubnovou neděli bylo jak stvořené pro pobyt v
přírodě. Naše patnáctičlenná výprava se vydala do lesa kousek od
Úhonic. U tří rybníčků jsme si rozdali dalekohledy, začali pozorovat
přírodu a někteří zapisovat, jaké živočichy spatřili. U cesty byl
čerstvě poražený strom, na jehož pařezu jsme zkoušeli spočítat, kolik
stromu bylo – zhruba 80 let. Děti zaujali samečci ropuch, vozící se na
samičkách. Několik ropuších dvojic bylo na souši i v rybníkách.
Po
nezbytné svačince nastal herní program. Nejdříve to byla klasická
schovávaná, v lese na místě k tomu jak stvořeném. Při další hře bylo
třeba naprostého ticha a napnout sluch. Jeden měl zavázané oči a děti
chodily vymezenou trasu kolem chytače, který se řídil jen sluchem. Po
menším přesunu si děti zahrály běhací hru. Cestou lesem děti objevovaly
různé přírodní zajímavosti, nové a nové živočichy a také jsme
zkontrolovali tři naše ptačí budky (máme jich v lese 13). Nikdo v nich
hnízdo nestavěl.
Na
louce u lesa jsme si povídali o znameních, která po sobě zvířata v
přírodě zanechávají a podle čeho poznáme, že na místě bylo konkrétní
zvíře. Děti přišly na spousty možností. Že živočichové po sobě
zanechávají pírka, trus, stopy, okousané šišky a oříšky, hnízda,
okousanou kůru, vývržky… Na louce se hrály klasické ocásky (kdo jich
uloví více) a pak šly dvojice trasu, na které byly předměty, které do
lesa nepatří. Hra byla poměrně náročná, maximum byla u některých zhruba
polovička spatřených a zapamatovatelných věcí.
Půl
den v lese byl málo. Na autobus už jsme museli pospíchat a několik
připravených věcí jsem s dětmi ani nestihl. Bylo to fajn a byli jsme
potěšeni za spatřeného žluťáska a babočky, mravence, veverky, čmeláků,
ropuch, ryb, různých broučků, zajíce, much, červenky, pěnkavy, drozdů,
sýkory, budníčka menšího, skřivana…
Jaký byl březnový
Páteční
program proběhl v tmách, v březnu se přece jen stmívá brzo. V Srbsku se
hrála první soutěžní hra, štafetové sbírání písmen a sestavování věty,
které navazovalo na pozdější pozorování, a věta zněla „Jupiter je naše
největší planeta.“ Písmena, slova a věty provázely děti celý víkend.
Tématem víkendové hry byl námět z filmu Nekonečný příběh,
ve kterém mizely celé části příběhu z knihy. Knihomorky, Rychlodraci a
Knihy kostlivců – úkolem těchto družstev bylo nasbírat během víkendu za
hry co nejvíce písmenek, která jinak Knihomorka požírala. Ale vraťme se
ještě k pátku. Přivezl jsem dalekohled, protože byla šance jasné
oblohy. Večerní pozorování dalekohledem pak dětem ukázalo především
krátery na Měsíci a planetu Jupiter se svými měsíci.
Většina
dětí si přivezla svou oblíbenou knihu. Ty jsme využili hned v sobotu po
ránu. Úkolem družstev bylo zkompilovat ze svých knih příběh, který byl
samozřejmě humorný a nedával příliš smysl; každý četl ze své knihy pár
vět. Abychom děti inspirovali, nejdříve četli svůj příběh vedoucí.
Dopoledne proběhla velká etapová cesta po fáborkách s úkoly, další hry
pak u lomu a na obrovské louce.
Odpoledne
se výprava přesunula na louku ke Kubrychtově boudě s nezbytnou
zastávkou u jedné jeskyně. Na louce se hrály další písmenkové i jiné
hry. Například sestavování věty z částí slov přilepených na čelech
dětí. Samozřejmě bez mluvení. Den se přehoupl do večerních hodin. Děti
se vydaly ke Slonovinové věži. Každý si sám šel pro světélko k věži,
poslednímu zachovalému místu v říši Fantazie. Pak už následoval
oddychový program. Táborák, opékání a opět pozorování dalekohledem.
Dvojhvězdy, mlhovinu; krátery na Měsíci už byly jiné, i měsíce Jupitera
byly za ten den zcela jinde. Když už jsem chtěl zavelet k mytí a
spánku, dění kolem táboráku chytilo druhý dech. Začalo se pořádně
zpívat, vyprávět…
Ani
v neděli nebyl všem hrám konec. Nastal poslední výběr písmenek na hry.
Družstva už jich nashromáždila dostatek, aby z písmen sestavila co
nejvíce slov. Ideální tak bylo sestavovat slova krátká. Po nezbytném
balení a písmenkové hře zbyl před obědem ještě čas vyrazit na hry na
louku. Před odjezdem domů už si všichni vychutnávali zasloužené pocty,
diplomy a odměny za víkendové knižní klání.
KNIHOMORKY
|
RYCHLODRACI
|
KNIHA KOSTLIVCŮ
|
Markéta M.
Nikola J.
Jakub S.
Nela M.
Jan K.
|
Aleš Z.
Šárka Z.
Jarka Š.
Veronika H.
|
Kateřina T.
Veronika T.
Martina K.
Michal B.
Jirka C.
|
28 bodů
|
19 bodů |
17 bodů |
| 1.
místo |
2.
místo |
3.
místo |
Jaký byl
Původně plánovaná jednodenní akce se přehoupla na plánovanou dvoudenní (20. - 21.2.). Vždyť máme u Brd známé,
tak proč toho nevyužít. Cestu do Jinců, s neplánovanou přestávkou v
Berouně kvůli výluce, jsme absolvovali vlakem. V Jincích někteří z dáli
obdivovali vojenskou techniku místní vojenské posádky. Brdy
se zpřístupňují veřejnosti, ale posádkové cvičiště Jince zůstává a
nadále to bude vojenské území v části Brd. Ovšem vojáci v Brdech o
víkendech neoperují a my měli náš výlet na místní vojenskou posádku
oznámen.
Civilizace
za Jincemi ubývalo a přírody přibývalo. Bez jediného značení, bez
jediné místopisné cedulky po celé cestě (pominu-li ty vojenské). Ale o
žádnou nepropustnou opuštěnou divočinu nešlo. Všude bylo spousty cest,
některé udržované, lesní školky, udržovaný les. A právě ta spousta cest
s ne příliš podrobnou mapou a absencí jakéhokoliv značení nebyla zrovna
ideální kombinace. Takže jsme si mysleli, že jdeme správně, ale přitom
jsme šli naplánovanou trasu podobně, jen celou pootočenou o několik
stupňů. Ničemu to ale zásadně nevadilo, rozmanité přírody jsme si užily
do sytosti a viděli vojenské… Plánovaných zhruba 13 km bylo splněno
(pro perfekcionisty 13,7 km).
Počasí
zrovna nebylo jako stvořené na výlet do přírody, a během dne se mělo
zhoršovat. A také zhoršovalo. Bylo sychravo, vítr a na Brdech odpoledne
často sněžilo. Opět se ukázal zajímavý paradox, kterou by normálně
člověk nečekal; při výpravách s dětmi v nepříznivých podmínkách (déšť,
vedro, zima…) si nikdo z dětí na nic nestěžoval a tato “extrémní“
počasí na akcích často děti označovaly, jako to nejlepší z akcí nebo
pobytů. Stručně řečeno, co bylo pro dospělého vedoucího to nejhorší,
byl pro děti ten nejlepší pozitivní zážitek. Takových situací pamatuji
již řadu. Děti byly prostě zlaté! Nikdo nefrfňal, nikdo si na nic
nestěžoval. Děti šly a celou cestu jsme se něčím bavili. Jediný, kdo si
stěžoval na počasí, byl náš druhý dospělý vedoucí :-).
Během
celé cesty se hrály dvě hry. Naše tradiční „Povodeň, Zoro…“ a především
„klíště,“ které děti zaměstnávalo celou cestu. Klíšťata – čtyři
kolíčky, se s něčí pomocí snažily během cesty nepozorovaně někoho
přichytit. Každý se tak neustále hlídal a pozoroval kamarády kolem
sebe. Hlavě nemít na sobě kolíček, když vedoucí vykřikl „klíště.“ Čím
méně klíšťat za cestu, tím lépe.
Za
tmy jsme dojeli do domu našich přátel nedaleko Komárova. Kolem kamen se
usadily všechny vlhké svršky a boty a naše děti a dospěláci se vmísily
mezi děti domácích a děti návštěvy. Nastal správný mumraj. Aby ne, když
se nás sešlo 14 dětí a 6 dospělých (z toho čtyři bývalí vedoucí našich
prvních táborů před 20 lety). Jedlo se, povídalo se, hrál se Jungle
Speed, mluvící kostky, Dobble, Lego, Město-zvíře-věc… a další hry. A v
neděli dopoledne domů zase vláčkem. Byla to povedená akcička, která
aspiruje na zopakování.
Jaké byly
Výprava, na které se muselo myslet
Jednu
lednovou neděli (17.1.) zavítala naše oddílová skupinka dětí na Kladno, kde
jsme ještě na žádné výpravě nebyli. Namířeno bylo na Kladenský zámek,
nejrychlejším spojem z Rudné, vláčkem. Nejprve jsme se šli podívat do
zámecké zahrady, kde měli být medvědi. Byli tam, ale v kutlochu spali.
Však se také nebylo co divit, zrovna byl výjimečně, v letošní zimě
ne-zimě, sníh. Nu, nic, přeci jen za medvědy jsme do Kladna nejeli.
Na
zámečku probíhala výstava Hry a hlavolamy. Tedy výstava, spíše hodně
interaktivní herna, česky bychom řekli spíše „hraj si s exponáty.“
Dodavatelem herních prvků byla známá liberecká iQlandia.
Nebudu samozřejmě popisovat všechny exponáty. Některé vyžadovaly
zručnost hráče, některé postřeh, některé zapojení mozku (přemýšlení), a
některé se týkaly optických klamů, matoucích naše smysly nebo spíš
ukazující na dokonalost mozku, který si obrazy „dorovná a dopočítá.“
Dokázali
byste postavit sedm velkých hřebíků tak, aby vám všechny držely ve
vzduchu jen na osmém, stabilně postaveném? Nebo zavázat tkaničky u bot
pouze kleštěmi s plochou čelistí? Děti stavěly dřevěný most využívající
obloukovou vzpěru, skládaly do dřevěné kostky různě velké kostky,
skládaly ozubená kola tak, aby převody fungovaly, zkoušely vzduchové
děti… vyvažovaly, skládaly, koulely, přemýšlely, divily se… Jak to, že
vidí černou tečku tam, kde žádná není? Jak to, že jeden čtverec je na
pohled zcela jasně šedý a jeden bílý, a přitom mají oba čtverce zcela
stejnou barvu? Jak to, že jsou obrazce nebo linky na pohled jinak velké
nebo dlouhé, a přitom jsou úplně stejné? Jak to, že se obrázek vlní,
když je to ve skutečnosti statický obrázek?
Z Kladna domů jsme se vezli opět vláčkem. Při přestupech v Hostivici
byla vždy chvíle času, kterou všichni využili k organizovaným hrám.
