| Příběh, co se odehrál v severní Kanadě, aneb Náš silvestrovský tábor Letošní
silvestrovský tábor měl tradičně zimní téma. Byl to příběh o tom, jak
lehkovážného a sebevědomého člověka příroda pokořila. Byl to příběh o
dvou zcela rozdílných lidech a o přežití v pusté krajině u pobřeží
Severního ledového oceánu severní Kanady. Inspirovali jsme se na tři
části pouštěným filmem Ve stínu lovce. Dobrodružné výpravy se účastnilo
celkem 21 dětí od pěti do patnácti let. Pěkné věkové rozpětí, ale
fungovalo (nejstarší jako pomocníci).
Než
se nám ale plně rozjela celotáborová hra, děti si zahrály na malé
vědce; dopoledne, druhý den po příjezdu se dětí ujala pracovnice
ekologického centra Dřípatky, kde jsme byli ubytováni. Děti zkoušely
pár pokusů s živly země, především s vodou a zaznamenávání svých
„výzkumů.“ Hra na malé vědce zabrala téměř celé dopoledne.
 Dále
jsme se už ponořili do příběhu a hráli hry a aktivity, abychom se
alespoň částečně vcítili do aktérů děje. Děj se odehrával v padesátých
letech v Kanadě v oblasti městečka Yellowknife. Charlie byl dobrý
pilot, ale sebevědomý frajírek, který si při oficiálních letech
vyřizoval své kšefty a nedržel se letového plánu. Při jedné z cest po
něm Eskymáci chtěli, aby vzal do nemocnice jejich nemocnou dívku.
Charlie nechtěl, ale nabízené mroží kly, které by za spousty peněz
zpeněžil, ho přesvědčily. Po cestě se ale letadlo porouchalo a
ztroskotalo. Charliemu a Eskymačce Kanaalag se naštěstí nic vážného
nestalo. I když Charlie věděl, že jsou mimo letový plán a nikdo je
pravděpodobně nenajde a jen tak se do civilizace nedostanou, počínal si
tak, jako by měl v pustině pobýt víkend. Neopatrný, zbrklý, nešetřící
zásobami. Na rozdíl od Kanaalag. Charlie
se vydal pro pomoc, ale dopadlo to málem jeho smrtí.
Kanaalag byla
prozíravá a věděla, že takový zelenáč
nemá šanci v pustině přežít.
Vydala se za ním, našla ho v bezvědomí a dala do
pořádku. A začala ho
učit, jak přežít. Po čase se vydali opět k rozbitému
letadlu. Využili
některé součásti letadla k zpracování a
uložení masa z ulovených sobů a
dalších zvířat, před
nadcházející zimou. Zejména plátno z
křídel se
velmi hodilo. Už zkrotlý Charlie se s Kanaalag vydali na cestu.
Během
dlouhé cesty se Eskymačce nemoc zhoršila, až své
nemoci podlehla. Dále
už pokračoval zcela bílou pustinou, Charlie Hallidy sám.
Až narazil na
skupinu Eskymáků…
 To
byl příběh, který byl inspirací k hrám a
jiným aktivitám v podání tří
družstev:
Ledových Eskymáků, Odvážných letců a Mrožů.
Při jedné aktivitě a rovněž
během první části filmu, se probíraly
kladné a záporné vlastnosti
účastníků děje. Družstva si také stavěla
svá létající letadla. Pravda,
létala, ale spíše díky vyvinuté
kinetické energii, než pomocí křídel
:-). Děti si rovněž vyzkoušely rozdělávání
ohně v přírodě. Zde se opět
ukázaly chabé znalosti a zkušenosti (ověřeno i s
dětmi v oddíle), když
většina dětí měla problém zapálit i
papír pod dřevem! Proto jsme si vše
pěkně názorně vysvětlili a ukázali. Z
dalších aktivit patřících k ději,
byla např. komunikace vysílačkami, ale i
přenášení obrazové zprávy po
paměti nebo zkouška postřehu, která byla v příběhu
důležitá při lovu.
Děti si také vyzkoušely komunikaci bez slov (Kanaalag
uměla anglicky
jen trochu), nebo orientaci v přírodě.Pobyt
přes Silvestra s sebou nesl zvláštnosti, které
jindy děti nevidí.
Půlnoční ohňostroje všude kolem nás, ale
zejména oficiální městský, s
hudbou, druhého dne večer stál za
zhlédnutí. Nechyběla samozřejmě
silvestrovská hostina a spousty dalších her a
aktivit (např. kolik
vrstev oblečení na sebe nasoukáte?). Samozřejmostí
silvestrovského
tábora byla i návštěva krytého
bazénu. Tábor všichni úspěšně
zvládli a
snad už také většina úspěšně zvládne
zapálit táborák.
Podzimní tábor s Ládínkem Každý
večer, létali jsme s Ládínkem na jinou planetu. Samozřejmě jen
fiktivně, v animovaném seriálu z počátku 70. let Podivuhodná
dobrodružství Vladimíra Smolíka, který nás provázel po celý podzimní
tábor. S dětmi jsme se první večer byli podívat na „tajnou základnu,“ u
Srbska, odkud létají kosmické rakety (jen náhodou byl ten osvětlený lom
na úplně stejném místě :-)).
Táborem
děti provázely hry, které venku díky podzimu poskytovaly krásné barevné
přírodní scenérie. Hry se hrály i v domě, a protože se již brzo
stmívalo, hrály se hry také venku za tmy. Například běh za svítícími
tyčkami na louce bez baterek, nebo štafeta družstev s baterkami, díky
čemuž vnikly efektní fotografie tvořené světly baterek (viz
fotogalerie). Ovšem z čeho děti měly velkou radost, byly jízdy na písku
za tmy v pískovcovém lomu (od té doby byl v domě písek všudypřítomný).
Nechyběl už tradiční zelený a modrý laser, promítaný na dům.
Velkým
dnem byla celodenní výprava, která se povedla nejen díky nádhernému
slunečnému a teplému dni. Přes zlatavé lesy se skupina táborníků pomalu
a jistě blížila k první z trojice nejslavnějších lomů v Čechách – Malé
Americe. Po svačině a hledáním dalších navazujících turistických značek
zdravíme našeho průvodce podzemím Malé Ameriky, se kterým jsme měli
domluvenou exkurzi. Po úvodním povídání jsme se procházeli štolou, s
občasnými zastávkami se zajímavým výkladem. Venku, na Malé Americe naše
výprava koukala do zamřížovaných oken školy, my najednou byli na druhé
straně a koukali z oken štoly ven. Cestou podzemím si většina dětí
všimla netopýrů visících ze stěn.
Po
prohlídce podzemí vyhládlo a byl čas na další svačinu. Čekal nás totiž
prostřední lom – Mexiko, nebo též Trestanecký lom, kde za komunismu
pracovali političtí vězni. Z vyhlídky byl na lom pěkný pohled do jeho
hlubin. Kolem pomníku Politickým vězňům to už bylo kousíček na vyhlídku
na Velkou Ameriku, největší z trojice lomů. Některé děti ovšem zaujal
více mokrý jíl a začaly ho dolovat a plácat si z něj různé tvary.
Krásné podzimní počasí vylákalo ven mnoho lidí, které jsme potkávali na
cestě a při odpočinku na polích a loukách všude. Zpáteční trasu jsme z
části zvolili jinou cestou, mimo turistickou značku. Tam už nebyla
téměř ani noha. Byl to vskutku povedený den se zhruba 10,5 kilometry v
nohách. Po výpravě ještě večer děti čekalo divadlo, táborák s kytarou a
další dobrodružství Vladimíra Smolíka.
Tak trochu jiný tábor, s hlavou ve vesmíru Astronomii,
čili vesmír a létání do vesmíru na konci prázdnin naplnil tento
vzdělávací tábor do posledního místečka dětskými zájemci. Kdo by si
myslel, že je to vyloženě klučičí koníček, mýlil by se. Větší podíl
kluků byl jen o šest účastníků. Ovšem na tento tábor netábor bereme
záměrně kolem 25 převážně náctiletých dětí.
 Hlavním
cílem bylo děti seznámit se základy astronomie a kosmonautiky. Tedy
nováčky. Někteří pokročilí s námi jezdí už několik let a ti měli svůj
odbornější program. Hned první noc byla poměrně jasná, proto se děti
nemusely seznamovat se souhvězdími v planetáriu pomocí počítače, ale
pod noční oblohou. Zkraje tábora jsme si po čtyřech letech opět užili
ukázek raketového modelářství Raketomodelářského klubu Letovice. Vál
slušný vítr, proto některé rakety, ač bylo vidět, kam na padáku
klesají, skončily nenalezeny. Rojnice dětí se při hledání neudržela
dlouho. Z
astronomie se děti se naučily poznávat nejznámější souhvězdí, ale pro
svou jednoduchost je zaujala i malá a na první pohled nevýrazná,
souhvězdí Delfína budiž příkladem. Zjišťovali jsme, jak a k čemu je
dobré se na pozorování připravit. Principy zatmění a zákrytů nebeských
těles bylo hračkou. Astrofotografie je poměrně drahá záležitost, proto
je jednoduchou alternativou kreslení vesmírných objektů, což si naše
omladina vyzkoušela a nutno podotknout, že je mezi dětmi pár talentů.
Jaká tělesa a jejich uspořádání máme ve Sluneční soustavě? Co jsou to hvězdy,
galaxie a jak je to ve vesmíru vlastně uspořádané? Co se dá na noční,
ale i denní obloze vše pozorovat? Toto a mnoho dalšího děti poznaly
během her, prezentací a promítání. Už se dokáží orientovat na noční
obloze i v hvězdných mapách podle jasnosti objektů, úhlů nebo
souřadnic. Znají základní typy dalekohledů a montáží.
Z
kosmonautiky jsme se zabývali především
jejím vývojem a nejzajímavější
částí,
kde a kdy vznikaly opravdu velké rakety. Nechyběl ani program o
raketových motorech, nebo kosmických lodích, a
také o tom, jak se dnes
žije na Mezinárodní kosmické stanici (ISS). Jak se
lidé ve vesmíru
stravují, jak spí, jak se ve stavu bez tíže
chová voda, jak se myjí
nebo chodí na wc. Toto vše je jiné než na Zemi a
děti se u videa z ISS
evidentně bavily.
Ti
starší a pokročilí účastníci se dozvěděli základy z meteorologie, co je
to elektromagnetické záření – že světlo, které vidíme je jen jeho
malá část, nebo podrobnosti o kometách, nebo aktuální novinky v
kosmonautice.
 Během
tábora probíhala celotáborová hra Enigma – čtyři družstva soutěžila v
hrách mezi odbornými programy a snažila se dostat z vesmíru na Zemi.
Jeden den byl celodenní výlet. Protože bylo na konec srpna neobvykle
teplé počasí, výlet se uskutečnil výjimečně do aquaparku v Žamberku.
Jako
na každém správném táboře, ani tady nesměl chybět táborák. Družstva
také stavěla „vajíčkový modul,“ který se pouštěl z prvního patra chaty.
Díky moderním technologiím jsme mohli zažít pocit, že stojíme na Marsu.
Tolik stručně o našem astronomicko-kosmonautickém táboře.
Na divokých Říčkách "Přijel
dostavník". Z davu lidí se ozvalo: "Co se děje?" Na 40 dětí odjelo s
mustangem v čele dostavníku na Divoký západ do Říček a někteří přijeli dostavníkem svým. Cesta byla
dlouhá, trnitá, písčitá, ale nic nás neodradilo, abychom se dostali do
cíle. Po večeři šly děti alias osadníci na louku, kde se představili
představitelé Divokého západu: guvernér a doktor Buffalo Bill alias
Zbyšek, šamanka Bílý tesák alias Klára, bandita Kalamity Jane alias
Pája, bandita Lucky Duck alias Tomáš, náčelník Rudý býk alias Jirka,
šerif Mimoň ze Západu alias David a krásná Rybana alias Anička.
Prvním úkolem osadníků bylo získat vízum, aby mohli strávit pobyt na
Divokém západě. Osadníci museli splnit nelehký úkol: rozšifrovat otázku
a odpovědět na ní. Jaká byla otázka? Nelehká, záludná - Jak se jmenuje
doktor?
Druhý
den si osadníci našli svého kouče. Pomocí koučů si vymysleli své názvy.
Vznikly tyto týmy: Panico! v čele s Kubou Spacákem, Vražedná
kuřátka pod vedením Lucky, Černý jezdci s Anežkou, Bandité s učněm
Kubou Cermatem, Červený sršni s mixáčem Oldou a nakonec Zeleňý Shnecy
se salámistou Ivem.
Před
osadníky stál nelehký úkol - během jejich cesty se pokusit postavit
westernové městečko, získávat říčovníky a suroviny na stavbu dalších
budov do svého městečka. Aby osadníci mohli stavbu postavit, musí se
snažit uhádnout hádanky na stavební povolení – získat razítko do svého
osvědčení. Nejúspěšnější, nejbohatší osada se stane hlavním městem a
navržený kandidát z každého města se zúčastní volby kongresmana.
 Osadníci
se zhostili úkolů s velkým nasazením. Žití na Divokém západě se pro ně
stalo každodenním chlebem. Aby mohli něco vypěstovat, museli nalézt
úrodnou půdu. Nebyl to lehký úkol, ale po splnění disciplín a
rozšifrování zprávy, nalezli úrodnou půdu ve velkém údolí u řeky se
jménem Říčka.Bez
plného žaludku to nikdy nešlo dobře. Třetí den pobytu osadníci šli
zásobovat své osady. Bylo zajímavé vidět, jak dělají krouživé pohyby,
žabáky, plazení, skoky. Z některých se stávaly víly, baletky, morčata a
mimoňové.
Na
Divokém západě bylo důležité rýžování zlata. Z toho osady bohatly. I na
to došla řada. Osadníci vyzbrojení gumáky, botami do vody, šli vstříc
svému osudu. Při rýžování to byl velký masakr. Osadníci měli bojovnou
náladu a nenechali nikoho na pochybách, že zvládnou najít hodně valounů
zlata. Zlato bylo schováno v sejfu v bance.
Jednoho
dne místní rozhlas zahlásil vykradení banky a těžce vyrýžované zlato
bylo ukradeno hrůzostrašným banditou. Úkolem osadníků bylo nalézt
banditu a vzít si zpátky své zlaté valouny. Nejdříve složili mapu a
poté vyrazili na cestu. Během cesty luštili hádanky a skládali tajenku.
V tajence vyšlo, že banditu naleznou u kostela. S vervou se osadníci
pustili do hledání, zdárně vyprášili kožich banditovi a osadníci mohli
v klidu spát, smát se a hodovat.
Důležitou
roli v rozvoji osad sehrála železnice. Železnice plní roli zásobování,
zaměstnanosti, migrace obyvatel. Nejprve museli získat suroviny pro
stavbu železnice a přenést je na místo stavby. Dokončením stavby
železnice byla hra s názvem gamebook. Tato hra spočívala v tom, že se
začalo u písmene M (město) a u každého písmene byl obrázek s nějakou
situací, pod situací byl důsledek výběru. Vyhrával tým, který skončil u
písmene Z.Co
to houká? První lokomotiva přijíždí. Do osad se chce podívat milionář,
který každé osadě zaplatí tolik, kolik orlích vejcí přinese. V lese
osadníci sbírali vejce s bodovým ohodnocením. Tato hra nebyla o
strategii, ale o štěstí.
Jednoho
krásného dne se osadníci probudili a nevěřili svým očím. Svoje pole,
které opečovávali ve dne v noci, bylo zpustošeno. V blízkosti osad se
objevilo stádo mustangů. Osadníci zdravě naštváni, šli na lov
mustangů. Nebyl to lehký úkol. Pro ně to bylo velmi náročné, poněvadž
museli mustangy dostat do ohrady. Dostaňte mustanga, který má zavázané
oči.
Během
pobytu si osadníci našli čas i na zábavu. Byly připravené různorodé
kroužky. Jako každý rok nesmí chybět pohodovo – turistický, hudební,
výtvarný, stavitelský, hrací, deskově hrací. Mezi
hrami nesměla chybět zabijačka, ale pro letošní rok s malou obměnou.
Prvním rozdílem bylo, že pomocník šerifa nemůže chytat míč, dotýkat se
rukou a má nekonečně mnoho životů. Úkolem týmů bylo buď vybít šerifa a
tím umírá celá osada nebo postupně vybíjet osadníky a nechat si šerifa
nakonec. Bylo vidět, jak některé děti jsou gymnasti a baletky,
roztleskávačky. Nejlepším týmem bylo Panico! v čele s Kubou Spacákem.
 Den
naruby se velmi povedl. Kdo by nevěděl, co to je, tak malý vedoucí se
stává na jedno dopoledne velkým vedoucím. Vedoucí osadníci si pro nás
připravili pěkné dopoledne. U malého Cermata bylo vyzkoušeno, jaké je
to být nevidomý a nevidět nic okolo sebe a spolehnout se na druhého. U
Kuby Spacáka byla vyzkoušena paměť. Horší disciplínou byla trasa se
slalomem a s míčkem na lžičce. U Oldy to bylo méně náročné. Ať žije
matematika, ale poslepu. Měli jsme poslepu z lana vytvořit čtverec a
hodit si do dálky kládou. U Anežky jsme se stali Tondou Panenkou a
někteří fotbaloví antitalenti okusili, co je to fotbal. U Lucky Pavliš
se osadníci stali Bořkem stavitelem a převozníky. Od Iva očekáváme
peprné disciplíny a měli jsme pravdu. První disciplínou byla buzola,
kdo neuměl, musel utéct, ale bez výsledku. U druhé disciplíny padaly
kapičky potu, protože u srnaballu jsou zvláštní pravidla. Prvním
pravidlem je, že komu už bylo nad 12 let, nesmí míč chytat do rukou,
ale musí si zahrát volleyball. Pro některé týmy to byl nesplnitelný
úkol. Obzvlášť, když někdo je dřevo jako DvDíčko.Aby
mohly osady zvýšit své finanční prostředky, nastal večer hazardu.
Všichni upravení, natěšení vlítli s přidělenými penězi do kasina. Mohli
si vybírat z pěti her a to z kostek, karetní hry Bang!, žolíků,
hádanek, kamínků. Některé osady na tom vydělaly, některé bohužel
prodělaly. Je lepší s hazardem neriskovat.
Předposlední
den se družina osadníků vydala na cestu přes indiánské území, kde se
rozloučila s osobnostmi Divokého západu, které je provázely po celou
dobu tábora. Každá osobnost měla připravený úkol, který je spjat s její
osobou, například: Rybana měla šamanský tanec, Kalamity Jane si
připravila hody, u šamanky Bílý tesák hledali rostliny. U šerifa Mimoně
ze západu zápolili u šibenice. Na konci cesty je čekalo překvapení.
Každý tým obdržel dárek. Dárkem byla podkova pro štěstí.
Večer
nastalo předvolební shromáždění, kde každý tým musel vtipným a
zajímavým způsobem představit svého kandidáta. Chcete vědět, kdo
vyhrál? I kdybyste nechtěli, tak já Vám to povím. Byl to Honza z
Ostravy z týmu Černý jezdci. Minulý rok dostal speciální diplom za
nejlepší hlášku v koupelně. Po volbách byla prezentace jednotlivých
westernových městeček. Výtvory byly nápadité, zajímavé a kreativní. I
když někteří stavění proklínali, tak vznikla velká díla, velkého
obdivu. Museli jsme všichni smeknout klobouk. Které město vyhrálo a
bylo nejoriginálnější? To nebyl lehký úkol, ale porota v čele s
felčarem a guvernérem v jedné osobě rozhodla, že nejoriginálnějším
městečkem se stává od týmu Panico!.
Co říct závěrem? Zážitky z tohoto tábora zůstanou v našich srdcích.
Našli jsme si nové kamarády. Změnili jsme na některé věci názor.
Poučili jsme se, abychom se stali ještě lepšími lidmi. Budeme čekat na
další dobrodružství, které pro nás přinese další rok.
David Dvořák
Malé tábory s Malým princem Copak
se to blíží? Letadlo nebo vzducholoď? Na „Čerňák“ pro nás překvapivě
přilétlo malé letadlo! S úžasem je všichni pozorovali. Z letadla
vystoupil hlavní pilot a rozhlašoval, že od této chvíle se i my stáváme
malými piloty. A vydáváme se na tajnou misi…
Let
byl velmi napínavý, zasáhla nás i malá „bouřka vedra“. To však nebylo
nic proti tomu, co mělo následovat. Letadlo začalo škubat, motory
vypověděly službu a už se řítilo dolů. Naštěstí přistálo na poušti a
nám se nic nestalo.
Nikdo
už se nedozví, jak dlouho piloti spali, avšak po probuzení se k nim z
nebe přibližovala hvězda a na ní malý človíček. Sen to nebyl. Skutečně
k nám přistoupil malý človíček se jménem Malý princ.
Už Vás napadá, co Vaše děti prožily? Ano,
máte pravdu. Jedná se o světoznámou knihu od
Antoine de Saint-Exupéryho Malý princ.Tak
tedy prožíváme dobrodružství se samotným
malým princem. Děti
ubytoval, zahrál si s nimi hry na uvítanou. Hned
druhý den děti
vytvořily týmy s těmito názvy: Černé
myšlenky, Růže, Lišáci,
Pohodáři. Při jednotlivých zastávkách
se kniha „Malý princ“
otevřela a z kapitol se linula slova... Při prvním úkolu
se týmy
snažily opravit letadlo, když po lese nacházely jeho
součástky. Vyhrál
ten nejrychlejší. Při druhém úkolu
sbíraly lístky z Baobabu. Co to je
Baobab? Je to opadavý strom s velmi tlustým kmenem. Při
další cestě
došlo na setkání s liškou, která je
nositelkou přátelství. „Přátelství
je zlatá nit, když se přetrhne, dá se navázat, ale
uzel zůstane“ –
tímto mottem jsme se řídili. Úkolem dětí
bylo přinést svému parťákovi
dárek.
A
jednoho rána se začalo všechno třást. Lekli jsme se, že přišlo
zemětřesení, ale ozvala se sopka. Naše výprava šla až k sopce! U
borůvčí si týmy postavily své vlastní a co největší sopky. Bylo to pro
některé náročné, ale zvládly to. Na zpáteční cestě jsme se museli
vyhýbat kamení a lávě. Bylo to těžké a žádný z týmů nebyl bez ztráty.
Nejnáročnější
a nejzábavnější hra pro mě byl šašek a král. Je to hra podobná
vybíjené, ale s jedním rozdílem, šašek nemůže míč chytat a musí ho
odrážet jen zbytkem těla. Pokud byl vybit král, padlo s ním celé
království. Na planetě u zeměpisce se plnilo několik úkolů a za to týmy
získaly indicie, které značily, co mají zakreslit do mapy. Musím říct,
že se všem velmi dařilo a můžeme na ně být hrdí. Na planetě u
byznysmena došlo na získávání peněz, pokud byl splněn zadaný úkol. Týmy
byly opět úspěšné a peněz získaly opravdu hodně. Když nastal den Lišky,
musely si vytáhnout šátky a udělat z nich liščí ocásek. Úkolem každého
bylo získat, co nejvíce ocásků. Během pobytu se hrálo hodně her na
louce, odměnou bylo koupání, opékání buřtů, užili jsme si společně
pohodu, legraci.
Předposlední
den pobytu jsme se museli s malým princem rozloučit. Děti vyluštily
šifru, která je navedla k jeho záchraně, ke zneškodnění černých
myšlenek a hada. Oslavou zachránců byl karneval, rozdání diplomů
a cen. Poté děti usnuly. Zdálo se jim, že malý princ se loučí a přeje
jim pěkné a pohodové chvíle. Nakonec hvězda zmizela. Při ranním
probuzení děti zjistily, že to nebyl sen, že Malý princ skutečně
odešel. Tím končí jeho příběh. My se vracíme do našich domovů,
kde budeme psát naše vlastní příběhy a jistě v nás ten právě prožitý
zanechal něco moc krásného, na co budeme dlouho rádi vzpomínat…
David Dvořák
Máme
za sebou další tábor v Říčkách,
tentokrát na téma Malý princ. V rámci
tábora jsme – oproti jiným letům poněkud netradičně
– děti seznamovali
s příběhem prostřednictvím knihy. Každý den jsme
se v rámci skupinky
scházeli, abychom si četli a povídali o tom, kudy
malý princ putoval a
co zažíval. To děti mohly sledovat také na mapě
pověšené v jídelně, kde
se postupně objevovaly na příslušných
planetkách postavy vstupující do
příběhu. Tak k nám zavítali například
domýšlivec nebo liška a nakonec i
had.
 Čekal nás táborák, spousta zajímavých her a
celým táborem jsme prošli s písničkou na rtech, neboť zpívání
(ukazovacích) písniček se mezi dětmi ujalo. Kromě her jsme i letos
hodně tvořili a vyráběli – děti si tak v lese zkusily vytvořit vlastní
bublající sopku, kreslily podle indicií mapu nebo vyráběly beránka.
Každé dítě si také vytvořilo vlastní dalekohled na pozorování planetek
a vlastní pyšnou růži (a ohrádku na ni). Každý den jsme završili
kreslením zážitků do deníčku, což děti pojaly mnohdy velice kreativně.Z
her zmiňme například „byznysmena“, kdy se vedoucí pokoušeli v řadě
disciplín obehrát děti o peníze (samozřejmě táborové) nebo hru baobaby,
kdy děti musely „vytrhávat“ semínka baobabů z říčky za chatou. Další
disciplínou byly úkoly pyšné růže, kdy celá skupinka musela nejen
hledat cestu po fáborcích a plnit úkoly, ale navíc ještě hledat a
počítat růže, které „rostly“ po cestě. A stejně jako pilot, ani děti se
nevyhnuly hledání vody. Zatímco pilot vodu našel ve studni, děti ji
musely dokonce vykopávat. Celý tábor završil návrat malého prince domů,
což jsme
 náležitě oslavili karnevalem, na kterém nechybělo ani ocenění
snahy skupinek v celotáborové hře. Odměněni byli i ti pořádní, kteří
vzorně uklízeli své pokoje. A pak už zbývalo jen nasednout na autobus a
za vytrvalého zpěvu hurá domů!Markéta Dočekalová
I. turnus
II. turnus
III. turnus
Tour de Brdy, náš první cyklistický tábor Na
start tábora Tour de Brdy dorazilo 12 dětí a 3 vedoucí. Naším společným
depem se na první týden v srpnu stalo rekreační středisko Sv. Štěpán,
nedaleko Rokycan. Čekaly nás cyklo výlety, učení se praktických
dovedností ohledně seřízení a základních oprav kola. Samozřejmě
nechyběly další hry a aktivity pro zábavu.
Úvod
tábora patřil seznamovacím aktivitám, po nichž přišlo na řadu rozdělení
dětí do 3 cyklistických stájí. Kromě názvu si cyklisté vymýšleli a
malovali svá stájová loga. Večer proběhla první týmová hra. Během
programu Tour de Brdy děti soutěžily o cyklistické reflexní pásky
různých barev. Ty nám nahrazovaly barevné dresy, které běžně získávají
závodníci na cyklistických závodech a bojovalo se tak o tituly:
nejlepší vrchař, sprinter a mechanik.
 Další
den jsme zahájili prvním krátkým výletem na zjištění zdatnosti a
dovednosti při jízdě na kole. Odpoledne patřilo seřízení kol pro
pohodlnou jízdu, zdravovědě, koupání v rybníku a dalším hrám. Kvůli
extrémně horkému počasí jsme upravili táborový program a na krátké
výlety po okolí jsme jezdili jen v dopoledních hodinách, při nichž
cyklisté bojovali o zmíněné tituly. V rámci odpoledního programu byly
velmi oblíbené vodní bitvy, jinak si děti vyzkoušely například
nefalšovaný triathlon, plavání v oblečení, jízdu zručnosti na kole a
mnoho dalších her. Z praktických dovedností jsme se naučili seřídit
kolo, vyměnit duši či správný způsob přehazování. Příjemným
zpestřením byla návštěva a prezentace od police ČR obsahující přednášku
a ukázku zbraní z minulosti, vyzkoušení chůze v pyrotechnickém obleku i
seznámení s kriminalistikou, při níž si děti nechaly udělat otisky
ruky. Čtvrtek byl ve znamení „dne zavázaných očí“, který zahrnoval
různé zábavné aktivity bez použití zraku. Večer proběhl den naruby s
noční hrou, při které šli cyklistické stáje hustým lesem podél provázku
bez použití baterek s následným úkolem najít schovanou vedoucí Renču.
Předposlední
táborový den jsme se vydali na
celodenní výlet, při kterém jsme
navštívili vodní hamr Dobřív –
ukázka práce s originální kovářskou
technikou, na osvěžení jsme si dali nanuky a sledovali
vrtulník, který
kousek od nás nabíral vodu k hašení
lesního požáru v blízkém okolí.
Protože jsme v areálu tábora nebyli jediní,
uspořádal se po večeři
mezitáborový turnaj ve vybíjené. Večer jsme
si opekli buřty a probírali
zážitky a další plány na zbytek
prázdnin.
V sobotu přišlo na řadu balení, úklid chatek a následovalo vyhlášení, předávání diplomů a odměn za úspěšné dojetí do cíle. Poté už nás čekalo neoblíbené loučení. Během toho týdne jsme si však užili spoustu legrace a tak jsme odjížděli plni krásných dojmů z úžasně stráveného týdne. Michal Šmíd
Kačležský příběh trpaslíků, elfů a skřetů, aneb Jak trpaslíci Trpasličín (ne)dobyli Trpaslíci,
roztroušeni po naší zemi, byli před velkými prázdninami svoláni
trpasličím králem Telcharem na první sobotu jedenáctého měsíce (sedmého
u lidí) k velkému shromáždění. Přišel totiž čas vrátit se do zničeného
Trpasličína a obnovit říši trpaslíků. Tak začal náš příběh. Inspirovaný
světem trpaslíků, lidí, elfů, hnusných skřetů a dalších bytostí, přesto
to byl náš příběh, který nebyl kopií Hobita.
 V
hlubokých lesích České Kanady v jižních
Čechách se sešli všichni
trpaslíci, abychom se vydali na cestu do Trpasličína.
Cestou nás
překvapili první elfové. Nebylo divu, procházeli
jsme jejich lesem a
trpaslíci museli splnit několik úkolů, aby mohli lesem
elfů projít. Na
prvních pár dnů všechny kmeny trpaslíků
našly útočiště v tábořišti U
Zelené žáby. První večer správce
tábořiště Amram, vítá na slavnosti u
táboráku trpaslíky, ale zároveň jim
sděluje, že mohou na tábořišti
zůstat jen tři dny. To proto, aby trpaslíci nepřitahovali
pozornost
skřetů.
Jenže skřeti – jak se ukázalo – o trpaslících věděli už od samého
počátku jejich cesty. A také že je hned druhý den napadli. Ovšem v
trpaslících zůstala ještě dávná bojovnost (i když značně chaotická), s
kterou skřeti evidentně nepočítali. Trpaslíkům se podařilo skřety
zajmout. Při výslechu skřetů vyšlo najevo, že dopis ke shromáždění
trpaslíků byla léčka od skřetů, kteří doufali, že je tak trpaslíci
dovedou k pokladu. Také vyšlo najevo, že jejich rodné město Trpasličín
je obsazeno a jejich král Telchar zajat. Trpaslíkům se podařilo výměnou
za život skřetů získat mapu, i když nebyla celá. Chyběla na ní právě ta
část s pokladem a Trpasličínem.
Tím celá situace nabrala jiný spád. Na trpaslíky neustále dotírali
skřeti v domnění, že je dovedou k pokladu. Trpaslíkům došlo, že se na
nich dlouhá léta roztroušení podepsalo, a že potřebují znovu nabít
síly, zkušenosti a získat materiál a zbraně na cestu. Tak se první tři
dny na tábořišti u Zelené žáby trpaslíci zformovali do čtyř kmenů:
Dridgové, Svízelové, Druhá divize a Twilight Hammers. Kmeny trpaslíků
začali opět nabírat zkušenosti a získávat (za hry) Itemy – balíčky
potřebných věcí.
Čtvrtého
dne trpaslíci vyrazili na cestu (celodenním
výletem, i
fiktivně). Z výletu přišli ale do (jako) jiného
tábořiště – Hoblitína.
Název byl zcela příhodný díky
vyskytujícím se střevním virózám.
Byly by
tu ke čtení ještě desítky řádků, kdybychom
vypisovali každodenní
program. Trpaslíci za hry, úkoly a soutěže postupovali a
zároveň
soutěžili za svůj kmen. Kmeny za hry dostávaly šekely
(ekvivalent
bodů), které si mohly směnit za dináry s
vyšší hodnotou. Za šekely si
trpasličí kmeny nakupovaly Itemy.
Trpaslíci se často střetávali se skřety. Jednou trpaslíci objevili
skřetí pevnost. Objev to byl vcelku klíčový, protože po urputném boji
(tzv. Larpová hra, kterých bylo za tábor několik) trpaslíci pevnost
dobili a v pevnosti našli Thorinův klíč, o kterém neměli dosud tušení.
A jak se ukázalo později, klíč byl velmi důležitý.
Ke konci tábora trpaslíci vyrazili na skutečnou třídenní cestu do
Trpasličína. Během pobytu v Hoblitíně totiž získali v sousedním území
další část mapy, díky které věděli, kudy se mají vydat do svého rodného
města. Cesta to nebyla samozřejmě jednoduchá. Trpaslíci našli zakopaný
poklad, po kterém ale od samého počátku toužili skřeti. Trpaslíkům
zbývalo dobýt Trpasličín a osvobodit krále Telchara. Jak se ale
ukázalo, armáda skřetů byla silná, boj to byl ukrutný, a
 skřety ne a ne
porazit. Ukázalo se, že skřety nebylo možno porazit silou. Co dál?
Trpaslíci se zamysleli. A začali vyjednávat. Nakonec se vzdali toho, co
jim bylo tak blízké – pokladu. Učinili správné rozhodnutí. Nabídli své
bohatství, výměnou za své město a svého krále. Králi na důkaz, že oni
jsou jeho potomci a národ, odevzdali Thorinův klíč od hory Erebor.
To byl ve stručnosti patnáctidenní příběh toho pravého tábora v srdci
přírody, v lůně lesů, luk a rybníků. Počasí nám velmi přálo, nechybělo
tedy ani výtečné koupání, táboráky při kytaře, nebo deskové hry.
Kdo přežil Hubenov? Všichni! I když mohl název letošní celotáborové hry (CTH) nahánět leckomu strach, nemuseli jsme se nakonec ničeho obávat. Šlo o hru inspirovanou TV soutěží Survivor. Aby táborníci, kteří v průběhu soutěže postupně vypadávali, měli pořád motivaci k soutěžení, měla naše CTH několik herních linek. Kromě
hlavní soutěže jednotlivců probíhal i souboj
oddílů. Podle pořadí v
soutěžích si týmy zabíraly území na
mapě ostrova. Navíc se každý mohl
stát nejužitečnějším táborníkem
svého oddílu. S pravidly, chodem tábora
a taky mezi sebou jsme se seznámili u uvítacího
ohně. Věděli jsme, že
"přežít" nebude jednoduché, ale určitě to bude
zábava. Čekaly nás 2
týdny plné her, výletů, koupání, ale
také přemýšlení, logiky, taktiky a
hlavně smíchu a radosti.
 Vybudovali
jsme si přístřešky, ve kterých poté ti odvážnější z nás přenocovali,
vyráběli jsme luky, jejichž kvalitu a přesnost jsme prověřili ve hře o
imunitu. Stavěli jsme lodě, které měly ustát útoky protivníků v námořní
bitvě a snažili jsme se sestrojit funkční hodiny (přesýpací, kapkové,
sluneční) z přírodních materiálů. Ani naše mozky nezahálely. Učili jsme
se uzly, šifry, zdravovědu, ohně a topografii, a to všechno dále
využívali v jednotlivých kláních. Kromě
skrytého symbolu imunity se v táboře
znenadání objevil i americký Jeep
s vojáky. Ti nás v něm povozili a ukázali
nám své zbraně. Náročný byl
celodenní pěší výlet do Blatné, při
kterém nás zastihla bouřka.
Nejtěžší zkouška nás ale ještě
čekala. Noční výsadek. Každý oddíl byl
se svým vedoucím vyvezen v noci se
zavázanýma očima kousek od tábora a
musel se za pomoci mapy a buzoly dostat zpět. I tenhle úkol
zvládly
všechny týmy na jedničku.
Při
všech hrách a úkolech jsme si ani neuvědomovali, jak ten čas letí.
Najednou tu byl předposlední den, honba za pokladem a večerní velké
finále soutěže Kdo přežije Hubenov. Boj to byl napínavý a do poslední
chvíle kmenové rady jsme netušili, jak to všechno dopadne.
Po
rozdání diplomů jsme si opekli buřtíky a šli naposled ulehnout do svých
stanů. Ráno se neslo ve znamení balení a úklidu. Všem bylo líto, že
tábor končí, ale zároveň jsme se těšili, až přijedeme domů a budeme
vyprávět své zážitky.
Klára Weiss
Na jarním táboře za Janem Husem Pro
letošní “jarní tábor na
přání“ jsme hledali nějaké nové
místo, ale z
logistických důvodů se nakonec uskutečnil, v nám
známých Prachaticích
ve středisku ekologické výchovy Dřípatka, kam
jezdíme už mnoho let.
Těch pár dní bylo báječných a
jiných, než obvyklé pobyty na Dřípatce.
Venku,
bez sněhu, ale za pěkného počasí, jsme samozřejmě hráli spousty her.
Zrovna tak v klubovnách večer, protože jak to šlo, byli jsme venku.
Některé hry byly pro děti zcela nové. Například ta s dílkem čokolády,
kterou bylo třeba dostat z čela do úst pohyby obličejových svalů zcela
bez použití rukou (vyjma pádu čokolády). Nevynechali jsme ani dětmi
tolik oblíbený krytý bazén. Jeden den byl ale výjimečný.
 Za
svitu sluníčka nás autobus dovezl do nedalekého Husince. Zprvu byla
naším cílem soukromá hvězdárna bývalého starosty města Husinec.
Hvězdárna je na kopci u města na velikém pozemku, kde se proháněly
lamy. Nevím, kdo byl víc zvědavý, jestli lamy nebo děti. Lamy si nás
přišly obhlédnout a tak jsme na sebe vzájemně koukali. Na hvězdárničce
je jedna kopule s velkým dalekohledem, na který majitel přidělal
speciální dalekohled na pozorování Slunce. Slunce jsme pozorovali, ale
bylo nízko nad obzorem, kde se hodně vlní vzduch, a proto na Slunci
nebylo téměř nic zajímavého vidět. Po
pozorování Slunce a lam jsme se vydali na majitelovu zahradu, kde má po
celé zahradě modelové kolejiště (velikost G1 : 29). Kolejiště má celkem
kolem 600 metrů kolejí a z krytého depa na něj může vyjet desítky
vagónů a lokomotiv, včetně historických parních, které při jízdě také
kouří. Děti neustále doprovázely jedoucí soupravy a majitel z depa
vyjížděl s dalšími a dalšími soupravami. U mašinek jsme strávili mnoho
času.
Protože
jsme byli v Husinci, vydali jsme se navštívit Jana Husa – samozřejmě
jen jeho pomník, tedy sochu, s trochou našeho výkladu. Letos je tomu
právě 600 let od jeho upálení za pravdu. Husův rodný domek jsme nenavštívili,
protože byl v rekonstrukci. Pak naše kroky vedli po Husinecké naučné
stezce s několika zastaveními, podél říčky Blanice. Cestou jsme hráli
hry, než se před námi objevila Husinecká přehrada. Odhadovali jsme
výšku hráze, většinou více, než je skutečných 34 metrů. Po přehradě už
cesta opustila říčku Blanici a my šlapali krásnou krajinou lesem a mezi
loukami. Do Prachatic jsme opět autobusem dojeli až za tmy.
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| MTMĎ I. turnus |
 |
| MTMĎ II. turnus |
 |
| MTMĎ III. turnus |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
| Skřeti obsadili tábořiště! |
|
|
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
