Na podzimní prázdniny jezdíme poslední roky pokaždé na jiná místa. V Krkonoších jsme už byli, i když jinde než nyní. Námětem na některé hry nám byla Tintinova dobrodružství (Tintin je komiksová postava). Především velká stavba lodi v lese, kde se měla odehrát lodní hra. Ovšem tu nám překazila změna počasí. Ze zlatavého podzimu jsme se probudili do bílého dne. Pěkně nasněžilo. Dvě družstva postavila pevnosti ze sněhu, které sloužily jako základna při sněhové bitvě. Úkolem družstev bylo ukořistit protivníkovu vlajku. Chvíli trvalo, než si skupiny vypilovaly strategii, protože každá větší chyba znamenala ztrátu vlajky.

Při výletech jsme poznali pěkná zákoutí Krkonoš, například kapličku v Horním Maršově, kde pobýval skutečný poutník, kluky zajímaly bunkry předválečného opevnění. Několik skupinek raků bylo na břehu vidět v jednom z rybníků. Hry jsme hráli venku na louce a po setmění uvnitř chaty, často veselé kolem stolů. Proběhla také kreslící soutěž o podobiznu Tintina nebo komiks. Některé výtvory byly vskutku povedené.

Velké zpestření podzimního tábora byla návštěva zoo Dvůr Králové. V zoo právě probíhala akce v rámci „typicky českého duchařského“ svátku, ale na to my čas neměli. Nemá smysl popisovat, co všechno jsme viděly, ale na podzimní období toho bylo opravdu hodně. Za zmínku ale stojí, že parádní podívanou předvedli v několika pavilonech primáti, děti zaujaly také plazi, obří ryby, krmící se sloni, lvi, úžasní byli spící hrabáči. Samo sebou nebylo možné vynechat všechny prolézačky a herní prvky, které jsme cestou potkali. V africké vesničce jsme si zahráli na schovávanou, ta mezi domky děti velmi bavila.

Cesta nazpět do hor byla díky objížďce a přesunům zastávek dobrodružnější. Večer proběhl v chatě „zoo kvíz.“ A stejný večer také vyhodnocení tábora, diplomování a bylo i něco na zub. V den odjezdu bylo nádherně slunečno a teplo – to mělo přijít dříve, škoda, že právě tábor končil.

Letošní tři turnusy týdenních táborů pro malé děti (od 4 let) se odehrávaly v malebné krkonošské vesnici Dolní Albeřice. Tentokrát byla celotáborová hra inspirovaná postavou švédské autorky Astrid Lindgrenové (1907–2002) – Pippi dlouhou punčochou, o které byla napsána série knih, ale i řada filmových zpracování. Pippi je trochu extravagantní mladá dívenka, která bydlí ve vile Vilekule, spolu se svým koněm a rozpustilou opičkou, lordem Nelsonem. Pippi nás v jejím příběhu provádí nevšedními příběhy a zážitky, které prožívá také se svými kamarády – Tommym a Anikkou.
Hned po příjezdu k penzionu v Albeřicích přivítal děti přátelský bernský salašnický pes Atos, pohled na lesy, louky, horský potok a pravé indiánské tepee. První večer se pouštěl film Pippi dlouhá punčocha, který v dětech zřejmě zanechal dojem. To se projevilo druhý den ráno, kdy po rozdělení do družstev, děti směle vymýšlely názvy svých týmů s použitím postav z filmu. Na všech turnusech se utvořila 4 družstva, přičemž každé družstvo mělo zhruba 10 dětí a byly tvořeny tak, aby byly věkově vyvážené. Každé družstvo mělo svého vedoucího, pod jehož vedením usilovalo o sbírání malých punčoch (ekvivalent bodů), které se dostávaly za soutěže a jiné aktivity. Družstva měla také svůj erb a týmový pokřik. A tak se soutěžilo a poznávalo naši táborovou hrdinku Pippi a její kamarády.

Před zahájením dopoledních a odpoledních aktivit se četla kapitola z knihy o Pippi, aby se děti tematicky naladily. Čtení Pippi se často chopily starší holky, které si tak procvičovaly čtecí schopnosti.

Aktivity a soutěže byly opravdu rozmanité. Vzhledem k tomu, že léto bylo povětšinou hodně teplé, si děti oblíbily především hry s vodou.  Například hru „Píditel,“ kdy děti po družstvech sbíraly míčky své barvy ze čtyř bazénků, přičemž je chytali vedoucí. Kdo byl chycen, musel zpátky na start. Při další hře, „Bouře na moři“ po sobě družstva házely míčky naplněné vodou a vybíjely druhé. V těch nejteplejších dnech pak děti ocenily „cachtání“ se v lesním potůčku, kde například stavěly hráze z kamenů. Z dalších her můžeme jmenovat například „fáborkovanou,“ kde děti chodily po cestě vyznačené barevnými fáborky a hledaly schované obrázky. Další hra s fáborky „Zloději“ spočívala v tom, že na sobě děti měly pověšené fáborky a druhé družstvo jim je muselo „ukrást“. Z dalších oblíbených her můžeme jmenovat ještě například přetahování lanem, štafetové závody v pojídání špaget nebo prolézání pavučinami s kelím ky naplněnými vodou.

Z aktivit, u kterých si děti mohly trochu odpočinout, ale na druhou stranu vyžadovaly špetku kreativity, můžeme jmenovat například Stavění vily Vilekuly, modelování z Terakoty, nacvičování představení do „Cirkusu“ nebo zápisy do deníku, který mělo každé dítě a v závěru dne kreslilo nebo psalo, co zažilo. Některé děti si vyzkoušely i spaní v indiánském tepee. Dále nechyběly ani stmelovací aktivity v blocích „Družstva sobě.“

K táboru neodmyslitelně patří táborák s opékáním. Poslední den se před penzionem promenádovaly a tančily různé pohádkové postavy, jako třeba čarodějnice, princezny, indiáni, postavy ze Star Wars apod v rámci závěrečného táborového karnevalu. Po karnevalu nastalo vyhlašování pořadí oddílů v celotáborové hře.

Tábor jsme si všichni užili, sluníčko nám svítilo, i když v některých dnech stihl „zabouřil“ i Krakonoš. Snad se znovu setkáme i za rok.

Bylo 28. července 2018 jedna hodina odpoledne a parta tří nadšenců do turistiky z Rudné, Krásné lípy a z Litvínova - Kuba alias Jagin, Honza alias Pepin a David alias Jointin - spolu z 11 dětskými turistickými nadšenci z celé České republiky dychtivě vyhlížela příjezd linkového autobusu, který je měl odvézt do neznámé lokality Velká Úpa, Pec pod Sněžkou. Tam je očekávala okolní příroda Krkonoš a na vrcholu kopce krásná, malebná tříhvězdičková chata, částečně připomínající film „Sněženky a Machři.“
 
Ve Velké Úpě na nás čekal horský nosič kufrů, Zbyškoš. Po hodině cesty do kopce s velkou úlevou v srdci se objevila chata, kde nás čekalo týdenní dobrodružství.  V zaslíbené chatě před zápražím už nás vyhlížela Kuchařka Pavlína s pěti ratolestmi a s tácem osvěžujícího melounu. Tím započalo naše dobrodružství v neznámé divočině.

Prvního dne pobytu to vypuklo. Cestou je doprovázel skromný pocestný Jagin s jeho věrným kamarádem Pepinem a s Jointinem v tašce. Nebojte se, nebylo to kuřivo, ale věrný, zvířecí kamarád pes. V úvodní hře musely děti přiřadit názvy Sedmi divů světa k obrázkům. Podle výsledků této hry se vytvořily týmy. Druhého dne nastal ostrý start. Týmy si vymyslely názvy, pokřiky, vytvořily vlajky.

Každý den jsme trávili v jednom z divů světa. Během tábora se pomáhalo malému klukovi Diossovi zachránit matku a sestru z otroctví. Diossos musel ukázat pergament, že byl ve všech Sedmi divech světa. U Diovy sochy v Olympii se týmy zapotily v šifrování, v postřehu, kdy měly zapsat co nejvíce čísel, v poznávání stop zvířat, v uzlování, v sirkových úlohách. V Artemidině chrámu z Efesu nás čekaly symboly. Úkolem týmu bylo v určitém čase si zapamatovat všechny turistické a mapové značky a posléze je zakreslit. V chrámu si poranil Diossos koleno. Úkolem všech týmů bylo si procvičit znalosti v první pomoci.

Pro návštěvu Mauzolea v Halikarnássu si družstva musela vyrobit talisman, který je ochránil před zlými duchy. Při prolézání pod nohama si týmy na chvíli staly Rhodským kolosem. Navigovaly své lodě do přístavu, kdy děti měly zavázané oči – jedena z týmu vedl ostatní. Aby týmy mohly získat pergamen, musely si vyrobit karnevalovou masku. Ve Visutých zahradách Semiramidiných si týmy vyzkoušely zahradničit. K tomu potřebovaly získat vodu, vyrobit potrubí, koupit semena rostlin a nakonec poznávat flóru samotnou. U Alexandrijského majáku bylo úkolem týmu rozžehnout oheň. Při cestě musely zdolat pavoučí stezku, rozluštit báseň, která je navedla na správnou cestu, sestavit svícen pro oheň a jít dlouhou cestou k bohu Re. Když týmy vyřkly správnou formuli, bůh Re jim dal oheň k zapálení majáku. Předposlední den nás čekala návštěva Cheopsově pyramidě. Při vstupu musely týmy rozluštit hieroglyfy, strážcům zazpívat vymyšlenou báseň o Egyptě. Navštívily sarkofág a získaly zaslouženou odměnu.

Během tábora se nehrály jenom hry celotáborové, ale též proběhl test inteligence, kdy na vytyčené cestě pomocí fáborek měly děti nalézat věci, které do lesa nepatří. Cassino mělo veliký úspěch, kdy děti zápolily ve hře kostky, Bang!, Divy světa, žolíky, prší.

Součástí tábora byly i výlety. Některé děti si sáhly na dno svých sil. Turistika pro některé není koníčkem, ale příjemně překvapily. Byli jsme navštívit hrádek Aichelburg, dětské hřiště u lanovky Javor a okolí Pece pod Sněžkou. Celodenní výlet byl spojen s výstupem na Sněžku. Dokonce došlo i na koupání v přírodním jezírku v řece Úpě. Poslední večer jsme se podívali na film Nanga Parbat. Tento film vyprávěl o horolezcích pokoušejících se zdolat Rumpálskou stěnu na výše zmíněné hoře.

Vlastně, jak dopadla celotáborová hra? Na prvním místě skončil tým Osadníků, na druhém místě se umístil tým Houbařů, třetí místo patřilo Jedovatým pavoukům, čtvrté místo získal tým Jaginovců.

Co říct závěrem? Pro některé něco končí a pro některé něco začíná. Velké poděkování patří táborovým parťákům Honzovi a Kubovi, bez kterých by tábor nemohl existovat. Na táboře ukázali, že mohou být samostatnými jednotkami svou pílí, energií, snahou a svými nápady. Další poděkování patří dětem, pro které jsme týden nasazovali svou kůži, aby byly v bezpečí, aby se jim program líbil a měly vzpomínky na celý život. Poslední poděkování patří paní kuchařce. Blížíme se k Černému mostu a uvnitř cítíme rozpor – něco končí, ale zase máme radost, že jsme se naučili hodně nových věcí, které změní naše hodnoty, postoje. Děkujeme!

Devatenácté století se chýlí ke konci a čtyři významní investoři právě podepsali své smlouvy s kanadskou vládou. Jejich cílem není nic jiného než postavit významnou železniční trať napříč celým kontinentem – vláda totiž přislíbila značnou finanční odměnu tomu, kdo jako první propojí východní pobřeží se západním. Aby však mohli začít stavět, potřebují založit železniční společnosti, které by jim to umožnily. Zpráva o plánované Kanadské pacifické železnici se šíří rychle a zanedlouho je vypsán konkurz, jehož se zúčastní 43 uchazečů ze všech koutů světa.

Konkurz má podobu dovednostní soutěže, ve které se ukáže, v čem každý z uchazečů vyniká a na jakou roli se hodí. Výsledky mluví samy za sebe a během jediného dopoledne je rozhodnuto – James, Bill, Isa a Margharet si uchazeče rozdělí do čtyř budoucích společností. Aby však společnosti mohly být oficiálně založeny a mohly si v bance půjčit peníze na zahájení stavby, musí jejich členové strávit odpoledne zdlouhavým vyřizováním všech náležitostí na úřadech. Jakmile se konečně propracují přes všechna osvědčení, povolení a poučení, mohou se konečně sejít se svými investory a hlavními úředníky, rozdělit si na základě svých předností role a vymyslet si názvy. Také spolu připraví krátký reklamní spot, jehož pomocí se chystají zaujmout potenciální sponzory.

Všechny reklamy se u sponzorů těší velkému úspěchu, a tak společnosti zanedlouho nakupují první vlaky a zahajují stavbu. Aby v ní mohly pokračovat, potřebují však vydělat dostatek Zacharů – ty získávají například v podobě vládních dotací za dopravu nejrůznějšího materiálu přes složitý systém celnic nebo za rozvoj zaostalých oblastí, který s sebou nese mnoho všetečných otázek od nedůvěřivých místních obyvatel.

Společnosti se rychle vzdalují od základních táborů a naráží na první překážky. Kvůli zvýšenému výskytu banditů, kteří se doslechli o víceméně nechráněné trati vedoucí mimo civilizaci, musí najímat strážce, aby některými oblastmi jejich vlaky vůbec projely. Ještě více je však brzdí neznalost terénu, a tak se každá z nich rozhodne uspořádat vlastní průzkumnou výpravu. Svědomitě se na ni připravují například vařením večeře v kotlíku na otevřeném ohni, které se jim nepochybně bude v nehostinné kanadské krajině hodit. Během samotného průzkumu pak projektanti společností doplňují své mapy a zoologové zkoumají místní faunu. Proběhne i výměnný obchod s místními civilizacemi, z něhož si za pouhou sirku nakonec všechny společnosti odnáší plné náruče nejrůznějšího zboží.

Železniční trať pokračuje podle plánu, napomáhá rozvoji kanadského průmyslu a propojuje stále více významných měst a dolů, ale společnosti ze začátku přehlíží dopady stavby na kanadské životní prostředí. Tři ze čtyř společností i přes varování renomované bioložky nakoupí prototypy nové expresní lokomotivy, aby se později ukázalo, že nové stroje vypouští nebezpečné jedovaté zplodiny. Jsou staženy z prodeje a nahrazeny bezpečným modelem. Společnost, která prototyp nekoupila, je pak odměněna dvěma bezpečnými lokomotivami. Dále musí společnosti čelit útokům jistých indiánských kmenů, jimž se nelíbí hlučné vlaky, a proto rozbíjí koleje, jakmile stavební práce na chvíli ustanou. Všechny kmeny však nejsou stejně agresivní a některé se spokojí s tím, že požádají společnosti, aby nevedly trať přes jejich území. Společnosti jim vyhoví a za jejich ohleduplnost je indiáni štědře odmění.
 
Rozvoj železnice pokračuje závratným tempem a brzy společnostem přestává stačit pouhá stavba. Provoz na trati jim začíná přerůstat přes hlavu, a tak každý sám za sebe nakoupí lokomotivy nebo vagony a vyzkouší si obchodování s nákladem a přepravu cestujících v americké železniční síti. Zkušební provoz je úspěšný. Aby mohly stejným způsobem fungovat i v Kanadě, potřebují však společnosti výrazné logo, a tak stráví několik hodin jeho vytvářením.

Indiánských útoků stále přibývá, až nakonec náhle ustanou. Ukáže se, že šlo jen o ticho před bouří. Společný základní tábor společností brzy obsadí indiáni a zajmou dva členy každé z nich včetně ředitele. Po dlouhém boji se podaří několik zajatců osvobodit, většina z nich však zůstává v rukou indiánů. Společnosti se spojí. Polovina tábora se ještě toho večera vydá na záchrannou výpravu pod vedením spřáteleného indiána jménem Tenase, který je schopen zajatce vystopovat, a musí přenocovat v divočině. Zbytek zůstává a hlídá tábor, ale uprostřed noci nepřátelský kmen přepadne a odvede i je. Zachránci nakonec pomůžou indiánům porazit bandity, a tak se jim podaří zastavit útoky na koleje a získat zpět zajatce.

Indián Tenase se vrací se společnostmi do tábora a podivuje se nad jejich soutěživostí a honbě za penězi, které jsou z indiánského pohledu na věc naprosto nesmyslné. Přesvědčuje společnosti, aby spojily síly, nevedly dvě trati stejným směrem a místo toho společnými silami propojily a rozvíjely Kanadu. Nejprve jeho návrh vyvolává souhlasné i pobouřené reakce, rychle si však získá společnosti i investory na svou stranu. Během dlouhé poslední etapy stavby se čtyři trati a společnosti spojí v jednu, propojují města a zavedou železnici do mnoha nových míst.